Vzhledem k několikatýdenní absenci intenzivnějšího pohybu (no vy byste si šli zaběhat poté, co jste investovali několik tisíc do ne moc úspěšného IVF?) se mi na těle začínají objevovat různé pneumatičky a bochánky. Ano, může to být následek všech těch hormonálních injekcí, estrofemů, prednisolů a dalších dobrot. Ale obávám se, že viníkem budou všechny ostatní pochutiny nehormonálního rázu. (I když takový kuřecí steak by možná mohl obsahem hormonů injekcím konkurovat...). Dospívám k neradostnému zjištění, že mě v horizontu několika dní až roků - podle toho, jak se bude situace (rozuměj transferované embryo) vyvíjet, čeká nějaká ta dietka...

A na diety máme v rodině experta na slovo vzatého. Tedy expertku. Moje maminka by mohla klidně sepsat Encyklopedii diet. Nepamatuji se, že by někdy nějakou dietu nedržela. Začalo to vajíčkovou, kdy jsme několik dní jedli k snídani i večeři vajíčka v a různých úpravách. Maminka je i obědvala, nás zachraňoval, jindy tak nenáviděný, oběd ve školce. Po několika dnech se maminka osypala a začala se mírně dusit. Tatínek ji odvezl na pohotovost, kde ji píchli něco proti alergii a vajíčka byla na dlouhou dobu stažena z jídelníčku.

Další experiment byla oblíbená šlehačková dieta. Každé jídlo se muselo zapít deci šlehačky. Ta opravdu zabrala - maminka dostala žlučníkový záchvat a několik dní nejedla nic jiného než karlovarský suchar namáčený v černém čaji.

V rychlém sledu následovaly bodová, proteinová, ketonová, podle Margity, Dukanova, podle Zagorové, ovocná....

Poslední úspěchy slavila slavná dělená strava. Pravda, na návštěvách byla maminka trochu protivná, protože odmítala dát do pusy zvířátko spolu s kytičkou, ale kila šla na nějakou dobu dolů. A pak zase nahoru...

A tak maminka svůj boj s váhou vzdala. Je teď sice prostorově výraznější, ale na nedělní návštěvě si s námi klidně dá guláš se dvěma a vypadá spokojeně. A energie má na rozdávání.

Už od těhotenství jsem věděla, že mu/jí ušiju deku.

Dala jsem si čas, protože jsem chtěla, aby byla na míru pro konkrétní děťátko. Až ho budu znát.

Až budu s nitkami do deky zašívat konkrétní požehnání...

...chci se s vámi podělit o to, co se mi při šití deky pojilo s výchovou dítěte:


:: přestože byla představa výsledku docela konkrétní, reálný výsledek už nutně nemusí být přes veškerou snahu (nebo právě proto) stejný.

 :: když nevím jak dál, nesmím se zaleknout, ale prostě volně pokračovat.

 :: nemám ráda, když mi do toho někdo kecá.

:: když se trápím řešením nějaké situace, je lepší jít spát...

:: po zjištění toho, že jsem udělala jednu viditelnou chybu, stačí si uvědomit, že i tak je deka použitelná ...

:: když jsem zjistila "aha, takhle to nejde", tak to s úsměvem udělám příště hned jinak.

:: i zapomenuté drobné nitky jde dodatečně odstřihnout...

:: že není to jen o šití, ale o užívání si té hry

:: že nesmím zapomínat na manžela

:: a že příště už budu zkušenější. 🙂

...a ještě pár fotek, jak to všechno dopadlo (zatím jen to šití, na výchově pracujeme. A ještě nějakou dobu budeme)

přední hrací strana

Od samého prvopočátku našeho odvážného projektu zvaného IVF mě provází dilema? Říct či neříct? Případně komu ano, komu ne...

Potencionální prarodiče jsme vyřadili hned v prvním kole úvah. Zbytečně bychom je stresovali.  Jít s pravdou ven v práci? A pak celé tři měsíce sledovat pokoutné pohledy kolegyň zkoumajících klenutí mého pupku?  Přátelům? Řekneme to jednomu a za pár dní to ví všichni. Sice by s námi jistě celou anabázi sdíleli a podporovali nás, o tom nepochybuji, ale opravdu chci, aby v okamžiku, kdy odejdu na toaletu, řešily kámošky, jestli mi náhodou po té stimulaci nějak nenarostla prsa a jestli ten pupek je z hormonů nebo jen moc žeru... Nakonec jsme vybrali jen dva velmi spolehlivé a nejbližší páry, které o všem ví. Jinde mlžíme.

V práci jsem si vzala na čtrnáct dní dovolenou. Při bloumání mezi regály supermarketu potkávám kolegyni.

 "Jé, ahój! Tak vy už jste doma z dovči? Jak bylo?"

