Byl pátek 16.4. stejný jako všechny pátky v nemocnici.Budíček v 5.30h a v 6.30h mě čekal tolik pro mě hrozný monitor, který v mém případě trval i 2h.Muka , které jsem trávila na tvrdém lehátku s bolestmi zad a tvrdým břichem  jsem nesnášela.Spící a zamračená jsem zalehla a s pásy dospávala ráno.V 7h před vizitou monitor nic moc tak to sestřičky vzdaly a čekalo se na doktora.Pohyby na monitoru opět nebyly a akce ozev na stejné křivce.Tak jsem si na pokoji dala snídani, která mi ani moc nechutnala ze 4 vánoček jsem snědla sotva jednu a kakao mě jako jindy radost neudělalo.V 8h mě čekala velká vizita zas nuda jako vždy.Mladičký a hodný doktor hlásil primáři můj stav a ukazoval metrové papíry z monitorů.Ty se mu už nezamlouvali a rozhodl, že ať natočí ihned další.Než jsem si vykráčela na chodbu tak jsem jen zaslechla " hned to ukončíme" No šli na mě mrákoty a jímala mě hrůza.Monitor odpadl a šla jsem balit.Bála jsem se o malou, protože jsem jí cítila naposledy ve čtvrtek podvečer a to kopala 3 hodiny v kuse jak čert , až mě to bolelo jak hlavičkou narážela na moje kosti, to pak utichlo a až do rána jsem o ní nevěděla.Manžel byl jako vždy v práci a říkat jsem mu to nechtěla , že ho překvapím tak jsem dala vědět  mojí sestře samo, že všechny vystrašila.Když mi manžel volal, že je v Praze tak jsem mu to řekla , vyprd se na práci a chvátal za mnou i s Dušánkem.

Při vyšetření mi doporučili císařský řez, že prý to bude pro malo šetrnější než bych rodila normálně. tak jsem jen mávla rukou, že už mi to je jedno hlavně ať se jí nic nestane.Na sekci jsem měla jít ve 12h, ale to se protáho až do 13.30h nery to byly hrozný hlavně , když sestřičky chodily poslouchat srdíčko jestli ťuká.Na pokoji jsem už měla bolesti snad každou minutu .

No tak jsem ve 13.30h jela s manželem jsme se minuli asi tak o minutu tak už jsem se s ním nerozloučila a ono to bylo asi lepší.Na sále se mi teda vůbec nelíbylo, to popisovat radši nebudu.Hlavně kosmonaut co držel skalpel v ruce a říkal " tak já začínám řezat" a já na něj " no ale já ještě nespím"Uspali mě ve 13,35h.

Valentýnka se narodila ve 13,38h.Měla 2180g a 43cm.První ji viděla moje sestra, která nám ji natočila a vyfotila.Pak ji viděli manžel s Dušánkem jak si to fičela v inkubátoru po chodbě.Malej rudej flek co se mrskal a křičel jak o život.Já ji viděla až ráno 5hodin.

Na jipce jsem se vzbudila někdy o půl třetí a prý mi tekly slzy a pokoušela jsem se mluvit, ale nešlo to tak jsem jen sípala a brečela.Byl u mě i manžel , jen mi říkal, že je holčička malinká a v pořádku. Na chodbě jsem viděla Dušánka jak strašně brečel a volal na mě .Já volat nemohla tak jsem mu jen mávala.Na jipce byli všicni moc hodní starali se o mě dobře nosili léky na bolest.Dostala jsem i napít.Jinak břicho mě tam bolelo kako čert, ale dala jsem to,  pořád jsem si myslela, že mám vysokej práh bolesti, a že snesu hodně, ale tohle jsem teda nečekala a lezla jsem tam na práškách v bolestech 7 dní.

Valentýnka byla do úterka v inkubátoru tak jsem nabrala sílu a s ní už to bylo veselejší.

