Menstruace by měla probíhat bezbolestně. Pokud tomu tak není, může se jednat o různé druhy poruch (např. porucha funkce pánevního dna, psychosomatické příčiny, záněty apod.) či onemocnění. Doporučuji o potížích informovat svého gynekologa/žku a nechat se odborně vyšetřit.

Jedno z nejbolestivějších onemocnění, které se projevuje v období menstruace je tzv. endometrióza. Ta je charakterizovaná výskytem děložní sliznice, odborně zvané endometrium, mimo dělohu. Právě tato sliznice reaguje na cyklicky se měnící hladiny hormonů a probíhá v ní menstruační cyklus (včetně krvácení). Z těchto míst však krev nemůže odtékat (jako je to v případě děložního krvácení cestou pochvy), hromadí se a vznikají zánětlivá ložiska a cysty, které způsobují onu bolest.

Příčina vzniku endometriózy není z lékařského hlediska dosud jednoznačně známá. Samotné podezření na endometriózu se obvykle potvrdí až  invazivním zákrokem - tzv. laparoskopií. Jde o operační techniku, kdy se pomocí přístroje s kamerovým systémem operatér dostane skrze několik otvorů do dutiny břišní, lokalizují se ložiska endometriózy, které se mohou i následně odstranit či odebrat vzorek k vyšetření, které endometriózu spolehlivě potvrdí či vyloučí.

Léčba dle "klasické" medicíny spočívá v odstranění těchto ložisek chirurgickým zákrokem či užíváním hormonální terapie. Jedná se však pouze o řešení následku, nikoliv příčiny!

Endometrióza je jedna z možných příčin potíží s otěhotněním!

Existuje však i přírodní podpůrná terapie (byliny, detoxikace, hometopatie, aromaterapie atd.) a celostní/psychosomatický pohled na endometriózu.

Pátý týden od oplození odpovídá sedmému týdnu těhotenství. Lékařské označení 6+1 až 7+0.

V tomto období je již vyvinutá placenta a tenoučký pupečník.   Dochází také k rychlému vývoji vnitřních orgánů.  Vytváří se základ pro ruce a nohy a na hlavě jsou zřejmé budoucí ušní boltce.

V tomto díle si také vysvětlíme některé pojmy, které v časném těhotenství používáme při popisu ultrazvukového nálezu.

Kavitace – typicky dutinka ve vysokém endometriu, první ultrazvukový obraz potvrzující těhotenství.

GS – gestační váček, je tvořen plodovými obaly a v něm se vytváří embryo.

ŽV – žloutkový váček, vytváří se uvnitř gestačního váčku a postupně na něm lze najít embryonální pól – tedy základ tvořícího se embrya.

Uffff... toto letí.. už to budou čtyři měsíce.. i přes ten čas si na to vzpomínám jakoby to bylo včera...

Byla sobota 26.11.2016 a u nás byla krampus show s čertama podobnýma těm co chodí v Německu. Než jsme šli tak jsme se s manželem vyfotily a já na fb sdílela naši fotku se slovy: Mum and dad..coming soon (s tím, že jsem měla termín 3.1.2017 😀 jenže jsem netušila co příjde). Pozvali jsme tedy na tuto akci bráchu s přítelkyní k nim se přidala maminka od přítelkyně a dvě malé sestřenky. Přijely zhruba v 16:00 a šlo se. Celou show jsme si užily i když jsme od toho čekali poněkud více. Počkaly jsme na ohňostroj v 18:30 a šli jsme k nám. Daly jsme si čaj a začalo se řešit co s načatým večer. Jelikož měli sestřeničky odvést po 19hod k jejich rodičům nabídly nám ať my přijedeme k nim a tam, že by se popilo. 🙂 Tak fajn..asi 20minut po jejich odjezdu jsme odjížděly i my. Přijely jsme ke "švagrové" kolem 20hod a začalo se pít. Já jako těhotná popíjela čajík.. Nikdo z nás netušil jak se to vyvrbí.. Brácha s kámošem tam udělali parádní show, kterou máme natočenou a rádi se na ty videa koukáme.. Smála jsem se jako blázen.. snad dva roky jsem se tak nenasmála 😀 A všichni do mě ryli, že tím smíchem tu malou ze sebe vyklepu.. Na oplátku jsem se smála já jim (já bláhová 😀 ) Šly jsme spát asi ve 4ráno. Nevěděla jsem jestli se mi chce spát neboť jsem byla tak nabitá energií z toho smíchu, že to moc nešlo, ale nakonec jsem zabrala. S manželem jsme se probudily kolem 8.30 a sešli jsme dolů do kuchyně, kde jsme  si s bráchou udělali čajík a vzpomínaly na předešlí večer.. Chtělo se mi na záchod a tak jsem šla. Čekalo na mě překvapení na toaleťáku v podobě oné známo neznámé hlenové zátky. Vystrašená jsem psala sem na koníka za jakou dobu od odchodu hlenové zátky jste rodily. Někdo za pár hodin, někomu odešla tři týdny dopředu.. To mě uklidnilo.. Mám přeci času dost 😀 Po výborném obědě jsme s manželem jeli k našim pro maso a byli jsme tam celé odpoledne a jelikož měl manžel odpolední v pondělí tak jsme domů přijely až kolem 22hod. Ještě jsme se koukali na TV a já u ní jako vždy poslední dobou usnula asi na hodinku. Když jsem se vzbudila byla jsem na sebe naštvaná, že jsem zase spala u televize a v ložnici mi bude trvat než zaberu.. Ještě chvíli jsme si s manželem povídaly a kolem 23:30 jsme přecházeli do ložnice... 

