Moje malá holčičko,

dnes slavíš narozeniny a jsou to přesně tři roky, co jsem tě poznala. Tři roky co jsem poznala sama sebe. Tři roky štěstí, slz, lásky, únavy, plánů, slibů, strachu, úžasu a vděčnosti. Vděčnosti za to, že tě můžu mít. Že jsi moje, že jsi naše.

Ani nevíš, jak moc jsem na tebe hrdá! První rok ve školce jsi zvládla levou zadní a bez sebemenšího zaváhání nebo problému. Naučila ses spoustu věcí (i těch, co ses zrovna učit nemusela 😀). Poznala jsi, co je přátelství (i když to pravé přátelství přijde asi až o pár let později, ale kdo ví). Zjistila jsi, že i když nejsme celý den jen spolu, vždycky se k tobě vrátím a že tě neopustím.

Tím vším jsi spoustu věcí naučila i mě a za to ti nikdy nepřestanu děkovat. Každý den rostu s tebou. Díky tobě se učím být lepším člověkem (a také lepší mámou) a pevně doufám, že se mi to hlavně v tvých očích daří…Holčičko moje, jsi pro mě neustále tím nejvzácnějším darem, co mám. Nikdy mě nepřestane udivovat to, jaká jsi. Pro mě prostě dokonalá!

Za ten rok jsi mi zase hrozně vyrostla… A né jen co se centimetrů týče, ale i tak nějak lidsky. Je s tebou stále větší sranda. Ty jiskřičky v očích, když tě napadne nějaká lumpárna a ta radost, když ti to projde… To, jak se tváříš hrozně důležitě, když někomu něco vyprávíš a vysvětluješ. To, jak poznáš, když mě něco trápí a přijdeš…úplně beze slov… obejmeš mě a já vím, že bude dobře… že je dobře, protože jsi se mnou! A i když zlobíš, až si občas říkám, že jsi snad měla být kluk, tak tě prosím, zůstaň taková! Nevyměnila bych na tobě ani vlásek ♥

Holčičko moje, asi se budu opakovat, ale jsi moje všechno. Miluju tě nadevšechno na světě a jsem pyšná na to, jaká z tebe roste slečna. Krásné třetí narozeniny, lásko moje.

Moje babička s dědečkem mají opravdu vybraný vkus. O tom se koneckonců přesvědčuji již od dětství.  Za svůj krátký život jsem musela nesčetněkrát řešit, kam s párem kvalitních německých bot po své pratetě, s látkou na závěsy, ubrusy a jiné doplňky do domácnosti (co kdybych se třeba náhodou nudila, koupila si šicí stroj a naučila se šít?) či s fungl novými šaty z dovozu.

Abyste tomu dobře rozuměli –babička svou sestru nikdy v lásce neměla a nijak se tím netají. Jinak tomu ale bylo v případě, když jí sestra emigrantka poslala nějaké luxusní zboží. Tím nás pak průběžně obdarovávala a dokonce i teď, víc než 10 let po její smrti, sem tam nějaký ten exkluzivní kousek vytáhne.

Ano, mí prarodiče mají vybraný vkus. Jen škoda, že se ani za mák neshoduje s tím mým.

Babiččiným darům jsem už téměř odvykla, ale dnes mi opět připomněla, jak umí být s dědou štědří. Jeli jsme k nim po dlouhé době na návštěvu. Už do telefonu mi sdělovali, že pro nás všechny něco mají a já se měla brzy přesvědčit, že tentokrát je to doopravdy bomba.

Po obvyklých uvítacích ceremoniálech jsme se přesunuli k darům. Děti dostaly hračky, kterými se kupodivu zabavily a děda mě potutelně táhnul do pokoje. V tu chvíli jsem ještě nic netušila. Z pokoje se ozývalo zlověstné ticho a to už mi bylo podezřelé. Můj jinak hlasitý a neustále hlaholící manžel tam seděl a mlčel! Děsivá představa!

Vtom vejdu do pokojíku a vidím velmi zvláštní obraz; manžel zkroušeně sedí a evidentně neví, jestli se má smát nebo brečet, babička na mě vyčkávavě a nadšeně zírá a já bych odpřísáhla, že nebýt jejích umělých kloubů a operovaného srdce, skákala by nedočkavostí do stropu. Před nimi na zemi leží dva perské koberce. Nejsou to ale obyčejné koberce. Jsou to zaručeně ty dva úplně nejhorší a nejodpornější koberce, jaké si vůbec umíte představit!