"No, my jsme zatím nikam nejeli. Užíváme si doma."

"No jó. Teď bylo krásně, co? Koupák, výletky... pohoda."

Dnes se s vámi vydám po naučné stezce Břeclav – Pohansko – Lány

Sedm kilometrů dlouhá naučná stezka představuje prostřednictvím patnácti informačních panelů zajímavosti o rostlinách a živočiších obývajících okolní lužní lesy, o archeologické lokalitě Slovanské hradisko a o zámečcích Pohansko a Lány.

Pohansko u Břeclavi je rozsáhlé velkomoravské hradiště (celková rozloha až 55 ha) z 9. století vybudované na výspě mezi rameny řeky Dyje (v té době protékala východněji než je dnešní řečiště).Název rozsáhlého nížinného hradiska Pohansko pochází pravděpodobně až z novověku. Plocha hradiska s velmožským dvorcem, vlastnickým kostelem, pohřebištěm, rotundou, domy na kamenných a maltových podezdívkách, velkými nadzemními budovami s kamennými krby a hospodářskými staveními, zahloubenými zemnicemi je obehnána dodnes patrným mohutným valem. Hradisko bylo opevněné skořepinovou hradbou s čelní kamennou plentou a soustavou ramen řeky Dyje. Do velkomoravského období se řadí i intenzívně osídlené předhradí s obydlími, dílnami a pohřebištěm za jihozápadním valem vlastního hradiska. Byly nalezeny typické velkomoravské šperky (gombíky, prsten, náušnice, emailem zdobený opasek). K dalším zajímavým nálezům patří skleněné hladítko, plechové kotle, urna z žárového pohřebiště z 8. stol., pohanský kultovní objekt z 10. stol. Našly se též doklady o celé řadě řemeslných odvětví - hrnčířství, železářství a kovářství, řemenářství

Archeologové objevili v roce 2008 na hradišti Pohansko u Břeclavi pozůstatky dalšího kostela a pohřebiště z dob Velké Moravy. Jde o druhý kostel v této oblasti o celkové rozloze 65 hektarů, neboť až dosud se předpokládalo, že měla kostel pouze jeden.

 V lokalitě Pohansko se nachází také stejnojmenný empírový zámeček, který zde nechali postavit Lichtenštejnové podle návrhu J. L. Hardmutha v letech 1810 – 1812 k loveckým účelům v místech, kde o mnoho staletí dříve stával obranný val slovanského hradiště. Jedná se o symetrickou plochostropou stavbu s přízemními otevřenými arkádovými křídly, která má ve střední části jednopatrovou nástavbu. Pod římsou přízemního patra a v čele nástavby jsou kruhové reliéfní medailony a obdélníkové reliéfy se štukovými výjevy inspirovanými antickými příběhy. V kruhových medailonech se odvíjí příběhy, vztahující se převážně k bohyni lovu Dianě. V rámci Lednicko-valtického areálu je výzdoba zámečku Pohansko unikátní tím, že pouze tady můžete v reliéfech kromě mnoha jiných antických hrdinů spatřit také samotného Dia. Uvnitř zámečku byla instalována expozice dokumentující výsledky rozsáhlých archeologických výzkumů slovanského hradiska, která byla v roce 2010 inovována. V létě roku 2011 dostal nový kabát i exteriér zámečku. V červnu roku 2010 byla před zámečkem slavnostně odhalena socha moravského knížete Rostislava, která měří čtyři metry.

 V blízkosti zámečku byla v roce 2003 pod vedením PhDr. Petra Dvořáka rekonstruována velkomoravská polozemnice, kultovní objekt a studna.

Dnes bych vám ráda představila Břeclav jako významný dopravní uzel. Hustota automobilové dopravy je u nás taková, že i pražská Jižní spojka by nám mohla leckdy závidět. A našinec již víc jak deset let marně volá po obchvatu.

Ale podívejme se raději na klidnější a romantičtější způsoby dopravy. Břeclav je prvním městem v České republice, kde byla zprovozněna železnice (kromě koněspřežné železnice z Budějic do Lince)

První parní lokomotiva k nám dojela z Vídně 6. června 1839 a do Brna od nás odjela o měsíc později 7.července 1839. Železniční uzel byl dále rozšiřován (1872 trať na Mikulov, 1900 na Kúty, 1901 do Lednice).

Každoročně od dubna je možné se každou poslední sobotu v měsíci tímto historickým vláčkem nechat odvézt z Břeclavi do Lednice a zpět (pouze v dubnu takzvaný Pálavský okruh – Brno – Hrušovany- Lednice - Mikulov - Břeclav - Brno) A nebo o víkendech a ve státní svátky vyrazit do Lednice historickým motoráčkem.

