Ve svém životě se řídím jen 2 přesvědčeními: 1) chovám se k klidem tak jak bych chtěla, aby se oni chovali ke mě 2) každý můj čin, myšlenka nebo slovo mají dříve nebo později nějaký svůj následek - tak ať jich je co nejvíce pozitivních 🙂

Přiznám se však, že občas se mi úplně nedaří tyto přesvědčení naplnit k mé spokojenosti. Naštěstí však mám doma malého velkého učitele, který mi to krásně odzrcadlí a já mám možnost to příště udělat jinak. A tentokrát mi dal velmi cennou lekci. Že je přeci úplně jedno zda jsme malí nebo velcí, dítě nebo dospělý..vzájemný respekt a přístup by měl být ke každému stejný.

Našemu Kubíčkovi je 1 rok a 4 měsíce. A já myslela, že s ním jednám relativně jako s parťákem. Dávám mu možnost si rozhodovat o věcech typu - co chce na sebe, co chce k jídlu, děláme spolu většinu domácích prací, vaříme spolu..samozřejmě vše s ohledem na jeho možnosti a věk. Nedávná událost mě však donutila to přehodnotit. Co se stalo?
Nic zvláštního - chtěla jsem mu utřít nos. Dříve běžná věc, která probíhala v klidu. Jenže tentokrát to bylo jinak. Kubík mou ruku odstrčil. První má reakce - asi nechtěl.. Tak jsem to zkusila znovu a opakovalo se to stejné, akorát tentokrát Kubík trochu podrážděně zavrněl. Říkám mu: "Kubíku, copak se děje? Jen ti chci utřít nos, protože vidím, že ti teče nudlička". A pak přišel ten "blesk z čistého nebe". Kubíček se na mě podíval, vzal mi z ruky kapesník a tu nudličku si sám utřel. A dokonce mi do kapesníku i smrknul a já tím zjistila, že už umí i sám smrkat 🙂 
Podobná situace se mi stala u utírání pusinky. Rostou mu zoubky a dost, opravdu dost slintá - proto pusinku často utíráme. Respektive - teď už si jí utírá Kubík sám.

A to mě vedlo k zamyšlení jak moc opravdu jednám s Kubíkem jako s parťákem a co mi dává právo si s ním "dělat" co chci aniž bych to s ním probrala. Jasně - dávám, co jsem dostala doma. Takhle to přeci u nás doma chodilo a jako děti jsme to přežili a vůbec se to neřešilo. Jenže já se snažím věci dělat jinak než moji rodiče.
Tak jsem si to zkusila představit - jak by mi bylo, kdyby tohle dělal někdo mě..?
No schválně, představte si situaci - sedíte si s kamarádkou v kavárně a najednou přijde Váš partner/ další kamarádka, vytáhnou kapesník a bez varování Vám začnou luxovat nos nebo utírat pusu/ruce. Horší varianta, kterou ještě relativně často vidím u jiných maminek, nejdříve Vám na ten kapesníček plivnou, aby to nedřelo... Tak co? Jak by se Vám to líbilo? 
Mě popravdě ne...

Co s tím? Recept je jednoduchý. Než s Kubíkem cokoli udělám - přenesu, otřu, převleču, přebalím - tak mu to v rychlosti sdělím. "Kubíčku, teď tě vezmu do náručí a posadím tě do židličky k jídlu, ano"?. "Kubíčku, myslím, že máš v trenýrkách bobo - tak tě teď položím a podívám se - případně tě přebalím". "Kubíčku, teče ti nudlička - utřeš si jí prosím nebo to mám udělat já?" 
Atd...

Proč změnit přístup? Napadají mě 2 důvody. 
První je, že teď máme s Kubíkem zase o něco víc hezčí a pohodovější vztah. Mám pocit, že vnímá rozdíl a díky tomu mi hodně vychází vstříc.
Druhý je ten, že už mu takto od mládí ukazuji vzorec, že záležitosti týkajících se druhých lidí je dobré s nimi nejdříve probrat a ne jednat za ně - i když s dobrým úmyslem.