Můj příběh musím začít vyprávět z dob mé dospělosti,tehdy v mích 17nácti letech po spoustě vyšetřeních mi bylo řečeno ,že pravděpodobně nikdy nebudu mít děti,ale přesto jsem ještě byla poslána ke specialistovy,který bohužel diagnozu potvrdil s tím že jsem jedna z milionů,která má nemoc už nevím název,ale jedná se o to ,že místo aby se mi v těle bunky vyvíjeli tak oni zanikali,takže jsem byla jako v přechodu ,ale s menstruací.Pro mě již životním cílem byla rodina s dětmi to byl konec světa.Můj přítel a nynější manžel to se mnou vydržel a snažili jsme se najít nějaké řešení,i když v době před 20ti léty to nebylo zrovna lehké,ale nedali jsme se zastrašit a přemluvili jsme doktory k umělému oplodnění,po doporučení jsme navštívili Olomoc kde jsme nebyli spokojeni,pak bylo na řadě Brno tehdy u dr.Ventruby,také bez snahy ,nakonec jsme přešli k dr.Veselím a tam po třech letech neustálích laparoskopických vyšetřeních a hormonálních injekcích jsme dosáhli výsledků a já měla vajíčka k oplodnění,byl to malí zázrak,i když odběr vajíček v té době bez narkozy nebylo nic moc vydržela jsem vše a světe div se já byla těhotná,ale má radost trvala 2dny ,těhotenství bylo biochemické.Takže jsme byli opět na bodě mrazu,další ivf jsem vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu nemohla podstoupit,tak následoval další krok a to adopce,bylo to pro nás jediné řešení jak nezůstat sami.Po všem tom papírování a testování ačala doba čekání a já jsem se snažila dát se do kupy po zdravotní stránce.Musím podotknout,že potkat těhotnou ženu bylo peklo a matku s dítětem ještě horší.pracovala jsem jako prodavačka,takže mé úsměvy a dobré jednání mě stálo spoustu sil,taky jsem v té době pochopila,proč jsou některé ženy schopny ukrást cizí dítě když nemůžou mít vlastní,ta touha po dítěti zaslepí všechen rozum a je zapotřebý velká síla vůle to neudělat a opravdu to pochopí jen ten kdo tím prochází.Ještě musím dodat že v době čekání na mimčo jsme byli konečně doporučeni na genetické vyšetření,kde k naši smůle zjistili,že manžel má genetickou vadu a jím počaté děti nebudou nikdy života schopné.Netušila jsem kolik toho ještě snesu a jedinou mou útěchou bylo čekání na adopci a to čekání dlouhých 6let kdy konečně zazvonil ten vytoužený telefon 15.11.1999 a paní mi zdělila že mají pro nás 6ti měsíčního chlapečka a máme se dojít na něj na druhý den podívat,nepřišli jsme se jen podívat ,ale hned jsme śi ho vezli domů,aby si to náhodou někdo nerozmyslel.Pak nastaly ty nejkrásnější roky ,malí byl sice hodně nemocen hlavně míval vysoké teploty,které ho málem stály život ,ale zachránili jsme ho díky tomu,že byla celá rodina doma,když dostal z vysokých teplot fibrilní křeče a zapadl mu jazyk.Jak malí rostl a rostl tak mě to nedalo a přesvědčila jsem manžela,že by jsme mohli zkusit ještě ivf v té době už s drovanými embriemi ,protože můj zdravotní stav mi nedovoloval velký zásah do těla a i těhotenství by bylo hodně rizikové,ale musela jsem to udělat ,prostě to ještě zkusit.Našli jsme si soukromou kliniku v Brně Repromedu kde nebyl problém tohle podstoupit jen ta cena byla šílená 85tisíc,tak jsme šetřili a pak se do toho dali,poprve,podruhé bohužel bez úspěchu.Na čtvrtý pokus který stál 160tisíc jsme už neměli finance,tak jsme přestoupili na Obilnák tam byli provedeny další dva transféry embrii,kde posladní byl úspěšný,ale já jsem o tom nevěděla nebo to bylo mimoděložní dozvěděla jsem se to až  v nemocnici kde jsem byla záchrankou odvezena v důsledku velkých bolestí a výsledkem bylo prasklé mimoděložní s krvácením do břicha,byla jsem zachraněna v posledních minutách ,dostala jsem nadáno jak jsem se mohla pouštět do ivf s mím zdravotním stavem a zákaz jakéhokoliv dalšího snažení.Tím jsem si myslela že vše skončilo....omyl nastal čas kdy jsem začala silně krvácet a musela jsem podstoupit další zákroky ,nic nepomáhalo tak se rozhodlo že mi vezmou dělohu ,jenže se vyskytla potíž s krví a operace by byla nebezpečná takže nic.Pak podalším zákroku světe div se krvácení ustalo a já byla dokonce bez menstruace a pak nastal další zázrak úplně nepochopitelný a já otěhotněla přirozenou cestou,ale nemělo to dlouhé trvání opět to bylo mimoděložní a v začátcích takže se to nakonec vstřebalo samo,po dalších třech měsících jsem byla zase přirozeně těhotná a tentokrát jsem to potratila......ted čekám co dalšího mě ještě potká ,jak si se mnou ta příroda zahrává.