Informace na http://www.cd.cz/zazitky

Lednice – perla jižní Moravy

Břeclav (maďarsky Leventevár; německy Lundenburg , v místním nářečí Břeclava) je okresní město v Jihomoravském kraju, asi 50 km jihojihovýchodně od Brna na řece Dyji, kusek od hranic s Rakuskem a Slovenskem. Břeclav je důležitým hraničním přechodem a železniční křižovatku mezinárodního významu (o tem si řeknem za chvílu)

Z několika lokalit v katastru dnešní Břeclavi osídlených už v pravěku je nejvýznamnější Pohansko (v lesách jihovýchodně od města), které bylo významným velkomoravským hradiskem. V průběhu 10. století bylo opuštěno (o Pohansku a soutoku – hranici tří států vám napíšu zajtra)

Pravděpodobně v 1. polovině 11. století založil kníže Břetislav I. pohraniční hrad pojmenovaný po něm – odtud jméno Břeclav, který byl potem jedním z nejvýznamnějších správních center Moravy.V 16. století je již v několika pramenech zmiňována židovská obec se synagogou a hřbitovem. (zámek a další architektonické zajímavosti si představíme ve čtvrtek)

Břeclav a pivovarnická výroba patří již od nepaměti nerozlučně k sobě. Pivo se zde vždy vařilo a místní byli na něj patřičně hrdí, i když nastala i období, která plynulou a zvyšující se pivovarnickou produkci jistým způsobem narušila. První písemné zmínky o zámeckém pivovaru v Břeclavi nalézáme v urbáři lichtenštejnských statků sepsaném roku 1414. nejstarší hmotné památky však pocházejí ze druhé poloviny 16. stol. (na pívo spolu skočíme v pátek

Město jako takové jsem vám představila. Teď bych vás chtěla seznámit s lidmi, kteří tu žijí. V sobotu vám tedy napíšu o lidech, kteří dodržují lidové zvyky a tradice, protože ty mají v nejjižnějším cípu Moravy své nezastupitelné místo. Typické kroje, stavění máje a krojové hody, slavnost zarážení hory, besedy u cimbálu, fašanky, vinobraní… Jsou to nezapomenutelné chvíle, které nezažijete nikde jinde, než právě u nás.

Maminky často při zavádění nemléčné výživy pochybují, zda postupují správně. Po prvním roce si zase nejsou jisté, zda má dítě dostatek živin. Nejnovější výživová doporučení můžete snadno a rychle zjistit na souboru videí, které připravila iniciativa 1000 dní. 

Můžete si je prohlédnout na YouTube na těchto odkazech:

Nutriční programování

https://www.youtube.com/watch?v=kyJumF-dDbs

Pestrá strava

https://www.youtube.com/watch?v=QRlN6tbViv0

Mateřství je doba, kdy si náležitě užíváte péči o vaše děťátko. Ale co čert nechtěl, objevily se nepříjemné opruzeniny. Co jsou a jak proti nim účinně bojovat?

Každá maminka má svůj vlastní postup, jak si s těmito kožními peripetiemi poradit. Jestliže se vám stále dere na mysl řada pochybností, jak správně pečovat o pokožku vašeho „uzlíčku štěstí“, čtěte dále.

Kde se vzaly, tu se vzaly

Opruzeniny u dětí jsou vlastně obecným názvem pro několik projevů zánětlivého onemocnění pokožky. Jedná se o zarudlá místa, na kterých se často vyskytují pupínky. Někdy může dokonce dojít k tvorbě prasklinek či puchýřku. Jejich nejčastější výskyt je v místech kožních záhybů. U novorozenců, kojenců či batolat se opruzeniny vyskytují hlavně v plenkové oblasti. Je zjištěno, že pokožka miminka je o 30 – 60 % tenčí než pokožka dospělého člověka. Na jejím povrchu se ještě nestačil vytvořit ochranný film, a proto je velmi citlivá a náchylná na různé vnější podněty. Při šetrné péči o pokožku se tento problém obvykle ztratí během několika dní.

Ne nadarmo se říká se, že nejlepší ochranou kožního problému je prevence. Proto je nezbytné znát příčiny a faktory, které mají vliv na vznik opruzenin.

Asi nejčastější příčinou vzniku opruzenin je moč. Její chemické složení se v pleně mění a narušuje obranou funkci pokožky. V místech, kde se plena přímo dotýká citlivé dětské pokožky, dochází k tření vedoucímu až ke vzniku oděrek nebo prasklinek. Do těchto narušených míst se poté velmi snadno může dostat infekce. Úrodnou půdou pro vznik opruzenin jsou rovněž různé chemické látky. Do kontaktu s pokožkou miminka se mohou dostat pomocí nevhodných pracích prášku, aviváží, ubrousků nebo mýdel.

Toho večera se Kluk rýpal v jídle. Vyjedl z talíře všechny brambory i fazolky, ale masa se ani nedotkl.

