Miminko pláče a první, co člověka napadne, dáme dudlíček. Toto řešení vypadá celkem efektivně. Miminko je  okamžitě spokojené. A to chceme. Ale jak říká Jiřina Prekopová, ve výchově je důležité činit kroky s ohledem na budoucnost, dudlíky počínaje.   

Novorozenci jsou od přírody vybaveni sacím reflexem, k jehož naplnění je důležitá souhra mnoha malých svalů v oblasti obličeje a jazyka. Specifické pohyby, kterými miminko získá mlíčko z prsa. A jiným způsobem to nejde.

Ale když dudlá dudlík, souhra pohybů je jiná než sací pohyby u prsa, pokud saje z lahvičky či je kojeno prostřednictvím kloboučku, to samé. Pokud dáme miminku obě tyto alternativy, může se stát, že se mu budou plést. Tato miminka u prsa občas zamlaskají, jako když dudají dudlík. A nebo se neumí přisát, vypadají, jako že si neumí poradit, jsou zmatená. Brzy se začnou zlobit, že to nejde a nebo se povede. Povede, ale zase pustí a hledají, jak se přisát. V tu chvíli je dobré  dát miminku do pusynky prst, a jeho bříškem se jemně dotknout horního patra. Tam je takový bod, který celý koncert sacích pohybů spouští. Miminko začne sát správně. Uklidní se a můžete to zkusit zase na prso, dobré je kombinovat ostříkaným mlékem po prstě, pokud je proces složitější a delší. Nedávno jsem navštívila mimiko, které i ten prst dudlalo jako dudlík,  protože bylo do té chvíle zvyklé sát  z kloboučku. 

Důsledky nasazení kloboučků

Důsledkem může být špatná technika sání jak je psáno výše

Dlouhodobě snížená tvorba mléka a včasné odstavení

Tak, kde začít Vaše putování.. asi by se mělo začít Orlovou, když už představuji své město.  Určitě se ke mně můžete stavit na kafe a mohu s Vámi projít staré město, ukázat knížky s dobovými fotkami, projít místa, kde to ještě v 60.-70.letech tepalo životem.. dneska už zůstaly bohužel jen poslední zbytky a je mi smutno z vyprávění mamky, babičky i dědy, kteří dávnou slávu Orlové ještě pamatují. 

A nyní bych Vás vzala po živých stopách hornictví, můžete se projet do Karviné přes Doubravu a Karvinou-Doly anebo Orlová-Lazy a Karviná, kde je stále aktivní těžba a je možné na vlastní oči alespoň z povzdálí vidět, jak to vypadá kolem dolu,  kaliště,  haldy, vlnité cesty. I to vše je hornictví.

Pokud chceme jít po samotných stopách horníků, určitě se zastavte v Ostravě na Prokešově náměstí, kde je Magistrát města Ostravy a vyhlídková věž.  Určitě stojí za to se podívat na kraj z ptačí perspektivy, hned před vámi je vedení OKD (ostravsko-karvinské doly) a v dálce nezbytné těžební věže.

Směrem na Michálkovice je Důl Michal. Důl je nyní národní kulturní památkou. Vřele návštěvu doporučuji, okruhy mapují cestu havíře od příchodu do práce až po cestu do těžební budovy, dále pak prostory strojoven a parního stroje, návštěva nádvoří i haldy. Místo je navíc velmi fotogenické a pokud se i trefíte, bývají večerní dny otevřených dveří.

Máte už hlad a chce něco stylového?? Tak místní MHD anebo autem se dostanete kousek dál, ve směru na Hlučín, do Ostravy-Petřkovic. Zde stojí Landek park, kde si troufnu říct, najde každý to své. Mladý, starý, děti, maminky s dětmi, sportovci i jen lidé, kteří si chtějí odpočinout anebo zažít aktivní den, nooo dny. Tak a zpět k tomu „kusu žvance“. Stojí zde Harenda u Barborky, kde dobře vaří, udělají vám zde oslavu narozenin anebo svatbu apod. Interiér je stylový 🙂 

Samotná cesta k Landeku stojí za to, po levé straně je stráň s bývalými hornickými domky a cesta je z kočičích hlav. Zanedlouho je před Vámi vstupní brána s vrátnicí a po pravé straně i parní lokomotiva, kde se dá vylézt, pokochat se a vyfotit🙂

Každá z nás je alespoň jeden den v roce ze svých dětí unavená a říká si, jen ať už jsou velcí a my máme chvilku klid. Dneska mě rozněžnil syn, když mi na procházce řekl:"Maminko, mám pro tebe dárek" a v rukavičkách ukrýval malou zmrzlou šnečí ulitu a tak natěšeně čekal na moji reakci... Včera jsem se dívala na svého maldšího, jak po obědě spí, zrovna měl 16měsíců  a já si říkala, jak moc mi ty měsíce utíkají pod prsty. Dnešní noc zase patřila k těm výživným, vzbuzená asi 7x, nevyspaná, ale pak mi mladší spokojeně říká mama, mama a starší mi dal dárek-ulitu. Být mámou je v tuto chvíli to nejlepší zaměstnání a já jsem ráda, že mám takové šéfy🙂 A tohle jsem nyní našla na fcb, ja jsem hlídala spánek mladšího a po jeho uspání ještě chvilku setrvala v ložnici.. myslím, že si mě ten článek dneska tak nějak vybral🙂

Matka tří dětí o mateřství. Až se vám bude zdát, že vás péče o děti už úplně vyčerpala, přečtěte si, co napsala.

Když jsme přinesli novorozenou dcerku domů, byli to její bratři, kteří za mnou přiběhli vždycky, když plakala, když pokňourávala nebo podezřele zapáchala. „Maminko, někdo tě potřebuje! Malá pláče!“, hlásili. Na minutku jsem se posadila i s vědomím, že malá už se probouzí, a vzápětí jsem slyšela „Maminko! Potřebuje tě!“ Už už, já vím… A to nemluvím o tom, že nároky novorozeněte nejsou nic ve srovnání s nároky dvou malých lotrásků.

Jeden z nich má určitě hlad, druhému je třeba přelepit odřené koleno, pak podat jinou ponožku nebo hodit do vody pár kostek ledu, utřít nos, obejmout, říci pohádku, dát pusinku. Odpovědět na sedmadvacet neodkladných otázek. Některé dny mi připadaly nekonečné a věčné opakování situací, kdy „mě někdo potřeboval“, mě vyčerpávalo. Říkala jsem si, že se to na mě nakonec musí proboha nějak negativně projevit!? Jenomže pak jsem si náhle, jako bleskem osvícená, uvědomila, že potřebují MĚ. Ne kohokoli na světě. Potřebují svou MAMINKU.

O co dřív mi došla závratná skutečnost, že mateřství znamená, že nikdy nic nestíhám, o to dřív jsem byla schopna nalézt své místo a získat klid i v nekončící honbě, která zaplnila důležitou etapu mého života. Tím dřív jsem si uvědomila, že „máma“ je má povinnost, mé privilegium a má čest. A byla jsem připravena být tam, kde jsem zapotřebí, v kteroukoli denní i noční dobu.

«Máma“ znamená, že jsem ve čtyři ráno sotva dokrmila maličkou a uložila ji do postýlky a přesně v tu chvíli mého tříletého synka začala trápit noční můra… „Máma“ znamená, že jsem živa z kávy a z toho, co děti nedojedly. „Máma“ znamená, že si celé týdny s manželem nemůžeme normálně v klidu popovídat. „Máma“ znamená, že dětské potřeby stavím nad svoje, automaticky, bez přemýšlení. „Máma“ znamená, že mě bolí celé tělo a moje srdce přetéká láskou.

Pokud jste vystresování z práce a trápí vás časté napětí, listy vavřínu vám mohou pomoci. Uvolní každodenní stres a zbaví vás úzkosti. Ruský vědec Gennady Malakhov objevil, že aromatické listy vavřínu mají úžasné a velmi příznivé účinky při snižování stresu a úzkosti.

