Asi většina z nás už stačila zaznamenat, že se v naší blízkosti čím dál častěji pohybují malí nezvaní hosté, a to zejména vyskytujeme-li se někde v přírodě, u vody či v lese. Ano, vaše tušení se ubírá správným směrem – řeč je o obtížném hmyzu. I když se snažíte udělat vše pro to, abyste se blízkému kontaktu s těmito okřídlenci vyhnuli, tak jako tak na vás nezřídka zaútočí.

Pokud nejste na hmyzí bodnutí alergičtí, štípance můžete ošetřit sami. Mezi tzv. „babské rady“ patří například octový obklad, přiložení plátku cibule nebo potření kapkou levandulového oleje. Místo vpichu je žádoucí chladit ledem, studeným tvarohem apod., aby se jed dále nešířil. Ideální ale je, máte-li u sebe přípravek, který je k ošetření štípanců přímo určený.  

V lékárně je k dostání například Dapis gel, zklidňující gel při poštípání hmyzem, zejména komáry, vosami a včelami. Obsahuje jedinečné přírodní složky - extrakt z rojovníku bahenního a včely medonosné. 

Účinně a zároveň velmi šetrně zklidňuje pokožku po poštípání. Je praktický, dobře se roztírá, příjemně chladí, rychle se vstřebává a nezanechává mastný film.

A nyní máme pro 5 z vás, kteří správně zodpoví následující otázky, a my je vylosujeme, připraven Dapis gel a další báječné letní ceny! 

Co můžete vyhrát?

Milé maminky, 

 připravili jsme pro Vás soutěž o balíčky značky Bebivita. 

 Ukažte nám fotku vašeho malého Jedlíka a vyhrajte jeden z 5 balíčků. 

Bebivita je německá značka kojenecké a dětské výživy, která nabízí rodičům a jejich dětem vysokou kvalitu produktů, v mnoha chutných variantách, za příznivý ceny. Každý výrobek Bebivita obsahuje cenné živiny (vitamíny a minerály), které jsou přesně přizpůsobený požadavkům dítěte. Více informací na www.bebivita.cz. 

Je tak lehké nadávat na důchodce. Jak nás nepouští v těhotenství sednout v MHD, jak jsou zatrpklí a protivní. Jak se cpou v obchodech, přebírají zeleninu, nadávají na matky na mateřské.

Co se na to podívat z druhé stránky? V době jejich mládí těhotenství nebylo žádná nemoc. Těhotné často dělaly práci, která byla opravdu těžká, takže hcvilka stání nepřijde starším lidem jako nic zvláštního. Zatrpklými a protivnými je dělá tento svět, nehledě na to, že takto naladění nejsou všichni, my si jen těch protivných víc všímáme. Kolik babiček nám ulpí v mysli po jedné cestě v MHD, kde nám jedna stará paní vynadá, kam se s kočárkem cpeme? Jen ta jedna, i když jich tam mohlo sedět dalších patnáct. A spoustu lidí pak bude nadávat na důchodce jako celek. V obchodech si vozík dotlačí až k regálu, protože se o něj leckdy opírají a nebo se o něj bojí. A že je jich plný supermarket? Ono je to pro ně často jediný program, který mají, když se na ně jejich děti a vnoučata, pro nedostatek volného času, "vyprdnou".

Jak je lehké pořád si stěžovat na tchýně. Ale ony to (tedy většina) myslí dobře. Ač nám jejich rady přijdou zastaralé, hloupé a nevyžádané, kdybychom je nezajímaly, prostě by si nás nevšímaly. Tchýně jsou matky vašich partnerů, už proto si zaslouží alespoň vyslechnout.

Neříkám, že to jde vždy, ale někdy je třeba jít tou těžší cestou pochopení. Když je na mne protivná starší paní, řeknu si, že asi má těžké období, kašlou na ní děti i vnoučata, trápí ji zdraví,...

Radu si od lidí vyslechnu vždy, ať je jakákoliv. Od rodiny to znamená, že jim na mně záleží. Rady ohledně dětí poslouchám a sama si je roztřídím, někdy v sobě má i hloupá rada kousek dobrého.

