Ano, drahé dámy, možná i drazí pánové, do doby, než jsem začala jezdit autobusy s kočárkem a malými dětmi jsem si myslela, že ,,povídačky,, o neochotě lidí nejsou tak zcela pravdivé.Tuto zkušenost  je nuceno protrpět si určitě více lidí, dovolím si říct, že naprostá většina, jenže mi to tak nějak pořád vrtá hlavou-proč.

Vím, že kočárek a dvě malé-občas uječené děti jsou věcí a starostí každé matky i otce, jenže proč jim to trochu neusnadnit a nepomoct sakra  ten kočár, mimochodem většinou nacpaný nákupem, vynést do autobusu, nebo alespoń pustit ty dvě dítka sednout a co víc, pustit mě první nastoupit a necpat se na místo pro kočáry, nejsem nějaká VIP, to vím, ale pročpak tam asi je nakreslený kočár. Chápu, babča o holi mi težko pomůže, ale mezi těmi ,,namachrovanými,, frajery by se snad někdou najít mohl, místo toho, raději doslova utečou do autobusu jinými dveřmi, nehledě na to, že na vyhulení dvou cigár, než jede bus mají síly dost. Je to každodenní kolotoč, když děti do školky dopravit musím(opravdu to není blízko a je fajn, že většina starších občanů -jak jsem již mnohokrát vyslechla-chodila za mlada všude pěšky) a nezbyde mi nic jiného, než se s tím smířit, svět nezměním.

Že jsem těhotná jsem zjistila 11.6.2016 kdy jsem s přítelem (nyní už manželem) byli na finále soutěže Haribo fizz. Do té doby jsem neměla žádné příznaky a tak jsem to vůbec netušila. Na hlavním nádraží v Praze jsme seděli v hospůdce a vykládali jsme si o všem možném i nemožném. Nějak padla řeč na téma těhotenství. Přítel mě pošťuchoval co když jsem těhotná - toto tvrzení jsem mu okamžitě vyvrátila, vždyť nemám žádné příznaky jen mě trochu pobolívají prsa jako vždy před menstruací takže čekám na ni. Když jsme šli na vlak rychle jsem ještě vběhla na nádraží do lékárny a koupila jsem těhotenský test - co kdyby náhodou. Cesta domů ubýhala strašně pomalu.. a tak jsem nevydržela a ve vlaku (ano, ve vlaku) jsem si udělala těhotenský test - výsledek // - to přeci nemůže být pravda.. asi se zmýlil je skoro 5 odpoledne a má se dělat z ranní moči. Nedočkavě na druhý den jsem to na přítele už ve vlaku vybalila, ten byl nadšený, jásal,.. a já brečela.. co teď bude?? Hledala jsem si novou práci,... Jak toto řeknu našim?.. přijeli jsme pozdě v noci asi kolem 23hod.. a šlo se spát.. ráno v 4hod mi zvonil budík, který jsem po předešlém dni zapomněla vypnout.. a hele..! mě se chce čůrat.. s druhým testem jsem okamžitě letěla na wc - opět // - proboha tak je to tak!! .. s klidem jsem šla zpět do postele, že nebudu moc spát jsem věděla.. přítel se probudil a pronesl: to vážně nemůžeš na ten druhý test dospát? .. má odpověď byla: a když se mi chtělo na wc tak sem se měla po...? 😀 tak prý jaký je výsledek.. se slzami v očích oznamuju, že od včerejška se nic nezměnilo.. opět velké nadšení a já pláču.. Nenechala jsem ho spát! 😀 musela jsem řešit co teď bude.. Eh.. matně vzpomínám měla jsem slabé měsíčky tak měsíc zpět tak to bude chvíli co jsem těhotná to je dobrý.. ale v momentě kdy jsem se podívala na mé poslední "pořádné" měsíčky mi výpočet na internetu hlásil, že jsem ve třetím měsíci :-O .. v pondělí jsem si volala na gynekologii a sestřička mně objednala na další týden v úterý.. to čekání bylo šílené.. mezi tím jsem si udělala x dalších testů 😀 všechny hlásily to stejné... Na gyndu se mnou jel i přítel.. Po osvětlení situace gynekoložce jsem vylezla na křeslo a řekla mi, že je to opravdu tak.. jsem těhotná.. obrátila na mě monitor a už tam na mě vykukoval malinkatý človíček a srdíčko na obrazovce bušilo ostošest 🙂 ..ve mě však pořád bylo prázdno.. nevěděla jsem co s pocity.. z gyndy jsme to jeli oznámit mým rodičům.. už je to moc nezaskočilo, protože v sobotu před tímto úterým jsme jim oznámily zásnuby a svatba bude ještě tento rok.. hold to trošku tušily 😀 a tak jsem nevědomky prošla prvním trimestrem a připravovala se na to, že přeci mám před sebou ještě dvě třetiny..to je moře času se na miminko připravit... o těhotenství a porodu až v dalším článku..a těm kdo dočetli až sem děkuji, že jste to vydrželi 😀 za chyby se omlouvám 🙂 

Milé maminky,    

     říká se „Kdo šetří, má za tři“, a je to tak! Nemusí se ovšem jednat o žádná drastická opatření, ale o docela prosté maličkosti, které děláme dnes a denně.