Jediné, co musíte udělat je vzít jeden suchý bobkový list, vložit jej do nehořlavé nádoby a v něm bobkový list zapálit. Poté opusťte místnost alespoň na deset minut. Až se vrátíte zpět, místnost bude celá provoněná aromatickou bylinou a vnese do místnosti novou atmosféru.

Při spalování totiž bobkový list uvolňuje specifické látky, které nám pomáhají uvolnit se. Stačí jen pak v místnosti sedět, dýchat a hluboce relaxovat.

Zaskočte si do vaší kuchyně a zkontrolujte, zdali máte ještě sáček bobkového listu, který se vám bude hodit, jak při bolestech kloubů, ale i na trávení a při nadbytečném stresu. Malé lístku vavřínu u vás doma zastíní mnohé léky.

Rolády môžu byť skvelý spôsob, ako jednoducho nasýtiť väčšie množstvo hladošov a ešte si zabaliť časť z nej na ďalší deň alebo do práce.

Ukážem vám, ako si mäsovú roládu viete rýchlo pripraviť aj vy doma.

1. Vystrite hrubší grilovací alebo dve vrstvy jednoduchého alobalu na pracovnú dosku. Položte naň list papiera na pečenie tak, aby alobal z oboch strán aspoň na šírku päste vytŕčal. Posypte papier soľou, korením a pokvapkajte olejom.
2. Prezentačnou (krajšou) stranou nadol rovnomerne poukladajte na papier natenko vyklepané kúsky chudého "minútkového" mäsa (napr. hydinové prsia, teľacie stehno, bravčové karé atď.). Posypte korením, soľou, bylinkami podľa chuti. Tip: vrstvu mäsa môžete ešte dohromady "sklepať" na papieri.
3. Rozdeľte ochutené mleté tučnejšie mäso (hydinové stehná, teľací alebo bravčový krk, hovädzí močing) po celom povrchu vyklepaných rezňov.
4. Posypte takmer hotovú roládu vašou ďalšou plnkou (tu feta syr, píniové oriešky, pesto).
5. Posypte povrch obľúbeným šalátom alebo bylinkami. Použil som surový mladý špenát - možno ho však predtým narýchlo spariť a prebytočnú šťavu vytlačiť.
6. Opatrne a pevne zaviňte roládu tak, aby papier aj alobal zostal na povrchu, nie vnútri rolády. Použite teraz odstávajúce konce alobalu na zatiahnutie rolády v protismere tak, ako vianočnú salónku. Zaťahujte, pokiaľ nie je roláda na dotyk pevná. Nezbláznite sa však z toho 😉 
7. Pečte roládu na 180ºC pokiaľ teplomer na mäso neukáže 73ºC (pri hydine). Ak teplomer nemáte, investujte do neho. Vyplatí sa. Prípadne pečte roládu asi 45 minút pri jej hrúbke o priemere 10cm (kovový špíz alebo tenký nožík zapichnutý na chvíľu do stredu najhrubšej časti rolády musí byť po priložení na hornú peru neznesiteľne horúci) . Pri inom druhu mäsa môžu skúsenejšie mamičky alebo oteckovia vybrať roládu z rúry skôr (napr. pri medium steak-ovom vyzretom hovädzom mäse to môže byť už 62ºC).
8. Vždy nechajte hotovú roládu po pečení odpočinúť aspoň na 15 - 20 minút. Potom rozbaľte, šťavu z rolády nechajte stiecť do misky (ponúknite ako omáčku k jedlu) krájajte na hrubšie plátky a kochajte sa svojou šikovnosťou. Moju roládu som podával so zapečenými špagetovými "hniezdami".

To je zatiaľ všetko. Prajem vám príjemnú skúsenosť a radosť z možno novej naučenej techniky.

Váš Ľuboš.

Všichni přejeme, abychom se cítitli doma klidní a v bezpečí. Rádi se domů vraceli a sdíleli společný prostor s manželem a s dětmi. Ale občas, ouvej. Nedaří se. Neustálé rozbroje, vztek, neshody. Jak to, že dříve to bylo OK a nyní se pořád hádáme? Jeden druhého štve a neví už ani proč? Už se nám ani nechce být doma. Mluvíte o tom? Ano mluvíte a mluvíte, ale už je to tak trochu do kola, bez efektu.  Nelze se dobrat k rozřešení každodenních sporů.

Tak to občas končí a ustrne na mrtvém bodě. Někdy se octneme až na samém dně, od kterého se odpíchneme a znova se nadechneme. Kyslíkem pro další vzah může být ma-ličkost, změna postoje, uvědomění si kontextu situací, změna úhlu pohledu, náhle druhému pojmenujeme, co nám chybí a nebo on nám a  vztahová krize začne slábnout. A pak se k sobě můžeme pomalu vracet. Anebo si s někým o vztahu pohovoříme, ukáže nám situaci z nadhledu.

Pro klid a pohdou domova je důležité, jak se cítíme sami se sebou. Přepracovanost, vyčerpání, nervozita, nespokojenost se sebou, se svým životem, vnitřní konflikty výrazně ovlivňují stav naší komunikace s druhými lidmi. Když chceme s někým vyjít, musíme do vztahu investovat alespoň malinko empatie. Ale je síla ještě investovat, když je člověk pln vzteku, lítosti a bolesti nad tím, jak s ním partner jedná, co dělá či nedělá? Někdy ne. Energii načerpá mimo domov, je spokojenější, ale vztah vázne. A zase nepřišel domů. A zase se začal hádat. ... A můžeme lamentovat dokola ža se rozvedeme. A nebo se lze podívat na věc ze strany partnera. Proč se chová tak jak se chová? Proč chodí domů pozdě? Proč je teď tak často naštvaný? Může být naštvaný na mě? Něco v práci? Nedaří se mu? To jsou faktory, které mohou vztupovat do vzhtahu. Kolikrát si můžeme říci a proč bych měla já odnášet jeho neúspěchy a problémy v práci? Ale dá se také na věc podívat trochu z jiného úhlu. Jsem mu nápomocna, jsem mu oporou v jeho těžším období? Ono jak se říká, nejprve si zaměť před svým prahem, je celkem moudré pořekadlo. Vstupujeme do vztahu ve fázi, kdy jsme si vzájemně oporou, kdy čteme jeden druhému myšlenky z očí a jak plyne čas, oxitocin klesá, fáze zamilovanosti je ta tam. Jsou tu každodenní povinnosti, málo času na sebe, děti, práce, domácnost. A nenaplněná očekávání, pocit osamocení, neporozumění ve vztahu, z manželství a přichází konflikty. Vždy je to jeden, který udělá krok ke smíru jako první. A protože čtete Vy tento článek, můžete to být právě Vy, kdo ten krok učiní. Malou změnu ve vnímání situace, v postoji vůči uričitému chování vycházející z porozumění situace druhého. Už  několikrát jsem se ocitla v manžleství v koutě a změna pohledu na věc mi pomohla, aby ta velká bublina konfliktu praskla a mi mohl jít blíž k sobě. Uvědomila jsem si, co nedávám a co manžel potřebuje. Někdy to jde napravit, jindy ne, ale jde o tom mluvit a hledat společně řešení. Když děláme první krok, musíme jej činit z bezpodmínečné lásky. Vůle nás vede na vztahu pracovat a emoce nás mohou opět potopit, pokud se necháme sejmout nenaplněným očekáváním, že partner nám padne do náruče. Má také emoce. Také se zlobí, cítí bolest, osamocení či křivdu. jeden neví, co cítí, co vnímá, když se nezeptá, když spolu nemluví. Žena potřebuje cítit lásku, muž úctu. Dáváme svému protějšku pocit mužnosti či ženskosti, pocit, že je příjmán, milován a ctěn? Vnímáme jeho potřeby, jeho bolesti? Pokud se v komunikaci přesuneme na tuto úroveň, je možné se dostat z kouta. Náhle se jeden dozví o druhém, že se cítí sám, opomíjen. Rády by se setkával častěji. Druhý má výčitky svědomí, že neustále pracuje, chtěl by být více s ženou a s dětmi, rád by s nimi něco podnikal, cítí se vztálen od rodiny, když je celý den pryč. Ale večer je moc uanvený, na to, aby pomáhal s dětmi i když vnímá, jak je to pro ženu těžké.