“To maso pěkně sníš, abys byl silný,” řekl Táta.

Kluk se zachmuřil. Hrál si s dinosaurem, kterého postavil vedle talíře a dával mu do tlamy kousky brambor.

“To se nedělá. Do hraček se jídlo nedává. A pak – tenhle dinosaurus je masožravý, ten by brambory vůbec nežral. Zato tvoje vepřové by mu chutnalo,” snažil se Táta nalákat Kluka, aby do sebe alespoň nějaké maso dostal. Když si pak Kluk po večeři čistil zuby, přemýšlel o tom. Masožraví dinosauři žerou maso, ti býložraví pak fazolky a brambory?

Do postele se mu jako vždy nechtělo, potřebuje si přece ještě hrát, má mnoho práce – postavit Dinopark a hrát si na souboj masožravých a býložravých ještěrů, ale co naplat, rodiče se poslechnout musí.

Jakou hračku si dnes vybere do postele, se Máma ani nemusela dvakrát ptát. Dnešek byl ve znamení dinosaurů. I Tyranosaurus Rex měl povinnost vyčistit si zuby, aby v tlamě neměl zbytky brambor od večeře, a už se nesl do hajan.

Jak tak polehávám a posedávám doma, vedu na Facebooku několik podnětných diskuzí. Nejvíce mě podnítila zpráva od kamaráda - poskytovatele úvěrů v jedné velmi, ale velmi prapodivné společnosti. Ale vzhledem k tomu, že je na Facebooku ve dne v noci (kdy poskytuje netuším), beru ho i přes pochybné podnikání na milost.

"Moje bejvalka je učitelka. Fakt snový povolání. Co si jen v červnu užila výletů a výstav zadarmo!"

"Tak jdi taky na pajdák a staň se učitelem. Budeš mít všechny benefity, kterých požívají pedagogové! Vím o čem mluvím, taky jsem byla pedagožkou🙂"

"LOL"

Tak nevím, co si o tom  mám myslet.

 Ano, nelze to popřít. Učitelé mají prázdniny. (To je také jeden z důvodů, proč jsem se po škole rozhodla jít trousit moudra) To je ohromný benefit. Také na konci roku si oblíbený pedagog k nějaké té dobrotě přijde, někdy i pugétem vyzdobí svůj skrovný byteček, ale tyto zásoby vydrží maximálně týden

"Paní Nováčková," lékař opět nasazuje soucitný výraz. "Podařilo se nám získat jen dvě vajíčka. Až za dva dny přijdete na kontrolu, mrkneme, jak nám roste sliznice a domluvíme se, co dál. Budeme bojovat..." Lékař mi pevně sevře pravici a na potvrzení svého bojového předsevzetí pokývne rázně hlavou, až mu poskočí brýle bartošky. Stejně se určitě loučil generál Moravec s českými parašutisty, než je poslal zastřelit Heydricha.

Za dva dny sedím v čekárně CARu. Naproti posedá mladý pár, odhaduji tak 26, 27 let. O kousek dál nervózně přešlapuje další mladík čekající na svých pět minut v té pro ženy tajemné komůrce...Nasazuji si sluneční brýle, aby mladí neviděli vrásky. Mohli by dojít k domněnce, že jsem nedočkavá babička a chci si tímto způsobem přijít k vytouženému vnoučátku...

Usadím se na lehátko. Mlaďoch na svém místě, tak to mě potěšilo🙂

"Paní Nováčková, vadilo by vám, kdyby tady pan kolega, který sbírá zkušenosti, provedl vyšetření?" Ale co by vadilo. Však jsem vystudovala pedagogickou fakultu a matně tuším, že jsem při promoci přísahala, že se budu aktivně podílet na vzdělávání národa. Objevím-li se ve kterémkoli lékařském zařízení a v okruhu 1km se nachází medik, ihned si přispěchá rozšířit obzory. Když jsem ležela na infekčním se žloutenkou, vypravovala lékařská fakulta zájezdy, protože "tak krásně zvětšená játra, kolegové a kolegyně, to se hned tak nevidí! No, nebojte se, jen si sáhněte."

Mladý začínající dentista mi přilepil na jazyk výplň, která měla samozřejmě být přilepena ke stoličce a následně mě téměř utopil proudem vody, kterou mi vstříkl přímo do krku (ale dnes je z něho výborný zubař - dobře si to natrénoval!) a to nemluvím o zástupech žákyněk lačných odebrat mi krev (a jako bonus vytvořit pár modřin, takže zdálky připomínám těžkou feťačku píchající si heroin).

"Tak, pan kolega udělá ultrazvuk  a když dovolíte, podívá se, jak se nám  roste sliznice." Své sliznici bezmezně důvěřuji, takže jistě potěší i oko nezkušeného lékaře. Jak roste sliznice pana docenta si netroufám odhadnout.