A protože jsmena MK, tak prosím o toleranci. Nikoho tímto článkem nenapadám neurážím ani nesnižuji. Článek není reakcí přímo na MK, celkově odráží můj názor na svět kolem mě 🙂

Dítě na těle

aneb

pokus o zápis do české knihy rekordů v počtu lidí na jednom místě s šátkem nebo nosítkem s dítětem na těle

30.8.2014 park Mirakulum v Milovicích

Sčítání začne ve 14:00 u Hradu. Přijďte včas.

Nošení dětí

V rámci iniciativy Všichni jsou na koníku vítám u nás paní Michaelu Šilhavou, která zodpovídá a pečuje o dárcovský program na klinice reprodukční medicíny Unica Brno.

Čemu se zde věnujete a jak dlouho zde pracujete?

Věnuji se ženám, které nemohou otěhotnět, především však ženám, jejichž léčba vyžaduje pomoc darovaného vajíčka, nebo darované spermie. Na klinice Unica v Brně a v Praze, u pana profesora Zdeňka Malého, mám tu možnost pracovat již 5 let. Zodpovídám a pečuji o dárcovský program, převážnou část své práce tedy věnuji  péči o dárkyně a příjemkyně vajíček.

Snažím se vytvořit co nejlepší pozitivní “energii” celého procesu, aby jak pro budoucí maminku, tak pro ženu dárkyni byly dodrženy ty nejvyšší všechny medicínské, etické, legislativní a sociální aspekty. Mou letitou snahou je poukázat na bezpečnost, radost a krásu celého tohoto procesu.

Původním vzděláním jsem dětská sestra, několik let jsem pracovala na dětské klinice. Věnovala jsem se a stále se věnuji  studiu psychoterapie. Mými vzory a učitelkami jsou úžasné ženy jako Květa Palusková, Ebba Boyesen a Mona Lisa Boyesen, které mně naučily, jaký je duchovní a energetický rozměr lidského bytí a jak je velmi důležité pracovat v psychologii nejen s duší, ale i s tělem.

Na základě psychoterapeutické biodynamické školy jsem se naučila velmi silně vnímat a vidět nejen to, co pacientky potřebují, ale jak by ženy měly být sami sebou.

po včerejším rozhovoru se svou kamarádkou a nedávném přečtení článku o pocitech neplodné ženy jsem se rozhodla napsat tento článeček. Snad někomu pomůže, že v tom není sám...

Včera jsem se bavila s kamarádkou, která mi se slzami v očích sdělila, že vůbec nemá ráda svou osmiměsíční dcerku, že od porodu si k ní stále nenašla cestu. Musela jsem ji uklidnit. Mně to trvalo rok, než jsem si našla cestu ke svému synovi a rok a půl než jsem ho začla opravdu bezmezně milovat...

Po dětech jsem strašně toužila, když mi bylo 26 let. Děti bohužel nepřicházely, po čase u nás nastal marast IVF a KET a dítě přišlo, když mi bylo 32 let. Ve 26 moje hodiny bily jako hrom. Ve 32 bylo ticho po pěšině. Těch 6 let mezitím, kdy jsem se plácala v tom, že jsem neplodná, aniž bych chtěla, když jsem vždycky chtěla mít děti a každá kráva je má a já ne, to bylo opravdu psycho. Dostala jsem se i do fáze, že jsem odmítala chodit na akce, které byly s dětma. Cítila jsem se být absolutně mimo kolektiv. Nesnášela jsem blbý kecy o tom, že neumíme souložit nebo o tom, že nemám děti, protože honím kariéru. Ani jedno ani druhé totiž nebyla pravda. 

No a pak to přišlo. Po dalším KETu najednou //, které jsem už tak nějak vlastně ani nečekala. Neříkám, že jsem neměla radost. Měla, obrovskou. Konečně. Konečně je to tu... Pak přišel 6tt a masivní krvácení - hematom. Dva týdny jsme se plácali v nemocnici, jestli to dáme nebo nedáme. Po propuštění mi neustále všichni doktoři tvrdili, že nemáme vyhráno. Ať se vlastně ani netěším, že je to stejně nejisté a dokud nemám v kočárku zdravé dítě, ať krotím své emoce. Těhotenskou průkazku jsme vyfasovali až ve 20tt, kdy už to konečně vypadalo, že to snad i klapne. Pak po zbytek těhu hrozilo, že budu muset lehnout do nemocnice na udržení, k čemuž nakonec vlastně ani nedošlo. Nevím, co mě tak poznamenalo. Jestli ty léta psychického strádání nebo toho, že jsem se zatvrdila v tom těhotenství, že to vlastně nemusí dopadnout... Nevím. 

