Když jsem se v létě seznámila s Martinou, hned jsem věděla, že si budeme blízké. Bylo to takové to přátelství na první pohled, kdy jedna má na jazyku zrovna to, co druhá povídá. Přeletěla jiskra a už jsme pusy nezavřely. Já čerstvě máma 4 dětí a ona zrovna 4. čekala. Obě vysokoškolačky, které daly přednost své rodině a svým snům před kariérou. ÓOO jaké dvě bláhové duše se setkaly! 🙂

Stejně jako jsme si rozuměly v názorech na život, bylo naším velkým společným tématem její těhotenství a touha po přirozeném porodu. Ani nevím přesně, jak jsme se dostaly k tomu, že bych mohla být přítomna u jejího porodu. Ale vzhledem k tomu, že jsme si tak v mnohém ladily, obě jsme si to přály. Já ze zvědavosti a touhy zažít porod z druhé strany, ona proto, že ve mně cítila zázemí, které potřebovala ke splnění svých porodních přání.

Celé těhotenství naslouchala svému srdci, a přitom nezapomněla naslouchat své dceři v děloze. Velmi stála o to, aby se jí porod rozběhl sám a nemusela na indukci jako u předešlých porodů. Toužila po prožitém zrození svého dítěte. Když se však její těhotenství přehouplo do 42. týdne, bylo po Vánocích i Silvestru a Mariánce se nechtělo stále ven, domluvila se v porodnici, že nastoupí na vyvolání. Vážím si jí za to. Udělala to tak, jak to bylo nejlepší pro ni o pro děťátko.

Přijela jsem za ní kolem 11 hodin dopoledne, zrovna ležela po zavedení části tablety a čekala, kdy to vypukne. Povídaly jsme si a nic se nedělo. „Snad tenhle porod zase neprokecám“, zaznělo jí z úst. Její muž seděl u okna a občas mrknul na hodinky, snad stihne chlapy a objednanou hospodu na zapíjení své dcery! Nechci mu křivdit, byl skvělý. Pro něho jako muže byl porod manželky velmi silnou zkušeností. Tiše seděl nebo stál, snažil se být k užitku, ale nevěděl jak, a tak do ničeho nezasahoval. Raději nedělat nic než něco zkazit. Pro ženu je sedící muž tichou podporou a tvůrcem bezpečného zázemí v neznámém nemocničním prostředí, což není málo. Mnohdy muži trpí, když vidí svou milovanou ženu v bolestech a kdyby mohli všechno uspíšit, vykoukali by pro každou rychlejší minutu hodinky. Stejně na tom byl Pavel.

Po zavedení další části tablety se porod pozvolna rozbíhal. Už je to rok, co jsem se dívala na Martinu a vnímala to obrovské napojení ženy na svou božskou sílu. Pokoj jako by ztichl a vzduchem se šířily drobné vibrace jejího dechu. Vůně feromonů rodící ženy a mé zkušenosti z vlastních porodů mě vtahovaly do procesu porodu, kterého jsem se stala účastníkem ne tělem, nýbrž srdcem.

Byla jsem tichou společnicí, která se snažila být oporou. Nebýt viděna, kde nemám a být cítěna, kde mám. Pomáhala jsem jí tak, jak bych pomáhala sama sobě, kdybych byla na jejím místě. Když čas od času přišel doktor s dotazem, jestli nechce porod uspíšit prasknutím plodové vody, podívala se na mě a věděla jistě, že toto nechce. Má přítomnost jí připomínala všechny její porodní přání. Mnohokrát jsme spolu probíraly, co si přeje a co ne, a proto stačilo jen být jí na blízku a podpořit jí v tom, aby nepodlehla tlaku, který lékař vyvíjel.