Koho by nelákala dlouhá horká sprcha nebo bublinková lázeň na konci perného dne? Když se ale člověk cachtá každý den, není účet za vodu příjemným překvapením. Přemýšlela jsem, jak ulehčit domácímu rozpočtu i životnímu prostředí, a napadlo mě pár věcí, na které si doma můžeme dát pozor. Stačí změnit zavedené návyky a brzy se to projeví.

První z nich je třeba čištění zubů. Necháváte při něm téct vodu, nebo ji vypínáte? Já se někdy přistihnu, že v rozespalosti nechávám kohoutek zapnutý. To samé se týká zhasínání. Kolikrát se stane, že celý byt svítí jako Las Vegas, a všichni jsme přitom v jedné místnosti. Podobných věcí je celá řada: Přetopené místnosti, zakryté radiátory, zbytečně mnoho vody ve varné konvici na jeden šálek čaje...

A když už si vybudujete správné šetřící návyky, čeká vás ještě druhé kolo: Naučit to svoje ratolesti. Vidíte to stejně?

Přeji vám pevné nervy a hodně ušetřené energie.

Už nějakou dobu mám potřebu se vypsat na toto téma. Kojení ještě donedávna pro mne jako prvorodičku mělo význam asi jako jít se vyčůrat. Přeci stačí rozhodnutí chtít kojit a budu kojit. Vždyť je to tak normální a přirozená a obyčejná věc. Před porodem jsem zkoukla polohy při kojení a jak má vypadat, když dítě saje. Připadala jsem si chytře, když jsem věděla co to je mlezivo.

Jak moc jsem byla po porodu mimo kojící realitu jsem si musela sama vyžrat. Laktace se mi spustila až 4.den. Hormony se mnou švihaly o stošest. Prsa jeden den prázdná a druhý den nalitá k prasknutí až to bolelo. Z dlouhého kojení syna a nesprávné techniky jsem vyfasovala za odměnu ragády. Neuměla jsem mlíko z prsu ručně odstříknout. Když jsem žádala novorozeneckou sestru o pomoc, zeptala se mě zda jsem nikdy nedojila krávu. No, nedojila. Za mých mladých let už brigády v JZD nefrčely. 

Nejvíce mě v dnešní době péče o matku po porodu štve, že chybí individuální přístup. Kolik zachráněných prsou a kojení by mohlo být, kdyby porodnice vyhradily dle své velikosti aspoň jednu skutečně kvalifikovanou laktační poradkyni, která by obíhala maminky na pokojích, nebyla by tolik zatížena administrativou, péčí o novorozence, atd. Měla by čas na novopečené maminky psychicky je podpořit a pomoct se rozkojit. Bohužel realita je jiná. Do jaké míry je to provázanost sponzoringu a lobby za propagaci značek vyrábějících UM je otázka. 

Spousta dětí vyzkouší UM ještě v porodnici, mámy odcházejí s krabicí umělého mléka a slovy, ať se nebojí, že se doma URČITĚ rozkojí. A co teprve chuděry mámy, které jsou po císaři či náročném porodu, mimčo nevidí tak často a ten kontakt chybí od startu. Nebo miminka, která si při porodu projdou nelehkou cestu o život a jsou v inkubátoru. Pokud nenarazí maminka na ochotný personál či si mnohdy "nevyřve" přístup ke svému dítku, má to také velmi těžké.

Jako velký průser a krok k záhubě kojení vidím i to, že spousta mamin neví, jak vlastně vzniká mlíčko, jak funguje laktace a jak moc záleží na jejich psychické pohodě a sebevědomí. Při růstových spurtech často nabydou dojmu, že mají slabé mlíko a sáhnou po UM. Tak samo v případě, kdy nastane večer, tok mléka se zpomalí, dítě se začne odtahovat a maminka nabyde dojmu, že má málo mléka. Je to mnohdy i ze začátku neznalost potřeb vlastního dítěte, které potřebuje třeba jen odříhnout či se vyprdět, proto u kojeni brečí a napíná se do luku. Není to z toho, že má hlad. Třeba je už najezené a má dost, sami jíme různě velkké porce v různých jídlech. Taky mi nějakou chvilku trvalo než jsem na to přišla. 

Jako největší prasárnu však považuji to, že jsou mnozí praktičtí Mudři, pro které jsou tabulky svaté. Pokud kojené dítě není tabulkové (protože přibývá skokově oproti nekojeným), lékař dokáže matku vynervovat vším tím převažováním a nasadí na první návštěvě UM, místo aby dal mamince a dítěti chvíli čas.