 Říkáme si, jak se ve vztahu cítíme, co potřebujeme, vnímáme potřeby druhého a respektujeme je.  Ve vztahu je blahodárným kyslíkem respekt a porozumění. To, že si nazvájem rozumíme i v těžké životní situaci, kterou sice nevyřešíme, ale dokážeme se navzájem podepřít, podpořit je k nezaplacení. Ne vždy musí být výsledkem rozhovoru řešení, někdy stačí ujištění, že vnímáme vzájemné porozumění. To může dát sílu a víru v lepší zítřky.   

 Jedna situace za všechny. Když muž přijde večer z práce, klasika. Žena na něho vychrlí vše, co v izolaci domova na MD zažila. Potřeba si popovídat je velká. Ale má ji muž? Ten je vypovídaný až dost a po dlouhém dni práce si potřebuje odpočinout. Říká se, dejte mu 20 minut a bude OK. A je to fakt, když respektujete jeho potřebu se aklimatizovat, uvolnit se, pak on snáže vyslechne Vás. Pokud se však ptáte, a co kdyby on nejprve naplnil mé potřeby? Tak se ptá Vaše vnitřní zraněné dítě, které chce hned teď opečovat. Ale dospělý ve Vás, rozum a vůle jsou schopny toto dítě zkrotit a pracovat na vztahu.

Naše propojení s rodiči, co jsme jako děti dostali od nich dostali, to dokážeme dát dál. Vztah je o dvou lidech a ne jen o nich. Do našeho vztahu s partnerem a s dětmi se promítají, přenášejí vztahy s vlastními rodiči a prarodiči. Jaká trápění jsme řešili a nedořešili, jak dalece byly naplněny potřeby našeho vnitřního dítěte? Stále volá po lásce a přijetí? Jaká břemena si vláčíme životem, aniž bychom museli? Naučili jsme se tak moc pomáhat, že jsme schopní se udřít pro druhé a s vypětím všech sil za všech okolností musíme fungovat a perfektně, neřekneme si o pomoc, abychom nevypadali slabí. Je spousta věcí, které jsme se ve vztahu s rodiči a svou rodinou naučili a nejsou to jen a pouze věcné informace. Jsou to postoje, pohled na události, reakce, vnímání situací a  emocí, zda se o nich hovoří, či ne, zda se mohou projevit, či ne.  Tak se vztahy s našimi předky promítají do vztahů s partnery a potomky. Když vztah s partnerem, s dětmi nelze napravit vůlí, empatickým přístupem, s nastavením hranic a respekut vůči potřebám druhého, prostě to nejde, nemáte sílu, emoce jsou mnohem silnější, důvodem mohou být nevyřešené konflikty ze vztahu s rodiči.  Konkrétní jednání partnera ve Vás pokaždé vyvolá neadekvátní reakci, vnímáte jeho jednání jako slabost, a naučili jste se, že člověk nesmí být slabí. A muž už vůbec ne. Pohrdání, zlost, rozmrzelost nad každým neúspěchem, zaváháním. Emoce řídí naše jednání a pokud jsme v jejich vleku, měly by se zkrotit, aby nás nezavlekly někam, kam nechceme. Do samoty. Strach, zlost, pocit osamění a opuštění. Hledáme své potřeby, potřebujeme se cítit dobře a když se necítíme dobře doma, hledáme, kde se jinde budeme cítit léle. Někoho jiného, kdo naše potřeby naplní. Ale nehledáme někoho, kdo naplní naši potřebu dítěte? Být opečován, být přijímán a milován takový, jaký jsem?  

Naskladnili jsme chybějící vzory plen Bamboolik -  http://www.pulzsro.cz/kat/deleni-podle-znacek/bamboolik?ipp=18&order=1

Celé těhotenství jsem si nijak nepřipouštěla, že budu rodit a že porod bolí, nevím jak je to možné, ale prostě jsem nad tím nepřemýšlela. Brala jsem to, jakože nějak ven to mimčo pujde. Nebyla jsem těhulka, která by to hodně prožívala. Byla jsem ráda, že miminko je zdravé, kope, ale jinak mi to nějak furt nedocházelo. Termín jsem měla 30.5.2015 dle velikosti plodu, jelikož jsem celé těhotenství neměla žádný problém, říkala jsem si, že budu určitě ta, co dítě ještě v červnu bude přenášet 🙂 Člověk míní, život mění...

Bylo 14.5.2015, noc nestála za nic, bolela mě záda. No jakou těhotnou nebolí? Jako vždy jsem v noci chodila čůrat a ty bolesti byly divné. Koukala jsem na hodiny jestli jsou bolesti pravidelné, ale nebyly. Tak ok. Usnula jsem a spala asi do 8, pak už mě ta záda bolela, tak jsem vstala a na záchodě mi odešla hlenová zátka. Šup jako se vším to vygooglit, tam, že se porod blíží, ale může to být třeba ještě týden, takže jsem šla zavolat mamce a v klidu posnídat. Balkonem mi do pokoje vlítla vlaštovka a já se strašně lekla a Rozárka v bříšku taky... Mamka byla u kadeřnice, tak já ok, zavoláme si večer, poo pojedu na kafčo k sestřence, tak ať se nenaháníme 🙂 

Po obědě jsem tedy jela k sestřence, která má dvě holčičky (3 a 5 let). Daly jsme kafčo, pokecaly a já asi ve 3, že pojedu. Najednou jsem ucítila tam dole podivné lupnutí a spustil se ze mě proud vody. Chtěla jsem odjet domů, ale to mi sestřenka nedovolila, ať okamžitě volám příteli. Tak jsem volala. Ten už zvyklý zvedl telefon se slovy: ,,Co mám koupit?". A já, že nic, že jsem u sestřenky a praskla mi voda, ať pro mě přijede, ať jede v klidu, že mi nic není... Za chvíli se ulicí prohnal štěrk 🙂 a přítel byl na místě. Holčičky mě se slovy: ,,Teto, ty jsi se počůrala?" doprovodily k autu a jeli jsme domů, aby se přítel v klidu osprchl a vzal si něco k jídlu. Prý si něco koupí na benzínce... (HA HA)...

No a vyjeli jsme směr Kolín, který je od nás asi 20 minut. V půli cesty mi začaly bolesti, které byly už hodně intenzivní. Vím, že jsem koukala na hodiny a říkala si, už zase? Vždyť to je po 5 minutách, všude psali, že budou třeba po 10 a bude se to zkracovat, to je nějaký rychlý. K nemocnici jsme už dojeli s velkýma bolestma.

