Život bez iluzí i tak stojí za to...

Veronika Žilková: Milujte život, dokud je čas!

Ano, milujte život! Nebojte se, dnešní fejeton nebude nábor ani do řad „jehovistů" ani „hipísáků“. Je to vzkaz od mého 53letého kamaráda, který zazněl na jeho pohřbu.

21. 05. 2012 Veronika Žilková

Věděl, že brzy umře, a tak napsal pár vět na rozloučenou. Ten jeho poslední vzkaz byl: Milujte život!

Kolikrát slyšíme v reklamě, jak bude život skvělý, úžasný a nádherný, pokud:

„Milý Bože, chodím každý den do práce a dřu 8 hodin, zatímco má žena si pěkně sedí doma. Chci, aby věděla, co musím vydržet, tak tě prosím, dovol, aby její tělo bylo prohozeno na jeden den s mým. Amen."
Bůh, ve své nekonečné moudrosti, splnil mužovo přání.
Příštího rána, se muž probudil jako žena.
Vstal, udělal rychle pro svého druha snídani, nakrmil psa a kočku, probudil děti, připravil jim šaty do školy, dal jim snídani, zabalil svačiny a odvezl je autem do školy.
Přišel domů, sebral věci na čištění, vzal je do čistírny a stavil se v bance, aby uložil peníze.

Šel na nákup k zelináři, k řezníkovi a do mlékárny, pak jel domů, vyložil nákup, zaplatil účty a zapsal vše do účetní knihy.
Vyčistil bedýnku na kočičí výkaly a vykoupal psa.
To už byla 1 hodina a on spěchal, aby ustlal postele, vypral, vysál prach, zametl a vytřel podlahu v kuchyni.
Běžel do školy vyzvednout děti a po cestě domů se s nimi pohádal.
Připravil jim mléko a sušenky a postaral se, aby udělaly domácí úkol.
Pak vyndal prkno na žehlení a při žehlení se díval na televizi.
V 16.30 začal škrábat brambory a čistit zeleninu na salát, obalil vepřové řízky a nakrájel čerstvou fazoli na večeři, večeři připravil, prostřel pro druha a děti.
Po večeři, nakrmil psa a kočku, uklidil kuchyň, pustil myčku na nádobí, poskládal prádlo, vykoupal děti, uložil je do postele a přečetl jim pohádky.
Ve 22.00 byl vyčerpán, ale jeho každodenní povinnosti ještě neskončily; šel do postele, kde se od něj očekávala soulož, což zvládl, aniž si postěžoval.
Dalšího rána, sotva se probudil, poklekl u postele a řekl:
"Bože, nechápu, co jsem si představoval. Jak jsem se mýlil, když jsem záviděl své ženě, že si může být celý den doma. Prosím, snažně tě prosím, mohl bys to vrátit zpátky?"
Bůh ve své nekonečné moudrosti odpověděl:
„Můj synu, vidím, že sis vzal ponaučení a velmi rád bych všechno změnil, jak to bylo, musíš ale počkat devět měsíců. Včera v noci jsi totiž otěhotněl."

"Okopírováno z www stránek"

