Včera kontrola u dětské kožařky ve FN. Libovala si, že se to zvládá udržovat jen s kosmetikou bez kortikoidů. Ale vyléčit to asi neumí, jen nám dala další vzoreček a doporučila modrou Indulonu (kamarádky malé trochu pomohla měsíčková, ale víc Balneum).Na e-mail mi odepsala kožařka z Třemošné - prý alergie ve vztahu k ekzémům zvažuje, ale "v případě kojeného dítěte jí to nepřišlo pravděpodobné". Bohužel asi neměla info o tom, že v porodnici malá dostala umělé mléko... (Nebo si nás s někým spletla? Nepamatuju se, že by se mě na to ptala a kdyby jo, myslím, že bych zmínila příkrmy...)Dále mi odepsal primář z novorozeneckého z Mulačovky, kterému jsem psala už podruhé mail (v kopii teď i na ředitele), že je vytížen, ale ozve se. Tak uvidíme. Ve FN prý dávají Bebu HA a / nebo mateřské mléko z banky... Ve Stodě prý asi Hipp.

Tak nejdřív bych chtěla říct, že vážně nekecám a tohle se mi opravdu stalo, nepřibarvuju, na to by mi fantazie nestačila. 

Jak to začalo?

Asi týden před mým nečekaným a předčasným porodem jsem onemocněla, nejdřív jsem dostala rýmu, ze který se rychle vyklubala laringityda a s ní spojený dusivý kašel a následná ztráta hlasu. Prostě parádní podmínky pro porod.

Zatímco já se dusila, Amík za mnou běhal s hrcem s párou a zároveň vyšiloval, protože se v něm prý budilo tušení. Já si mysllím, že to nebylo tušení, ale prostě jeho náhled na svět, typu budu nervovat ač se nic neděje.

Den a noc před porodem mi odešla hlenová zátka a ne, neběžela jsem k telefonu a nevolala doktorce, ne, podle mého náhledu na svět nebudu se nervovat, když se nic neděje, jsem poměrně v klidu řekla Amíkovi, že se mrknem na google a pak se rozhodnem co uděláme. A co nám na to řekl všemocný google? No tak jako většina žen tam psala, že prej asi začnu brzo rodit, ale jedna tam psala, že prej je to v pořádku a že ona takhle chodila ještě dva tejdny. Tudíž jsem se uklidnila a šla si během sledování olympiády léčit svůj zhoršující se kašel.

Den před porodem jsem ztratila hlas.

Po prvním "klasickém" nemocničním porodu jsem se rozhodla druhé dítě přivést na svět vědoměji, bez zbytečných traumat pro něj i pro sebe. Netrvala jsem za každou cenu na domácím porodu, ale moc jsem si ho přála a jsem šťastná, že nám to vyšlo. Jsou to už skoro 4 měsíce, co si dobíjím energii při každé vzpomínce na tenhle nádherný zážitek. Konečně jsem náš příběh sepsala a budu moc ráda, když přispěje k šíření vědomí o přirozené ženské schopnosti porodit a schopnosti dětí narodit se.

