Pokud má někdo nízký tlak, doporučuji mu nechat si něco doručit přepravní společností DPD (@dpd.cz), tlak se vám totiž v okamžiku zvýší, a to razantně.

Kurýrovi taktní, slušné a profesionální jednání absolutně nic neříká. Byť v SMS zprávě DPD proklamuje, že vás bude o čase doručení informovat, není tomu tak. Kurýr, respektive žena, která jej doprovází, mi oznámila, že do pěti minut budou balíček doručovat. Když jsem se chtěla domluvit na změně času doručení, protože jsem byla v práci a cesta domů mi trvá cca 10 autem, uslyšela jsem jen, to nemůžete myslet vážně. Tak jsem tedy přistoupila na doručení, s tím, že přítel je sice po noční, ale mají tedy zazvonit a balíček  mu předat. Bohužel nikdo nezazvonil, kurýr se totiž na doručovací adresu ani neobtěžoval dorazit.

Ve "sledování zásilky" se dozvíte spoustu informací, škoda jen, že absolutně nepravdivých. "Zásilku se nám nepodařilo doručit a vrátili jsme ji zpět na depo. Kurýr nezastihl příjemce zásilky a zanechal mu upozornění." Kurýr se o doručení zásilky ani nepokusil, jinak by někoho doma zastihl, byť jen přítele v tu dobu ještě rozespalého, ale již vzhůru. Nikdo nezvonil, a to je zvonek u vchodu řádně označen a funkční. A zajímalo by mě, jak vypadá ono upozornění, které nám měl kurýr údajně zanechat. Nemluvě o tom, že netuším, kde ono oznámení zanechal. Dále jsme se z údajů ve "sledování zásilky" dozvěděli že včera i dnes byl balíček přijat na depo, jedno a to samé. Kde byl tedy balíček ze čtvrtku na pátek, to netuším.

Již ve středu, kdy nám balíček kurýr nedoručil, jsme si v aplikaci "dpdkuryr.cz" změnili termín doručení, na pátek od 12-18. Ráno jsme aplikaci kontrolovali a najednou tam byl čas doručení 8-18. "Dobrá, zůstanu tedy i dopoledne doma", řekla jsem si. Když však bylo již po třetí hodině odpolední a nikdo se neozýval, chtěla jsem se zeptat manažera depa, co je s naším balíčkem. Ještě ve středu totiž měl pan manažer Jaroslav Burget (@jaroslav.burget) v aplikaci "dpdkuryr.cz" uvedeno telefonní číslo na mobilní telefon. Dnes tam již telefonní číslo není. Zůstala jen zcela nepravdivá informace "Dohlížím na to, abychom váš balíček doručili správně. Depo i kurýry vedu tak, abyste z nás mohli mít radost". Odstranění telefonního čísla na pana manažera však nebyla jediná změna v aplikaci. Bez našeho vědomí a bez jakéhokoliv upozornění byl změněn termín doručení na pondělí 4. 12. v době 8-18. Zkontrolovala jsem tedy ještě sledování zásilky, ale tam jsem se dozvěděl, že termín doručení je stanoven na 1. 12. v době 8-18. (Mám samozřejmě screenshoty obojího.)

Hledala jsem tedy kontakt na manažera depa jinde. Našla jsem však jen
telefonní číslo zákaznické linky. Na spojení jsem čekal 14 minut (ano, skutečně ČTRNÁCT MINUT), když jsem byla konečně spojena s operátorkou dozvěděla jsem se, že kontakt na manažera depa nemá a tudíž mi jej nemůže předat. Dále, že netuší, co se s mým balíčkem mohlo stát a maximálně se může pokusit zjistit, co se stalo. Asi po půl hodině volala zpět, s tím, že došlo k pochybení na depu, kde nepředali balíček k přepravě. Balíček tedy doručí v pondělí, jak je uvedeno v aplikaci. Tento termín mi však nevyhovuje, protože jsem pracovně na cca 130 km daleko, a tak jsem se zeptala, zda mi bude balíček skutečně doručen, pokud si opět změním termín doručení. Slečna či paní operátorka mi však oznámila, že to mi nikdo nezaručí. Snažila se to omluvit oznámením, že já bych se přeci také nezaručila za někoho cizího (měla na mysli kurýra).

Lituji toho, že jsem balíček již zaplatila. Protože doručení s DPD je čistá loterie, balíček vám buď doručí nebo ne, a ani jedno vám nikdo nezaručí.

„Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protože jsem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…"

Mnohokrát jsem se u různých lidí setkala s názorem, že nedokážou pochopit ženu, která je schopna dát dítě k adopci. Vlastně ji otevřeně odsuzovali. Proč? Nedovedli si představit situaci, nebo stav, do kterého by museli dojít, aby nad podobným rozhodnutím jen zauvažovali.

Já vidím za takovým životním rozhodnutím mnohem víc. Vidím životní cestu, nelehkou a klikatou, která takovou ženu do tohoto bodu dovedla. Vidím také dítě, které dostane šanci na nový život v milující náhradní rodině.

