Hurá sláva! Dnes se cítím jako za zdravá, navštívila mě paní Energie🙂)

Zvládla jsem nakoupit,vyprat,uvařit dvouchodový oběd (pomineme, že nákup dovezl Rohlík, druhý chod k obědu byly kupované buchtičky s krémem z pytlíku - ale vaření nebylo nikdy mé hobby🙂, vyzvednout Juli ze školky a vyrazit na sraz s kamarádkou. 

V tomto bodě tedy nastala menší krize😀 Krize, které jsem ještě před půl rokem zažívala poměrně často a vnášely do mého života adrenalin🙂 

S kamarádkou jsem byly domluvené na 13h. Bohužel oblečení stopadesáti vrstev zabere čas,takže ve školce nastalo zdržení číslo jedna. Na tramvaj jsme letěla jako blesk a chudák Juli za mnou vlála jak hadr na holi. Nicméně tramvaj jsme stihli,takže jsme jeli jen s pěti minutovým zpožděním.

Ovšem...Zásek nastal na Výtoni. Vyhrabali jsme se z jedné tramvaje - v jedné ruce kočár, v tu dobu už naštěstí se spícím Edwinem, v druhé ruce Juli,neustále omýlající, že chce něco dobrého. Takže když jsem viděla přijíždějíci tramvaj, neváhala jsem ani minutu a jala se do ni nastupovat, nezastavil mě ani fakt, že je vysoká a naopak Juli mi zdatně radila, abych někomu řekla o pomoc. Vyškrabali jsme se tedy nahoru, Juli se posadila, dostala tyčinku a chválí nás slovy "Mami, to jsme to krásně zvládly". V tu chvíli měla tramvaj odbočovat na Albertov....Ano, ale to by to nesměla být sedmnáctka...kterou jsem na Výtoň přijeli....A teď jsme se s ní neplánovaně vraceli domů. Hlasitě jsem si povzdechla, polovina tramvaje se soucitně usmála a druhá půlka mi zdatně pomáhala s kočárkem a s Juli při vystupování. Na Podolské vodárně jsme překrosili milion přechodů, mezitím nám samozřejmě odjela nizká tramvaj. Naštěstí hned vzápětí jela další a vrátila nás zpět na Výtoň, opět jsem se přesunuli na druhé nástupiště, kde zjišťuji, že jediná nízká tramvaj co jela, byla ta za tou osudnou sedmnáctkou. Další už jsou samé vysoké a jedna nám asi ujela před nosem. Nebo má zpoždění...rozhodnu se věřit druhé variantě, do toho Juli hlásí, že potřebuje čurat. No, dilema...tak Juli poprosím, ať vydrží a čekám jaké čísla se vyklubají z těch dvou přijíždějících. Sedmička to není, tak se vydáváme pokropit trávník, přece jen počůraná Juli v tomoto mrznoucím počasí není to pravé ořechové. Juli dokončuje potřebu a přijíždí co? Přijíždí naše vytoužena sedmička. No ale, než jsem na Juli navlékla milion vrstev a zastrkala ji stopadesát podolků, tak tramvaj byla pryč. Píšu celá zoufalá kamarádce, která už asi přimrzla k zastávce, kde na mě už půl hodiny s dětmi čekají. Nakonec nám vyráží naproti a po všech peripetiích se konečně potkáváme. Asi 500m od té prokleté Výtoně. 

Pak celkem v poklidu, když pominu Juli prudění, že jí je vedro (venku mrzlo!!), bolí ji nohy a podobné vylomeniny, dorazíme do herny...kde už je klidek a pohodička. Téměř žádné bitky děti si krásně hrají, my si v klídku vypijeme kafe...Idylka největší, takhle si představuji mateřskou dovolenou. 

Dialogy se nezakládají na skutečných událostech. Jakákoli podobnost s osobou ve vašem okolí je zcela náhodná. 

ONA: Lásen, co myslíš, co mu mám oblíct?

ON: Je tam teplo, nech mu jen tričko.

ONA: S dlouhým?

ON: Ne, je tam fakt teplo.

ONA: A tepláčky?

Měla jsem vcelku bezproblémové těhotenství, všechny těhotenské obtíže mě tak nějak minuly a kdyby nerostlo bříško, ani nevím, že nějaké miminko čekám. Termín porodu dle MS byl stanoven na 17. 11. 2016. Postupně jsme s manželem začali pořizovat nezbytnosti a zařizovat pokojíček. První pohyby jsem začala vnímat kolem 21. - 22. tt. Bylo to krásné. Četli jsme s manželem bříšku pohádky, povídali a hladili. Kolem 30. tt se miminko otočilo hlavičkou dolů, UTZ a všechna vyšetření byla naštěstí v pořádku. Celou dobu jsem nosila své "staré netěhotenské" oblečení, až zhruba ve 33. tt jsem poprvé oblékla těhotenské kalhoty.

