Víte, že:

• Bazar se dělí na Použité zboží, Nové zboží a Vlastní výrobu.

• Kategorie v bazaru jsou rozděleny na dvě části: Pro děti a Pro dospělé.

• Můžeš si prohlížet inzeráty: Všechny inzeráty, Od mých oblíbených a Moje skupiny.

• Pořadí inzerátů si volíš sama. Vybereš si, jestli chceš inzeráty seřadit podle ceny, data přidání nebo data poslední aktualizace.

• Některé kategorie lze rozbalit a dále vybírat (např. kategorie Péče o děti, Těhotenství a kojení nebo Dvojčata).

Vidím to, jako by to bylo dneska. Začátek srpna 2015, sprchovala jsem se a smutnila, že můj milovaný, se kterým jsem přes 10 let, musí odjet na 3 měsíce na školení na druhý konec republiky. Nikdy jsme od sebe nebyli ani dva dny a teď tohle? Navíc dcerce byl teprve rok a kousek a na tátu je hodně fixovaná. Jak to zvládneme? Když mi najednou blesklo hlavou - mohli bychom se vzít, aby nám ta doba rychleji utekla, když se budeme mít na co těšit a čím si lámat hlavu 🙂 Nikdy jsme nebyli ti, co touží po svazku, ale tak nějak mi přišlo, že je ten správný okamžik. Tak jsem to tak příteli nadhodila a on souhlasil. Měla jsem ale jednu podmínku - nechci, aby to někdo věděl. A tak se začaly kout pikle 😉

Vymysleli jsme to tak, že svatba se bude konat v den dceřinných druhých narozenin, což bude dobrá kamufláž na rodinnou sešlost. Nejsem příznivcem tradičních svateb, takže jsem si dělala vše po svém. Vyráběla jsem jen se svědkyní všechno - od kytice, přes doplňky, vývazky, výslužky, dort, úprava šatů, prostě komplet. Přípravy byly více než hektické, zvlášť posledních pár dní, kdy jsem došívala šaty a pekla výslužky a dort. Před svatbou jsem spala asi hodinu, ale byla jsem tak natěšená, že už je to tu, že to nešlo moc vidět, snad 😀 V sobotu ráno jsem naložila věci, jela se učesat a nalíčit a pak připravit místo k obřadu, stůl apod. Stihli jsme to jen tak tak, navíc to od rána vypadalo na déšť a hlásili bouřky, tak jsme ani nevěděli, jak to vyjde. Překvapivě všichni dorazili na čas, tak jsme se vydali je přivítat. Řekla jsem, že jsme moc rádi, že všem to vyšlo a než půjdeme slavit narozky, máme pro ně ještě malé překvapení a to sice, že se budeme brát. Všichni byli doslova v šoku, jen přítelova maminka říkala, že to tušila, můj taťka taky, holt mají pod čepicí 😉 (Samozřejmě nadšení nebylo stoprocentní, ale s tím jsme počítali. Uraženou osobu jsem rovnou ignorovala, abych si nekazila skvělou náladu.) Dostali námi vyráběné taštičky, ve kterých bylo "oznámení", program toho, co se bude dít, vývazek a svatební bublifuk. Přesunuli jsme se do restaurace, kde si vybrali jídlo a přípitek a dostali za úkol nafouknout balonek, na který nám napsali, co uznali za vhodné. Balonky se daly na tyčky a zapíchali se před oltář, takže tvořili uličku, kterou jsme pak šli. Fíla se šel převléknout a pak jsem ho vystřídala já se Sofinkou. Ve třičtvrtě na dvě jsme dostali echo, že oddávající je na místě a za deset minut můžeme začít. Fíla mě chtěl vidět až u oltáře, ani šaty předtím neviděl, takže čekal na místě. Obřad jsme měli na krásném dvorečku, lehce zarostlém trávou, úplně zastrčeném od všech kolemjdoucích. Čekala jsem za rohem, svědkyně dala předzvěst, že je vše připraveno a šlo se. Začala hrát hudba (https://www.youtube.com/watch?v=Wyk5em_cQ_c), Fíla se nechal odvést svojí mamkou k oltáři a pak jsem šla já se Sofinkou. Byla prostě kouzelná 🙂 V té trávě se brodila jako víla a těsně před oltářem si sedla do trávy a hrála si, tak jsem ten kousek došla sama 😀 Byla jsem bosa a bylo to úžasné, věděla jsem, že přesně tak to všechno mělo být. Obřad byl rychlý a krásný. Bylo lehce zataženo, ale nepršelo. Když nás prohlásili za manželé, spadlo na nás jen pár kapek a při prvním polibku se zahřmělo, to bylo přímo mystické, jako by nám přálo samo nebe 🙂 Všichni nám popřáli, objímali nás, plakali, smáli se. Udělali jsme pár fotek a šli se najíst. Měli jsme kliku, protože v restauraci měl zrovna službu jako vrchní náš dlouholetý kamarád, který nám rozbil talíř a připil si s námi. Měli jsme radost, že to není nic nahraného, ale že nám přál někdo, kdo nám to opravdu přeje 🙂 Dali jsme si společnou polévku a hlavní jídlo a pak už to bylo takové volnozábavové 🙂 Udělali jsme si ještě pár fotek a šlo se na dort, kterej se nám faaaaakt povedl 😉 Sachr, v první vrstvě domácí borůvková marmeláda, v druhé tvaroh s jahodami a zvenku mascarpone, navrch bílá čokoláda. Zároveň s naším přinesli i Sofinčin narozeninový dortík, takže jsme jí chtěli zazpívat, ovšem dala nám najevo, že nemá zájem, jelikož začala brečet 😀 Tak jen sfoukla svíčky a začala se ládovat 🙂 Zbytek dne už jsme tak nějak jen povídali a zapíjeli 🙂 

