Ráda bych se s vami podělila s výchovou dvou nezbedů, který jsou pouhých 10m od sebe a co vše to obnáši. Důvod proč to píšu je jednoduchý, spoustu maminek co mají jedno dítě a chtěli by druhé čekají až bude větší věkový rozdíl nebo se prostě bojí jak to budou zvládat. A také s čím se potkávám na ulicích a vyloženě z toho kvetu. 

Předem vám musím říct jedno, ani jedno dítě jsme neplánovali. Našli k nám cestu sami a neměnili bychom za nic na světě. Jsou úžasný a jedinečný. Kdyby jste mi před 3 lety řekli že budu mít 2 děti 10m od sebe a ještě narozný v jeden rok vysmála bych se vám. Vždyť jsem přece neplodná 🙂, ale to je jiný článek. Vrátím se tedy k tomu o dětech. 

V první řadě je opravdu miluji i když mi občas dost pijí krev.. 😀 komu jejich děti nepijí, že? 

Williamkovi je te rok a 10m a Valerce čerství rok. Ten rok s nima neskutečne utek a když koukám na fotky mám na krajičku. 

Když se Val narodila, nevěděli jsme jak bude Will ragovat, bylo mu tenkrát akorát 10m, ze začátku na ni nijak nereagoval asi první týden, ale pak si uvědomil, že se mu tolik nevěnuji a začal žárlit při všem co jsem s Val dělala. Kojení bylo na tom všem nejhorší. Začal dělat histerické scény, žárlil takovym způsobem, že malou začal bouchat a plácat do hlavičky. Vždy když jsem kojila malou tak jsem musela druhu rukou uspokojovat Willíka, rozpylovat a dávat mu jasně najevo , že tam jsem i pro něj. když mu byl rok a začal konečně chodit tak se to mnohem zlepšilo, protože zjišťoval co vše dovede. takovej koumak. Fuuu opadla skoro jedna starot, pořád jsem ho chytala a mazlila hrali jsme si atd... byl spokojeny.. pak to ovšem začalo u Val. po 3 týdnech co nás propustili z porodnic začala plakat. Plakala rano, plakala odpoledne, plakala vecer, plakala v noci.. cas kdy neplakala bylo u kojeni, když jsme byli venku a když mi třeba dala 10 minut doma a usnula... Plakala v ruce, plakala v postylce, plakala v košiku, plakala vedle nas v posteli.. U Dr. vše v pořádku. pry se tak projevuje... já po císaři, nevyspaná, bolavá, syn měl tenkrát 8,5 kg, nenosit ho prostě nešlo, nějak přece ho z ty postýlky dostat musím. S mužkým jsme měli směny.. ja se starala a chovala malou do 8 pak přijel domu, navečeřel se a šel chovat do pulnoci to jsem vstávala já a přebírala štafetu do doby než vstal Will a musela jsem pozoronost rozdělit mezi obě děti.. bylo to vyčerpávající?? to ano a velice. Vapadala jsem jak zombie?? ano vypadala. Neměla jsem energii na nic, na vaření, na úklid domácnosti, na bžné věci? ano neměla. trvalo to zhruba do Valčiných 3m. Pak se to jako zázrakem zlomilo a ona spinkala skoro celou noc. jednou se budila na kojeni. To bylo vysvobození. Bohužel má tak lehký spánek, že ji probudí kdejaké prdnutí sousedů nad náma. Ale už se to lepší. Willíček v tomto byl oproti Val milionovej. Spal celou noc skoro neplakal, ani po očkovaní ani při růstu zubů, ale za to dokáže zlobit jinak. Vymýšli bejkárny snad každou vteřinu ze dne.. Jeden z těch horších dnů bylo, když Valerka tlačila mega bobka a ja jí potřebovala pomoc aby už to bylo za ní. Tak jsesm s ní byla v koupelně, mezitím co jsme toho boba dolovala ven tak Will stihnul zapnout troubu, myčku, vypnout televizi, otevřít na zachod vytahat modře barvící koule do záchodu a vytáhnul odpad od pračky. Od pračky, kterou jsem po uklidnění Valerky a vydolování betonu, jsem zapnul zavřela dveře a odešla. Zhruba po 20 minutách jsem šla do koupelny a v koupelně 5cm vody. Mě málem trrefilo, potom co jsem vše povypínala, uklidila jsem si tam pěkně čvachtla. Samozřejmě me vůbec nenapadlo že vůbec bude mít sílu na to odpad ze zdi vytáhnout a už vůbec mě nenapadlo ho kontrolovat, nikdy předtim to neudělal. Všemožnými způsoby se snaží upoutat mou pozornost. Snažím se ten den rozvrhnout tak že obě děti jsou spokojený, hraji si s oběma, zapojuji je do her. 