Na příjmu byla sestra, pane bože, nic horšího jsem nezažila a ten zážitek je dodnes pro mě víc stresující než samotná bolest u porodu. Nikoho tak nepříjemnýho jsem v životě nezažila a pokud budu ještě někdy rodit a jí tam potkám, tak se snad otočím a počkám na další směnu nebo nevím 🙂 Přítel: ,,Přítelkyni praskla voda". Sestra:,,V kolik?". Přítel:,, Asi ve 3". Já: ,, no nebo v půl čtvrtý". Sestra: ,, Pane bože tak v kolik?!". Vzala telefon a volala doktorce: ,, Prosím tě, můžeš sem přijít, mám tu paní a ona hrozně skučí bolestí". V tu chvíli jsem si připadala jak největší zbabělec na světě. Pak mi ještě řekla, že musím dýchat, že mi bude špatně a co jsem jako čekala, že rodím... Honilo se mi hlavou jestli je trestný při porodních bolestech někoho zabít (berte s nadsázkou) 🙂. Napojila mě na monitor, vyhodila přítele, že tam nemá co dělat a odešla. Doktorka říkala, že jsem otevřená na tři prsty, že to vypadá dobře, ale ještě to nebude. Z monitoru jsem vyskakovala, měla jsem si ho jednou rukou držet a ležet v klidu, to se nedalo, že jo... Takže jsem dostala opět vynadáno, že mě tam pošle znovu, odmítla jsem. Udělala mi klistýr, měla jsem ho udržet 20 minut, pak se osprchnout a zazvonit. Opět odešla a nechala mě samotnou. Jak se zabouchly dveře, běžela jsem na záchod, neydržela jsem, psala příteli ze záchodu sms aby přeparkoval a on celý vystreslý co se se mnou děje, že už tam přes hodinu sedí a nic neví... Tak jsme si smskovali (když to šlo) a pak jsem šla do sprchy. Byla jsem tak vystreslá, že jsem ani nevěděla kde mám ručník, tak jsem čekala až uschnu a až po půl hodině jsem se odvážila zazvonit. Dřív jsem se bála, aby mi zase nevynadala... Přišla paní uklizečka, ať vydržím, že mi připravují pokoj (sakra jaký pokoj?). Po 10 minutách jsem zazvonila znovu jestli mi mohou dát něco na bolest. Přišla úžasná, usměvavá blondýnka, porodní asistentka, která prý se mnou stráví noc a ať chvíli vydržím, že tam mají frmol. Ptala jsem se jestli mám přítele poslat domů a ona že vůbec neví, že tam někoho mám, ať jde ke mě. Tak jsem pro něj šla na chodbu (bosá v propocené košili) a konečně jsme byli spolu. Cestou jsme potkali sestru kr..u, která s úsměvem šla domů. (Díky bohu!!!). Přítel se převlékl a šli jsme na pokoj, kde mi vzali krev, kvůli epiduralu a kde ležela paní už asi tři dny (paní denně porod vyvolávali a porodila až za dva dny po mě - chudák). Tam jsme byli asi hodinu. Já kontrakce prodýchávala na záchodě, přítel za mnou běhal s vložkama a držel mě za ruce. Slíbil mi, že druhý dítě nebude a to drží doteď 🙂 Přišla PA a hledala mě, říkám jí, že se mi chce tlačit a ona mě prohlídla a prý šup šup rodit. Došla jsem tam sama a čekala na nějaký ten zázrak na bolest. Nic mi prý nedají, už je pozdě. Já že ne, že to chci (dnes úsměvně, tenkrát bych prodala duši). No nestihli... Tlačili jsme asi 10 minut, nastřihli mě a malá byla v 19.19 na světě 🙂 Přítel byl naprosto vynikající a dodnes jsem šťastná, že tam byl a náš vztah se o hodně posunul dopředu. Vážím si ho a on mě jako nikdy. 🙂 Malinkou mi dali na břicho a dodnes ten pohled vidím, zamilování přišlo dýl, furt mi to nedocházelo a naplno dochází asi až teď po 8 měsících, ale miluji jí celým srdcem 🙂 Narodila se strašně droboučka 2340 g a 45 cm, ale pro mě nejkrásnější ze všech miminek. Ale co je nejdůležitější byla naprosto zdravá 🙂 Pak jí na 2 hodiny odnesli, čehož teď lituji a na noc si jí taky vzali, abych se vyspala (což se nestalo, byla jsem tak plná emocí že to nešlo). No a pak už jsme byly jen spolu. 

Sice si neumím představit mít druhé děťátko, zatím. Ale pokud bude, vím, co bude jinak. O něco na bolest si řeknu hned, i když myslím, že ten přirozený porod byl zážitek jak blázen. Nebudu tvrdit, že to dám podruhé bez čehokoli, protože až ta bolest přijde,no víme své 🙂 A nenechám si prcka odnést. Tenkrát jsem se bála toho tvorečka, ale není čeho 🙂 

V mnoha učeních se říká, že oddělenost je iluze. Možná už jste na to taky narazili..

Mně to kdosi řekl poprvé před asi patnácti lety. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Znělo to tak nesmyslně, že se mi chtělo jen se smát. Cože?? Ten člověk se asi zbláznil!

Uběhla řádka let a já pokorně přitakávám. Životní zkušenost a práce s Bachovkami mi ukázala jak pocit toho, že jsme od druhých naprosto odděleni nám ničí život. Jsme odděleni, tedy s nimi musíme bojovat o prostor a zdroje: lásku… pozornost…peníze…respekt…práci….nebo třeba u rodičů v konfliktu i o děti.

Co si s sebou pak vláčíme ve svém “emočním batůžku”? Velkou hromadu STRACHU. Ale aby to nebylo tak nudné, tak strach se umí převléknout do kostýmu dalších pocitů, které z něho pramení. Zkuste si schválně doplnit:

• Kritika je strach (z) ………..
• Netrpělivost je strach (z) …………………
• Neustálá potřeba něco dělat (workoholismus) je strach (z) ………….
• Slabá vůle - strach (z) ………..
• Nerozhodnost – strach (z) …………
• Výbušnost – strach (z) …………
• Manipulace – strach (z)………..
• Opakování chyb – strach (z) …………
• Upovídanost a soustředění se na sebe – strach ……….
• Soustředění se na minulost – strach ………..
• Nenávist, žárlivost – strach ……………….
• Nedostatek sebedůvěry – strach ……………
• Pocity viny – strach…………….
• Tvrdost k sobě – strach …………………..
• Tvrdost k ostatním – strach……………..

Strach je vlastně naše bezva finta jak se zamotat do toho co se bezprostředně děje tak, že nemusíme řešit nic vyššího, žádné větší cíle.

Dětská pokožka je v prvních třech letech života velmi jemná a citlivá. Na rozdíl od kůže dospělého je dětská pokožka:

• 3x slabší
• má 5x vyšší přirozenou ztrátu vody
• má vyšší schopnost vstřebávat látky
• a má nedokonale fungující imunitní systém

Proto je také kůže malých dětí více náchylná na negativní působení chemických, fyzikálních i mikrobiálních vlivů z prostředí, než kůže dospělého.

Dětská kůže má také větší sklony k vysušení a reaguje podrážděním i na látky, které pokožka dospělého snáší velmi dobře.

Měli bychom se teda zamyslet nad tím, jestli o pokožku našich nejmenší pečujeme opravdu svědomitě.

Čím tedy nejvíce můžeme ublížit dětské kůži?