Původně jsem neměla v plánu tento článek zveřejnit, ale chci tím budoucím nevěstám či manželkám říct toto -  vůbec nejde o to, jaké máte šaty, kdo na svatbě je a není, co se povede a nepovede, kolik peněz za všechno utratíte... Svatba má být o tom, že DVA lidé (ano, pouze dva, na nikom jiném nesejde) se milují a chtějí svou lásku stvrdit před zákonem. Neřešte hlouposti, jen se prostě milujte 😉

Již v pořadí třetí článek mojí nejstarší dcery🙂

Většinu svého života jsem si myslela, že upřímnost je jedna z mých špatných vlastností. Ale čím jsem starší, tím víc jsem za tuto vlastnost vděčná

Nikdy jsem neuměla pořádně lhát, řekla bych, že velký podíl na tom měla nejen moje výchova, ale i to, že můj táta byl dlouhou dobu u policie a já se prostě bála, že mojí lež prokoukne  To policajti umí. 

Nikdy jsem nebyla za školou, nikdy jsem nepřišla domů pozdě a i když jsem byla v pubertě, naši mi mohli 100% důvěřovat. Jasně, nebyla jsem svatá, taky se mi pár velkých průšvihů povedlo, ale vzájemná důvěra s mými rodiči pro mně byla vždycky moc důležitá.

A teď, když jsem vyrostla z malé holky, stává se mi celkem často, že za mnou ostatní, hlavně kamarádi, chodí pro radu anebo chtějí slyšet můj názor na danou situaci. Kluci, holky – každý děláme občas vrbu, takže určitě víte, o čem mluvím. Čeho si ale na mně cení je, že řeknu vždycky to, co si myslím. A pokud chce někdo slyšet můj názor, řeknu mu ho, i když to občas není úplně příjemné.Samozřejmě s ohledem na city a pocity druhých. Ale víte co? Přátelé jsou mi za to vděční, protože lidé prý  upřímní být neumí. A bohužel je to tak.

Hodně z nás se bojí vyjádřit svůj upřímný názor. Někteří se bojí nesouhlasu, jiní se schovávají za svojí „masku“ a snaží se každému zalíbit, jiní se bojí ztrapnění…těch důvodů je spousta. Já si ale myslím, že upřímný by měl být každý člověk. Jasně, že není dobré cpát svoje upřímné názory na potkání každému nebo se snažit kolegovi v práci vysvětlit, že pro Vás je prostě hlupák a nemáte ho rádi. Ale upřímnost v komunikaci je opravdu moc důležitá. Kdyby totiž lidé byli upřímní, ušetřili by si spoustu trápení, domněnek a potažmo i času, protože by se nemuseli zatěžovat výmluvami.