Když jsem byla malá, chtěla jsem alespoň deset dětí. Po prvním porodu jsem si tento sen rozmyslela a slevila na dvě, maximálně na tři děti. Můj první porod byl trochu komplikovaný, ale ráda bych se s vámi podělila i o ten druhý.

Já a můj přítel jsme spolu 3 roky. Když jsme si po čase řekli, že bychom chtěli miminko, zadařilo se. Sice trochu dřív než jsme plánovali, ale co? Dítě se nikdy na 100 % naplánovat nedá. Jednoho chlapečka mám z prvního manželství a na cestě byl druhý s nynějším partnerem.
Přítel se živí jako řidič kamionu, tak bývá dost málo doma. Ale že mělo na svět přijít to naše stvoření, vzal si na 14 dní dovolenou, aby asistoval u porodu a pomohl mi první týden doma. No jo, ale naplánujte si porod tak, aby to vyhovovalo chlapovi v práci.
Termín jsme měli 9. února, ale malému se chtělo na svět až 11. února. No co, 2 dny navíc nevadí 🙂
Ten den byl čtvrtek a šla jsem vyzvednout prvorozeného cvrčka do školy s tím, že půjdeme na návštěvu k babičce na rodinnou schůzi. Všechno probíhalo v pořádku, až na mé bolesti do břicha. No co, poslíčci si říkám. U našich sedíme u stolu a žvaníme. Když tu najednou ta bolest začíná sílit. Podle ségry se prý tvářím nakvašeně, co že se děje. Říkám, že se nic neděje, že je všechno v pohodě. Ale bříško stále bolelo víc a víc. Nato za mnou přijde mamka a povídá: „Hele asi je to tady, zavolej raději Leošovi, že asi pojedete do porodnice ať se radši připraví. Chlapi pak zbytečně vyvádí.“ Raději jsem mu zavolala a on, že jo v pohodě. Jelikož břicho bolelo víc a víc, odjela jsem domů a dítě moje si raději nechala moje mamka.

Doma na mě vyvalil oči: „Tak co tak co?“ Povídám mu, že ještě počkáme, že voda neodtekla a že to můžou být poslíčci, protože mě břicho bolí v nepravidelných intervalech. Prý dobrá, ale kdyby něco tak mám říct a pojedeme. Těšila jsem se jak se podívám na další díl Ulice. Jenže bolesti stále sílily a já už jsem byla rozhodnutá, že do porodnice pojedeme. Tak jsme nasedli do auta. Přítel, asi jak byl vyklepaný, jel jako začátečník. Div ze mě mimčo nevypadlo cestou.  Naštěstí byla od našeho domu porodnice kousek, za 2 minuty jsme byli na místě.
V porodnici se nás ujala ne moc příjemná PA. Převlékla jsem se do košile a šla na monitor. PA si stále sahala, jak moc se otevíráme. Stylem, že bych ji nejraději kopla, protože to dost bolelo. No, byla jsem otevřená na 2 cm, doktor mě prohlédl a řekl, že do půlnoci určitě porodím. Bylo něco po sedmé hodině večerní, tak jsem byla docela ráda, že by to mohlo jít tak rychle.
Odvedli nás na čekanky, kde mi začaly ukrutné bolesti, stahy. Jak byly stahy velké o to rychleji jsem se otevírala. Na čekankách jsme proto byli asi jen hodinu. Dala jsem si teplou sprchu a převedli nás na porodní sál. V tu chvíli nikde nikdo. Doktor, PA nikde! Bylo tam tak nepříjemné ticho. Přítel mě celou dobu držel za ruku, ale z jeho vyděšeného výrazu jsem viděla, že neví co má dělat, jak mi může pomoci. Pro mě bylo nejdůležitější, že tam byl se mnou a že mě držel za ruku, protože ty porodní bolesti byly opravdu silné. To jsem nezažila ani u prvního miminka.
Stále nikde nikdo a přítel najednou se začal tvářit dost divně. Ptám se mu co mu je. A on, že potřebuje hrozně na velkou a neví kam má jít. Na porodním sále byl záchod, ale tam že prý nejde, že by jsme se tam všichni udusili. Nakonec musel jít mimo oddělení a já tam zůstala sama se svými ohromnými bolestmi a naším miminkem úplně sama. Říkala jsem si jak je ten malý brouček statečný. Jak to určitě všechno zvládá. Byla jsem tam sama asi 10 minut. Snad nejdelších 10 minut v mém životě. Pak dorazil přítel. To byla úleva, že tam nejsem sama. Ale stále nikde nikdo? Bylo nám to divné, tak se přítel šel shánět po PA. Ta po chvíli přišla, sáhla si jak jsme daleko a prý na 8 cm. Panejo, takhle rychle se otevírám? Vždyť jsme v sedm přijeli a je devět hodin večer. To jde dost rychle. Ale bolestmi jsem byla dost vysílená. Epidural jsem odmítala. Nechci ho. Zvládnu to bez něj.
Bylo asi deset hodin večer a já už cítila, že potřebuju tlačit. Musím. Přítel došel pro PA a ona no že jo, že je to tady a že jde volat doktora. Doktor dorazil a my šli na věc. Tlačila jsem tlačila ze všech sil, kontrakce přicházely a já tlačila. Najednou doktor na mě, že musím zatlačit znovu, že malý má kolem krku omotanou pupeční šňůru. Síly mi ubývaly, ale zkusila jsem to a najednou úleva. Náš malý Míša je tu konečně s námi. Hned mi ho dali do náručí a já nedokážu popsat ten pocit nové síly a štěstí. Takový nával emocí, že jsem myslela, že se mi štěstím rozskočí srdíčko. Byl tak krásný a tak sladký. Přítel mě držel v ohromném objetí a viděla jsem, jak mu po tvářích tečou slzy. Poprvé v životě jsem u něj viděla slzy. Bylo to tak úžasné. Míšu odnesla dětská sestřička umýt a mezitím mi doktor povídá, že jsem ztratila hodně krve a že mi musí ještě vyčistit dělohu. Přítele poslali pryč a najednou bylo kolem mě asi 10 lidí. Kde se tu vzali? Kde byli všichni? Anesteziolog mě na malou chvíli uspal. Poslední si pamatuju tak počítám od deseti k jedné, dávají mi dýchací masku a pak nic.
Probudí mě až polibky mého přítele, který držel Míšu v náručí. Nádherné probuzení 🙂 bohužel jsem po té narkóze byla tak zblblá, že jsem se ho asi 5x ptala, kde je Míša.

