Tak abych začla od začátku. O miminko jsme přišli 2x. Poprvé jsem to vnímala asi tak, že se to stává, ale když i podruhé, tak jsem si říkala že jsem k ničemu ☹. Mám problémy se štítnou žlazou. No k tomu druhému potratu : chodila jsem ke staršímu gynekologovi (rodil mou sestru je jí 30),takze opravdu ze staré školy. Od začátku jsem stále špinila, nezdálo se mi to, ale stále mě úklidnoval že je vše v pořádku. No nebylo☹. Dopadlo to ve 13tt revizi, miminko se ve mě už rozkládálo ☹. No proste jsem ihned změnila doktora.

NNejhorší bylo, že z okolí o tom skoro nikdo nevěděl, takže na tu bolest a prázdnotu jsem byla sama. Přítel říkal, že to bude dobrý, ale chlap nepochopí co to je ta prázdnota. Dlouho jsem potají po večerech brečela. No už přejdu k tomu základnímu. 

Můj přítel (už 15let) mi říkal, že miminko splodime v Lužanech na moto srazu,si to hezky představoval. Doma jsem mu říkala,  že si dost věří a ejhle FAKT SE NÁM TO POVEDLO. Opravdu jsme naše děťátko splodili na srazu. Po nedostani MS jsem chvilku čekala než se objednám k dr. Ten mi těhotenství potvrdil. Od 10tt jsem byla už doma na neschopence,ale okolí nic netušilo.Čekal nás první screening, měla jsem strach aby bylo vše v pořádku a naštěstí se mé  obavy nenaplnily. Dobře dopadl i druhý, i cukrovka v pohodě. No prostě celé tehu v pořádku, tedy na občasné pálení žahy. 

Ve 37 tt zjistili, že mám méně plodové vody. Ve 39tt se jim to přestalo líbit, že mi stále ubývá, musela jsem obden chodit na monitor, kde vše vypadalo v pořádku. No nechtěli riskovat a na můj první termín porodu naplánovali vyvolání. Takže v pondělí 23.5 ráno v 7 nástup do nemocnice. V 9 zavedena první Tableta, ale dr mě říkala, že ať počítám s tím že porodím až tak ve středu. Po celou dobu bez jediné známky kontrakce. Ve 14 jsem šla opět na zavedení tablety, ale už mi ji nedali, že jsem otevřená na prst. Pak přijel přítel, to jsem byla zrovna připojena na kontrolním monitoringu, který už ukazoval pěkně stahy dělohy. Dr se to nelíbilo, že pracuje moc a převezli me na předporodní pokoj na monitorování. Přítel odjel domu se převliknout , myslel že budem rodit, no nakonec mi řekli že rodit dnes nebudu.tak jsem mu zas volala at nejezdí, že to byl planý poplach. Pichli mi něco aby zas stahy zpomalili, nepomohlo, tak zavolali primáře ať mě prohlídne. Ten rozhodl, že mě prasknou plodovou vodu (no fakt ji bylo málo asi tak 1decka) a zas mě připojili na monitor. To už mi řekli ať zavolám Tatínka, že se zas rodit bude 🙂. Kolem 19 hod přijel, to už jsem měla bolesti jak bejk. Abych vás uvedla do situace, jsem ukecany člověk a to hodně moc, ale po celou dobu od první kontrakce jsem nevydává ani hlásku, když mám bolesti nemluvím. No rozdychavat to mi nešlo, musela jsem sedět na křesle, kvůli monitoru ☹.V devět jsem šla do vany, tam se mi po hodině udělalo dost špatně, takže mě přemístil zas na pokoj. Tentokrát mě daly na postel na kyslík a opět připojili monitor. Vubec jsem se neotvirala. Řekla jsem že se potřebuji prospat, že na beru sily, tak mi něco pichli, no moc to ne zabralo, Nabídli mi epifural, že ten by zabrat měl, no neodmítla jsem. Ve čtvrt na deset mi ho pichli, taková úleva, necítila jsem nic, napojena na kyslík jsem klidně usnula. Spala jsem do 11, pak se už probouzela jen tak poklimbavala. Pocelou dobu stále na kysliku a monitoru. V půlnoci mě přišla zkontrolovat, jak jsem otevřená, no pomalu jsem se otvírala, tak mi zas něco pichli, abych zas cítila kontrakce. No zabralo to fakt rychle. Ve čtyři čtvrté na jednu mě převezli na sál a tam to teprv začalo. 

Sál, no konečně jsem si řekla budu to mít za sebou, to jsem byla pěkne naivní ☹. Přišla doktorka, jednou jsem zatlačila a řekla sestře ať volá primáře. Přítel byl se mnou, dával mi kyslík a informoval mě co mi dělal 🙂. pak zas přišla kontrakce a dr nervózní, kde je primář, najednou že už je tu, ale byl to dětský,, volejte mu ať ihned přijde''  to už jsme začali být nervózní co se děje. Pritel se zeptal a řekli mu ze monitor je špatný, že se tam mimco už nelíbí, začal skákat do červeného pole a to je prý hodně špatný. No konečně přišel primář (trvalo to asi 5 minut, ale člověk se to zdá jak vecnost). Začali mi kontrakce, tlačte maminko a já tlačila i sestra mi tlačila na břicho, aby pomohla a ono nic. Začali mi dovnitr něco píchat, dle přítele to byly jehly jak na krávu 🙂,asi na umrtveni, je fakt že jsem nic necejtila a bohužel pak už ani kontrakce. Břicho se proměnilo v jeden velkej tvrdej kámen. Přítel ze sálu musel odejít, asi nevěděli jak to dopadne.Museli použít kleště, po 5 min bylo mimco na světě v 1:28rano. Mělo omotanou pupeční šňůru kolem krku a nohy☹. Myslela jsem že je mrtvé, nechybalo se, nekricelo, pak ho položili na mě a začalo plakat. Mluvím furt jako o mimcu, nevěděli jsme co máme. Najednou se ve dveřích objevil přítel a v rukou  nesl nás poklad, v tu chvíli jsem se dozvěděla že máme Adama.  Přítel říkal, že to bylo 7nejhorsich minut v jeho životě, když nevěděl co se děje, prý neslyšel mě a ani mimi. Prý jak pak uslyšel brek tak mu tekly slzy. Ležela jsem na sále ještě 2hodky, ale už to ze mě vše o padlo. Doktoři pak říkaly že to byl složitý porod a že jsme to s mímčem zvládly skvělé.Sem si říkala proč to furt říkaj a pak mi jedna dr, když jsme se zeptala proč neudělali císaře, řekla že na něj nebyl čas a že hned musel ven, tak to mi došlo, že Adámek tady  vlastně nemusel být. Teď už ani nevím k čemu přirovnat bolestive kontrakce, což je fajn. Kéž bych taky zapomněla na bolest po porodu, 14jsrm si nesedla, konečník vylezly snad až u hlavy,o spodku ani nemluvím.při propuštení z nemocnice mi řekli, že Adamek mel 60 procent na přežití.Ale byl vpořadku .

 ta bolest při i po porodu za to stala