Obstarat domácnost s pěti nezletilými dětmi dá určitě pořádně zabrat i za normálních okolností. Když ale přijdou partnerské neshody nebo ekonomický tlak, problémy na sebe většinou nedají dlouho čekat. Několik velmi bouřlivých měsíců má za sebou také pan Novák, otec pěti vlastních i pěstounských dětí, který se svou rodinou našel klidný přístav a pevnou půdu pod nohama v karlovarské SOS DĚTSKÉ VESNIČCE.

„Ptáte se, jak probíhá náš den?“ ptá se pan Novák. „Náš den začíná už o den dříve tak, že si večer připravíme hromádky s oblečením. Ráno vstávám v šest a oblékám děti, které rozvezu do školy a školky, potom do práce. Po škole jsou děti v družině a na zájmových kroužcích. Okolo 16:30 je vyzvedávám a jedeme domů. Potom chvilka volna, aby se děti proběhly venku," popisuje pyšný otec. „Děti milují areál vesničky, volnost i to, že mohou běhat bosé, malovat na chodník nebo jíst ovoce, volně rostoucí ve vesničce. Po večeři koupání a zase ty hromádky na další den. Ve vesničce jsme maximálně šťastní. Bez pomoci SOS dětských vesniček by všechno takto klidné a úspěšné nebylo,“ přiznává pan Novák.

Děti milují areál vesničky, volnost i to, že mohou běhat bosé, malovat na chodník nebo jíst volně rostoucí ovoce.                                      

„Naše rodina se dostala do velmi těžké situace a já zůstal sám s pěti nezletilými dětmi. Martince byl v té době rok a půl, byla na Sunaru a plenkách. Aničce v té době byly tři roky, Ivance pět, Valince sedm a Honzovi třináct. Bylo to velmi těžké. Děti ve škole nijak zvlášť neprospívaly, syn z primy gymnázia musel zpět na základní školu, kde měl trojky a čtyřky. Valinka měla v první třídě také velké problémy. Další dvě děti chodily do školky a Martinku jsem, vzhledem k jejímu věku, neměl kam dát, když jsem chodil do práce vydělávat peníze, abych mohl zabezpečit rodinu."

Z velkého stresu pan Novák onemocněl cukrovkou. Jeho hodnoty byly tak vysoké, že byl ohrožen na životě. Vzhledem k tomu, že má jen jednu ledvinu, která nepracuje tak, jak má, a navíc ho trápí vysoký krevní tlak, v kombinaci s cukrovkou byl ve velmi vážné situaci. Dnes už je vše stabilizováno. Po půl roce na inzulínu začal brát prášky a jeho zdraví se přiblížilo normálu.

Pan Novák dále líčí: „V té době jsem na doporučení sociální pracovnice Odboru sociálně-právní ochrany dětí kontaktoval SOS dětské vesničky. Téměř hned mi odpověděli a začali řešit bydlení v SOS dětské vesničce. Ihned se také rozběhla pomoc naší rodině.

Jsem z Hradce Králové, ze slezského předměstí. Jsem mladou maminkou (24) holčičky (15m) a obě bychom se rády seznámily s novou maminkou a jejím děťátkem.

Chodili jste rádi do školy? Bavilo vás učení? Vzpomínáte na školní léta s úsměvem na tváři? Byla to hezká doba?   Chtěla bych se v následujících větách věnovat  jednomu z hlavních projektů Centra Dialog a to Adopce afrických dětí na dálku. Když jsem přemýšlela, o čem to celé vlastně je, tak mě  napadly tyto otázky. Zamyslela jsem se na chvíli nad tím, jak by můj život vypadal, kdybych do školy chodit nemohla. Kdyby nebylo samozřejmostí, že mě v šesti letech rodiče slavnostně pošlou do první třídy a pak na střední a na vysokou. Byli bychom tam, kde jsme teď? Celý projekt Adopce afrických dětí na dálku vlastně vznikl ze základní potřeby vzdělání, která by měla být přirozeným startem do života každého mladého člověka, a to bez rozdílu.  

Jak to vlastně začalo?

S nápadem podpory na dálku přišli naši spolupracovníci v Africe. Jsou to lidé, kteří na místě žijí, znají místní poměry a lidé jim důvěřují. Právě oni vybírají děti do adopce, kontrolují dokumenty, komunikují s námi a starají se, aby vše fungovalo. To, že spolupráce skutečně dlouhodobě funguje, je důsledkem lidského odhodlání, vůle, pracovitosti a nadšení z viditelných výsledků. Nemluvím o nás, ale o lidech, kteří chtějí pro své děti lepší budoucnost.

Proč adoptovat?

Děti, které jsou v adopci zařazeny, pocházejí z velice chudých poměrů. Mnohdy rodiny ani nemají peníze na jídlo, natož, aby mohly platit školné a nezbytné školní pomůcky. O děti se často starají rodinní příbuzní, protože rodiče zemřeli a děti neměly kam jít. Tím, že si na dálku adoptujete dítko, větší nebo menší, dáte minimálně jednomu člověku na Zemi šanci na dobrý život. To už za to stojí, nemyslíte? Velmi často se stává, že lidé, kterým bylo umožněno vzdělání, se v dospělém věku vrací do své rodné vesnice a snaží se své dovednosti a znalosti uplatňovat na místě, kde vyrostli. Je úžasné tyto životní příběhy sledovat.

Kolik to stojí?