Potom přišel porod a najednou jsem měla dítě. Dítě, které řvalo celé dvě hodiny na porodním sále a já vlastně ani nevěděla, co s tím... 🙂 Po porodu totiž nepřišlo NIC. Ale opravdu NIC... Fungovala jsem jako matka, která se stará o dítě. Plnila jsem své povinnosti, ale něco tam prostě chybělo... ☹ Nikdy jsem si nepoložila miminko nahé na své tělo, celkově jsem ho strašně málo chovala. Prostě nějak chyběl ten citový vztah a nevím proč. ☹ Opravdu jsem mívala stavy, že jsem chtěla, aby si ho někdo odnesl. 

Postupem času jsem zjistila, že je nás takových víc. Jen o tom nemluvíme. Cítíme to jako totální osobní selhání. Tak dlouho jsem toužila po dítěti a najednou je tu a já nemám tu lásku? Divné, co? Pak když jsem o tom začla mluvit, tak jsem najednou zjistila, že mám spoustu kamarádek, které měly úplně stejné pocity, ale styděly se o tom mluvit. Kdo by to taky pochopil, že? Pouze žena, která to zná...

Ahojky Maminky, tak jsem se konečně dostala k tomu,abych se také svěřila se svým příběhem-porodem. Musím říct,že jsem se na porod těšila,a nenervovala se a nenechala se nikým a ničím nervovat.Termín jsem měla 25.května 2014. Celé těhotenství probíhalo bez komplikací, to že jsem měla nízký tlak,nebo mi v prvním trimestru bylo špatně jsem neřešila,a užívala si každý den 🙂 V třetím trimestru se bohužel stalo, že mi začalo tvrdnout hodně bříško,a to konkrétně v 32. týdnu, tak jsem si poležela tři a půl dne a tři a půl noci v nemocnici na kapačkách, a z toho jsem dvě noci byla na čekankách a zažila jsem dva porody, a to jsem oplakala,bála jsem se moc o miminko,a však víte, že to je nelehké citové období, natož když něco není v pořádku. Díkybohu po již zmíněné době mě propustili z nemocnice domů,a já jsem se opatrovala a šetřila co to šlo 🙂 Pak mi začaly otékat ruce,a ke konci těhotenství i nohy,a to opravdu hodně :( Tlak jsem měla dvakrát vysoký, a nic nenasvědčovalo tomu,že bych měla mít Preeklampsii. Od začátku května jsem si každý den říkala, tak holka už se to blíží,kdypak to asi přijde. Samozřejmě rodina a přátelé si přáli,aby se miminko narodilo např. 29.května to má narozky mladší ségra, nebo 26.května kolegyně mé sestry, pak 25.května přímo v termín porodu má narozky kamarádka. Někteří tvrdili,že budu přenášet, takže padali další přání termínu porodu v červnu 🙂 Já si říkala v duchu,že by se mohl splnit sen,který se mi zdál,že porodím 14.května...a nic...ale poslíčky jsem párkrát měla. Blížil se termín porodu a to také jistě znáte všichni byli dosti nervní 🙂 a já z nich 🙂 Tatínek, můj manžel budoucí jen při vyslovení slova porod,trošku bledl,ale byli jsme domluvení, že až přijde tak chvíle...když to nebude zvládat,tak bude na chodbě a počká si...V sobotu 24.května na můj svátek (Jana) jsem si řekla, tak dneska by ses naše štěstíčko mohlo narodit,a když ne dnes,tak přímo v termín porodu bylo by to krásný 🙂 a musím podotknout,že mi nebylo zrovna dobře...Únava,a takový divný pocit...asi určitá nervózita mnou cloumala od rána, odpoledne víc,a večer když jsem se sprchovala, tak jsem se lekla, že už mi odtéká plodová voda...V klidu jsem přišla za manželem,a řekla,že radši pojedeme do porodnice,že si nejsem úplně jistá (protože všude to popisují jinak...jak je to s odtokem plodové vody), ale že mi možná trochu odtekla,a že cítím,že bych měla jet do porodnice. Vše jsem měla už měsíc sbalené, tak jsem se jen rozloučila s naším labradorem a jeli jsme...to bylo cca 22:10 h.. V porodnici mi hned podali košili ať se převléknu,poté mi natočili monitor a mezitím z vložky,kterou jsem jim přivezla zjistili,že to tedy plodová voda ještě není,ale že si mě tam nechají radši,a dali mě na čekanky, kde jsem se setkala