Chtěla bych vám v několika bodech (ne popořadě) vypsat pár fakt o těhotenství a některé netěhulky seznámit s tím,co je jednou čeká. Vše je především z mých zkušeností. Berte to trošku s nadhledem 😉

1. Máte nevolnosti? Čím víc si přejete, aby vám bylo konečně dobře, tím hůř vám vlastně je.

2. Mýty o tom, že těhotná musí za noc 10x vstát a jít čůrat nejsou pravdivé, těhotná musí totiž vstát minimálně milionkrát. (Ke konci těhotenství na WC dojde i po slepu a dokonce na autopilota.)

3. Už se nestydíte říct nahlas slova jako: Děloha, průjem, kvasinky a "strčil do mě prst" .

4. Vše co vám chutnalo, vám nechutná a naopak.

5. Chutě? Jaképak chutě, sníte vše na co přijdete i když to žádnou chuť nemá.

"Tak já nevím. Nemám ten - OHS?" Ležím na gauči a pozoruju zvětšující se pupek. 

"Cože máš?" manžel vypoulí oči. 

"No hyperovariální syndrom, ne? Koukni na to břicho..."

"A není to ta studentská pečeť, co jsi před chvílí celou zfutrovala?"

Moula. Změny váhy během IVF jsou přece způsobeny užíváním léků. Vůbec na to nemá vliv fakt, že už čtrnáct dní nedělám prudší pohyby a občas si dám na nervíky nějakou tu čokoládu... 

Nakonec to asi přece jen byla ta čokoláda🙂  A pozítří mě čeká PUNKCE. Už to slovo mě děsí. Nemohli by zákrok lékaři nazvat nějak - laskavěji? Doktor obhlédl vaječníky. Potvory celou snahu lehce bojkotují, ale prý se tam dva krásné folikulky utvořily. Tak teď si je musím dva dny hýčkat. Lékař se tváří soustrastně. Moc optimismu mi tedy nedodává... Ještěže tu má na zaučení pohledného mladého doktůrka. Aspoň se je na co dívat🙂  

1.7.2015 - mé malé prinzezně Terezce byly včera 2 měsíce a posledních 14 dní bojujeme u večerního kojení...kecám..někdy (jako např. dnes) už i odpoledního v 5... 

začíná to dobře....malá správně saje a pije jako o život... ale pak to přijde... nečekaně bum bác uragán.., začne se u prsa vzpouzet a šprajcovat se jako kdybych tam měla brněnský prygl, ale ucpala se zátka a ona to chce protáhnout.... zuřivě tahá a tahá ale divné i když mám prsa plné mlíka, nic jí neteče....

pak přijde fáze, že otevírá pusinku tak šíleně, že nechytne ani prso, ani dudlík, ani flašku..ani můj malíček zvaný "uklidňovák" jako kdyby úplně zapomněla jak se pije........(za to já si po 14 dnech začínám myslet, že chci vědět moc moooc jak se pije..víno 😀 - ještě, že nemám otvírák..vlastně ani víno...dala bych si určitě každý večer na uklidnění 🙂

poprvé jsem si ještě naivně myslela, že asi kaká (cháá panebože dej, aby to bylo jenom kakání 😀 ) opakuje se to pravidelně každý večer...teď už občas i odpoledne....

pomoc pomoc...hledám, hledám...ptám se strejdy gůůgla...ptám se tady v diskuzích a koukám, nejsem jediná kdo má takový problém...že prý i po Vigantolu se to stává.. no vysadila jsem ho a žádná změna, spíše mi to přijde horší.....

po 2 hodinách intenzivního pláče..takového toho bolestivého..maminko proč mi nedáš napapat když já to tak chci... a já to zkouším všemi metodami, ale prostě jí to fakt nejde....se mi ji konečně podařilo uspat (ještě že se držím a nekouřím, protože už bych si jednu bafla na nervy a víno ani vývrtku nemám)

Nebudu vás napínat. Nakonec jsem se přece jen vdala. Tetičky si oddechly.

Oddych ale netrval dlouho. Pár měsíců po svatbě jsem si všimla zvídavých pohledů skenujících můj pupek. Nepatřím zrovna k vychrtlinám a břišní pekáč s Jill se mi vybudovat nepodařil, takže se mi bříško pěkně klene. Tu více, tu méně - podle množství zkonzumovaných dobrot a cvičebního nasazení.

Zpočátku se okolí spokojilo s okukováním. Když zjistilo, že vypoulený pupek nemůže značit těhotenství (protože bych musela být už rok těhotná), začalo sondovat. "Tak co? Kdy do toho praštíte?" "Už byste měli začít uvažovat o miminku. Nejsi nejmladší." Těžší kalibr: "Podívej na maminku. Jak se těší na vnoučátka. Měli byste jí udělat radost." "Vykašli se na kariéru! (jsem učitelka, ehm...Neaspiruju na post ministryně školství). Rodina je přednější." A tak dále. A tak dále.