Jiříček byl ve svém doupěti pořád koncem pánevním, nikdy si ani přirozenou polohu nezkusil, byť o to možná později stál, ale už na to byl moc dlouhý. Termíny porodu jsem měla dva (podle menstruace 5.11., podle ultrazvuku 15.11.), takže když jsem 3.11. byla na kontrole u doktroky, domluvily jsme termín na 11.11.2015. U doktorky mi bylo řečeno, že se to k něčemu předtím chystalo, ale doteď to zůstává stále stejné, navíc jsem věděla, že zadeček nenaléhá tolik jako hlavička, takže jsem byla klidná a počítala jsem, že do porodnice nastoupím až 10.11. Jenže vše bylo úplně jinak.
Kolem půlnoci, 4.11., kdy už jsme si s manželem řekli, že bychom mohli konečně spát, ve mně doslova něco luplo a vyteklo. Ihned jsem věděla, že se něco děje, řekla jsem to manželovi a honem letěla na záchod. Na vložce byl růžový výtok, chtělo se mi strašně čůrat a do toho ze mě začala téct plodová voda. Celá vyděšená to říkám manželovi, který mi v klidu odvětí: "Však jsi říkala, že může něco odtékat i pár dní před porodem, ne?". No řekla jsem, že ne v takovém množství (bylo toho fakt dost), a navíc mi tehdy doktorka řekla, že se nemám dlouho zdržovat, pokud se něco takového stane, a jet do porodnice. Manžel mě dorazí otázkou: "Tak chceš fakt jet?", no myslela jsem, že z něj porodím ještě hned na místě 😀. Utíkala jsem dát sprchu, abych nejela promočená (do pár minut jsem zjistila, že to bylo úplně zbytečné a že já už se zase rochním v plodové vodě).
Do porodnice jsme přijeli asi po 20 minutách od prasklé vody. Já naprosto promočená, vyklepaná a pořád jsem tomu nemohla uvěřit, vždyť se k ničemu už nechystalo, ještě mě to potvrdila doktorka a ještě jsme se domluvily na plánovaný císař.
Měla jsem si sednout k monitoru, že mě budou sledovat, začala jsem mít lehké bolesti v podbříšku, které do pár minut tak zesílily, že jsem zarývala ruce do sedátka. Vůbec jsem nevěděla, jak mám dýchat, při každé kontrakci jsem měla obrovskou potřebu tlačit, kontrakce jsem měla vždy po pár minutách. Sestřička mě vyšetřila (myslela jsem, že ji ukopnu hlavu, jak strašně to bolelo), bylo mi řečeno, že se otevírám. Hrozně jsem se lekla a musela jsem jim připomenout, že mám malého koncem pánevním. Takže začali urychleně domlouvat císař a ještě předtím se ultrazvukem podívali, zda se nepřetočil. Při monitorování  začal malej škytat, musela jsem se tomu i přes bolesti smát. Manžel se mě pak zeptal, zda to tak opravdu bolí (ne, samozřejmě že ne, já tu zatínám pěsti jen tak, že nemám co dělat).
Na sále jsem se bála napíchnutí anestezie, k tomu jsem ještě chytla opět kontrakci, takže jsem jim to řekla a anesteziolog na to: "To nevadí, zkuste se uvolnit, klidně i když něco vyjde, tak se nemusíte stydět, nic se neděje.", no pěkně mě to znervóznilo, ale vydržela jsem, nic naštěstí ven nešlo a napíchnutí jsem ani necítila (možná díky jiné bolesti - kontrakci). Musela jsem chvíli čekat, než to začalo účinkovat, pak jsem nic necítila, byla jsem z toho šťastná a zároveň jsem byla vyděšená - docházelo mi, že tu fakt ležím, povídám si s doktory, kteří mi řežou břicho a za chvíli vytáhnou mé děťátko. Za chvíli budu mámou.
Před vytažením mě upozornili, že jelikož je koncem pánevním, budu cítit trochu tlak v břiše, protože se v takové poloze hůř vytahuje. Připravila jsem se na to, ale asi ne dostatečně. Tlak byl takový, že jsem opět drtila vše, co mi přišlo pod ruku a měla jsem pocit, že fakt tlačím rozřezaným břichem. Najednou bylo cítit prázdno, malinký o sobě dal vědět jemným hláskem, ale nebrečel, jen zakňoural. Doktor povídá: "Je to kluk jako buk... čůrá... i kaká!", odpovídám: "Ježiši, kdo čůrá a kaká?!" (😀 strašně jsem se lekla, že jak jsem měla umrtvený spodek, tak šlo něco ven  😀), ale uklidnili mě, že mluvili o malém 😀 Chtěla jsem ho ihned vidět, ale viděla jsem ho až po jeho zvážení a zkontrolování životních funkcí, první ho viděl manžel, který mi ho aspoň vyfotil.
Šití bylo asi nejhorší. Strašné tlaky, které pak spíš přecházely do bolesti. Už mi nebylo ani do smíchu a přestávala jsem komunikovat. Strašně mě brněla hlava, myslela jsem, že snad umírám. Koukala jsem na blikající monitor mého tepu a tlaku, kontrolovala jsem, zda je vše v pořádku. Cítila jsem se stále hůř, anesteziolog mi nabídl něco proti bolesti. Já odmítla, chtěla jsem vydržet. Bohužel jsem se pak cítila natolik špatně, že jsem prohlásila, že už druhé dítě nechci, nacož anesteziolog odpověděl, že mě trochu uspí. Nevím, zda jsem pomalu přicházela k sobě, ale bylo mi fakt z ničeho nic hůř a hůř a opravdu jsem myslela, že zažívám poslední chvíli. Byla jsem za uspání vděčná, ale po příjezdu na pokoj jsem okamžitě přicházela k sobě. Ještě pořád mi kapal oxytocin, takže břicho v jedné obrovské křeči, do toho jsem cítila čerstvé stehy. Bylo mi opět strašně, věděla jsem, že přicházím k sobě, prosila jsem něco proti bolesti. Nedokázala jsem si představit, že by mi donesli malého. Nezvládla bych ho mít u sebe. I přes léky na utišení bolesti jsem stále bolest cítila, ale naštěstí už se dala trochu snést. I tak jsem nespala. Malého mi donesli někdy ráno, kdy už jsem se cítila lépe. Ale pořádně jsem ho viděla až koncem dne, kdy mi ho ukázala sestriřka, protože mi ho dávali jen na přisátí a mně se tak strašně motala hlava, že jsem se na něj ani podívat nemohla, hýbání šlo těžce a byl tak droboučký, že jsem se bála, abych mu neublížila, kdybych se pokusila lépe pohnout a podívat se na něj. Teď už je to 10 týdnů od porodu a já už si dávno řekla, že za to ten maličký stál, a klidně mu pak v budoucnu pořídím sourozence 😀 Trochu mě mrzí, že jsem nemohla rodit přirozeně, protože si myslím, že bych měla rychlý porod, když šlo všechno tak rychle.
Takže Jiříček se narodil dne 5.11.2015 v 1:27 hodin a s tatínkem ho moc milujeme. 🙂

Ve Vídni žijeme teď třetím rokem. Když jsem otěhotněla, měla jsem strach, jak to všechno zvládnu – úřady, doktory, porod – se svou omezenou znalostí němčiny. Naštěstí jsem měla kamarádky, které poradily, a až na pár vyjímek jsem se setkala vždy s ochotou a trpělivostí.

Těhotenství probíhalo naštěstí úplně bez problémů, takže návštěvy doktora byly víceméně formalita. Výběr porodnice byl boj, ale naštěstí jsem skončila v St. Josef, kde jsem byla spokojená. V porodnici jsem měla tři prohlídky – měsíc a půl před termínem pohovor s porodní asistentkou, kde se řešily formality, anamnéza, moje představy; měsíc před porodem ultrazvuk a pak v den termínu CTG monitor.

Termín jsem měla 23. listopadu. V noci mi začaly bolesti cca po deseti minutách, nic hroznýho, ne vždy pravidelné... Ráno jsem měla plánovaný monitor, takže jsem nic neřešila. Na monitoru mi řekli, že se nic neděje, malé se daří dobře a poslali mě domů (ani se nedívali, jestli jsem otevřená).

Celý den jsem měla bolesti cca po 10 minutách. Rozhodně nic příjemného, ale dalo se to prodýchat, tak jsem čekala, až se mi zkrátí interval. Večer se to začínalo stupňovat a zkracovat a ve 24. ve dvě ráno jsem konečně měla po pěti minutách, docela silný a začala jsem zvracet, tak jsem si říkala, že pojedu.

Zavolali jsme si nemocniční transfer, což byl docela zážitek, ale všichni byli moc milí. V nemocnici (asi 15min jízdy)  náš převzala milá porodní bába (Hebamme) a natočila mi monitor. Řekla mi, že to vypadá na začátek porodu, otevřená že nejsem a že to ještě může trvat. Poradila nám se jít na hodinu projít a pak uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

Tak jsme s manželem mezi 3 a 4 ránou chodili v ulicích Vídně, v mrazu, já jenom elasťáky, promrzlá jak sviňa... No a po hodině mi řekli, že se to vůbec nepohlo.... Nechtělo se mi táhnout zase domů, navíc jsem furt zvracela cokoliv jsem se pokusila sníst a bylo mi dost mizerně. Tak nám Hebamme navrhla, ať si na dvě hoďky zdřímneme, v 7 přijde nová směna a uvidí se, jak na tom budeme. Srazila nám dvě lůžka, i pro manžela, a my odpočívali.

připravili jsme pro vás novou soutěž. Dlouho jsme přemýšleli o co se bude soutěžit, ale nemohli jsme se rozhodnout. Proto jsme rozhodování tentokrát nechali na vítězi Emotikona smile - výherce získá nákup na našem eshopu http://www.pulzsro.cz/ v hodnotě 400,-Kč.