s paní,která měla silné poslíčky. To bylo cca 23 hod. loučení s manželem bylo, tak zítra si pro mě přijedeš když se nic nebude dít a pa....Ale intuice žen je opravdu zvláštní, protože ve tři hodiny ráno,kdy jsem trošku dřímala, mne probudilo,takové lupnutí,leknutí a nevěděla jsem co...a jen jsem cítila to teplo...a začala mi odtékat plodová voda,to už jsem si byla jistá,a šťastně jsem napochodovala s vložkou za sestrou,že bych řekla,že teď to je plodová voda určitě 🙂 a ona mi to potvrdila a šla připravit kapačku s antibiotiky na Streptokoka. Ve čtyři jsem začala mít kontrakce a v půl páté odešla hlenová zátka. Já se ptala sestry kdy můžu zavolat manželovi,ta mě ujistila,že je čas..v pět ráno přijde primář,prohlédne si mě a pak se uvidí. Jak řekla,tak se stalo...a výsledek...nebyla jsem otevřená vůbec...Bolesti se začali stupňovat,prodýchavala jsem to,a věřila,že dnes porodím....jelikož primář mi řekl,no snad dnes porodíte,kdyžtak to další den ráno vyvoláme....:( V půl osmé mě poslali na snídani,že když se neotvírám,že to bude ještě dlouhá cesta,tak ať se posilním, u snídaně jsem měla kontrakce cca po sedmi minutách, po hodině najednou po třech minutách,a tak to už zůstalo...otevřená jsem byla na 1 cm...Poslali mě na svačinu, nejen,že jsem neměla chuť,ale navíc po chlebu mě pálí žáha,bála jsem se,abych pak nezvracela...nesnědla jsem nic...Kolem půl 12 cca přijel manžel s věcmi, s tím,že dnes asi porodím,že se na mě jde podívat a pak ještě zajede domů vyvenčit hafana, když jsem "v pohodě",ale to jsem řekla,že začínají být ty kontrakce fakt silné...Primář mě vyšetřil a sdělil sestře ať mě vezme na přípravu,že jsem na 3 cm. Při klystýru jsem měla už takové kontrakce,že jsem si říkala,já jí porodím tady 🙂 A poté v koupelně jsem nedokázala myslet na nic jiného než na tu bolest,a byla to jedna kontrakce za druhou...Mezitím to sdělili manželovi,který jaksi nechápal,že se ta situace změnila 🙂a jel rychle na chvíli domů. Když kolem půl jedné přijel,už jsem ležela na sále,a oči jsem otvírala jen když to šlo...a šlo to špatně...únavou jsem ztrácela vědomí..usínala...Píchli mi Oxytocin...nu žádná sláva...a do toho mě začalo zlobit srdíčko...Tachykardie,ale Miminko naštěstí v pořádku...Několikrát mě vyšetřovali,a já byla otevřená cca na 3 cm kolem půl 4, řekla jsem si o Epidural,i primář souhlasil, že by to mohlo pomoct porodu...aby se rozjel...Píchli mi Epidural,ulevilo se mi,že jsem zvládala zase komunikovat. Čas se vlekl,a kolem šesté mi dali další Epidural. Blížila se osmá hodina a já jsem měla takové bolesti,jak maminky uvádí...že Tě to zlomí vejpůl 🙂 a jelikož jsem byla otevřená cca na 8 a půl cm,věřila jsem,že do desíti porodím 🙂 A dozvěděla jsem se, že mám bílkovinu v moči, to že jsem měla tak strašně oteklé nohy, že se sestry na ně dívali s hrůzou v očích,a to nepřenáhím.....Takže Preeklampsie potvrzena...V půl desáté jsem byla na 8 a půl centimetru...a to už jsem měla dávno pocity na tlačení, chodila jsem s manželem do sprchy,který mi byl neuvěřitelnou oporou. Pak kolem 22: 20 hod. přišel primář, pomyslela jsem si, tak a teď to řekne, zatlačte ... Místo toho řekl...Je mi líto, ale musíme udělat Císařský řez...Musím se přiznat,že jsem to vůbec nečekala,byla jsem odhodlaná to zvládnout a zvládala jsem to doteď...tak proč????