Velmi si vážím toho, že jsem já a má rodina byli vybráni pro testování ActiMaris gelu a roztoku. Oboje mne nadchlo pro svou škálu možnosti pomoci s kůží i sliznicí.

V den testování jsem se kousla do tváře, většinou se mi z toho udělá afta a mám jí tak týden. S gelem se afta neudělala, ale týden jsem aplikovala ActiMaris gel, než se to plně uzdravilo. Jeho chuť není dobrá, ale taky nikdo nesliboval, že to bude chutnat jako mana. 

Gel jsem zkoušela dávat i synovi na koutky a lišej, ale když se to zdálo po čtyřech dnech stejné a lišej horší, tak jsem začla používat osvědčenou mast z lékárny. Možná to chtělo víc trpělivosti... Za to jsem ho s úspěchem dávala na štípance od komárů a jiné havěti, sice nezmizel, ale nesvědil.

Roztok jsem zkoušela na svůj obličej plný pupínků (v mém věku jsem stále jako puberťačka 🙂 ). Asi nejsem dostatečně trpělivá, ale pleť zůstala beze změny.  Ale velice se osvědčil na obklady roznípané pleti (maminka mi říkala, že to nípat nemám, ale dělám to stále 🙂 ), do deseti minut byl obličej bez zarudnutí. Také jsem roztok chtěla zkusit na výše zmíněnou aftu, ale tu chuť jsem nedala.

Když se o mě pokoušela rýma, tak jsem zkusila dát roztok na tamponek a kápnout ho do nosu, myslím, že to pomohlo a máme doma jedinečné kapání do nosu na bázi mořské vody. Sice je to velice cítit jako bělidlo, ale v tomto případě se to dá zvládnout.

Závěrem jsem trochu zklamaná, velice jsem na ActiMaris sázela, ale na druhou stranu je skvělým pomocníkem na cestách do přírody a po přelití do rozprašovače, plně nahradí sprej do nosu.

Vše začlo listopadem. Objevili jsme, tehdy ještě s přítelem, dvě čárky na těhotenském testu. Oba jsme byli naprosto šťastní, že budeme rodiči.

V prosinci jsme se dozvěděli, že čekáme chlapečka. 

1.4. jsme svoji lásku potvrdili snubním prstýnkem. Byla to svatba snů, i přesto, že jsem byla těhotná, v šestém měsíci. 

Doma se začalo pro miminko vše chystat, postýlka, kočárek, převalovací pult... moc jsme se těšili, až přijde brouček na svět.

5.7.2017 jsme měli podle ultrazvuku oficiální termín porodu. 3.7. Jsem byla v 8 hodin na kontrole v porodnici, lékař mi provedl Hamiltona, na základě mých slov, že bych už chtěla začít rodit. Bylo mi řečeno, že na porod to připravené ještě úplně není, i přesto, že jsem měla od čtvrtka slušné poslíčky. Po zákroku mi bylo pěkně mizerně, chtělo se mi zvracet, šílená tupá bolest břicha, únava.. šla jsem si na chvilku lehnout, abych bolest zaspala. Probudila jsem se v 11 hodin dopoledne. Začaly mi pravidelné kontrakce po 10 minutách. Byla jsem nervózní, že trvají celý den, chvilkama o 2 minuty delší, chvilkama kratší. Večer jsme se s manželem domluvili, že si následující den vezme dovolenu, tedy 4.7.. a ještě, že tak udělal. Večer po desáté jsme si šli lehnout, s tím, že buď mi probudí bolesti a pro jistotu pojedeme do porodnice, nebo prostě nic nebude. Už jsem si připadala s prominutím jak debil, zbláznila jsem celou rodinu, že prostě nevím, ale že to asi už na nás jde. A taky že jo. V noci mě budily silné křeče do břicha, no silné, to jsem ještě zdaleka nevěděla, co znamená silné křeče a vůbec, co znamená slovo kontrakce. 😂

Po jedné hodině ráno jsem šla zkusit sprchu, která zkrátila intervaly kontrakcí na 3-5 minut. Tak jsme jeli, hlavně z důvodu pozitivního streptokoka ve stěru. V porodnici nás přijaly strašně milé sestřičky, hned ze mě opadl stres a takový ten pocit, jestli to náhodou nejsou zase poslíčci. Protože nebyly 😊 kontrakce se zkrátily do intervalu po třech minutách. Čím dál tím více byly nesnesitelnější a při každé z nich jsem nadávala, že to není možné. Po radě kamarádky, že chůzí i při kontrakci urychlím otevírání a celkově porod, jsem v pokoji nachodila snad desetikilometry. 😄

První fáze

Sláva, jsou tady prázdniny! Konečně si odpočinu! No jo, vlastně, já mám děti. Ale co, to bude cajk. To ještě člověk netuší,  jaká katastrofa přichází a naivně se těší na to takzvané volno.

