V internetových diskuzích se čím dál častěji objevuje stravovací metoda nazvaná Baby-led-weaning, neboli "dítětem vedené odstavování".  Mnohé maminky si pokládají otázku, zda to opravdu funguje. A anglická porodní asistentka a zdravotní sestra Gill Rapley jim vzkazuje, že rozhodně ano. Byla to právě ona, kdo tuto metodu vymyslel a vydal k ní i stejnojmennou knihu, která je dnes známá po celém světě.

„Ahoj, ráda bych znala názor na BLW metodu, máte s ní zkušenost? Také by mě zajímalo, jak dáváte jídlo, když ještě nesedí, a přesto si má brát samo? Proč se má to jídlo nejdřív podusit? Chápu to u tvrdé zeleniny, ale přijde mi úplně jedno, jestli mixuju čerstvé jablko nebo podušené, “ zajímá se jedna z maminek v diskuzi Jaký máte názor na BLW metodu.

Co obnáší BLW metoda?

Hezky to shrnula uživatelka luvie z diskuze Baby led weaning aneb první příkrmy jinak: „Baby led weaning (BLW) je metoda postupného zavádění příkrmů, kdy dítě ve věku asi 6 měsíců nedostává kašičky, ale přímo kousky různého jídla, z nichž si samo vybere. Nejdříve bude jídlo pravděpodobně jen zkoumat a olizovat, postupně se naučí žužlat, kousat a polykat.

Svému dítěti jsem doposud občas dávala kousky intuitivně, začalo to tak, že mi sama kradla syrovou zeleninu při snídani, teď krásně užužlá kus okurky, sní kousek banánu. Kaše mi moc nejí, za dva měsíce přikrmovaní se stalo 4x, že snědla víc než dvě lžičky... Téměř vždy ale sotva ochutná a jídlo ze lžičky odmítá. Ale kousky zkouší s velkou chutí, i když toho taky mnoho zatím nesní. Uvažuju, že se se kašiček zbavíme navždy. Pro mě je stresující každý den vařit jak ďas a pak si to sama sníst.“

Dovolte dětem, ať rozhodují samy

Na narození vašeho děťátka jste se moc těšila. Měla jste připravené všechny věci, pokojíček, četla jste mnoho knih o tom, jak být dobrou mámou, jak se o miminko dobře starat. Pravděpodobně jste ale vůbec neměla chuť přemýšlet o tom, že až se stanete maminkou a váš muž tatínkem, stále budete také pár, který funguje i mimo rodičovství.

A určitě vás nenapadlo, jak strašná nechuť může přijít směrem k intimnímu životu, až budete balancovat mezi tím být mámou, ale také milenkou. Pokud si uvědomujete, že se o sex nechcete připravit, natož ho provozovat s nechutí a zaťatými zuby, zkuste se postupně naladit a váš milostný život zase oživit!

Na sex teď fakt nemyslím!

V diskuzi na koníku je několik stránek plných obav žen, které po narození dítěte nepřišly sexu na chuť. Nejste tedy rozhodně jediná.  Hlavně v prvních týdnech a měsících po narození miminka jsou všechny prožitky kolem miminka tak intenzivní, že na sex prostě nezbývá ani prostor, ani energie.  V prvních týdnech jste se učila kojit, možná jste si hojila rány, které vznikly při porodu. Samo o sobě rozbolavělé a zraněné tělo potřebovalo čas na to, aby se zregenerovalo. Mysl se pak musela smířit s tím, že se ve vašem životě stalo něco ohromného, radost se střídá s obavami. Jestli však tohle všechno něco převyšuje, pak je to nejpravděpodobněji touha po spánku.

Až opadne ten největší šok, vaše tělo se zahojí, kojení začne být nebolestivou a příjemnou samozřejmostí, věci “doma” se začínají dávat do pořádku. Vaše mysl se uvolní, ale jen pomalu začínáte mít v hlavě prostor i na něco jiného, než zajistit si stravu a nocleh pro sebe a miminko. Postupem času dokážete myslet i na to, že máte muže, který má také potřeby.

Až po delší době si uvědomíte, že jste vlastně kdysi měla ráda sex. Možná se připomenul váš muž sám. Nejhorší je, že na něj nemáte ani pomyšlení, ani energii. Zároveň si však uvědomujete, že odpírat si v parnerství vzájemnou intimitu určitě není to, co by vám prospělo. Za nechutí k sexu mohou být nejen hormony, které vaše tělo během začátků kojení produkuje, ale třeba také ještě nepřišla menstruace, v jejíž ovulační fázi chuť na sex přichází nejčastěji. Pokud jste si preventivně nechala nasadit hormonální antikoncepci, přičinu své nechuti na milování můžete hledat i tady. Touhu k sexu se svým mužem a obnovení tak společného lože se vším všudy ale můžete také stimulovat i drobnými praktickými cvičeními. Jak na to?

Fáze první - Chci spát, ne se milovat!

