Ač moc nemám ráda takovéto bilancování na konci roku, co bylo dobré, co zlé, co nejhorší co nejlepší a co nás čeká v novém roce, tak přece jen se do něj asi taky pustím. Protože jsem nucena sedět dnes doma s rodiči,  a řeknu vám, program v televizi je dost tristní. Tak jsem si řekla, že si alespoň zhodnotím uplynulý rok, když už je ten Silvestra a já sedím doma. 

Člověk by si mohl myslet, že právě uplynulý rok byl dost bídný. Když jsem skoro víc jak půl roku byli na střídačku nemocní a když už to vypadalo, že nemoci jsou fuč, tak přišla nemoc s velkým N. Ale život to zařídil tak, že s plynoucím časem si pamatujeme jen to dobré. Takže rok 2016 byl vlastně super!

V lednu jsme se Z. vyrazili jen sami dva do Londýna. Bez dětí. To bylo najednou svobody...možnost starat se jen o sebe, v noci nerušeně spá (no mělo to jeden zádrhel, viz dále), dát s v klidu trochu alkoholu, anž bych se musela bát, že svým dětem skrz mateřské mléku způsobím nějakou újmu, neřešit jídlo, neřešit nic....Jediný háčkem byla má prsa...v té době jsem dost vydatně kojila obě děti, takže když se pak nedostávalo odběru, tak to byl trochu problém. Který došel až tak daleko, že jsem skončila na záchodě v National Gallery, kde jsem tuto vzácnou tekutinu odstříkávala do záchodu (omlouvám se citlivějším a utlocitným čtenářům😀, jestli se vám to zdá nechutné...ale to je život), totéž jsem opakovala v Tate Gallery a už ani nevím kde ještě....o nutnosti nočního vstávání ani nemluvím...No ale výlet byl bájo!!! A dost se divím, že jsme se trefili do termínu, kdy byly obě děti zdravé🙂)

Navštívili jsme několik plesů, zvládli jsem pár víkednových akcí s kamarády (opět to vždy vyšlo v takovém mezidobí, kdy nás zrovna neokupoval žádný bacil). Děti si odbyly neštovice, ač v tu chvíli jsem byla dost zoufalá, teď volám hurá sláva, máme to za sebou. V půlmaratonu jsem si v dubnu s minimálním tréninkem střihla osobák. V červnu jsem teda přišla o svatby mých kamarádek, což jsem tedy hodně obrečela, protože takovéto akce se většinou moc neopakují (a když už jo, tak myslím, že podruhé už to není ono, ne🙂??? No ale zas jsme zvládli výlet do Francie na ME ve fotbale. A vybrali jsme si asi nejzajímavější zápas našich. Fotbaloví fanoušci jistě vědí.  Na konci června jsme navštivili vinný sklípek na Moravě. Kdyby nebylo fotek, tak na tuto vydařenou akci skoro zapomenu...Jo prostě jsme toho zažili spoustu🙂

V červenci jsme byli naprosto zdraví, všichni. Byli jsme na nejvíc pohodové dovolené v Česko-Saském Švýcarsku, na táboře. V srpnu na další skvělé dovolené s kamarády. Konečně jsme se potkali s mým starším nevlastním bratrem, se kterým jsem se chtěla seznámit už dlouho...ale nějak se nedařilo. A setkání dopadlo skvěle a nebylo poslední. Pak se teda objevila ta rakovina. Ale...zas jsem díky ní začala psát a zjistila jsem, že mě to baví...Že mě pak baví číst, jak vás to baví...

I přes to jsem zvládla úplně v pohodě letět do Barcelony, kde bylo nádherně...Jen si na to vzpomenu, mám úsměv na rtech a už plánuji kam poletíme příště.

Zase je tu konec roku. Přijde mi to až neskutečné, že rok tak rychle uběhnul. A stalo se tolik věcí.

Některé byly dobré, jiné špatné, ale i ty špatné se snažím vnímat jako potřebné.

Protože právě v těch nejtěžších chvílích jsem našla nejvíce síly.

Za posledních pět let jsem prošla tolika situacemi, o kterých jsem ani neměla ponětí.

Vlastně jsem si některé z nich ani nedovedla představit a už vůbec jsem nevěděla, jak budu reagovat.

Také máte někdy představu o tom, že kdybyste prošly tímhle nebo tamtím, určitě byste se zachovaly NĚJAK?

Nebo, kdybyste potkaly někoho, kdo Vám v minulosti ublížil, řekly byste přesně TOHLE?