Je krásný listopadový den, od rána svítí sluníčko. Už dva dny mi pomalu odchází hlenová zátka a blíží se vypočítaný termín porodu. V posledních týdnech jsem kvůli bolestem v kříži sotva chodila, dnes jsem ale od rána v pohodě, nic mě nebolí a mám skvělou náladu. V poledne mám domluvenou kontrolu u porodní asistentky, vyrážím k ní i se čtyřletým synem Šimonem. Cestou k autu si uvědomuji, že slaboučké kontrakce se zpravidelnily a přicházejí zhruba po 20 minutách. V té euforii, že už zřejmě začíná porod, se sotva soustředím na řízení. PA v domluveném čase nezastihnu, musela odjet k porodu a měla na mě uložené špatné číslo, tak mi nemohla dát vědět. Zastavíme se tedy poblíž u manžela v práci, objednáme si pizzu a všichni společně obědváme. Potom raději nechávám auto manželovi a vyrážíme se Šimonem domů pěšky. Cesta se nám protáhne asi na dvě hodiny, je nádherné počasí a takové teplo, že se svlékáme z bund a mikin jen do triček. Zastavujeme se v parku na lavičce, říkám Šimonkovi, že miminko se nejspíš už dnes narodí a on mi sám od sebe masíruje záda a nohy, prý aby se mi dobře rodilo 🙂 Kontrakce už přicházejí asi po 5 minutách a hlučné prostředí města mě při nich ruší, urychluji tedy cestu k domovu. Po příchodu si lehnu na gauč a snažím se relaxovat, což mi za chvilku naruší zvonění pána z PPL s balíkem na dobírku 🙂 Potom volá manžel a domlouváme se, že už raději přijede domů. Napouští mi spolu se Šimonem v obýváku bazének, já si zatím vedle na zemi chystám matraci a pro jistotu dobaluju tašku do porodnice. Začíná se stmívat, zapaluju si aromalampičku a několik svíček. Šimonek si lehá na deku vedle matrace, kde zrovna vkleče s houkavými zvuky prodýchávám kontrakci. Říká, že mi bude pomáhat, nosí mi vodu a datle na občerstvení. Potřebuju ale absolutní klid, tak ho za chvíli posílám hrát si s tatínkem do pokojíčku. Okolo půl páté volám Jolaně (to je žena, která doprovází k porodům a sama doma rodila; znám ji už nějakou dobu a věřím, že mě dokáže podpořit za všech okolností), aby pomalu vyrazila k nám. Kontrakce stále zesilují, zkouším zalézt do bazénku, ale voda mi moc neulevuje, spíš naopak, takže tam nakonec vydržím jen chvíli. Mezitím přichází Jolana, pozdravíme se a potom buď tiše sedí v obýváku, nebo střídá manžela a hraje si se Šimonkem. Po nějaké době jsou už kontrakce tak intenzivní a přicházejí tak rychle po sobě, že přemýšlím, jak dlouho to ještě vydržím, vyčerpáním se mi klepou nohy. Jolana mě uklidňuje, že si vedu skvěle. Raději se tedy během kontrakcí ponořuji do sebe, soustředím se na dýchání a uvolňování celého těla, které samo přesně ví, co dělat, co miminko potřebuje.