Jelikož se mi tu malá vzteká tak k samotnému porodu a jak to vlastně vzniklo až v dalším článku. Tomu kdo to dočetl až sem děkuji za pozornost a omlouvám se za chyby 🙂

Dneska ráno rozlámaná po probuzení jsem si v hlavě předříkávala: "Život je hnusnej. Život je nefér." Přemejšlela jsem, jak o tý strašný neférovosti napsat článek, jak to dát na papír nebo spíš na blog. Jak se vypsat z toho, že jsem z těch chemoterapií tak unavená, že chodím spát v osm a ruka mě po těch injekcích tak bolí, že se bolestí  budím už druhej tejden. Tohle všechno jsem si v hlavě sumírovala a hlavně ty věty jak nefér to je. Jenže...

Jenže už jak jsem si to říkala, tak jsem měla pocit, že to tak necejtím, že to vlastně není tak děsný, že by to všechno mohlo bejt mnohem a mnohem horší. Jakmile jsem si v hlavě řekla to "život je nefér a hnusnej" tak jsem měla pocit, že zrazuju všechny kolem a sebe sama. Vlastně jsem to ani nemohla říct nahlas, protože to prostě není pravda. Jo, mám rakovinu a ta otázka "proč zrovna já" mě definitivně napadla, mockrát, děsně mockrát. Odpověď je na ni ale od začátku ta samá. Proč ne zrovna já. A pak proč se tím vlastně vůbec zabejvat, proč nedat energii tam, kde je teď potřeba.

No a pak jsem šla s mini chlapíkem do školky, venku mrzlo, svítilo sluníčko a my si povídali. Já:" Podívej kočička." Mini chlapík: "Nau, nau, go, go." Já: "Jasně kočička utekla a teď musí dávat pozor, aby se neztratila, viď?" Mini chlapík: "Yeš." Já: "Ufff, to je zima, ale sluníčko krásně svítí." Mini chlapík: "Yeš. Shining." Jak je vidět náš rozhovor není hluboce intelektuální, ale přece je to něco.

Přišli jsme do školky. Mini chlapík celej natěšenej, otočenej na děti, nechává ze sebe stahovat jednu vrstvu za druhou, absolutně nevnímá, že mu říkám jedna noha, druhá noha, leží na mně jako pytel brambor a teď mámo rychle, nemám čas, musím za kámošema. "Ještě pusu!" Připomínám, než mi to nedočkavý dítě zmizí. Mini chlapík bere dráhu, dívám se za ním a on se najednou otočí. Usměje se a zamává ručičkou a řekne: "Bye, bye mamá."

Tenhle život není nefér a není hnusnej. Tenhle můj život je krásnej a plnej. Plnej lidí a lásky a smíchu a prostě všeho, prostě je to život a stojí za to.

Klidně tohle všechno může znít jako klišé, ale když vona je to prostě pravda.

