Ve svém životě se řídím jen 2 přesvědčeními: 1) chovám se k klidem tak jak bych chtěla, aby se oni chovali ke mě 2) každý můj čin, myšlenka nebo slovo mají dříve nebo později nějaký svůj následek - tak ať jich je co nejvíce pozitivních 🙂

Přiznám se však, že občas se mi úplně nedaří tyto přesvědčení naplnit k mé spokojenosti. Naštěstí však mám doma malého velkého učitele, který mi to krásně odzrcadlí a já mám možnost to příště udělat jinak. A tentokrát mi dal velmi cennou lekci. Že je přeci úplně jedno zda jsme malí nebo velcí, dítě nebo dospělý..vzájemný respekt a přístup by měl být ke každému stejný.

Našemu Kubíčkovi je 1 rok a 4 měsíce. A já myslela, že s ním jednám relativně jako s parťákem. Dávám mu možnost si rozhodovat o věcech typu - co chce na sebe, co chce k jídlu, děláme spolu většinu domácích prací, vaříme spolu..samozřejmě vše s ohledem na jeho možnosti a věk. Nedávná událost mě však donutila to přehodnotit. Co se stalo?
Nic zvláštního - chtěla jsem mu utřít nos. Dříve běžná věc, která probíhala v klidu. Jenže tentokrát to bylo jinak. Kubík mou ruku odstrčil. První má reakce - asi nechtěl.. Tak jsem to zkusila znovu a opakovalo se to stejné, akorát tentokrát Kubík trochu podrážděně zavrněl. Říkám mu: "Kubíku, copak se děje? Jen ti chci utřít nos, protože vidím, že ti teče nudlička". A pak přišel ten "blesk z čistého nebe". Kubíček se na mě podíval, vzal mi z ruky kapesník a tu nudličku si sám utřel. A dokonce mi do kapesníku i smrknul a já tím zjistila, že už umí i sám smrkat 🙂 
Podobná situace se mi stala u utírání pusinky. Rostou mu zoubky a dost, opravdu dost slintá - proto pusinku často utíráme. Respektive - teď už si jí utírá Kubík sám.

A to mě vedlo k zamyšlení jak moc opravdu jednám s Kubíkem jako s parťákem a co mi dává právo si s ním "dělat" co chci aniž bych to s ním probrala. Jasně - dávám, co jsem dostala doma. Takhle to přeci u nás doma chodilo a jako děti jsme to přežili a vůbec se to neřešilo. Jenže já se snažím věci dělat jinak než moji rodiče.
Tak jsem si to zkusila představit - jak by mi bylo, kdyby tohle dělal někdo mě..?
No schválně, představte si situaci - sedíte si s kamarádkou v kavárně a najednou přijde Váš partner/ další kamarádka, vytáhnou kapesník a bez varování Vám začnou luxovat nos nebo utírat pusu/ruce. Horší varianta, kterou ještě relativně často vidím u jiných maminek, nejdříve Vám na ten kapesníček plivnou, aby to nedřelo... Tak co? Jak by se Vám to líbilo? 
Mě popravdě ne...

Co s tím? Recept je jednoduchý. Než s Kubíkem cokoli udělám - přenesu, otřu, převleču, přebalím - tak mu to v rychlosti sdělím. "Kubíčku, teď tě vezmu do náručí a posadím tě do židličky k jídlu, ano"?. "Kubíčku, myslím, že máš v trenýrkách bobo - tak tě teď položím a podívám se - případně tě přebalím". "Kubíčku, teče ti nudlička - utřeš si jí prosím nebo to mám udělat já?" 
Atd...

Proč změnit přístup? Napadají mě 2 důvody. 
První je, že teď máme s Kubíkem zase o něco víc hezčí a pohodovější vztah. Mám pocit, že vnímá rozdíl a díky tomu mi hodně vychází vstříc.
Druhý je ten, že už mu takto od mládí ukazuji vzorec, že záležitosti týkajících se druhých lidí je dobré s nimi nejdříve probrat a ne jednat za ně - i když s dobrým úmyslem.