Jak se můžete soutěže zúčastnit?

1. dejte like naší facebookové stránce (http://www.facebook.com/pulzsro )

2. sdílejte soutěž ( https://www.facebook.com/pulzsro/photos/a.10150451910777759.361809.331384942758/10153377010507759/?type=3&theater  )

3. víte o někom, koho by soutěž zajímala? Napiště její/jeho jméno do komentáře u soutěže

Do kdy můžete soutěžit?

Není to tak dávno, co jsem si stěžovala mamce, že mám nějaké černé období. Jsem po operaci štítné žlázy a hodnoty mám děsné, stále unavená, otrávená, bez nálady. Navíc mi štítka i změnila hodně postavu a docela tím trpím.. Poslední 2-3měsíce se ani nesměju a můj životní přístup se bohužel nějak negativizuje.

A tohle mi dneska přeposlala, že bych se měla nějak nahodit a přehodnotit. Netuším, zda je text skutečný, ale pokud ano, více takových pozitivních lidí…  Babička dělá sestru u dr., který je i mamolog a kolikrát říkala, že pozitivní myšlení a moderní medicína dokážou divy 🙂

Vezli mě na křesle chodbami okresní nemocnice.

Kam? – ptala se jedna sestra druhé. – Snad ne na jednolůžák, spíš na tu pětku, ne?

Zneklidněla jsem. Proč mám být na pokoji s pěti lůžky, když mohu být na samostatném? Sestry na mě pohlédly s tak neskrývaným soucitem, že mě to udivilo. Až později jsem zjistila, že na samostatný pokoj dávali umírající, aby ostatní ušetřili pohledu na ně.

– Doktor řekl na jednolůžák, opakovala jedna ze sester.

...aneb jak se žije se čtyřmi dětmi

Ráno slyším v dálce tátův budík, někdy mě probudí až světlo (vstávají v 7). Táta vzbudí Lukáška, nachystá snídani a svačinu a kolem pů 8 vyráží do školy. (Dřív to bylo na mě, ale jako šestinedělka sem omluvená -takže sem zvědavá, kdy jim to začne lézt krkem a zase to hodí na mě 😀 ).

Já, protože sem už probuzená a prtě chrní, vstanu, protože zachvilku uslyším z pokojíčku tichounké : " Mááá - mííí", takže se jdu rychle nasnídat, protože nevím, jestli bych se k tomu jinak dostala...U toho stihnu naplnit myčku a pračku (denně peru 2-3) a čekám.

Během tří minut, co sedím u snídaně (většinou jogurt) se probouzí Lilinka (to - Máá-míí), nevyleze sama z postýlky, takže jí musím pomoct (protože mám po císaři, zvládáme to se stoličkou)...převlečeme, uděláme pití...do půlhoďky vstává Viktorka, převlečeme. Nasnídáme se a pustíme pohádku. Do toho se nám ozve Vivianka, takže přebalit, převlíct, nakojit a snažit se znovu uspat. Někdy se nám to povede hned u kojení, někdy je tak přpitá, že se stihne poblinkat (takže zpět krok převlíct), někdy se zas pokadí už u kojení (takže zpět krok přebalit)...ale většinou usne a spí (někdy se vzbudí za tři hodiny, někdy dřív, ale stačí jen dokojit, případně přebalit a chrní dál)...

Dopoledne se snažíme něco poklidit, pověsíme pračku, naložíme druhou, vyskládáme myčku, začnem skládat další...poskládáme suché prádlo, předskládáme plínky...holky si hrají nebo koukají na pohádku (většinou nám jede déčko a mají svoje pořady - kouzelná školka, mickeyho klubík, harryho kyblík , na co koukaj), kolem oběda dojde táta s polívkou (bere obědy a polívku nechává), když je hustá, holkám stačí, jinak máme na oběd večeři ze včerejška (vařím teplé večeře a nechávám si na oběd na druhý den).

Po obědě, jak se najde vhodná chvilka, tak se oblečeme a jdeme do obchodu. Jen pro pečivo a drobnosti, co nám chybí k večeři. Vivinka po procházce spí nejdýl, tak taky odpočíváme, holky někdy podřímnou, někdy ne. Tátu pošleme pro Lukáška (to se asi za chvíli taky změní, až budeme po šestinedělí, tak si pro něj budeme jezdit sami 🙂 ), ten se nají, a když vařím, tak se mnou v kuchyni dělá úkoly. Kolem 17 hod nám příjde táta, navečeříme se, já naložím myčku, holky si hrají i s Lukášem, já střídavě kojím, uspávám, přebaluju...

Milé ženy, 

nový rok je již v plném proudu a přináší mnoho zajímavého čtení:

• Naše nejkrásnější životní "zkouška". Asi nemusím vysvětlovat, že článek od @deniskaka  hovoří o porodu a co mu předcházelo. 
• @jarkakr se ohlíží za jejich látkováním. Kolik času a financí zabere látkování s porovnáním používání jednorázovek? 
• Poslední dobou se mnoho žen zabývá protikvasinkovou dietou. Asi konzumujeme příliš bílé mouky a cukru. Vysvětlení dostaneme od @tratatundra třeba v tomto článku, co je protikvasinková dieta? Stejně tak můžeme sledovat příběh na pokračování od @roznickovao Protikvasinková dieta.

• @werulaa, vystudovaná porodní asistentka, nádherně popisuje, jak si vychutnat těhotenství a porod. 
• Hledáte-li smysluplnou práci a chcete být soběstačné, vytvořte místo pro dětskou kavárničku. Je jich stále málo. @temnapani výstižně popsala současnou situaci. 

Děkuji za parádní články, které jste zveřejnily. Toto je jen malý zlomek.

Přeji tvořivé článkování. 🙂

Saša přistoupí k Beatce: "Ty nejseš Beatka!"

Bea ani nezvedne oči: "Ty seš Beatka!"

Pokožka (horní část kůže) bývá často přirovnávána k cihlové zdi. Cihly v tomto případě tvoří kožní buňky a maltou jsou látky, především tuky (lipidy) vylučované kožními buňkami. Velmi důležitou součástí této cihlové zdi je tzv. ochranná kožní bariéra, která se nachází v nejsvrchnější části pokožky.

Pokud není dostatek lipidů v ochranné kožní bariéře, rohové buňky se od sebe začnou „odlepovat“.

„Ochranná zeď“ se rozpadá a mikroskopickými trhlinami mezi nimi se pak z pokožky rychleji odpařuje voda a do pokožky se naopak mohou snadněji dostat škodlivé látky z vnějšího prostředí. Pokožka je suchá, šupinatá a drsná.

K oslabení ochranné kožní bariéry může dojít vlivem:

- extrémních teplot (mrazy i horko)

- častého koupání

Od porodu jsou to už dva měsíce a já se konečně odhodlala sepsat náš porodní příběh. Tak jako každý příběh má i tenhle svůj začátek. Nejspíš to vše začalo už kdysi dávno, když jsem byla sama dítě.

Nikdy jsem tak úplně nechápala, proč chtějí ženy mnohdy na svůj porod zapomenout. Vzpomínám si, jak mě jako malou holku hrozně fascinovala těhotenská bříška a celý ten zázrak zrození nového života. S přítelem jsme spolu byli asi tři roky, když jsme se rozhodli, že teď už to necháme na miminku, kdy se rozhodne k nám přijít.

Možná právě tím, že jsme si mysleli, že to hned tak nebude se nám to podařilo hned na první ovulaci. Samozřejmě ten okamžik, kdy jsme viděli na testu dvě čárky byl nezapomenutelný a štěstím jsem plakala. I když jsem šla v podstatě hned na neschopenku, těhu jsem si vyloženě užívala a neměla jsem žádné problémy.