Trvalo mi asi půl roku než jsme zavedli rozumný režim pro obě děti. Člověk by řek, že ten 10m pacholek jeěště nechápe co je to žárlit, nebo to že ta pozornost musí být rozdělená. On to velice vnímal, vnímal to že nemá tolik pozornosti a proto jsme zavedli tvrdý režim aby oba byli spokojený. Přes nastavený řežim nejede vlak. 

„Já mám zdravé dítě, ale sama jsem se narodila s šedým zákalem obou očí a před měsícem mi diagnostikovali i zelený zákal. Navíc mám nystagmus (nekontrolovatelné, rychlé pohyby očí) a těžkou tupozrakost. A i přesto žiju normální život. Vystudovala jsem VŠ, nyní založila svůj projekt, mám rodinu. Samozřejmě jsou věci, které nemohu dělat, a jsou chvíle, kdy jsem naštvaná na svůj špatný zrak, ale funguju, jak nejlíp to jde. Píši to proto, abych vás povzbudila, že i vaše dětičky, které nevidí,  mohou být v životě spokojené, úspěšné a šťastné.“

Když se do rodiny narodí nevidomé dítě, je to pro rodiče obrovský šok. Nejdříve je nutné se s nastalou situací vypořádat a snažit se ji přijmout. Každý z rodičů samozřejmě zpracovává tuto situaci odlišně a mohou kvůli tomu mezi nimi vznikat nemalé spory. Naštěstí existuje několik míst, kam se můžete, jako rodiče, kterým se to stalo, obrátit s prosbou o pomoc. Pomohou vám nejen poskytnutím například psychologické podpory, ale hlavně vám poradí, kde hledat pomoc, jak k nevidomému dítěti přistupovat, jak ho vychovávat, kam ho dát později do školky a školy a zapůjčí vám i kompenzační pomůcky. Věřte, že i nevidomí mohou žít plnohodnotný život a být šťastní.

Zrakově postiženým nestačí brýle ani kontaktní čočky

Dítě se zrakovým postižením může mít snížené zrakové schopnosti různého druhu a stupně. Vždy se ale jedná o natolik vážné poškození zraku, že ovlivňuje běžný život (prostorovou orientaci, sebeobsluhu, přístup k informacím, sociální vztahy a podobně). Mluvíme o případech, kdy nedostačuje běžná korekce, tedy brýle nebo kontaktní čočky. V praxi je tito lidé nosí, pomohou jim vidět trochu lépe a chrání jejich oči před úrazem. Ale zraková ztráta je natolik velká, že stejně nemohou fungovat jako zdraví lidé.

Podle závažnosti postižení zraku mluvíme o 5 kategoriích zrakově postižených:

1. středně slabozrací

Krásný večer, modrý koníku, krásný večer, všem skvělým ženám tady, 

dovolte mi v první řadě pár slov. Projekt "Vileda rozdává radost" nebyl primárně určen k hledání žen v tíživé životní situaci. Měla jsem spíš na mysli, že se budou nominovat kamarádky, známé, ženy, které si navzájem jakokoliv sedly a které k sobě mají blízko. Nešlo mi o to předhánět se, kdo je na tom hůř. Snad chápete, jak to myslím.

Nicméně, chápu já vás, chtěli jste udělat radost někomu, kdo si to zaslouží, kdo nemá teď třeba důvod k úsměvu. Věřím, že už samotná nominace každou ženu potěšila a zahřála jí u srdíčka. 

Hodně dlouho jsem přemýšlela jakým způsobem další soutěž pojmu. Nechtěla jsem, aby to bylo každý měsíc pořád stejné - komentář, fotka, zahlcená zeď. V tu chvíli jsem si neuvědomila, jak těžké bude vybrat pouze jednu z vás. Ono to vlastně ani nejde, každá z nás si zaslouží udělat radost.

Dovolte mi vám všem poděkovat za nominace, poděkovat za ty krásná slova, která jste napsali. Tohle číst je balzám na duši. 

Čeká nás teď nejkrásnější roční období. Období adventu, období Vánoc. Doba, kdy k sobě mají lidé blíž. Doba, kdy se na chvíli zastaví čas. Doba, kdy naše děti budou mít jiskry v očích. Doba, ve které je čas pomáhat druhým o trošku víc než behem roku (taky se zapojujete do různých charitativních projektů?). Doba, kdy budeme jako rodiny dohromady, budeme se smát, radovat a budeme šťastní.