Jak tato cesta vypadá? Co ženu dovede k tomuto rozhodnutí? A jak s tím rozhodnutím dál žít?

Nedávno jsem na všechny tyto otázky dostala odpověď. Děkuji za tuto otevřenou, smutnou, ale svým způsobem velmi silnou zpověď…

Moje maminka

Ještě v těhotenství jsem věděla, že kojení bude u mě problém. Bála jsem se svého nízkého prahu bolesti. Vždy jsem byla na bradavky háklivá a když jsem četla jak maminky brečely bolestí, že bolest byla tak nesnesitelná, že se jim kroutily prsty na nohou a bály se každého dalšího kojení, měla jsem z toho hrůzu už dopředu.

Na co jsem ale nebyla připravená, byla úplná absence mléka. V těhotenství se mi nevytvořilo mlezivo, ale s tím jsem si nedělala starosti. Četla jsem, že to není podstatné.

Porod byl v rámci možností klidný a téměř přirozený (v porodnici mi praskli vodu a zatlačili na břicho), proběhl okamžitý bonding. Malá se nepřisála, ale olizovala, ale to prý taky nevadí.

Začala jsem normálně kojit. Bolest byla přesně taková, jakou jsem očekávala. Poctivě jsem mazala po každém kojení ale celkem k ničemu. Bolelo to jako čert a nakonec mi i jedna bradavka praskla. Malá často plakala a mou spoluležící napadlo, zda to není hlad. Byla jsem přesvědčena že ne. Vždyť jsem měla načteno, jak miminkům maminčino mléko stačí a dokrmovat je blbost.

Poslouchala jsem rady od sestřiček: kojit co 2 hodiny po 10ti minutách. Věděla jsem že mám kojit na požádání, ale i těch 10 minut bylo pro mě utrpení a malá přece nemohla plakat hlady.

Nakonec jsem zašla za sestřičkou, jestli by ji nemohla zkusit dokrmit. V tu chvíli byl klid a Karolínka konečně spala jako miminko... O dalších 12 hodin jsem to nevydržela a šla znova požádat. Situace se opakovala. Sestřička mi zmáčkla bradavku a doteď mi zní v uších ,,Nula, nula, prd." Nemáte mléko. Tečka. 

Celý život jsem se porodu bála. Máma mi už od dětství vyprávěla svůj strašlivý porod semnou a ani babička neměla veselý příběh. Během těhotenství jsem se sice taky trochu obávala jak a jestli to zvládnu, ale zároveň jsem se těšila na malého. 

Syn se narodil v 40+5 a když mi ve dvě ráno v porodnici řekli, že rodím, málem jsem štěstím vyskočila do vzduchu (kdybych nebyla o 19kg těžší ) 🙂. Kontrakce mi šly do kyčlí, což sem kupodivu zvládala, ikdyž nadruhou stranu, neměla jsem potřebu dělat hrdinku a epidural jsem si nechala dát. Porod nabral rychlost a malý byl do necelých čtyř hodin od příjezdu na světě. Na porod budu vzpomínat ráda.

Ovšem proč se můj článek jmenuje tak jak je v nadpisu? 18 dní po porodu jsem vyšla doma schody, abych malého přebalila. Po sundání plenky mě najednou extrémě vystřelovala bolest do levého spánku hlavy. Ze začátku jsem myslela, že to zas přejde, ale bolest se stupňovala. Manžel přišel domů, já mu malého předala do ruky a schoulila se na postel. Pak jsem se schoulila na zem a pak už si tolik nepamatuju. Vlastně jo, pamatuju si jak říkám manželovi "volej záchranku" pak jak záchranářům říkám " bolí mě hlava, bolí mě hlava" pak v nemocnici jak mi říkají "nehýbejte se" a nakonec "budeme vás operovat". Druhý den jsem se vzbudila na JIPce neurochirurgie s velkou jizvou přes levou stranu hlavy.  Důvod? Celý život jsem nevědomky žila s vrozenou vadou tzv. AV Malformací v mozku a právě porod (tlačení syna na svět ) mi přivolal něco, co by se podle lékařů stejně stalo, krvácení do mozku. Taky mi řekli, že jsem se znovu narodila, protože 70% lidí tento stav nepřežije a né všichni, kteří přežijí, jsou bez trvalých následků. 

Tímto článkem chci poděkovat Neurochirurgům z Vinohradské nemocnice, svému manželovi a andělům strážným, kteří určitě mysleli i na syna, který mě nyní potřebuje. Děkuju.

Nakonec chci napsat, že porodu se opravdu nemusíte bát (ani kvůli bolestem, ani kvůli tomu co píšu, protože AVM má pouze 1% populace). Porod je dojemný zážitek a na světě jsou prostě těžší věci. 

Všem budoucím maminkám držím palce,  ať mají takový porod, jaký si přejí.