„Speciální potvrzení pro dyslektiky může dítěti ve škole výrazně pomoct. Není to tak, že by se potom na něm někdo vozil a posmíval, že je dyslektik. Učitelé mu musí poté vystavit individuální plán, dítě dochází do poradny, do dyslektického kroužku, má různé úlevy při diktátech a podobně.”

Přechod z předškolního vzdělávání na základní školu je pro dítě velká změna. Některé děti se s ní poperou bez problémů, ale některé dětí, i když to tak ve školce nevypadalo, začnou mít problémy s učením a škola se tak pro ně stane místo, kam chodí neradi, jsou ve stresu a každé ráno vymýšlí výmluvy, jak do ní nejít.

Co je to dyslexie?

Dyslexie je nejčastější specifická porucha učení. Jde o poruchu ovlivňující čtení a krátkodobou paměť, na těchto základech dále také psaní. Pro děti je to velmi nepříjemné, protože nestačí v těchto činnostech úrovni a tempu svých vrstevníků. Trpí proto pocity méněcennosti a mohou se kvůli tomu stát i terčem šikany (bohužel v některých případech i ze strany učitelů, kteří nerespektují, že dítě potřebuje jiný přístup a tím vlastně jeho problémy ještě zhoršují). Následně se mohou děti se specifickými poruchami učení uzavírat do sebe a tyto pocity a problémy si s sebou mnohdy nesou po celý svůj život.

Mezi další specifické poruchy učení patří dysgrafie (porucha projevující se v oblasti psaní), dysortografie (porucha v oblasti pravopisu) a dyskalkulie (porucha matematických schopností). Mezi méně časté patří dysmúzie (porucha v oblasti hudebních schopností), dyspinxie (projevující se nízkou úrovní kresby) a dyspraxie (ovlivňující špatnou obratnost).

„Syn dostal papír na specifickou poruchu učení a hyperaktivitu. Naše učitelka, která si na něj od začátku zasedla, to 'oslavila' tím, že mu dala dvojku. Takže chudák už tak zklamaný a dotčený, že ho paní učitelka neustále opravuje a děti se mu smějí, že neumí to a ono, teď ještě těžce nese, že dostal jako jeden z mála dvojku. Dohodla jsem okamžité přestoupení do jiné třídy, protože i psycholožka řekla, že syn účelně tuto učitelku bojkotuje a neprojevuje sebemenší snahu, což mu doma problém nedělá, když se s ním učím já nebo manžel.”

V dnešní době, kdy můžeme libovolně cestovat, stěhovat se a bydlet tam, kde se nám zlíbí, je čím dál více párů, kde má každý partner jinou národnost. Pokud se po nějaké době rozhodnou, že spolu chtějí žít a založit rodinu, stojí před nimi velká otázka. Jakým jazykem budeme mluvit na naše dítě? Časem se podobných otázek vynořuje čím dál více. 

Když je dítě vychováváno v dvojjazyčném a nebo i vícejazyčném prostředí, mluvíme o bilingvní výchově. Samotné dítě je poté nazýváno bilingvní, to znamená, že do budoucna bude mluvit více jazyky jako rodilý mluvčí, aniž by se je muselo učit ve škole.

Je to výhoda a nebo nevýhoda vychovávat dítě dvojjazyčně?

Může to s sebou nést i nějaké problémy? A opravdu bude mít oba, případně více jazyků, na úplně stejné úrovni? „Moje děti mluví třemi jazyky. Bez problémů přechází z jednoho jazyka do druhého a mluvená forma jazyka jim nedělá vůbec žádné problémy. Se mnou mluví jen česky, do budoucna čekám, že budou mít problém s gramatikou, protože čeština je těžký jazyk, ale mluvení jim jde dobře. S tátou mluví anglicky a ve škole a školce španělsky. Přesně ví, na koho a jakým jazykem mají mluvit a fakt se jim nestává, že by na mě mluvily jinak než česky. Já na ně mluvím pouze česky, protože moje jazykové znalosti ostatních jazyků nejsou dobré. Zároveň nechci, aby na ně mluvil česky manžel,  protože má přízvuk a problém s výslovností hlásek Ř, Č, Š. Pokud třeba mluvíme ve škole s paní učitelkou, tak ona na mě mluví španělsky, syn mi odpovídá v češtině, ale jí ve španělštině. Taktéž s manželem, my spolu mluvíme anglicky, ale děti mě odpovídají v češtině, ač se bavíme všichni anglicky. Dcera má 9 let a syn 4 roky. Do budoucna to pro ně vidím jako velkou výhodu.”

Kdy se jedná o bilingvní výchovu

Nejčastějším modelem, kdy dochází k vícejazyčné výchově je, že jsou rodiče rozdílné národnosti a každý mluví na dítě svým mateřským jazykem. Často také nastává situace, kdy jsou rodiče schopni komunikovat spolu pouze v angličtině, protože rodný jazyk toho druhého neovládají. Dítě je tedy vystaveno dvěma rodným jazykům rodičů a společné angličtině. Nebo jsou  rodiče rozdílné národnosti, například Angličan a Češka žijící ve Francii. Dítě se pak může učit jazyky třeba i tři.