   Jestli už chceme miminko jsme se bavili asi rok. Nakonec jsme to poprvé zkusili na naší letní – zimní dovolené 2013. Tam se to nepovedlo, a nakonec až doma asi na 4. pokus. Byl prosinec, a my v práci slavili konec roku a druhý den mi bylo tak zle jako nikdy, a že jsem toho moc nevypila, ale test pořád nevycházel. Po novém roce jsem měla problémy s nevolnostmi, tak si říkám, že to není možné, že musím být těhotná. A hurááá můj třetí test vyšel pozitivně.

   Nakonec se objednávám k doktorce a ta potvrzuje 8tt. , ale průkazku dostávám až na další kontrole v 11tt. Podstupuji první krevní testy, které jsou negativní a tak jedeme dál, trpím nevolnostmi, ale nezvracím, vždy mi stačí lízátka z lékárny. Další testy v 15tt potvrzují vyšší riziko rozštěpu páteře, když mi to doktorka zavolala, byla jsem tak zoufalá. Ihned nás objednala na genetiku, kde naštěstí vše vyvrátili a potvrdili nám, že čekáme zdravou holčičku. Jen váha je stále o týden pozadu, a to až dokonce. I nevolnosti se nakonec umoudřili a my začali vybírat jméno, tedy hlavně manžela to natolik chytlo, že hned po návratu z genetiky začal listovat v kalendáři. Nakonec mezi Valerií a Emou vítězí naše Viktorie (vítězka). Do té doby jsme miminku říkali Tóťa, jakože To 🙂

  Začínáme pořizovat první oblečení a taky boj o výběr kočárku.Ve 20 týdnu znova na genetiku a vše v pořádku. Ve 32 týdnu jsme byli na těhotenském focení a 4.8. nastupuji na mateřskou. V 36tt přijela manželova rodina a já kolem nich. Ten týden jsem jela také na další kontrolu, kde byly slabé odezvy, další nervy, byla jsem poslaná do nemocnice s možným vyvoláním porodu. Nakonec malá jen nějak usnula a nakonec vše dopadlo dobře a my mohli domu. Všichni vyplašení – ale byli rádi, že nás vidí po 5 hodinách „vcelku“. Termín mám určený na 15.9.2014, zatím se k němu přibližuju ale malá moc neklesá, každou noc se budím s tlaky na žaludek, manžel ochotně připravuje čaje. Jednou jsme se šli houpat do parku na houpačce (2 v noci) 🙂 a to možná pomohlo. Za 2 dni se ve 2:15 v noci budím – začíná odtékat voda, budím manžela, že už je to asi tady. Jdu do koupelny se připravit a volám mamce, aby se nám postarala o pejska, ve 3:30 odjíždíme do porodnice. Proběhl příjem a zatím bez bolestí čekáme. Dostávám snídaní, doktorka mě zkontroluje, zatím jsem málo otevřená. Kolem 8 Dr. opět prohmatává , a jelikož stále přicházím o vodu, v 9 dostávám první vyvolávací tabletu, za hodinu další a v 11 poslední. Potom už klystýr, ale stále se neotvírám. Bolesti od 10 se stupňují po 5 minutách, až se stávají nesnesitelnými. Sprcha, míč, chození nic nepomáhá. Manžel u mě ve sprše sedí, měří mi kontrakce a neví, jak mi pomoci, v tu chvíli jsem ho snad viděla poprvé brečet.

Když už si mě berou na sál prosím je o epidural, mám pocit, že při další kontrakci omdlím. Nakonec ho kolem 16 hodiny dostávám, neuvěřitelná úleva, ale nic necítím. Čeká se, až začnu zase cítit kontrakce, nakonec kolem 17 hodiny musím tlačit, nevím co se děje, najednou přišel další personál a přijde mi, že se hrozně spěchá. Musím tlačit, i když necítím kontrakce a pokaždé mi sestra celou svou vahou lehá na břicho a tlačí ho dolů, pak honem změřit odezvy a znova. V 17:23 se malá narodila, ale neplakala, byla tak hodná, celou dobu na sále jen koukala kolem sebe. Bála jsem se, jestli je v pořádku. Měla jednou pupeční šňůru kolem krku, ale byla v pořádku. Na sále jsem zůstala do 20 hodin, zašila mě pní Dr., dostala jsem večeři a pak mě pomohli se zvednout, dojít se omýt a sama jsem si s pmocí sestřičky odvezla malou do druhého patra ne poporodní, kde s námi mohl být ještě do 21 hod. tatínek. 

Bylo to náročné ale tak fascinující. Nakonec myslím, že docela pohodové těhotenství i porod 🙂