Část 1. těhotenství a příprava na něj:

   Můj porodní příběh začal vlastně ještě před otěhotněním. Měla jsem za sebou dva porody císařským řezem. Pro některé lékaře dost kontroverzní stav. Jsou i tací, kteří striktně další těhotenství nedoporučují. Naštěstí pro mě můj ošetřující gynekolog tento názor nezastává. Musím říct, že s naším plánem mít další děťátko neměl vůbec žádný problém a dokonce nám aktivně pomáhal s přípravami.

   Proto jsem také rok po druhé sekci absolvovala speciální vyšetření jizvy sonohysterografii, které se dělá pouze na specializovaném pracovišti. Vtipné bylo, že lékařka provádějící toto vyšetření nejdříve nemohla jizvu vůbec najít. Pak mě ujistila, že všechny parametry, které prověřila, nebrání dalšímu těhotenství.

   Měla jsem radost a začali jsme plánovat další miminko. Bylo jasné, že mě asi budou chtít poslat na plánovaný císařský řez. Takže bylo potřeba, aby byly děti od sebe alespoň dva roky. Měla jsem tedy pár měsíců čas na klasickou přípravu – trošku zhubnout, jíst zdravě, aby mi nic nechybělo... V té době jsem ještě kojila starší dítě. Podle mého gynekologa to mohlo brzdit těhotenství, ale strach jsem z toho opravdu neměla. Pravidelný cyklus se mi obnovil už velmi brzy po porodu a to i přes plné kojení dítka.

Ještě před těhotenstvím mi do cesty osud přihrál pár setkání se zajímavými porodními asistentkami a dulami. Tyto ženy se do jedné shodly na tom, že dva císařské řezy nemusí nutně znamenat další porod císařem.

   Semínko bylo zaseto a v mé hlavě dál rostlo. Po otěhotnění jsem se na způsob  dalšího porodu zeptala i svého doktora. Potvrdil mi, co jsem se dozvěděla dříve a od té doby jsme všechny ultrazvuky směřovali k tomu, abych měla co nejvíce argumentů pro přirozený porod. Bylo báječné mít takového spojence z řad lékařů a ještě ke všemu bývalého porodníka. Byl to příjemný pocit. Věděla jsem, že nás hlídá, ale že mi moje přání nebere. V závěru těhotenství souhlasil i s přechodem do poradny k mé porodní asistentce, kterou jsem si vybrala k porodu.

Jak asi tušíte, tak své výhrůžky z předchozí části příběhu jsem nesplnila a po 8 letech jsem znovu otěhotněla. Bohužel se těhotenství nezdařilo a já v 7 tt samovolně těhotenství ztratila. V té době jsem si další dítě moc přála, tak to byla pro mě velká rána. Lékař mě ubezpečil, že to bylo samovolné a tedy není důvod chovat se zdrženlivě. Až bude tělo připraveno, otěhotním. Povedlo se tak již po měsíci od této události.

   Celé těhotenství jsem se chovala velmi úzkostlivě. Bohužel za to trošku mohla paní doktorka z pohotovosti, která mě při potratu prohlížela a řekla mi, co jsem histerická, že to není těhotenství, ale počátek gravidity. Nejspíš byla s tou sestrou z novorozeneckého a tehdy sloužícím lékařem za školou, když probírali tu empatii…. Získala jsem pocit, že jsem jen číslo a je jedno co se s mým dítětem děje. Naštěstí můj ošetřující ženský lékař je jiná liga. Je to nejen odborník, ale i velmi empatický člověk. Další velmi „empatický“ člověk byla lékařka na ultrazvuku ve 20 tt, která mi vysvětlila, že mám nízko placentu, tak ať počítám s plánovaným císařským řezem. Plakala jsem svému ošetřujícímu gynekologovi, že budu muset jít na císaře. On se spravedlivě rozzlobil, že o placentě ví již od 16 tt a že netuší, proč mě paní doktorka straší s věcmi, které jí nepřísluší. Ubezpečil mě, že se placenta ještě vytáhne nahoru, jak bude růst děloha. Že je děloha v těhotenství jako nafukovací balónek… Placenta se vytáhla a já se ve 30 tt dozvěděla, že již vůbec nebrání hlavičce v průchodu porodními cestami.

   Poučena předchozími zážitky jsem si řekla, že už vím, co nechci. Bohužel chybělo to podstatné, vědět co chci, ale i tak to byl krok správným směrem. Domluvila jsem si svoji soukromou porodní asistentku, která nás při porodu doprovodí. ‚Velkou chybou bylo, že jsem se nechala přemluvit k porodu ve stejné porodnici jako předtím, jelikož ji máme nejblíže.

   Až při porodu jsem zjistila, že s sebou mám sice erudovanou PA, která by mi mohla pomáhat při porodu, ale v té porodnici nesměla nic jen mě podporovat psychicky. Byla tam, vlastně jen jako dula. Porod opět trval. Tentokrát jsem se brzkému odjezdu do porodnice nevyhnula, jelikož mi odtekla zkalená plodová voda. Dítko se přestalo hýbat a my na radu mé PA odjeli do porodnice. Ona se k nám chvilku po přijetí přidala.

   Plni optimismu a dobré nálady jsme se pustili do společného díla. PA mě uložila do postele, přikryla přikrývkou, neboť mi byla zima. Zhasnula světla a tiše jako myška se usadila v koutku pokoje, aby nerušila. Jen náznaky něžně povzbudila muže v jeho roli. V této pěkné intimní atmosféře se mi pěkně začaly rozjíždět porodní stahy. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vplula místní PA natočit monitor srdíčka. Ikdyž jsem měla v porodním plánu, že si nepřeji nabízet léky, utišující prostředky, epidural atd., tak mi nezapomněly místní sestřičky při každé návštěvě vysvětlit, že jsem si měla nechat dát něco na spaní a pak vyvolávačku a měla bych to už za sebou.

   Pak přišla přijímající lékařka, že uvidíme, jak to bude s tím přirozeným porodem vzhledem k předchozímu císaři a té nízké placentě. Nevím, zda ten porod skončil sekcí, protože ta placenta byla opravdu nízko nebo jen 100krát nic umořilo vola, ale v neděli odpoledne, tedy 36 hodin po odtoku zkalené plodové vody mi navrhl sloužící lékař sekci, protože jsem se vůbec neotevřela a zůstal mi dokonce i 1 cm děložního čípku. Již od předchozího dne jsem dostávala antibiotika a byla již vyčerpaná, tak jsem souhlasila.