Zpočátku jsem se snažila být vtipná. NIcméně mé vtipné odpovědi provokovaly nové a nové otázky. Po několika letech už vtipná nejsem. Na blbou otázku blbá odpověď.

Rozněžnělá, starostlivá tetička/ sousedka/ spolužačka na srazu: "Tak co? Kdy bude miminko?"

Bezdětná, nerozněžnělá dotazovaná: " Víš, nikdy nevím, co na takovou, v mém věku naprosto nevhodnou, otázku odpovědět."

Jako malá holčička jsem si ráda představovala, jaké to bude. Jaké to bude kráčet uličkou kostela špalírem dojatých příbuzných a kamarádů, oblečená do pohádkově krásných šatů...A u oltáře bude stát ON. Jako malou holčičku mě nikdy nenapadlo, že ulovit toho Pravého může být tak moc složité. Chlapi jsou zkrátka nedostatkové zboží. A tudíž je třeba k jejich lovu přiložit návod k použití. Tak tady je:

Jak ulovit muže?

1. Rozhlížejte se kolem sebe. Toho pravého můžete potkat i při vynášení odpadků.

2. Zkuste supermarket po osmé večer. Poproste vyhlédnutou kořist o radu či pomoc při podání výrobku, na který nedosáhnete.

3. Navštěvujte galerie a muzea! Budete mít hned společné téma pro konverzaci.

4. Přihlašte se na kurz. Společný zájem vás sblíží.

Co si budu namlouvat.Vždycky jsem byla trochu divná. V dětském kolektivu jsem rozhodně nepatřila k průbojným holčičkám,

v zájmovém kroužku "Sportovní hry" jsem nevynikala, a ani tenis, na který mě rodiče zapsali s vidinou wimbledonského talíře, se nestal mým koníčkem. Nejraději jsem si četla zašitá někde v koutě, maximálně jsem se vypnula k pro mě nadlidskému výkonu a šla si hrát se dvěma kamarádkami na rodinu. Většinou jsem představovala excentrickou tetičku z Německa, která přijíždí na návštěvu, přiveze balík s čokoládou, sní pískovou bábovku, vypije bahnitou kávičku, podrncá panenku v kočárku a zase odjede někam na cestu kolem světa.

Asi mám štěstí, že komunisté to zabalili dřív, než jsem se hlásila na střední, protože někoho tak nekolektivního, navíc se zálibou ve hře na imperialistickou tetičku, by určitě soudruzi na střední nepustili.

A nebo smůlu? Možná bych zvolila povolání, kde se to mužskými jen hemží a nemusela kolem třicítky řešit otázku - Kde HO ulovit?

Na sřední s námi do třídy chodili celkem tři osoby mužského pohlaví. Jednoho hned první den klofla prozíravá spolužačka a dodnes se ho nepustila. Druhý byl silně věřící jehovista. Třetí byl fakt divnej... Lépe nebylo ani na vysoké. Při vzpomínce na dětská léta jsem si podala přihlášku na pedagogickou fakultu. Obor němčina - dějepis. Dva z celých třech spolužáků nás velmi brzy informovali, že mají přítele, třetí měl těsně před svatbou. Bída... Občas jsme se s ostatními nezadanými spolužačkami pokusily navštvit párty pořádanou studenty některé technicky zaměřené fakulty. Bída... Volní jen mimoni, ostatní v doprovodu dámy. Tu tam se nějaký zájemce objevil, ale láska jako trám z toho nikdy nebyla.

Ani nástup na základní školu, kde jsem pár let učila, neznamenal zásadnější obrat. Doufala jsem v nějakého toho pohledného tělocvikáře či osamělého tatínka. Na rodičovské sdružení ale chodily jen maminky a tělocvik učila důchodkyně, která nehodlala místo potenciálnímu sličnému tělocvikáři přepustit.

Nikdy jsem příliš nedala nějakému extra líčení a pěstění. Ráno vysprchovat, vyčistit zuby, nakrémovat obličej, případně ho trochu vybarvit a hurá do práce. V kanceláři mě stejně vidí jen mé tři kolegyně. Kolegy - muže potkám maximálně v kuchyňce, když si vaří ráno kávu a soustředěně zírají do svých smártfounů, aby si čekli novinky na fejsbůku. Občas si po práci zajdeme na pivo, kde vyřešíme problémy s Islámským státem a po čertech povedený gól Jardy Jágra.

Svoji vizáž jsem neřešila až do doby, než přišla ONA. ŽENA. Vstoupila do naší kanceláře jako náhrada za kolegyni odcházející do důchodu a spustila lavinu.

