Nebudu vás napínat. Nakonec jsem se přece jen vdala. Tetičky si oddechly.

Oddych ale netrval dlouho. Pár měsíců po svatbě jsem si všimla zvídavých pohledů skenujících můj pupek. Nepatřím zrovna k vychrtlinám a břišní pekáč s Jill se mi vybudovat nepodařil, takže se mi bříško pěkně klene. Tu více, tu méně - podle množství zkonzumovaných dobrot a cvičebního nasazení.

Zpočátku se okolí spokojilo s okukováním. Když zjistilo, že vypoulený pupek nemůže značit těhotenství (protože bych musela být už rok těhotná), začalo sondovat. "Tak co? Kdy do toho praštíte?" "Už byste měli začít uvažovat o miminku. Nejsi nejmladší." Těžší kalibr: "Podívej na maminku. Jak se těší na vnoučátka. Měli byste jí udělat radost." "Vykašli se na kariéru! (jsem učitelka, ehm...Neaspiruju na post ministryně školství). Rodina je přednější." A tak dále. A tak dále.

Zpočátku jsem se snažila být vtipná. NIcméně mé vtipné odpovědi provokovaly nové a nové otázky. Po několika letech už vtipná nejsem. Na blbou otázku blbá odpověď.

Rozněžnělá, starostlivá tetička/ sousedka/ spolužačka na srazu: "Tak co? Kdy bude miminko?"

Bezdětná, nerozněžnělá dotazovaná: " Víš, nikdy nevím, co na takovou, v mém věku naprosto nevhodnou, otázku odpovědět."

Jako malá holčička jsem si ráda představovala, jaké to bude. Jaké to bude kráčet uličkou kostela špalírem dojatých příbuzných a kamarádů, oblečená do pohádkově krásných šatů...A u oltáře bude stát ON. Jako malou holčičku mě nikdy nenapadlo, že ulovit toho Pravého může být tak moc složité. Chlapi jsou zkrátka nedostatkové zboží. A tudíž je třeba k jejich lovu přiložit návod k použití. Tak tady je:

Jak ulovit muže?

1. Rozhlížejte se kolem sebe. Toho pravého můžete potkat i při vynášení odpadků.

2. Zkuste supermarket po osmé večer. Poproste vyhlédnutou kořist o radu či pomoc při podání výrobku, na který nedosáhnete.

3. Navštěvujte galerie a muzea! Budete mít hned společné téma pro konverzaci.

4. Přihlašte se na kurz. Společný zájem vás sblíží.

Co si budu namlouvat.Vždycky jsem byla trochu divná. V dětském kolektivu jsem rozhodně nepatřila k průbojným holčičkám,

v zájmovém kroužku "Sportovní hry" jsem nevynikala, a ani tenis, na který mě rodiče zapsali s vidinou wimbledonského talíře, se nestal mým koníčkem. Nejraději jsem si četla zašitá někde v koutě, maximálně jsem se vypnula k pro mě nadlidskému výkonu a šla si hrát se dvěma kamarádkami na rodinu. Většinou jsem představovala excentrickou tetičku z Německa, která přijíždí na návštěvu, přiveze balík s čokoládou, sní pískovou bábovku, vypije bahnitou kávičku, podrncá panenku v kočárku a zase odjede někam na cestu kolem světa.

Asi mám štěstí, že komunisté to zabalili dřív, než jsem se hlásila na střední, protože někoho tak nekolektivního, navíc se zálibou ve hře na imperialistickou tetičku, by určitě soudruzi na střední nepustili.

A nebo smůlu? Možná bych zvolila povolání, kde se to mužskými jen hemží a nemusela kolem třicítky řešit otázku - Kde HO ulovit?

Na sřední s námi do třídy chodili celkem tři osoby mužského pohlaví. Jednoho hned první den klofla prozíravá spolužačka a dodnes se ho nepustila. Druhý byl silně věřící jehovista. Třetí byl fakt divnej... Lépe nebylo ani na vysoké. Při vzpomínce na dětská léta jsem si podala přihlášku na pedagogickou fakultu. Obor němčina - dějepis. Dva z celých třech spolužáků nás velmi brzy informovali, že mají přítele, třetí měl těsně před svatbou. Bída... Občas jsme se s ostatními nezadanými spolužačkami pokusily navštvit párty pořádanou studenty některé technicky zaměřené fakulty. Bída... Volní jen mimoni, ostatní v doprovodu dámy. Tu tam se nějaký zájemce objevil, ale láska jako trám z toho nikdy nebyla.

Ani nástup na základní školu, kde jsem pár let učila, neznamenal zásadnější obrat. Doufala jsem v nějakého toho pohledného tělocvikáře či osamělého tatínka. Na rodičovské sdružení ale chodily jen maminky a tělocvik učila důchodkyně, která nehodlala místo potenciálnímu sličnému tělocvikáři přepustit.

Nikdy jsem příliš nedala nějakému extra líčení a pěstění. Ráno vysprchovat, vyčistit zuby, nakrémovat obličej, případně ho trochu vybarvit a hurá do práce. V kanceláři mě stejně vidí jen mé tři kolegyně. Kolegy - muže potkám maximálně v kuchyňce, když si vaří ráno kávu a soustředěně zírají do svých smártfounů, aby si čekli novinky na fejsbůku. Občas si po práci zajdeme na pivo, kde vyřešíme problémy s Islámským státem a po čertech povedený gól Jardy Jágra.