Byl konec října, konkrétně 26. 10., kdy má manžel narozeniny. Bohužel byl v práci, tak jsem mu upekla dort a 27. 10. přišli odpoledne na návštěvu sousedi, se kterými jsme chvíli poseděli a narozeniny oslavili. Šli jsme spát cca ve 23 hodin, byla jsem dost unavená a z neznámého důvodu lítostivá, nevrlá a protivná sama sobě.

V 1:15 ráno (28. 10.) jsem se vzbudila s pocitem tepla a mokra mezi nohama. Chvilku jsem přemýšlela, jestli je možné, že jsem se počůrala, ale usoudila jsem, že je to blbost 😀 No a pak tedy zbývá jediná možnost - odteklá plodová voda. Byla jsem 37+1 tt dle MS. Jemně jsem pohladila manžela po ruce a když procitl z hlubokého spánku, pravila jsem mu, že mi asi praskla voda. Manžel vyskočil a začal plašit - co jiného od chlapa očekávat, že 😀 Došla jsem si na toaletu, voda stále vytékala, tak za mnou tu mokrou cestičku manžel utíral. Dobalila jsem si tašku do porodnice, dala si sprchu a cca po hodině jsme jeli do porodnice. Zde mi natočili monitor, vše sepsali, řekli že nemám kontrakce (hmm, opravdu? to bych ani neřekla, když mě nic nebolí) a ubytovali na šestinedělí. Bohužel spát se zde nedalo, takže jsem ani oka nezamhouřila. Ráno jsem se po zvážení všech rizik rozhodla podepsat negativní revers a jít čekat na kontrakce domů. Případnou infekci můžu chytit doma stejně tak jako v nemocnici. Máme to tam autem 2 minuty, takže není problém se ihned dostavit. Po tisícech keců velice nepříjemného pana doktora negativní revers sepsal a já podepsala. Ve 14:30 jsem měla jít na monitor a poté na něj z domova docházet každé 3 hodiny.

Zhruba od 14 hodin jsem měla křeče v podbřišku - pravidelné po 3 minutách, ale tento doktor i porodní asistentky tvrdili, že kontrakce to rozhodně nejsou, že u těch bolí záda a celé břicho, nikoli jen podbřišek. Křeče nebyly nijak hrozné, ale trošku prodýchnout jsem je musela. Ve 14:30 mi začali natáčet monitor, po 15 minutách začal přístroj pískat a došel papír, takže PA jej vyměnila a začala natáčet nanovo. Po 15 hodině mě přišla zkontrolovat zrovna ve chvíli, kdy jsem prodýchávala. Ptala se, zda mám kontrakce. Tvrdila jsem, že podle doktora ne, jen křeč v podbřišku. Po natočení monitoru mě vyšetřila spodem a oznámila mi, že domů rozhodně nejdu, že jsem otevřená na 5-6 prstů a mám zavolat manželovi, že jdeme rodit. V 15:20 dorazil manžel, už jsem byla ve sprše a křeče v podbřišku byly cca po 1,5-2 minutách. V 16 hodin jsem vylezla ze sprchy, asi 10 minut chodila po porodním sálu a pak ucítila nutkání tlačit. PA mi pomohla vyškrábat se do křesla, našla jsem si takovou polohu, která mi vyhovovala a začala jsem trochu tlačit. Byla jsem v polosedě se zapřenýma nohama o PA a manžela a manželovu druhou ruku jsem měla pod hlavou. Za chvilku přišel doktor (ano ten, co mi psal negativní revers a tvrdil že to kontrakce nejsou 😀) a začala jsem tlačit pořádně. V 16:33 jsem se ho ptala, na jak dlouho to tak vidí. Čekala jsem, že řekne třeba 3 nebo 7 hodin. On se podíval na hodiny a řekl, že do 17 hodin je dítě venku. Myslela jsem, že si ze mě prostě utahuje. Párkrát jsem zatlačila a v 16:52 se nám narodila Eliška s porodní váhou 2 840 g a 48 cm. Hned mi jí dali na bříško a přikryli nás. Nechali jsme dotepat pupečník, pak jej manžel přestřihl. Po chvilce jsem porodila i placentu a doktor se jal šití. Hráz natržená nebyla, jen pár vnitřních stehů. Poté všichni odešli a my tři tam zůstali sami. Poprvé jako rodina.

Je to silný, krásný, nezapomenutelný zážitek. Moc jsem brečela, byli jsme šťastní. Po hodině jsem zavolala mamince, že miminko už je na světě, sice o tři týdny dřív, ale zdravé a že je to holčička Eliška. 

Po další hodině šly sestřičky Elišku za doprovodu tatínka zvážit a odvezli ji na novorozenecké oddělení. Mě pomohla PA a manžel do sprchy, poté jsem se s manželem rozloučili a mě odvezli na šestinedělí. Dost se mi motala hlava, tak si Elíka nechali na novorozeneckém. Bohužel dostala žloutenku a nepapala, tak byla dva dny pod modrým světýlkem a vozili mi ji jen na kojení. To se nám moc nedařilo, takže ji neustále vážili a dokrmovali UM. Domů jsme šli 1. 11.