Během chvíle se naše jindy poklidná kancelář stala rušným místem. Kolegové ŽENU zmerčili a od té chvíle se dveře kanceláře nezavřely. Přicházeli řešit různé problémy, které jindy řešili prostřednictvím interní sítě. Přicházeli se zeptat, jak se dnes máme, a při té příležitosti nezapomněli pozvat ŽENU na oběd či na kávičku po práci. Samozřejmě vše platili a během popíjení pěli ódy na ŽENINY krásné oči, vlasy, jemné způsoby i intelekt.

A to jednoho zamrzí, že ano. Po podrobnějším prokoumání situace jsem došla k názoru, že bude třeba stát se také ŽENOU, protože pozornost mužů jistě není nepříjemná.

Nakoupila jsem příslušnou literaturu. O rafinovaných Francouzkách, elegantních Italkách,o tom, jak v sobě probudit ženskost...

Co je k tomu potřeba?

"Co kdybychom zkusili IVF?" vypálil na mě manžel při odpolední kávě.

V poslední době se zaobírám myšlenkou, jestli se o mě náhodou nepokouší předčasný přechod. Střídání nálad, návaly, no znáte to z internetových diskuzí. A manžel na mě s takovým dotazem. Zrovna jsem se nacházela v lítostivém rozpoložení. Mladší krásnější a úspěšnější sestra nedávno povila extrémě roztomilého chlapečka a i ostatní příbuzenstvo se nějak rozrodilo. V práci mi taky poslední dobou jdou všichni na nervy. Tak by se taková tříletá dovolená docela hodila. Takto oslabena souhlasím.
"Tak fajn. Jsme už na středu na třetí objednaní." opáčí manžel klidně zpoza novin.

A tak se spouští kolotoč schůzek, vyšetření, ultrazvuků... 

V nemocnici jsem do této doby byla pouze na návštěvě, z bílého pláště mám fobii a injekční stříkačka je pro mě synonymem středověkého mučícího nástroje.

Všichni zaměstnanci CARu (to znamená Centrum asistované reprodukce - to už jsem si zjistila. Jinak v celé proceduře figuruje tolik zkratek a záhadných pojmů, že jsem se dobrovolně rozhodla do problematiky příliš nepronikat) jsou velmi vstřícní a .... soucitní. Při pohovoru s nebohým párem nasadí velmi soucitný výraz, hovoří uklidňujícím hlasem a za každé situace drží palečky, aby se mimi podařilo. Stejně pořád nevím - jde vám o blaho bezdětného páru nebo o jejich peněženky...

Hned při první schůzce zaplatíme tučnou zálohu a vyfasuji tašku plnou léků. Zmocňuje se mě panika. Tolik léků, injekcí, globulí! Při své chaotičnosti to nemůžu nikdy zvládnout aplikovat ve stanovené časy.

Těhotenství není pro mnoho žen zrovna procházka růžovým sadem. V jeho rané fázi jej většinou doprovází nevolnosti, které postupem času vystřídají další nepříjemné komplikace. Asi nejčastějším a velmi palčivým problémem jsou otoky dolních končetin. Co dělat, když vaše kotníky postrádají svůj původní tvar, nepříjemně pnou a vy se téměř nevlezete do svých kdysi pohodlných botiček? Máme pro vás pár tipů, jak svým chodidlům můžete ulevit.

Hlavní příčiny nepříjemných otoků jsou především hormonální změny a nárůst hmotnosti budoucí maminky. Když se k tomu přidá navíc špatná cirkulace krve, je jasné, že na tyto dny nebudete zrovna radostně vzpomínat.

Nohy vzhůru, otokům klid

Základním klíčem k úspěchu je, že nohy musí být výše než hlava. Přes den raději více odpočívejte. Výsledný efekt této metody je sice krátkodobý, ale přesto příjemný.

Zapojte také tatínka

Požádejte svého partnera, aby vám pravidelně masíroval chodidla. Vzniklý tlak, jenž bude na nohy působit, podpoří mikrocirkulaci krve a přebytečná tekutina, která se vám ovinula jako had kolem končetin, se pozvolna vyplaví.

Na to, aby bol rozhovor potešením a prínosom pre každého z nás, aj od nás vyžaduje veľa. Dobre to opisuje jedno príslovie:

 Predtým, ako niečo vyslovíš, musia tvoje slová prejsť 3 bránami.

Na prvej bráne sa spýtaj sám seba: Je to skutočne pravda?
Na druhej bráne sa spýtaj sám seba: Je skutočne potrebné povedať to?
Na tretej bráne sa spýtaj sám seba: Je to odo mňa milé?

Až keď si odpovieme na všetky tri otázky "áno", vtedy môžeme s čistým srdcom vetu vysloviť. Kiežby sme sa to skutočne pýtali pri každej našej vete 🙂

Povedzme si však ešte niečo viac o rozhovore.