Byl tam s námi a koukal se na nás. Nádherný pocit štěstí.

Za chvilku přišla hrozně milá dětská sestřička a že zkusíme nakojit. Míša se hned poprvé přisál a baštil. Byla jsem na něj tak moc pyšná jak je šikovný. Měla jsem síly na rozdávání.

Oba moji synové jsou ty největší lásky na světě. Až budu mít chvilku, napíšu i svůj první porod. Ten druhý mám ještě celkem v živé paměti. Jsou to moji kluci <3

Ahojte, dámy,

dnes bych vám velmi rád představil novou Ambasadorku Viledy, Ivu. Znáte ji pod nickem @ivakalinova 🙂 

Michaela - @rybkamyska - už vůbec nestíhala a dohodli jsme se, že ukončíme spolupráci. Chci každopádně Michaele poděkovat za odvedenou práci a za to, že jsem díky ní poznal Viledu.

Potkal jsem se s Ivou v pátek minulého týdne a můžu vám říct, že se máte na co těšit. Soutěže, fotky, tipy, různé aktivity.. Iva vás bude umět zaujmout a pobavit. S tím počítejte 🙂

Zvu vás do jejího blogu a také i do oficiální skupiny Vileda.

Váš Vivi

Na začátek chci říct, že nejsem žádný specialista na gastronomii ani hubnutí. Ano podařilo se mi shodit s pěti dětmi 30 kg, ale čerpala jsem od daleko kvalifikovanějších lidí kolem sebe.

Protože ale vím, jak je těžké zdravě jíst, cvičit a do toho se starat o domácnost i děti, dala jsem dohromady pár tipů, které mě pomohly a třeba pomohou i Vám. Když budete chtít, obraťte se na mě, ráda Vám poradím, když budu vědět 🙂

PRAVIDLO Č. 1 - Každý den je nová šance a příležitost a pokud to minulý den nevyšlo, nedávejte si to za vinnu. Poučte se z toho, a druhý den začněte nanovo. 😉

PRAVIDLO Č. 2- Není nutné vyházet hned všechno "špatné jídlo" z domácnosti a nahradit ho salátem a vodou, i malé změny vedou k velkým výsledkům. 🙂

PRAVIDLO Č. 3-  Vyměňte ve většině případů máslo za gervais nebo lučinu, je to nejen zdravější, ale i chutnější. A můžete si ho dát více, než třeba ramy 😉

PRAVIDLO Č. 4 - Dejte si na talíř vždy jen jeden kousek pečiva (kaiserku, housku, plátek chleba atd.) doplňte ji šunkou a zeleninou. Ta Vás zasytí a zároveň sníží počet kalorií. 🙂

Dnes udělám jedno přiznání, ale nepřiznávám se Vám,  ale spíš sama sobě nebo ještě lépe, své druhé, lepší stránce.

JÁ A MOJE ALTER EGO

Ano věřím, že každý z nás máme v sobě dvě osobnosti. Jednu tu dobrou, realistickou, analytickou, která by nikdy nesedla za volat s hladinkou a druhou polovinu, která selhává a dělá špatná rozhodnutí. Také věřím, že v každé situaci se lze rozhodnout jinak a s jiným výsledkem. Že když si doma zapomenu deštník a musím se po něj vrátit a proto mi ujede autobus a v závěru potkám milého, příjemného člověka, mělo to tak být.

Ale k čemu se přiznávám? Přiznávám se k tomu, že jsem se k sobě chovala hrozně, nevážila si sama sebe a dělala si špatné věci. Roky jsem hladověla a sváděla to na nedostatek času. Na děti, povinnosti, peníze, všechno, jen ne na sebe.

Sama sebe řadím do labilní skupiny lidí, která ve stresové situaci prostě kolabuje a selhává. Když mi zemřela babička, několik dní jsem jen hleděla z okna a nepromluvila ani slovo. Cítila jsem v sobě tak velký žal, že jsem ho nedokázala ani popsat.

A když jsem v pubertě dospívala, neměla jsem moc dobré vztahy se svou matkou, která se nikdy dvakrát nezdráhala říct krutou pravdu naplno a tím ranit ještě hlouběji mé sebevědomí.