V jednu chvíli mě přepadá pocit, že by možná bylo lepší vyrazit do porodnice, ale zároveň netuším, jak moc můžu být otevřená a jestli bych tam nestrávila pár zbytečných hodin plných různých vyšetření. Ani nevím, jak bych se při tak intenzivních kontrakcích dokázala obléct a někam přesunout. Jolana mi radí, ať se zkusím zeptat miminka, jestli je vše v pořádku. Udělám to a hned se mi vrací pocit jistoty, zůstávám tedy v klidu doma. Brzy už cítím miminko v pánvi, jak se pomalu posouvá dolů. Přepadá mě zimnice, často potřebuju na záchod, kde odchází poslední části hlenové zátky. Tuším, že se blíží finále a pokládám si na matraci nepropustnou podložku. Kontrakce stále prodýchávám vkleče, horní částí těla opřená o gauč. Pomáhá mi, když vydávám co nejhlubší zvuky. Najednou se kontrakce zmírňují a je mezi nimi delší pauza, takže si můžu lehnout na matraci a trošku si odpočinout, ale brzy už mě to zase zvedá do kleku ke gauči a začínám mít potřebu tlačit. Jolana přináší další podložky a ručníky a já skoro nemůžu uvěřit, že už by miminko opravdu mohlo být tady. V pochvě nahmatávám plodový vak, při další kontrakci praská a voda proudem vytéká. Hned potom se prodírá ven pevná hlavička, chvilku mám pocit, že se mi snad rozskočí pánev a celá se roztrhnu, ale brzy přichází úleva a hlavička je venku (nakonec to bylo bez sebemenšího poranění). Hladím rukou vlásky a dozadu směřující obličejík. Do další kontrakce zůstává hlavička na místě, potom zas částečně mizí dovnitř, cítím, jak se miminko odráží nožičkama a dotáčí se. Pak vyklouzne celé, zachytávám ho do rukou, na chvilku pokládám na podložku pod sebou, otočím se a odmotávám mu pupečník lehce obtočený kolem krku. Zase ho zvedám, právě začíná dýchat a trochu u toho chroptí, tak ho lehce poplácávám po zádíčkách. To se mu zřejmě nelíbí a začíná pěkně nahlas ječet, rychle si ho tedy pokládám na hrudník, kde se uklidňuje. Potom ho naštvu ještě jednou, když ho otáčím a kontroluju, jestli je to opravdu chlapeček, jak jsem tušila. Je chvilku po půl deváté, manžel zrovna uspává Šimonka v ložnici, ale zaslechnou pláč a hned oba přichází Danielka přivítat. Ten už se zatím přisává k prsu a krásně pije, což brzy vede k vypuštění několika dávek smolky přímo na mě 🙂. Přesouváme se z matrace na zemi na sedací vak, kde si užíváme první společné chvilky, zatímco manžel a Jolana okolo poklízí. Stále cítím silné kontrakce, které musím prodýchávat, snažím se občas trochu zatlačit, ale placentě se zatím ven nechce. Asi po dvou hodinách se s Danečkem v náručí přesouvám do vany a nechávám se osprchovat, placenta už je skoro venku, ale vytlačit mi nejde, až po lehounkém zatažení za pupečník vyklouzne úplně. Vracíme se do obýváku, manžel se snaží z Danečkovy části placenty odebrat trochu krve na stanovení Rh faktoru, jde to špatně a pomalu, ale nakonec se mu to podaří. Potom přestřihneme už dávno dotepaný pupečník. Jolana mi z kousku placenty, banánu a jahod připravuje koktejl na doplnění energie a potom pomalu odchází domů. S manželem a dětmi se přesouváme do velké postele v ložnici. Já celou noc nespím, pozoruju toho krásného malého tvorečka ležícího na mých prsou a s pokorou děkuji celému vesmíru, že jsem mohla zažít takový zázrak.

Máte jako spousta jiných maminek problém s velkým mlsáním svých dětí?

Nikdy nemají dost a dožadují se stále dalších bonbónů, čokolád, lízátek a žvýkaček?

Poradím Vám jak na to, abyste se vyhnuli neustálému dožadování, brečení a vztekání se kvůli sladkostem. Aspoň u nás doma to takhle krásně funguje.

Řešila jsem tenhle problém stejně jako vy s oběma menšími dětmi. Zvlášť ten starší, David, mohl jíst sladkosti na kila. On se zlobil, že už mu další nechci dát a já jsem se zlobila, že neustále žebroní. Bylo to nepříjemné pro oba.

Dokola jsem vysvětlovala, že nemůže být živý jen ze sladkostí, že musí jíst i normální jídlo. Marně. Normální jídlo pro něj byly i buchty s mákem k snídani, buchtičky se šodó k obědu nebo třeba krupicová kaše s kakaem k večeři. I po těchto sladkých jídlech se dožadoval sladkostí, protože už přece jedl.

Pak jsem ale dostala nápad. Děti si vybraly každý jednu krabici od malých bot. Ještě, že je schovávám. Krabice se hodí vždycky, i když není zrovna před vánoci a nepečeme cukroví. 🙂 Menší dcera si jí ozdobila, aby se jí líbila. Zkuste krabice také ozdobit. Třeba společně s dětmi. Spolupráce krásně rozvíjí vztah mezi rodiči a dětmi a učí děti spolupráci.