Nikdy jsem moc nebyla na psaní nějakých článků, ale po přečtení několika příběhů o těhotenství a porodu zde na koníkovi, jsem se rozhodla nakonec napsat pár řádků o tom, jak jsem to prožívala já. Řekla jsem si, že je to vlastně skvělé i pro mně, protože se tak k tomu mohu kdykoliv vrátit a připomenout si ty nezapomenutelné chvíle.

Hned po svatbě, která u nás proběhla 6.8.2016, jsme se s manželem začali bavit o dětech. Probírali jsme, kdy se začneme snažit atd. Jelikož jsem ještě brala antikoncepci, nakonec jsme se domluvili tak, že doberu prášky, které mi zbyly, a pak se prostě uvidí. Prášky jsem dobrala asi měsíc a půl po svatbě, tedy někdy v září. Oba jsme však počítali s tím, že to asi tak rychlé nebude, protože jsme ze všech stran slyšeli, že to většinou prostě chvilku trvá. V říjnu, když jsem měla opět dostat menstruaci, jsem tedy byla celkem překvapená, že se nedostavila. Čekala jsem takhle asi týden, potom jsem si šla koupit těhotenský test, který vyšel pozitivně, i když čárka byla ještě slabší. Vždycky jsem si říkala, jak to manželovi oznámím nějak originálně, ale nakonec jsem za ním prostě přiběhla, ukázala mu test a bylo to 🙂 Také ho to překvapilo, ale bylo na něm vidět, že z toho má radost. Radši jsem si však udělala ještě další dva testy v průběhu následujících dní, ty ale opět vyšly pozitivně a čárka už krásně sílila. Neváhala jsem a objednala se na gynekologii, kam jsem měla dorazit za týden.

    Doktor mi těhotenství potvrdil, sdělil, že vše probíhá na správném místě, objednal mně však na kontrolu ještě za nějakých 10 dní, a to z toho důvodu, že byl zatím vidět jenom váček. Při další kontrole už bylo vidět i srdíčko a já byla šťastná. Byla jsem tedy pozvaná na problídku ve 12. týdnu na začátku prosince, na kterou se mnou šel i manžel. Společně jsme viděli našeho malého prcka a oba jsme byli hrozně dojatí, manžel snad ještě víc 🙂 Následovaly kontroly každý měsíc, vždy bylo všechno v pořádku, miminko hezky rostlo, sdělili nám, že čekáme holčičku, i když jsme to původně vědět nechtěli, já jsem to prostě nevydržela a nechala si to říct 🙂 Cukrovku jsem taky neměla, až vlastně ve 36. týdnu mi zjistili pozitivního streptokoka, ale uklidnili mně, že to nic není, že prostě jen musíme do porodnice přijet včas, odjezd neodkládat, a že mi před porodem pouze nechají vykapat antibiotika. Celé těhotenství bylo tedy bezproblémové, jediné negativní na tom bylo to, že jsem za celou dobu přibrala asi 24 kg, ke konci jsem měla oteklé nohy a ruce, což bylo hodně nepříjemné.

