Nad touto otázkou jsem se už několikrát musela pousmát i pozastavit.
Vždy jsem chtěla mít velkou rodinu, už od dětství jsem si představovala, jak mám tři děti a jsem spokojená. Postupem času jsem číslo změnila na čtyři, ale nějak jsem se na to neupínala, nikdy člověk neví. Jak se říká "člověk míní, život mění" .

A tak se stalo, že jsem ve 26 letech porodila své první dítko a dlouho jsem si myslela, že poslední. Vztah nevyšel, na malého jsem od porodu zůstala sama, ale byla jsem vděčná, že ho mám. Mít dítě je dar. Co bylo okolo za patálie asi nemusím popisovat, spousta žen si tímto projde. 

Nicméně se časem objevil muž mého života, který přijal syna za svého. Tak se stalo, že se nám narodila dcera, dva roky na to druhá dcera.

Myslela jsem si , že je to zcela normální, mít více jak jedno či dvě dítka. V okolí potkávám maminky se třemi dětmi, mám spoustu kamarádek se třemi dětmi, ale chyba lávky... Asi není normální v dnešní době mít více jak jedno nebo dvě děti.

Kkdyž jsem přišla do obchodu , tak na mne dost lidí koukalo skrze prsty. Ochranka šla za mnou po celou dobu nákupu v domění, že jim tam chci asi něco ukrást. Poté, co jsem pánovi poděkovala, že mě a děti chrání, aby nás snad někdo neukradl, se zarděl a odkráčel na druhý konec obchodu. Nicméně mi to bylo líto. Syn to vnímal a ptal se, proč za námi jde, že jsme mu přece nic neudělali a sdělil mi, že se ho bojí. Nevím, asi mají v popisu práce děsit malé děti. Synovi jsem to vysvětlila, uklidnila jsem ho, ale v hlavě mi ještě několik dní běhalo spoustu myšlenek, otázek a vykřičníků.  V MHD to bylo dosti podobné, nastoupit s kočárem a dvěma dalšími dětmi, tak si něco vyslechnete. Obtěžujete okolní lidí už jen tím, že nastoupíte, děti posadíte na jednu sedačku, takže nezabírají mnoho místa, ale to je špatně. V pořádku je, že si dáma nastoupivší na druhé zastávce sedne a na vedlejší sedačku si odloží tašku, takže si už nikdo jiný nemůže sednout.
Takových příhod je spousta, už jsem to pak řešila jen úsměvem a mlčením. Oponovat někomu, kdo se hádá o místo k sezení s dvouletou dcerou nemá cenu. 

Abych nekřivdila těm, co se naopak usmívali nad počtem dětí. Utkvěla mi v hlavě paní, co v drogerii pronesla, že mít okolo sebe spoustu dětí je nádherné, a že kdyby byla mladší, tak si to šesté dítko s manželem taky ještě pořídí. Musím se přiznat, že mi opravdu zvedla náladu. 🙂
A tak, jak šel čas, přestala jsem si z těchto lidí dělat vrásky.Po dvou letech jsme se dobrali s manželem ke čtvrtému dítku, to se má narodit každým dnem. Opravdu se bavím nad těmi výrazy v obličejích některých lidí, když jdu po ulici s dvěma cácorkama, synem a bříškem, jsme v pohodě a dokonce si třeba zpíváme. Přemýšlím, co se jim asi tak honí hlavou, ale nakonec to vzdávám a říkám si, že je přece jedno, kolik kdo má dětí, hlavní je, že je rodina spokojená a šťastná!!

Uf… tenhle článek mi dává pěkně zabrat. Vím přesně, co chci napsat, ale buď je to jalové, nebo moc kritické. A já chci být přitom tak hojivá! Tak začnu od sebe a třeba se v tom najde i někdo jiný.

Často se mi stávalo, že za mnou přes den chodily děti a já jim nemohla dát okamžitě svou pozornost, protože jsem zrovna vařila, uklízela nebo vyřizovala něco, co nešlo odložit. Jejich dotazování, kdy už budu moci, ve mně vytvářelo napětí a k pocitu pohody mi nepřidalo. Nakonec se ještě ozvala trýznivá výčitka v duši, že jsem strašná matka, protože jsem nedokázala naplnit potřeby svých dětí.

Taky se stávalo, že děti přicházely a plakaly, protože se jim něco událo a potřebovaly utišit a já se je snažila ukonejšit, co nejrychleji, abych mohla pokračovat dál ve své činnosti. Proto má náruč vlastně až tak hojivá nebyla, když byla takto „honem honem“.

Už dlouho je to jinak. Přestalo mi vyhovovat neustále sebeobviňování, sebehodnocení a sebelítost, kterou vytvářelo mé ego jako obranu před bolestí mého srdce. Uvědomila jsem si, že být spokojenou matkou je v mé moci, a že mám právo nevyhovět svému dítěti pokaždé, kdy se mu zamane. Asi bych totiž žádnou práci nedokončila, kdybych dokola lítala od jednoho k druhému. Navíc děti od určitého věku dost dobře chápou, že maminka nemůže kdykoliv odskočit od plotny a celkem dobře si vystačí samy. ALE!!! Obejmu je vždycky, když cítím, že přichází bolavé.

Mám na to jednoduché pravidlo: Když za vámi přijde vaše dítě pro objetí nebo soucit, všeho nechte a dopřejte mu láskyplnou náruč.

Když za mnou přijde uplakané dítě a já mám zrovna něco na práci, zastavím se a uvědomím si, že nic v tu chvíli není důležitějšího než obrátit pozornost na něj. Všeho nechám a obejmu ho tak, jako bych objala sama sebe, když jsem byla malá, a z nějakého důvodu se mi laskavosti nedostalo. Takto hojím mé biologické děti, i to vnitřní.