Svoji vizáž jsem neřešila až do doby, než přišla ONA. ŽENA. Vstoupila do naší kanceláře jako náhrada za kolegyni odcházející do důchodu a spustila lavinu.

Během chvíle se naše jindy poklidná kancelář stala rušným místem. Kolegové ŽENU zmerčili a od té chvíle se dveře kanceláře nezavřely. Přicházeli řešit různé problémy, které jindy řešili prostřednictvím interní sítě. Přicházeli se zeptat, jak se dnes máme, a při té příležitosti nezapomněli pozvat ŽENU na oběd či na kávičku po práci. Samozřejmě vše platili a během popíjení pěli ódy na ŽENINY krásné oči, vlasy, jemné způsoby i intelekt.

A to jednoho zamrzí, že ano. Po podrobnějším prokoumání situace jsem došla k názoru, že bude třeba stát se také ŽENOU, protože pozornost mužů jistě není nepříjemná.

Nakoupila jsem příslušnou literaturu. O rafinovaných Francouzkách, elegantních Italkách,o tom, jak v sobě probudit ženskost...

Co je k tomu potřeba?

"Co kdybychom zkusili IVF?" vypálil na mě manžel při odpolední kávě.

V poslední době se zaobírám myšlenkou, jestli se o mě náhodou nepokouší předčasný přechod. Střídání nálad, návaly, no znáte to z internetových diskuzí. A manžel na mě s takovým dotazem. Zrovna jsem se nacházela v lítostivém rozpoložení. Mladší krásnější a úspěšnější sestra nedávno povila extrémě roztomilého chlapečka a i ostatní příbuzenstvo se nějak rozrodilo. V práci mi taky poslední dobou jdou všichni na nervy. Tak by se taková tříletá dovolená docela hodila. Takto oslabena souhlasím.
"Tak fajn. Jsme už na středu na třetí objednaní." opáčí manžel klidně zpoza novin.

A tak se spouští kolotoč schůzek, vyšetření, ultrazvuků... 

V nemocnici jsem do této doby byla pouze na návštěvě, z bílého pláště mám fobii a injekční stříkačka je pro mě synonymem středověkého mučícího nástroje.

Všichni zaměstnanci CARu (to znamená Centrum asistované reprodukce - to už jsem si zjistila. Jinak v celé proceduře figuruje tolik zkratek a záhadných pojmů, že jsem se dobrovolně rozhodla do problematiky příliš nepronikat) jsou velmi vstřícní a .... soucitní. Při pohovoru s nebohým párem nasadí velmi soucitný výraz, hovoří uklidňujícím hlasem a za každé situace drží palečky, aby se mimi podařilo. Stejně pořád nevím - jde vám o blaho bezdětného páru nebo o jejich peněženky...

Hned při první schůzce zaplatíme tučnou zálohu a vyfasuji tašku plnou léků. Zmocňuje se mě panika. Tolik léků, injekcí, globulí! Při své chaotičnosti to nemůžu nikdy zvládnout aplikovat ve stanovené časy.

Těhotenství není pro mnoho žen zrovna procházka růžovým sadem. V jeho rané fázi jej většinou doprovází nevolnosti, které postupem času vystřídají další nepříjemné komplikace. Asi nejčastějším a velmi palčivým problémem jsou otoky dolních končetin. Co dělat, když vaše kotníky postrádají svůj původní tvar, nepříjemně pnou a vy se téměř nevlezete do svých kdysi pohodlných botiček? Máme pro vás pár tipů, jak svým chodidlům můžete ulevit.

Hlavní příčiny nepříjemných otoků jsou především hormonální změny a nárůst hmotnosti budoucí maminky. Když se k tomu přidá navíc špatná cirkulace krve, je jasné, že na tyto dny nebudete zrovna radostně vzpomínat.

Nohy vzhůru, otokům klid

Základním klíčem k úspěchu je, že nohy musí být výše než hlava. Přes den raději více odpočívejte. Výsledný efekt této metody je sice krátkodobý, ale přesto příjemný.

Zapojte také tatínka

Požádejte svého partnera, aby vám pravidelně masíroval chodidla. Vzniklý tlak, jenž bude na nohy působit, podpoří mikrocirkulaci krve a přebytečná tekutina, která se vám ovinula jako had kolem končetin, se pozvolna vyplaví.

Na to, aby bol rozhovor potešením a prínosom pre každého z nás, aj od nás vyžaduje veľa. Dobre to opisuje jedno príslovie:

 Predtým, ako niečo vyslovíš, musia tvoje slová prejsť 3 bránami.

Na prvej bráne sa spýtaj sám seba: Je to skutočne pravda?
Na druhej bráne sa spýtaj sám seba: Je skutočne potrebné povedať to?
Na tretej bráne sa spýtaj sám seba: Je to odo mňa milé?

Až keď si odpovieme na všetky tri otázky "áno", vtedy môžeme s čistým srdcom vetu vysloviť. Kiežby sme sa to skutočne pýtali pri každej našej vete 🙂

Povedzme si však ešte niečo viac o rozhovore.

Myšlienky, ktoré sa raz napíšu, patria všetkým, nielen autorovi