Někdy si muži opravdu neuvědomují, co z té papulinky vypustí 🙂

Je to, co mě cele ráno bavilo. Pamatujete ještě, jak nakaždem sidlišťu byly klepače? To bylo, užasne zařizeni, na kerem se dalo blbnut cele dni. Klepač byl našim fejsbučkem aji mobilem dohromady. Jak bylo cosik třeba  komunykovat, šlo se na klepač. Kdo by tenkrat tušil, že za čtvrt stoleti  budu mět problem najitnejen klepač, ale dokonce aji jeho fotku! Kdo by  to tušil, že barva na tych nadhernych kladinach obsahovala  polychromovane bifenyly či jakesik jiné sajrajty… No a co? Koho  zajimaly take cypoviny? Však aji moja dřevěna postylka, ve ktere sem jako maly synek v době ruske okupace chrapal, byla natřena barvu, kera  obsahovala olovo. A jak se to fajně lizalo! Proto možna mam železne  zdravi. Muj tata s mamu neměli žadne bezpečnostni šraky, abych  nevypadnul z postylky a nejebnul se do hlavy. Tuž, možna sem se jebnul.  Každopadně sem neměl žadnu flašku na pití, kera by byla zajištěna proti  temu, aby sem se nezalknul, nebo aby sem nepokypal drahu plovuci  dlažku.
Ani na oknach a na sporaku nebyly žadne specijalni pojistky, aby sem nevypadnul z okna, nebo aby sem se nešel dobrovolně upect do truby. Na cypoviny nebyl čas, bo bylo třeba vyvařit posrane plinky. Koho by dneska napadlo vrazit použite pampersky do tatramatky nebo do  hrnca na sporaku? Když sem sednul na mojeho prvniho Pijonyra, neměl sem blembak na hlavě, kery dneska musi nosit povinně každy mameluk do 15 roku, a brzy bude určitě povinně nosit každy až do domova  duchodcu. Když sem poprve zavodil na kolobce, šprajclo se mi předni kolo arozbil sem si držku. Přesto muj tata s mamu nežalovali s pomoci právnické kanceláře učitelku. Zdupane sem dostal ja sam. Když  sem byl na zahradě, chlastal sem vodu z hadice. A když zme byli s  partyju u splavu na Opavici, chlastali zme vodu přimo z koryta a dupu utiral lopuchama s  kopřivu. Ale či by mě napadlo, že se najdu taci mamlasi, keři si budu  kupovat obyčejnu vodu schovanu do plastycke flašky plne  optymineralu? Či by mě napadlo, že děcka fčil nemožu z baraku bez  pitička schovaneho v sofistykovanym zařizeni, kere brani vytečeni obsahu a potřisněni gaťat??Když zme šli ze synkama kopat bunkr k lesiku, měl  sem v kapse chleba z maslem a zapijel sem to taku žlutu sodovku. Kamoš měl k temu navic zelenu papriku a červenu slazenu sodovku!Chlastali zme sodovky plne cukru a přesto si nepamatuju, že by kdokoliv z nas byl tlusty. Navic sem ja cucal tu jeho červenu a on zas pruboval  moju žlutu. Chleba při kopani bunkra překažal, tuž odpočival na boku v blatě a zežrany byl až pak. Aji s blatem. Myslite si, že mi z teho bylo blbě? Nikdy!Ani opary zme nedostali. A to zme si gzichty nepotirali  preventyvně jelenim lujem a podobnýma cyparnama. Žižaly zme taku malu rybyčku řezali na poloviny, bo nam ve školeřikali, že žižala je užitečny tvor a že když se rozpuli, tak doroste! Škoda, že nam neřekli, že doroste jen ta jedna polovina. Dodom zme chodili včas, ani nevim, jak zme to zvladli. Kolemjduci vždycky oznamili spravny čas. Žadne mobily nebyly, takže co se dohodlo na klepaču, to muselo platit. Kdo se připozdil při hrani sofistykovanych her (třeba hazani nožem od frňaka tak, aby se zapichnul do země), byl ztraceny. Nebyl žadny fejsbuček, počitače, internet.V televizi byly dva kanaly a v tych tekla enem žumpa. Když kamošpřitahnul do lesika kytaru a začal hrat Hotel Kalyfornyja, byl pan buch. Okamžitě na něm viselo deset bab. Tuž, bylo nam patnact. Našli zme kamoše venku aji bez mobila. Byli v lesiku, v bunkru, nebo na hřišťu.Padali zme do potoka, padali zme ze stromu, z klepača, lamali sihnaty, robili zme si modřiny, sypali zme si pisek do vlasu aji do oči. Byl to naš problem. Kdo si doma stěžoval, dostal ještě přidane. Mliko se pilo od kravy, kobzole se kradly jezeďakum a pekly a žraly se zelene, šťovik chutnal dokonale a třešně zme kradli susedovi anebo v aleji. Kdo se prozradil a spadnul ze stroma, ten s nama přiště nešel, bo kdo by tež lazil s mamlasem?Na koleje zme valili hřebiky a padesatihaliřove mince. Zustavalyz nich fajne placky. Přes řeku zme lozili po teplovodnich rurach tak dluho, až tam jakysik cyp namontoval ty špičate zabrany. Škoda, možna byzme vymysleli aji prvni bandži džamping. Okolo byl komunystycky socializmus, a přesto zme byli svobodni. Žadne hlupe předpisy nas nesvazovaly. Bylo nam jedno, jake zakřiveni maju banany, bo stejně byly akorat parkrat za rok – v době, kdy opravdu dozravaly. Gulaš a koprovka byly nejlepši ze včerejška. Z buřtu při opekani vykapaval poctivy praseči tuk a přestože zmeto žrali černe připalene, bylo nam fajně a neměli zme pocit, že žereme polyvinylchloridovy bazmek.
Tak si řikam, jak je ku*va možne, že vlastně ještě žiju. Jak zme to mohli bez předpisu EuroSajuzu přežit?

Jak se blíží doba Vánoc, začínají se, jako každý rok, ozývat hlasy: Jéje, zase Vánoce, jak já je nemám rád/a. Nebo: Nesnáším Vánoce a ten stres okolo, když jsou doma děti, tak je to dobré, jinak jsou Vánoce jen o shonu a penězích.

Vážení, já vám ten názor neberu, ale...

Například u nás jsou Vánoce ve znamení pověstného klidu a míru odjakživa. Ten samý klid a mír jsem přenesla i do své rodiny. Není to tak těžké. Dárky začínám nakupovat na podzim a ke konci listopadu je mám většinou i zabalené. Mikulášská nadílka čeká na děti i manžela (ano i na manžela 🙂 ) zabalená 14 dní předem. Vánoční výzdoba je pečlivě zabalená v krabicích ve sklepě od loňska. A pak to přijde. Advent. Hned první adventní neděli se na stole rozsvítí svíčka na věnečku a adventní výzdoba je na svém místě. Vánoční dárky jsou zabalené v úkrytu a já během prosince jen dokupuji to co mne na poslední chvíli cvrnkne do nosu. Cukroví napeču dva druhy a půlku vymněním s mamkou za druhy jiné. Jsem v klidu, protože jediný úkol, který do Štědrého dne mám, je napsat nákupní seznam. Nákup na Vánoce řeším  tři dny před svátky kolem desáté hodiny v supermarketu, kde v tuto večerní hodinu potkávám jen pár lidí a regály jsou po odpolední špičce zase doplněny. Den před Ježíškem uvařím veškerá jídla a jediné maso čeká v ledničce na osmažení těsně před Štědrovečeří. Stromek v klidu ozdobím když jdou děti spát a když jdu do postele já, je všechno připraveno na Štědrý den. Celý prosinec  jsem bez stresů a užívám si těšení na Vánoce, vychutnávám pocit malého dítěte, těšícího se na Ježíška. Po městě si v klidu procházím trhy a okukuji. Nemusím na poslední chvíli řešit peníze. Prostě ta pravá Vánoční pohoda.Na samotný Štědrý den pak s rodinou užívám chlebíčků, pohádek, procházek a na poslední chvíli nebalím dárky, nevařím. Prostě si jen užívám rodinné pohody.

Manžel můj přístup ocenil, o dárky pro celou rodinu se starám já, jemu zbývá jen něco pro mne.