Ale pak na tu situaci dojde a reagujete odlišně. Nebo potkáte tu osobu a řeknete úplně něco jiného. Nebo neřeknete třeba nic.

Hlavně to poslední se mi stává často. V hlavě mám plán, připravuji si monolog a nakonec, neřeknu nic.

Ale o tom dnes mluvit nechci.

Chtěla bych Vám popřát Vše nejlepší do Nového roku. Hodně štěstí a zdraví a lásky a ať se Vám splní vše, co si přejete.

A poděkovat Vám za Vaši podporu a přízeň.

Za to, že jste mi dodaly sílu a energii začít psát o těch nejhorších pocitech, které jako mámy zažíváme.

Říct nahlas, že někdy to nestojí za nic a pořád se nesmějeme, i když to okolí očekává.

Že často pláčeme a litujeme. Křičíme a nadáváme.


DĚKUJI VÁM ZA TO.


Ale hlavně bych Vám chtěla popřát, abyste ničeho nelitovaly, některé věci změnit nelze a nemůžeme se kvůli nim trápit stále.


Na konci každého roku mám pocit, že musím bilancovat a hodnotit, jaký rok byl a co mi přinesl.

Jen letos poprvé vím, že nechci srovnávat, jaký rok byl a jaký bude.

To, že byl nějaký, mělo smysl.

Naučila jsem se o sobě zase něco navíc a objevila jsem v sobě skrytou sílu, nevzdat se.

Zvládla jsem další záchvaty pláče a vzteku. Hádky našich dcer během cest a dovolené.

I to, když jsme napůl cesty do Rakouska zjistili, že nemáme pasy.

Rok se s rokem sešel a každá z nás si prošla nějakým obdobím, kdy jsme to chtěly vzdát a cítily jsme se na pokraji svých sil. Nezáleží na tom, jestli jste takových okamžiků měla více, než jiná maminka bydlící od Vás několik set kilometrů.

Prožívala jste je a ovlivnily Vás. Vás konkrétně, protože to byly Vaše pocity a Vaše okamžiky.

Nenechte si nikým radit, jak se máte cítit, když je Vám do pláče a že zrovna teď, to za slzy nestojí. Pokud uvnitř sebe cítíte, že Vám plakat pomůže, plačte.
Nemáme kouzelnou moc vidět do budoucnosti a naplánovat si každý krok tak, aby byl dokonalý.
Spíše se setkáme s většinou našich přešlapů a omylů, ale takový už je život.

Každý pád je reálný už jen proto, aby jsme dokázaly naplno vnímat vzestup.

Každý špatný den je tak hrozný, aby jsme si dokázaly vážit těch dní, kdy je všechno zalité sluncem a štěstím.

Pocity zoufalství, pláče, beznaděje se střídají s těmi nejúžasnějšími pocity lásky, štěstí a radosti.

Užívejme si každý den i každou minutu naplno.

Pokud se Vám chce plakat, plačte. Vykřičte ze sebe všechnu frustraci, zlost a vztek.

Stejně naplno se pak radujte, když budete chtít.




Nesrovnávejte se s jinými maminkami, jak ony zvládají péči o děti a domácnost. Ony nežijí Váš život a Vy nežijete jejich a i když se jejich život zdá dokonalým, nemusí to tak být.

Možná, kdybyste opravdu měly možnost si otevřeně promluvit, byste zjistila, že za tou clonou třpytek a dokonalých fotek na Intagramu se jen snaží ukrýt svou beznaděj a pocit samoty.

Přeji Vám ještě něco.

Něco, co je pro nás všechny těžké.

BUĎTE SKUTEČNÉ, REÁLNÉ.

My všechny.

Dělejme skutečné chyby a skutečně je vnímejme.

Každý den se pochvalme, jak jsme to zvládly.

Snažme se vidět všechno co děláme a kolik toho děláme pro naši rodinu a své děti.

Objímejme, čtěme tu samou pohádku stále dokola, stavme vysoké věže z kostek, aby byly hned zbourány.
Zavazujme tkaničky, přikrývejme je, konejšeme v náručí a utírejme slzy i špinavé ruce.

Křičme, milujme, plačme, propadejme zoufalství i naději.

To všechno dělejme skutečně, protože život je SKUTEČNÝ.

Všechno co prožíváme každý den, je SKUTEČNÉ.

Uchovejme si ty pocity a čerpejme z nich.

Nepovažujme se za obyčejné a náš život za obyčejný.

Jako mámy, děláme život NEOBYČENÝ a ÚŽASNÝ všem kolem nás.

Protože i my jsme neobyčejné a úžasné.

Tak ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2017!

S Láskou,

Monika xxx

PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/