Řekl,že je to nepostupující porod, a že musím akutně na sál....Rychle jsem stačila říct, že chci Spinální anestezii a manžela mít u sebe. Pan primář naprosto skvělý lékař a člověk, bez mrknutí oka řekl, že ano,a pak to šlo tak rychle. Bandáž nohou, zastavení Oxytocinu...ale bolesti jsem dál měla, pak přechod na lůžko a převoz na sál...A po napíchnutí Spinalu,to byl fofr ještě větší,během chviličky u mě byl manžel,dost bledý strachy...o nás...Nevěděli jsme jestli se nám za chvíli narodí holčička nebo chlapeček...chtěli jsem být překvapeni...a já si byla jistá, že to bude holčička a manžel si to moc přál...po chvíli kdy jsem ucítila tlak v břiše, pak takové zvláštní lupnutí a pak ten nejněžnější a nejkrásnější hlásek na světě....V tu chvíli jsem už měla zimnici...a drkotajíc ptám se svého milého : "Co to je" ? Anesteziolog řekl, tak se podívejte Tatínku. Jenže neměl hned takový výhled,aby to mohl říct,a pak už jen slyším holčička...Chtěla jsem moc plakat,ale nešlo to,asi únavou...A při pohledu na manžela a na jeho oči,tedy spíš ty škvírky štěstí..jsem byla ta nejšťastnější na světě 🙂 A naše Barborka nejkrásnější na světě...zahlédla jsem jí na chvíli...Měla jsem hroznou zimnici,která trvala asi dvacet minut...Odvezli mě na pokoj..a Maličkou přivezli,ať jí vidím...nedá se popsat ten pocit štěstí...Manžel byl absolutně dojatý a šťastný, že jsme v pořádku....si si myslíte...tak to je vše...ale není. Ráno přivezli Barborku na kojení,přisála se na první pokus,pyšně jsem na ni hleděla a řekla manželovi,že jdu rodit znovu,opravdu si nevymýšlím,řekla jsem to a stojím si za tím furt...Jenže po pár hodinách za mnou začali chodit pediatři,že Barborka ublinkává,tak jsem řekla,že to je časté po porodu,napolykají plodovou vodu a pak mají chuděrky takové trable...Jenže za chvíli i sestra s kamennou tváří,že ublinkává...Pak přišla hlavní doktorka z pediatrie,že převezou Barborku do nemocnice kde mají dětskou JIPku...ještě jsem se držela,byla jsem si jista,že převezou i mě s ní...Jsem přece maminka...musím být s ní...navíc i kvůli laktaci nééé?Jenže řekli,že to nejde,že převezou jen jí.....trošku jsem plašila,víc plakala...Manžel se držel...Malou odvezli...Volala jsem hned v úterý ráno, a že je v pořádku...že ji,ale udělají testy další....Večer jsem volala zas, a zase mi bylo řečeno,že je v pořádku...Ve středu ráno i večer totéž je v pořádku...a že bych mohla přijet já za ní,že tam mají místo pro mě...Jenže v noci mi začalo být divně...nedá se to popsat...Tlak,nepříjemné pocity...Změřili mi tlak a už to lítalo, měla jsem hodně vysoký tlak a Preklampsie se začala rozvíjet do té horší úrovně...ráno to bylo ještě horší, dali mi už x-tou infúzi....a na speciální přístroj hlídající tlak po patnácti minutách,tak vysoký tlak jsem měla,hrozila mi mrtvice...pak přístroj na odměřování dávky infúze...a do toho jsem řešila jak se dostanu na Kladno,ale věděla jsem,že bude problém,že mě pro změnu nepustí...což se potvrdilo...Lékař z nemocnice kde byla Barborka byl dosti udiven náhlou změnou situace a najednou řekl (a to byl čtvrtek),že dnes už to nepůjde,ale v pátek bychom Vám dcerku tedy přivezli...Nemohla jsem se dočkat pátku...Bylo kolem desáté hodiny,když jsem slyšela pravidelné pípání inkubátoru,který byl slyšet na chodbě....a já už věděla,že za chvíli mi bude nejlíp 🙂 Dojetím jsem nemohla ani plakat.....Konečně po dnech a nocích hrůzy ji mám u sebe lásku mojí největší...Tlak jsem měla tuplem vysoký,ale pak už to bylo jen lepší...Z Preklampsie jsem se dostala a tlak mám v pořádku, léky jsem brala doma cca tři týdny a nyní jsem v pořádku..Zažila jsem si vlastně dva porody..přirozený,bez závěru a císaře..a Maminky,můžu Vám říct, šla bych do toho hned den po porodu jak jsem řekla,každá ta kontrakce za to stála...Protože já jsem MAMINKA, a jsem ta nejšťastnější žena na světě a mám naprosto úžasného manžela,který byl u porodu tak skvělý a báječný,že pláču jen při vzpomínce, a na závěr mám tu nejkouzelnější a nejkrásnější holčičku na světě! Moc Tě Miluju Baruško a můj drahý budoucí mužíčku Luboši !!!