V minulém roce v září jsme si podali druhou žádost o adopci chtěli bychom holčičku..................................

ahojte vie mi niekto poradit ci mam narok na maternity allowance ak pracujem v uk 4 roky ale vo february tohto roka som zmenila zamestnanca , som v 22t a chcem sa opytat kedy je mozne zacat s vybavovanim maternskej a poslanim formularu do jobcentra. rodit by som chcela na sk planujem sa vratit na sk a tam porodit mam narok na matersku z uk ak budem na sk?

O první miminko jsem přišla v roce 2005, kdy mi zjistili v 10tt zamlklé těhu. O druhé miminko jsem přišla v roce 2006, kdy jsem porodila v 28tt a Tomášek mi umřel po čtyřech dnech v inkubátoru. Obojí bylo vinou mé gynekoložky. Dlouho jsem byla na ilných antidepresivech, abych se z toho dostala. Do dnes to ale stále bolí u srdíčka. Nechala jsem si rok odstup, v domění, že se vše dá dopořádku a konečně se to povede.                        V lednu 2010 jsme po dvou a půl  letém snažení navštívili Gennet v Praze. Vložili jsme se do rukou " odborníků". Dnes již toto slovo opravdu píši v uvozovkách, neboť se mi opět potvrdilo, že doktorům se nemá věřit. Byla proveden a Hysteroskopie, kde bylo napsáno, že je úplně v pořádku. Manžel je taky v pořádku, takže prý nebyl důvod, proč by to nevyšlo. Začali jsme stomulovat. Panu doktorovi Daňkovi vůbec nebylo divné, že folikuly nerostou tak jak mají, ale dávku nezvýšil. Na druhém UZ Před OPU mi paní dokorka Langerová řekla, že je pozdě na zvýšení dávky a že vajíček bude holt málo. Nakonec mi vzali 3 vajíčka, která byla největší, nicméně nebyla taková, jaká by měla být. Jedno se oplodnilo, a to mi dali po dvou dnech zpátky do bříška. Testy byly stále negativní a měla jsem bolesti v podbřišku. IVF nevyšlo a krev byla 0. Odmenstruovala jsem a smířila se s tím, že musíme čekat 3 měsíce. Za týden po menstruaci jsem dostala šílené křeče a omdlela jsem doma v kuchyni. Manžel volal záchranku, která mě odvezla do nemocnice. Mysleli si, že je to slepé střevo, ale nebylo. Byla to děloha.                                                                                                             Na sále mě operovali 3 hodiny bylo mi pak strašně špatně a když mi vytahovali dren z dělohy, tak jsem řvala bolestí. Holt si paní Lovásová spletla vaječník s hnisavým váčkem velikosti skoro tenisáku.
Prý mě neměli vůbec oplodňovat a těma stimulačníma injekcema to jen zhoršili. Od začátku prý muselo být jasné, že to nevyjde. Takže manža uvažuje dát žalobu na Gennet, protože to nepoznali a stejně mě opodnili. No takže doma umírám s rozpáraným břichem. V pondělí by mi měli napsat lázně. Za půl roku až za rok můžu jít na další IVF. Bohužel mám už jenom dvě. to můžeme zkusit znovu. Do práce asi dlouho ještě nepůjdu. A na Gennet podáváme s manžou stížnost. Takže teď si musím přát, aby se ten chronický zánět nepřestěhoval na levou stranu a abych "stihla" mít alespoň jedno miminko. Doktorům ale už nevěřím.