Myšlienky, ktoré sa raz napíšu, patria všetkým, nielen autorovi

Dobrý den maminky, chci se zeptat jaké značky tašek na kočárku máte a jak jste spokojené?

Já jsem si vybrala např. tuto: Babymoov Messenger přebalovací taška hibiscus.

Ahojte holky, tak i já jsem se pro Vás rozhodla sepsat naší ´´porodní story´´ 🙂

Tak konečně jsme se dočkali, myslela jsem si, že ten den už snad nepřijde... Čím blíže bylo k termínu, tím více jsem se nudila a byla opravdu v očekávání, takže domácnost neminulo každodenní uklízení apod. 🙂 Krátila jsem si tím čekání..

Byl pátek 29.5.2015 a mě čekala kontrola v termínu, takže přesně ve 40tt... Kontrola dopadla dobře, dle UZ váhový odhad na 3300g, méně plodovvky, ale vše v pořádku, k porodu nic nenasvědčovalo. Pokud by se nic samo nespustilo, čekalo by nás zhruba za 10 dní vyvolání... Uběhl pátek...

Byla sobota 30.5,2015 🙂 A ten den to začlo... Mimořádně po dlouhé době mě přítel vyvezl na jeho fotbalový zápas, těšila jsem se, že alespoň přijdu na jiné myšlenky a mrknu konečně na přítele 🙂 No už od rána jsem měla divné tušení, lítala jsem na záchod snad každou chvíli, ale moc jsem tomu nedávala, protože tenhle stav už tu jednou byl... Po cestě na fotbal mě tak podezřele 2x píchlo v podbřišku, nějak jinak, tak jsem si říkala, že by? Ale bylo to fakt jen 2x, pak už nic.. Nutno dodat, že cesta byla fakt jak polní, takže jsem si dělala srandu, že ze mě to dítě přítel nejspíš vyklepe už po cestě :D

No fotbal byl celkem vzrušující, několikrát na mě letěl balón, takže párkrát jsem se tak skrčila, že bylo mimčo snad až za páteří :D A to už jsem se známou po boku vtípkovala, že teda jestli to nebude dneska, tak už fakt nevim :D Skončil fotbal a my vyrazili domů, vlastně ještě na obědo-večeři k rodičům.. Tchýňka dělala obalovanej květák.. S tak velkou chutí jsem se nacpala a po jídle vtipně prohlásila: Tak jsem nacpaná a teď už můžu jít rodit :D No bůh mi požehnal a tak se i stalo...

Dorazili jsme domů, ulehli k telce, koukali na filmík a najednou byl večer okolo desáté... bolístka sem, bolístka tam a já si toho ani nevšimla.. Najednou kolem půl jedenácté začli být ´´bolesti´´ pravidelné, tak jsem si říkala, že by? Vzala jsem tužku a papír a zapisovala... jejejej máme tu kontrakce po 5 minutkách 🙂) Bolestí se to fakt nazývat nedalo :D Tak jsem si říkala, počkám 2 hodinky, aby to nebyli poslíčci.. dvě hodinky pryč a stále to jelo 🙂 Jenže mě bylo až moc dobře :D Tak jsem si řekla, že to půjdu zaspat.. jojo haha :D nešlo to samozřejmě... čas mezi kontrakcemi se krátil, ale plodovka nepraskla, nic se nedělo a mě pořád bylo dobře 🙂 Kolem druhé ráno jsem si tedy dala sprchu, pak vanu a čekala a čekala... čas mezi kontrakcemi se opět krátil a už byli tak po 3 minutkách... Tak jsem tak chodila po bytě, dobalila poslední věci do tašky do porodky, udělala jsem si sebou čaj do termosky, nějakou sváču a hups, najednou byli 4 ráno 🙂 Kontrakce už byli cítit trochu více, ale pořád to bylo v pohodě.. šla jsem teda probrat přítele, abychom vyrazili, že nás maximálně pošlou domů...

Po narození Adrianky jsme s manželem oba byli názoru, že jedno dítě stačí.

Jak šel čas, tak se náš názor změnil na "možná jednou bude druhý".

Ale Valinka se rozhodla, že chce mezi nás teď a ne až za pár let 😀

V dubnu 2014 jsem vysadila antikoncepci. Ale vůbec ne, abych otěhotněla, ale proto, že mi dělala v těle neplechu.

V pauzách kdy se antikoncepce nebere mi už tři měsíce po sobě nepřišla menstruace.

Jedna hodná maminka mi poradila bylinky na srovnání cyklu a já, i když jsem na bylinky nikdy moc nevěřila, jsem to zkusila s tím, že lepší než do sebe začít cpát hned nějakou chemii.