Papus (což je řecky Nikolčin děda) odjel na dovolenou, takže jeho zahrada se stala na víkend naší zahradou. Táty zahrada je prostě krásná oáza klidu, ale není vůbec dělaná pro děti, až na malé pískoviště a klouzačku. A tak jsme si ji na víkend přivlastnili a přizdobili k obrazu svému. 

Napustili jsme obří bazén, pověsili houpací síť a postavili stan.
V pátek jsme si opekli vuřtíky, vše připravili a večer tábořili. Teda do té doby, než Nikča uslyšela kočky, jak se mrouskají. Lekla se a ptala se, co to jako je? Tak jí to táta vysvětlil a ona, že se bojí a že jde spát domů k babičce. Nakonec si to rozmyslela, že tedy vydrží s námi. Do stanu se jí ale moc nechtělo, až když jsem ji řekla, že kočičky přijdou určitě v noci ke grilu na návštěvu a že by po nás lezly, tak řekla, že tam teda vleze, co má s námi dělat. Trochu zhýčkaně jsme si ve stanu nafoukli velkou matraci, pryč jsou doby karimatek. Jenže ta byla spíš k zlosti. Luky málem chytil mořskou nemoc, jak se to s ním houpalo při každém mém otočení.

Pak jsme konečně všichni ulehli. Luky ještě něco řekl a Nikča hned na to: "Tati, cos říkal, že jdeme z toho stanu pryč?" 🙂 No moc si to užívala. Za chvíli: "Mami, já ale vůbec nic nevidím, nemůžu si na tebe rozsvítit baterku?" A aby toho nebylo málo, tak já si z venčí přitáhla v nohavici od tepláků mravence. A ten hajzlík mě pořádně kousnul. Už vás někdy kousnul mravenec? Pálí to jak ďas. Já začala pěkně vyšilovat, co mě to proboha štíplo a hledala jsem všude možně. No a Luky, ten z nás byl hotovej. Kdo by taky nebyl? 🙂

Nakonec jsme všichni usnuli a vzbudili se až ráno. Celý víkend byl parádní. Díky bazénu a teplému počasí se u nás postupně vystřídala půlka Jablonce 🙂 Klidně jsme mohli vybírat vstupné.  Jen ten štípanec pálil ještě druhý den - poctivě jsem ho mazala www.bepanthen.cz.