První šťouchání od syna jsem cítila celkem brzy, kolem 15.týdne a od té doby mě snad kopat nepřestal, byl velmi akční a komunikativní miminko. Bříško jsem si nesmírně užila i přes neshody na gynekologii, kde bohužel vůbec nechápali můj pohled na těhotenství a odmítání některých vyšetření. Proto jsem byla nucená kolem 27. týdne změnit lékaře, kterému jsem se i svěřila s přáním porodit našeho chlapečka doma. Doktor na to řekl jen: „Však proč ne, vždyť budete jen rodit..“ Díky jeho chápavému a vstřícnému jednání jsme se domluvili, že na kontroly budu dál chodit jen k soukromé PA. Jsem moc vděčná, že nás osud k této asistentce přivedl, moc jsme si sedly a i manžel z ní měl dobrý pocit. Naštěstí jsem byla já i syn v pořádku a tak porodu doma nic nebránilo.

Jak se blížil termín, začalo být moje okolí nervózní a přenášelo svoje strachy i na mě. Neměla jsem strach z porodu doma, ani manžel ne.. Jediné, co mě znervózňovalo, bylo, že bych musela na vyvolávání třeba. Syn asi cítil, že vše ještě není doma připravené a tak čekal.. Termín minul a pořád se nic nedělo. Díky své šikovnosti se mi podařilo navíc uklouznout a natáhnout si tříslo. PA mi poradila, ať si zajdu ještě k fyzioterapeutce, protože jsem nemohla skoro chodit, jak mě tříslo bolelo.

Bylo pondělí, devátý den po druhém termínu a dopoledne jsem si všimla, že mi nejspíš začíná odcházet hlenová zátka. Byla jsem vzrušená, že se porod nejspíš blíží. S manželem jsme se vydali na domluvenou schůzku k fyzioterapeutce, proběhlo i odblokování pánve před porodem a moc milá paní mě povzbudila tím, že to vypadá, že se tělo opravdu chystá na porod a že je možné, že se to brzy rozjede. To jsem ještě netušila jak brzy.. Večer jsem si všimla častějšího tvrdnutí břicha, ale bolest jsem necítila, tak jsem muže poslala na noční do práce, že kdyby něco tak dám vědět. Šla jsem si lehnout kolem jedenácté a asi za půl hodiny mě něco vzbudilo. Už si přesně nevybavím tu bolest, ale bylo to něco nového. Začala jsem tedy měřit intervaly a když jsem viděla, že se to vrací asi po třech minutách, volala jsem manželovi, ať jede radši domů, že už je to tady.

Ahojky Libi, ,děkuji za tvůj mail.

Ahojky všechny maminky.

Přihlásila jsem se se z popudu dcery, která tady našla zábavný kvíz a přeposlala mi odkaz - bez registrace jsem to ale neuměla otevřít.Takže vlastně ani nevím, jestli jsem tu správně. Maminkou jsem taky, ale mým dětem je již 28 a 20 let - vidíš, letos vlastně o rok víc 🙂 s dětmi čas strašně rychle letí.Jsem v současné době tak trochu na druhé straně loďky, kdy už i druhé dítě opustilo mateřský přístav a já teď prožívám takový nepěkný pocit vyhoření. Nikdy jsem si nemyslela, že mě něco takového potká a že to jsou jen taková klišé, která se říkají. Bohužel i přes to, že si uvědomuji, že je to běh života a že je to tak správné, přesto je to velmi bolestivé. K tomu pak někdy zjistíš, že jsi vlastně na té cestě životem ztratila i ten správný drát k manželovi, jen jsi prostě pečovala o rodinu, vzdala se kariéry a prostě jen chodila do práce, která ti umožňovala plné nasazení doma, vařila, uklízela, starala se o dům, zahradu, psy, řešila průšvihy a bolístky, starala se o blaho manžela a hlavně o teplo a klid rodinného krbu - a najednou máš pocit, že jsi totálně  unavená a hlavně sama ( a hlavně tím nezatěžuj manžela). 

Jak ráda bych svým dospělým dětem dál pomáhala, ale vím, že by to nebylo správné, taková medvědí láska by jim neprospěla, a tak můžu jen tu a tam pomoci radou, pohlídat vnoučka a z povzdálí sledovat, jak si vytvářejí svůj vlastní život, rodinu - a také své vlastní chyby. 

Dlouho jsem nemohla otěhotnět, lékaři nade mnou lámali hůl a třetí dítě mi výslovně zakázali. Přesto jsem si obě děti vypiplala, dala jim to nejlepší co jsem dokázala - myslím, že jsem to dělala správně, protože se obě děti domů vracejí rády.

A tak, milá maminko, těš se ze svých děťátek, předávej jim hlavně radost a oni ti tuto sdělenou radost mnohonásobně vrátí. Je to moc krásný čas, i když je tak krátký.

Měli jsme to trošku jednodušší, protože sme věděli KDY...nebo ne?

Snažila sem si pěkně v klidu užít Vánoce s dětma a modlila se, abych nezačala rodit dřív (po poslední kontrole mě dr přpravila, že ten týden nemusím přečkat 2v1, protože bylo všecko pěkně připravené). Vánoce jsme trávili u babičky, takže jsme na holky byly dvě a odpadlo mi vaření atd, tak jsem mohla v klidu dát "nohy hore" a přemlouvat mimino,aby počkalo....

V neděli 27. jsem odjela domů sbalit tašku do porodnice a nachystat  věci na cestu a 28. nástup. Dostala jsem oběd a užívala si pohádky. Ještě sem mimiču stihla uplést vestičku. Na sál jdu jako první v 8:00. Navštívila mě sestřička a dr anestezioložka, domluvili sme se co a jak.  V noci jsem moc nespala, ač sem vůbec nebyla nervozní, najednou sem začala být.

Ráno budíček v 5:30 a už to jelo....vyčůrat, umýt, vyčistit zuby. Rycle sem ještě vypsala jména, pořád nebyla konečná verze. Natáhnout punčochy, napíchnout kanylu, vykapat, zavést močový katetr ... najednou je 7:00 a musím vzbudit tátu, aby tu do půl 8 byl.

Najednou přesedám z postele na lehátko a už jedu. Na sále ještě jednou přestoupím a sem na sále. Šup na operační stůl. Sestřička nazná, že kanyla je malá a napichuje novou do druhé ruky. Mám výhled na hodiny, je 8:10 a dr napichuje do páteře...nahrbit, zatačí to, aplikujeme kapalinu, a je to, můžete zpět na záda.

Přichází dr a zkouší, jestli bolí. Nebolí, tak jdem na to. Už je tu táta a snažíme se bavit se o nesmyslech, abych nemyslela na to, co tam se mnou provádí a než si stihnem říct, jak se nám spalo (nebo spíš nespalo) už na nás naše mimino řve 😀 Táta dokonce napoprvé přeslechl, že máme HOLKU!!!!

18.10. jsem měla první termín, seděli jsme s rodinou a tipovali, kdy se malá narodí. Ten den mi začala odcházet hlenová zátka. Říkala jsem si, že někomu odchází i měsíc před porodem a byla v klidu. Během celého těhotenství jsem neměla jediný problém, jen streptokok na konci. Další den, v pondělí 19.10., jsem jela na první kontrolu do porodnice. Od rána mě nepravidelně pobolívalo v zádech - říkala jsem si, že konečně první poslíčci. Doktor zjistil, že malá má dilataci ledvinové pánvičky, volal do porodnice s novorozeneckou JIP a tam si mě objednali na vyšetření ve čtvrtek. Až ze zprávy jsem se dočetla, že jsem otevřená na 2 cm. Doktor nic neříkal, tak jsem byla pořád v klidu. Oběhala jsem nějaké obchody, navštívila svou bývalou práci, řídila 30 km tam a zpátky. Až na nepravidelnou bolest v zádech všechno v klidu. 