Druhá fáze

Aha, takže prázdniny začaly. A kdože si vezme ty děti?

Odpověď je jednoduchá – nikdo. Klid, třeba se ozve babička. Tato fáze by mhla mít pracovní název „Fatální naivita“.

Třetí fáze

Také jste si domů z porodnice přivezli sladký spící uzlíček, který se během několika dnů změnil v nesrozumitelnou, řevem zfialovělou hromádku neštěstí? Ten toužebně očekávaný človíček, kterému jste ochotni snést modré z nebe a splnit, co mu na očích vidíte, je nakrmený, přebalený, obklopený nejbližšími milujícími osobami, které by ho na rukách nosili (a leckdy celé hodiny nosí) a on řve a řve jak protržený a nic na něj nezabírá?

V takovou chvíli by nejeden rodič platil třeba zlatem za nějaký manuál, návod k použití, který by opravdu fungoval a zajistil miminku úsměv na tváři a rodičům pocit, že nejsou tak úplně neschopní. Bez takového návodu by se maminky neměly vůbec pouštět z porodnice! Mnoho rodičů po takových návodech marně touží, a oni přitom opravdu existují. Představujeme tři knihy, které by před narozením svého potomka každý rodič znát (ušetří totiž mnoho nervů, slz a pocitů viny).

1. Harvey Karp: Nejšťastnější miminko v okolí

Skoro nikdy nepláče a spinká jak andílek...To je nesplněný sen mnoha rodičů. Samozřejmě, že děti pláčou, jak jinak si mají říct o mléko, suchou plenu nebo trochu pomazlení? Ale co s dětmi, které pláčou, i když nejsou nemocné a veškeré základní potřeby jsou na první pohled uspokojeny? Kdyby jim něco nechybělo, přeci by neplakaly. Možná jim chybí další tři měsíce v maminčině bříšku.

Skoro nikdy nepláče a spinká jak andílek. To je podtitul knihy, která mnohým rodičům pomohla pochopit, proč jejich miminka pláčou a jak jim pomoci, aby k pláči neměli nejmenší důvod.

Chybějící čtvrtý trimestr

Když jsem se rozhodovala, zda už je vhodná doba mít miminko, myslela jsem, že vím do čeho jdu. Jsem nejstarší ze všech sourozenců a vzhledem k velkému věkovému rozdílu jsem se o ně často musela sama starat už od jejich narození. Měla jsem kamarádky, které už děti mají. Přečetla jsem spoustu knížek o těhotenství a mateřství a péči o miminko. Prostě jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí. Chyba lávky! 

Dnes budu zase trochu osobnější. Ráda bych se s vámi podělila o věci a pocity, které mě jako novopečenou mámu zaskočily a které způsobily, že mě to mateřství někdy "leze na mozek". Možná si budete "klepat na čelo" protože vám to bude připadat směšné, možná se v tom najdete a uleví se vám, že v tom nejste samy. 

Než začnu lamentovat, nad tím, jak hrozné někdy je být mámou, ráda bych, abyste věděli, že to rozhodně není permanentní stav. Svou dceru Sophi bezmezně miluju a jsem šťastná, že nám vstoupila do života a v žádném případě nelituji, že jsem její máma, i když mám občas chvilkově opačné pocity.

Moje potřeby jsou až na posledním místě

Nevím, zda za to mohly hormony, ale najednou se ze mě stala máma. Moje potřeby šly do pozadí, hlavní bylo, aby byla spokojená Sophinka. Dřív jsem po probuzení šla do koupelny (záchod, sprcha, zuby), pak následovala snídaně, atd. Po jejím narození jsem měla problém myslet na sebe. Mnohdy se stalo, že jsem v 11 zjistila (až díky připomenutí manžela) že jsem stále v pyžamu, že mi kručí v břiše a že nutně potřebuji sprchu a že vlastně už pár hodin chci jít "čůrat".

Po pár týdnech se to sice spravilo, ale pořád jsou chvíle, kdy mám pocit, že nejdřív musím obstarat dítě a pak až teprve můžu myslet na sebe (pokud mi na to zbyde síla a čas ovšem). Když se mi náhodou někdy podaří urvat si chvilku, trápí mě potom stejně výčitky svědomí. Takže i když si manžel například vezme malou s sebou na nákup, já místo, abych si v klidu dala kafe, mám pocit, že tu hodinku musím využít k něčemu velmi užitečnému (většinou je to úklid, který jinak dost pokulkává), aby se tak vykompenzovalo, že jsem se zbavila malé.