Určitě to znáte. Zalíbí se Vám na obrázku koláč a vzdáte to, jakmile si přečtete seznam ingrediencí. Půl kila hladké mouky, pštrosí vejce, lžička kolibřího sádla...tak nějak jsem měla chuť to vzdát, když jsem otevřela knížku o akvarelu a přečetla si seznam pomůcek.

Budu potřebovat sadu štětců všech možných tvarů a tlouštěk, nekřesťansky drahé barvičky, arabskou gumu, volskou žluč, bloky s papíry různých struktur a já nevím co ještě, navíc všechno stojí majlant. Poloviční pánvička? Cože?! Každá barva se chová na papíře jinak a je jich asi milión, to si na to mám udělat nějakou tabulku, nebo co...? A taky, co všechno se musím naučit, abych vůbec mohla začít a namalovat alespoň jednoduché pozadí k primitivnímu obrázku. Přiznám se, že co se tvorby týče, postupy a učení se podle návodů mi moc nejdou. Všechna ta videa a obrázky v knížkách vypadají tak snadné a pak to zkusíte a výsledek je tak žalostný, že by jeden zaplakal.

Měla jsem jasně nejasnou představu, jak by měly obrázky v mé budoucí knížce vypadat. Představovala jsem si něco mezi Čechem, Skálou a Trnkou. Taky se mi do toho míchalo Potkali se u Kolína. Ale jak to udělat? Netuším, co používají za techniky, natož abych je zvládla natolik, aby z toho vzniklo to, co chci. Takže se musím začít pilně učit a experimentovat. Vyštrachala jsem ve Viktorově krabici s hračkami sadu kostek s obrázky z Trnkovy Zahrady a zkoumala je z několika centimetrů. Používá obtisknutý listy? Tak jsem šla do lesa a nasbírala kupičku listí. Natřela barvou a tiskla. Výsledek nic moc. Zabralo mi to celé odpoledne. Nadšení sláblo. Vkrádalo se nutkání další experimenty odložit na neurčito. Jakmile nic kloudnýho nevzniká, otráví mě to. Potřebuju výsledky!

No a pak jsme zase jednou měly s Antonií angličtinu. Tedy, znáte Walking english? To jsou leke angličtiny, které absolvujete na procházce. Zajdete si do lesa, nebo do parku, učíte se angličtinu, vyvenčíte psa a dítě a nemusíte shánět hlídání. Celkem geniální věc. Akorát, že ten den pršelo, a tak jsme šly ke mně domů, a já ukazovala Tony svoje básničky a tak. A povídala o tom, že se musím nejdřív naučit malovat, protože tu techniku, kterou chci použít neumím. A ona se podívala na jeden můj obrázek, takovou mandalu a povídá něco ve smyslu: A proč to nenakreslíš v tomhle stylu? Můžeš použít něco, co už umíš. Tohle vypadá skvěle, bude to hezký. A já měla pocit, jako by se mi rozsvítilo. Nojo, to je pravda, přece je lepší na začátku použít nástroje, který už mám. Čech, Skála a Trnka v tu chvíli zmizeli. V hlavě se mi rozprostřela úplně nová krajina, moje vlastní. Já mám přece vlastní výraz, úplně jinej než ostatní, nemůžu se po nikom opičit... Potřebuju ho jenom objevit. Pracovat na něm a odkrývat ho. Učit ruku svému stylu. Ta představa mě úplně omámila a najednou jsem se nemohla dočkat, až začnu. A každý dokončený obrázek otevírá dveře k dalšímu, z každého se něco naučím a posune mě to dál. Hurá! Jak to, že mě to nenapadlo? V té chvíli jsem to mohla konečně přestat odkládat a začít kreslit.

Pršelo pak ještě jednou a Antonie seděla u nás na gauči. Prohlížela si moje nové obrázky a pak povídá, že si rozšířila vzdělání a je teďko oficiálně koučem. Jestli bych to po prázdninách nechtěla zkusit. A já si řekla, že to zkusím a bylo to užitečné rozhodnutí. S koučem se zvládám orientovat ve spleti úkolů které obnáší tvorba knihy i další životní záležitosti. Před tím jsem měla pocit, že stojím před nepřekonatelnou horou úkonů, které jsou všechny nové a nic o nich nevím a neumím je ani pojmenovat. Už bych to mockrát vzdala a všecko by skončilo zase v šuplíku. Ta spousta energie by vyšla vniveč. Protože energie vložená, je energie vrácená a já jí vkládám opravdu hodně. Jenže se vrátí, až jak to dokončíte.

Takže, jestli chcete skoncovat s psaním do šuplíku, jako základní pomůcku doporučuju kouče. Pořiďte si nějakého sympatického, milého a moudrého. Může být užitečnější, než ty vodovky.