Snad na stanování nezanevřeme. Na zkoušku to bylo celkem fajn.
Nikča měla premiéru už loni 🙂

Minulý týden jsme byli s Lukym na svatbě našim kamarádům Martě a Danovi. Ta svatba byla...neuvěřitelná, nezapomenutelná, spontánní, nenucená, prostě nádherná. Myslím si, že pro mnohé může být inspirací, proto vám chci o ní napsat.

Na koláčkách jsme si smlsli měsíc před svatbou a byly vynikající. Přímo na svatebním oznámení byl odkaz na bližší informace. To jsem viděla poprvé. Brzy se bude vdávat další naše kamarádka a ta má ty informace na stránkách ještě lepší, ale to vám neukážu, ještě byste tam chtěli s námi a tolik místa tam určitě nebude 🙂

Den D začal v pět hodin odpoledne na Vrátě (vesnička, kde Marťa vyrůstala) v místní hospůdce. Počasí vyšlo nádherně a díky tomu mohlo vše proběhnout podle plánu jako garden party. 

Hned u vchodu se nás ujal "asistent" Kuba a rozdal nám modrá dřevěná srdíčka. Na ta jsme se měli podepsat bílým fixem a zapíchnout k nim myrtu. Spolu s tím si vybrat jeden list papíru s cizím jménem. Danou osobu pak každý musel najít, promluvit si s ní a nakreslit její portrét, jako dárek pro nevěstu a ženicha. U některých se pěkně nasmáli a byl to skvělý stmelovací manévr. 

Výzdoba:
- už cestou byla navigace spolu s balónky, díky ní jsme zdárně dojeli až na svatební parkoviště. Cedule Vrát nás vítala s modrým a růžovým balónkem, tak bylo jasné, že jsme správně.
- lampiony, bílé papírové pivoňky, fotografie jich dvou, skleněné lucerny na svíčky omotané jemnou puntíkatou stuhou
- světýlka
- dva červené balónky ve tvaru srdíček, které plápolaly na trávě kolem bílých dek na ležení

Program:
- malování obličejů
- fotografka s kameramanem obcházeli s různými rekvizitami hloučky lidí a tvořili zajímavé fotky (už se na ně moc těším)
- krájení svatebního dortu (ten byl mňamózní). Luky říkal, že nejlepší byla ta lízátka. Na fcb najdete autorku jako DortyOdMarky. Její úkol zněl jasně, vytvořit dort podle ubrousků 🙂 Každé patro jiná chuť. Vynijaící!
- obřad - o tom až za chvíli
- rozbíjení talíře
- přípitek (Cinzanem - mňam)
- focení - parádní
-  házení svatební kytice (tu svou si nevěsta nechala a hodila krásnou "druhosvatební")
- tanec, tanec a tanec
- po celou dobu plno jídla a pití (z toho bych vychválila grilované maso, protože to se jen rozplývalo na jazyku a pak ještě sušenky cookies. Až na ty slané, které mě mezi sladkými zaskočily, to byl svěží nápad, který se jen tak na svatbách nevidí).

Samotný obřad:

Začal až po půl desáté večer. Svědkyně a ostatní "pomocníci" rozmístili všude okrasné pytlíčky se svíčkami. Rozsvítili se světýlka a lampióny, sluníčko zapadlo a cvrčci cvrdlikali. Romantika. Vytvořili jsme špalír a ženich procházel k obřadnímu místu, k tomu hrál klavírní doprovod. Pak šly svědkyně. Za nimi my ostatní, kteří jsme se rozřadili, aby mohla projít holčina, která rozhazovala růžové okvětní plátky. Pak začaly Marti kamarádky sborově zpívat spolu s klavírem a Marťa vyšla. Byla krásná. A co se mi moc líbilo, když dorazila k Danovi, tak se drželi za obě ruce a to po celou dobu obřadu. Při gratulacích holky vydržely a zpívaly těch písniček snad téměř dvacet. 

Noční svatba je prostě jedním z mých nezapomenutelných zážitků, které si uchovám na celý život.

Hromadnou fotku naší bandy ještě dodám...

A co vy? Máte nějaké svatební tipy. Brzy se chystáme na další, tak ať se můžu inspirovat: dárek, hra...??? 