    Porodu jsem se ani moc nebála, možná proto, že jsem prostě nevěděla, do čeho jdu a jaké to bude. Dne 17.6.2017 u nás byli na návštěvě mí rodiče. Odpoledne jsem pak začala cítit takovou mírně nepříjemnou bolest v oblasti ledvin, tak jsem se balila do deky,snažila se hodně pít (myslela jsem, že jsem nastydla a bála se, abych ještě neměla zánět). Večer rodiče odjeli, já jsem šla brzy spát, manžel se ještě do noci učil na zkoušku, kterou měl dělat asi za tři dny. Ve 2:30 jsem se vzbudila s tím, že cítím nějaké vlhko v kalhotkách, tak jsem šla na záchod a tam už se to spustilo - plodová voda! Vzbudila jsem manžela, který spal prý asi hodinu, s tím, že mi odtéká voda, vzala jsem si několik vložek, pobrali jsme tašky a vyrazili do porodnice. Po 3. hodině jsme už byli v porodnici, proběhla kontrola, jak vnitřní, tak monitory. Dali mi vykapat antibiotika a následně jsem měla odpočívat s tím, že kontroly budou probíhat každou hodinu. Mohla jsem se pohybovat, využívat různé pomůcky, ale raději jsem jen ležela a pustila si rádio. Po chvíli za mnou poslali manžela, který byl navlečený v tom jejich erárním oblečku. Hned jsem byla klidnější a cítila se lépe, že tam nejsem sama. Následně jsem dostala klystýr (nevěděla jsem, že je tak velký problém to potom udržet 😀) a šla do sprchy. Přiznám se, že si to nepamatuji už přesně, ale asi 2 - 3 hodiny po příjezdu do porodnice začínaly bolesti. Nejprve jen mírné, srovnatelné s menstruačními. Postupně se začaly stupňovat, byly čím dál méně snesitelné. Většinu času jsem pak seděla na míči, jelikož mi bylo řečeno, abych neležela, aby mohlo miminko hezky sestoupit porodními cestami dolů. Manžel stál celou dobu u mně, držel mně za ruku, kterou jsem mu při každé kontrakci skoro drtila. Nakonec jsem musela říct sestřičce, aby mi něco píchla, že to hrozně bolí. Dala mi pro začátek něco slabého, účinek jsem žádný nezaznamenala. Po nějaké době jsem si tedy požádala o něco silnějšího, ale ani to neúčinkovalo, chtěla jsem už i epidural, ale na ten už bylo prý pozdě, že se musí podávat dřív. Na začátku mi bylo řečeno, že mi porod snad budou muset vyvolat, ale nakonec se všechno samo tak krásně rozběhlo, že to nebylo potřeba. Když už byly kontrakce každou minutu, myslela jsem, že to snad nevydržím. Opravdu jsem ještě nic horšího nezažila. Po každé kontrakci jsem byla tak strašně vyčerpaná, že se mi chtělo usínat.

    Když jsem začala cítit potřebu tlačit, počítala jsem s tím, že manžel odejde, protože celé těhotenství tvrdil, že u samotného porodu být nechce, že by to asi nezvládl. Nakonec se mnou zůstal až do konce, za což ho nesmírně obdivuju a vážím si toho, i když při tom seděl na židli za mojí hlavou, takže toho moc neviděl. Tlačení trvalo přibližně půl hodiny, nemám o tom moc přehled, pouze odhaduji. Bohužel jsem musela být nastřižená, ale bylo to provedeno při jedné z kontrakcí, takže jsem vůbec nic necítila. Malá se narodila v 9:33, tedy 7 hodin od prasknutí plodové vody, nebylo to tedy nic moc dlouhého. Jak tady někdy čtu, že jim porod trval třeba 20 hodin, tak tohle byla vlastně brnkačka. Ihned po narození brečela, takže jsme věděli, že je v pořádku, sestřička si ji odnesla, manžel šel hned za ní, byl u její celkové kontroly, vážení, měření, sám si ji podepsal. Potom mně ještě nějakou dobu zašívali, to mi přišlo nekonečné, než mi přinesli malou do náruče. Zkoušeli jsme první přisátí, to nám zrovna moc nešlo, ale sestřička říkala, že to nevadí, že to zkusíme později. Ještě dvě hodiny jsme společně zůstali na porodním boxu, dostala jsem tam oběd, a v poledne mně přesunuli na oddělení šestinedělí. Tam se se mnou manžel rozloučil a šel se domů vyspat, já jsem malou nechala na novorozeneckém, abych se taky trochu prospala. Odpoledne za mnou přijeli rodiče, potom jsem si holčičku vyzvedla u sestřiček. Později dorazil i manžel. Večer jsem ji opět vrátila sestřičkám, abych se ještě v noci vyspala, za to jsem jim byla moc vděčná.

    Bezprostředně po porodu jsem oznámila, že už tohle nikdy zažít nechci, že už prostě rodit nebudu. Teď už bych asi tvrdila něco jiného 🙂

Julča se narodila 5.4.2017 (5dní před TP), měla 49cm a 3,420 g, ale hezky od začátku...