Večer už jsem byla z těch bolestí unavená a šla jsem v 21 hodin do sprchy. Pustila jsem na sebe proud teplé vody a bolesti se naplno rozjely. Letěla jsem na záchod (naštěstí je v koupelně), ulevila si a bylo dobře. Začala jsem se oblíkat, že asi vyrazíme do porodnice a v tu chvíli mi praskla voda. Kontrakce byly asi co 3 minuty a po každé jsem se pos... Nechtěla jsem nastoupit do auta, čekala jsem, že to trochu poleví 😀 Pořád jsem si říkala, že to ještě není ono, ale že větší bolest už nevydržím. Po dvou hodinách už byly bolesti každou minutu a volali jsme sanitku, aby nás odvezla do 30 km vzdálené porodnice. Ti nechtěli, že jim přece neporodím po cestě a odvezli mě do místní nemocnice, 3 minuty. Dorazili jsme 23:15. Tam do mě PA sáhla a říkala, že už jsem otevřená na 6-7 cm, že už rozhodně nikam nepojedeme. Točili monitor a já jim ho shazovala. Po chvíli PA řekla, že už raději půjdem na porodní box. Během těch 30 metrů se mě ptala, jestli už mezi nohama necítím hlavičku, což mi přišlo strašně vtipné 🙂 Převlékli mě i přítele, párkrát jsem zatlačila a 23:45 byla Eliška venku. Bože, to byla úleva 🙂 Eliška ani neplakala, nebyla pomačkaná a snažila se přisát, nádhera.

Porodila jsem placentu a pak mě snad hodinu šili. Prý jsem malou nechala moc dlouho ve vchodě a ona mě potrhala ☹ Dva týdny byly ty stehy za trest, ale pak už pohoda.

Naši holčičku opravdu přinesla vrána!! Ten den 24.10 kolem porodnice létalo obrovské hejno vran a stromy jimi byly obsypané, krásně svítilo sluníčko ( šla jsem do porodnice jen v mikině) a pro nás to byl ten nejkrásnější den v životě..ale pěkně od začátku.

Loňské Vánoce jsme si s taťkou řekli, že už bychom chtěli miminko..no jaké bylo překvapení, že už v únoru nedošla červená teta a test ukázal 2 čárky. Hned jsem se objednala k paní doktorce a ta nám tu naší fazolku potvrdila. S pocitem radosti ale zároveň nastal strach z porodu a  z rodičovství. Zvládneme to??..Budeme dobří rodiče?? Jaké to bude?..Všechno se teď změní..?! Takové myšlenky přepadnou asi každou prvorodičku. 

Těhotenství probíhalo na jedničku, krevní výsledky i ultrazvuky značily, že čekáme zdravé miminko. Navíc už na 1.screeningu ve 13t jsme se dozvěděli, že HOLČIČKU!!! Tu jsme si moc přáli a já se moc těšila, jak budu nakupovat růžové šatičky, sukýnky, panenky atd. Že to bude Eliška jsme měli také rozhodnuto už dlouho. Jméno vybral tatínek a přes to nejel vlak 🙂 Těhotenství dál probíhalo moc dobře, až na moje ranní, někdy i celodenní nevolnosti, které mě provázely až do 5.měsíce. V červnu jsme byli ještě autem na dovolené v Itálii a já jsem to vpohodě zvládla. Poslední dovolenou bez dětí jsme si s přáteli užili. Konečně jsem nemusela v plavkách zatahovat břicho a omezovat se v jídle. Mořské plody a zmrzlinu jsme si dopřávali několikrát denně 🙂

Ke konci těhotenství už jsem se porodu přestávala tak bát, spíš jsem si říkala, ať už to máme za sebou. A s tatínkem jsme Elišku prosili, ať už jde za námi. Hrozně jsem se bála, že mně budou porod vyvolávat, protože na čtvrteční kontrole v Bohunické porodnici nic porodu nenaznačovalo. No a v sobotu už tu byla s námi 😀 Narodila se přesně na termín pm 24.10.2015.

Ten den jsem cítila od rána menstruační bolesti, ale vůbec jsem se z toho nenervovala..asi poslíčci, myslela jsem si. Taťka měl jed zrovna na střelnici, ale naštěstí měl dobré tušení a zůstal se mnou doma. A já ho ještě posílala ať vklidu jede! Že to určitě nic nebude. 🙂 Vařila jsem oběd, šla si umýt vlasy a pořád jsem byla vklidu. Slabé bolesti jsem měla ale pořád, tak jsem si dávala na radu teplé sprchy, že to buď přestane nebo se  rozjedou pravidelné kontrakce.  Bolesti ale ani pak nepřestali a i když kontrakce nebyly pravidelné, po poradě na telefonu jsme asi v 17:45 raději odjeli do porodnice. Tašky jsme nechaly v autě, k čemu taky že ? 🙂 Určitě nás pošlou ještě domů..myslela jsem si.

Natočili mně monitor, doktorka mně prohlédla a verdikt zněl: Jste otevřená na 3 cm, už si vás tady necháme, pošlete tatínka pro kufry 🙂. Rozklepaly se nám ruce a nohy a nechtěli jsme tomu věřit, že už je to tady!

Před rokem jsem studovala v prváku na VŠ a s přítelem jsme si užívali každý víkend na party. Jezdili jsme do Prahy, Brna, nebo jen do okolních klubů u nás v okolí.

V 15 jsem začala brát antikoncepci a s ni se mi vrátil ekzém, na který jsem trpěla jako malá. Proto jsem se v 19 rozhodla prášky vysadit a zkusit, jestli to nepomůže.

Jeden večer jsme byli s kamaradama v hospodě a oslavovali kamarádky těhotenství. Byla jsem si jistá, že přesně v tuhle dobu otěhotnět nemůžu, ale..

Za měsíc a pul jsem si začala všímat ranních nevolnosti, které trvali asi 2 týdny. Jak to přestalo, už jsem to nechala být. Po 2 měsících jsme si s přítelem psali, že už jsem to dlouho nedostala. Byla jsem nemocná, tak zajel do lékárny pro tehotensky test. 

Jelikož jsem si ho dělala i jen tak pro klid na duši o měsíc dřív, šla jsem s klidem na záchod. Když jsem viděla dvě čárky, usmala jsem se s pocitem, že není možný, abych JÁ byla těhotná. Udělala jsem druhý test a zase dvě čárky.

Leželi jsme s přítelem v posteli a nevěděli , co dělat. Šli jsme to dolů říct našim. Strašně jsem se rozbrecela a našim hned došlo, co se stalo. Taťka zalezl do koupelny, kde brecel, protože jeho "malá" holčička je těhotná. Mamka semnou komunikovala v pohodě a bez rozmysleni jsem řekla, ze chci jít na potrat. Objednala jsem se za 5 dnu k doktorovi. Přítel se semnou nebavil a doma jeho mamce brecel, že by si to chtěl nechat. Já doma brečela hotová, co se to stalo. 

Ingredience:

500 g jehněčí kýty, svazek jarní cibulky, 1 – 2 stroužky česneku, 100 g hrášku, 100 g zelených lusků, 100 g mrkve, 1 lžička řepkového oleje, špetka čerstvého nebo mletého rozmarýnu, sůl, pepř, 500 g rýže, 100 g tvrdého sýru

Postup:

Na řepkovém oleji orestujeme najemno nasekanou cibulku a česnek, přidáme na menší kousky nakrájené jehněčí maso, osolíme, opepříme a podusíme ve vlastní šťávě. Poté okořeníme rozmarýnem, průběžně podléváme troškou vody a na nižší teplotě dusíme do měkka. Mezitím si dle návodu připravíme rýži. K měkkému jehněčímu masu přidáme hrášek, fazolové lusky a na kostičky nakrájenou mrkev a přibližně 5 minut vaříme dohromady. Poté promícháme rýži s masem a zeleninou, můžeme přidat i čerstvě nasekanou petrželku a podáváme s nastrouhaným sýrem