Den kdy se naše holka narodila jsem šla na plánovanou prohlídku a monitor, přišla doktorka, zkoukla výsledky monitoru a pak že si mě prohlédne. Povídáme si, že bych hrozně už chtěla rodit atd, najednou jsem ucítila takový jemný tlak při vyšetření a na to mi povídá, že mi trošku tedy pomohla.... odešla jsem z ordinace s nepříjemným pocitem v břiše, ale nic co by nasvědčovalo se blížícímu se porodu :D Když ten pocit jakoby menstruace neodcházel ani po 2 hodinách, bylo mi to už divné a tak jsem si šla dát sprchu a po ní stále nic neodešlo a ani se bolest nějak nezvyšovala, tak jsem se sebrala a vyrazila nakoupit (co budu dělat doma, že ?!). Přijela jsem, vyšlápla jsem si do 6 patra (abych si to pojistila), připravila jsem všci na večeři a mezitím dala vědět manželovi, že se něco asi děje. Ten chtěl okamžitě vyrazit směr domov a musela jsem ho přesvědčovat, že to stejně budou poslíčci, že to vůbec nebolí atd ať nepanikaří 🙂 nedalo mu to a vyjel tedy směr domov. Uděla jsem mu večeři (tousty), najedli jsme se a já měla už "bolesti" po 5 minutách, bolest stále žádná, ale manžel mě donutil se obléknout a že vyrazíme směr porodnice, mezi dveřma jsem se obrátila a že nikam nejedu, že tam budu jenom za totálního magora který jede do porodnice a nic ho nebolí :D tak jsme se zase svlékli a koukali dál na telku. Po půl hodince už to bylo po 3 minutách a tak jsem usoudila, že asi nastal čas jet i když bolesti stále žádné. 

Dojeli jsme do porodnice, tak mě vzali na monitor a tam začli kontrakce už silnější, PA mě dvakrát šťuchla do břicha, okamžitě mi prdla voda a už to jelo.... Okamžitě bolesti, které jsem musela před každou odpovědí na otázku rozdýchat a hned pocit na zvracení. Odvedla mě na "hekárnu", tam mi dala čípky na vyprázdnění, píchla oxitoxin na otevření a odešla s tím, že kdybych cítila tlak a pocit na tlačení tak mám volat. Asi po 5 mitách přišel manžel a hned začly bolesti jako prase :D že jsem nevěděla v jaké poloze je mám přežít, manželovi jsem drtila ruku a nejednou hrozný tlak na konečník (asi po 10 minutách na hekárně). Manžel za nima došel, že už to cítím a prý to není možné, že jsem prvorodička. Došla jsem na sál a tam už se malá drala ven, byla jsem otevřená na 9cm a já začala tlačit. 

Přiběhl doktor a já už měla skoro půlku porodu za sebou :D Tlačila jsem jako blázen, mezi tím jsem si to musela odlehčit srandičkama. Najednou jsem viděla, jak je venku hlavička aaaa úleva, malá byla venku. Malou mi hned odnesli a já nevěděla co se děje,doktor jen uklidnil, že měla krátký pupečník a proto musela jít hned na kontrolu. Manžel za ní hned šel a mě doktor mezi tím šil a šil dlouho :D (bylo to horší než samotný porod)

Po porodu a šití nás odvezli na speciální pokoj kde jsem přiložila k prsu a asi hodinku tam s malou byla. Pak mě vezli na pokoj a já se chtěla zkusit postavit, postavila a hned si zase sedla, motala se mi hlava jako blázen. Takto jsem to zkoušela asi 2x až jsem omdlela a napíchli mi kapačku. Po ní a odpočinku jsem byla v pořádku a ráno mi malou hned přivezli a já si začla užívat mateřsého života. 

Hrozně bych chěla poděkovat mému muži, že mě držel a drží stále nad vodou a stál při mě i při těch nejhroších bolestech a i porodnici Rudolfa & Stefanie, Benešov a úžasnýmu personálu co tam pracuje.