Ideální řeka na sjíždění s malými dětmi? Jizera. Ideální výlet v létě s dětmi? Malá Skála. Ideální trochu adrenalinový zážitek s tříletými? Žlutá plovárna.

Ten víkend jsme si krásně užili. Byl zrovna sváteční (5. 7.) a tak se na řece sešlo více vodáků. Z počátku to vypadalo, že je počasí opět proti nám (už jednou jsme výlet odkládali), ale nakonec to byl krásný den plný zážitků.

Takže s malými dětmi vřele doporučuji Žlutou plovárnu na Malé Skále. My si voucher pořídili přes slevomat, ale i bez něho mají velmi přijatelné ceny. Ráno jsme dorazili na místo, zapůjčili si kanoe a další výbavu: pádla (bez nich by to nešlo🙂, barel, vesty (i vestičky pro malé) a vypluli jsme. Teda tu první část k jezu jsme šli a jez sjížděli jen chlapy, ale pak už jsme nasedly a s drobnými drhnutími (vody moc nebylo) jsme pluli krásnou přírodou. Holky - Nikču a Elis to moc bavilo, pořád si ráchaly nohy ve vodě a pak tam vypraly, co se dalo, ještěže jsme měli s sebou náhradní oblečení. 

I na bepanthen došlo, ještěže byl v batohu🙂

Výbornou zastávkou byla restaurace Zrcadlová koza. To, že jsme neudělali s výběrem chybu bylo zřejmé už na začátku, kdy jsme horko těžko hledali místo na sezení. Chutné jídlo a koutek pro děti byl třešničkou na dortu. Akorát jsme čekali, že nalezeme do lodí a ještě kus cesty nás čeká, ale za druhou zatáčkou už jsme vystupovali v Dolánkách - naší cílové stanici. Zde jsme měli na výběr: pěšky, koloběžky či vlakem. Vyhrál vláček, protože holky už byly dost unavené. Bonusem byla cesta zdarma, protože za tu jednu zastávku průvodčí vlak celý neprojde 🙂. 

Takže až nebudete vědět kam vyrazit, tak určitě sjeďte Jizeru, stojí to za to!

Milé maminky, 

připravili jsme pro Vás soutěž o 3 balíčky letní kosmetiky společnosti Bioderma, jeden v hodnotě 700 Kč. Ceny do soutěže věnoval internetový e-shop Lékárna.cz

Lékárna.cz není jen tak obyčejný e-shop, kam si zajdete pro něco na chřipku. Je to také velká pomocnice se zdravím a krásou celé vaší rodiny, sežene vše potřebné na osobní hygienu i úklid, miluje přírodní produkty a pro malé, velké i seniory nabízí skvělé doplňky stravy. 

Navíc sežene něco pro zdraví nebo na zub i pro vaše mazlíčky a také ráda vypadá dobře, proto má širokou nabídku kosmetiky.  Ze všeho nejvíce ji ovšem baví děti, malé i ty větší, a má pro ně vše od plínek, výživy, kosmetiky, monitorů a chůviček a vitamínů až po potřeby pro jejich maminky.

"SVĚTLO! VSTÁVÁME! JE SOBOTA, MUSÍME TOHO FŮRU STIHNOUT!"

"NO SAMOZŘEJMĚ CHRÁPOU. A TO UŽ JE ČTVRT NA ŠEST."

"JDU NA NĚ ČUMĚT, DOKUD SE NEVZBUDÍ."

"KDYŽ BUDU STÁT DOST BLÍZKO, TAK TO OKO OTEVŘE."

"JÁ MAM ČASU DOST."

"SMRDÍ MI Z HUBY, CO? MÁŠ MI ČISTIT ZUBY."

V rámci iniciativy Všichni jsou na koníku vítám u nás DiS. Elišku Řiháčkovou Remundovou, která  pracuje jako dentální hygienistka.

V současné době je na MD a občas vypomáhá v ordinaci svých rodičů, kde jsou všichni, včetně její sestry, zubní lékaři. Můj úkol je starat se o zuby a dásně svých pacientů a naučit je správné péči o ně. Kvalitní prevencí lze předcházet celé řadě onemocnění - zubnímu kazu, zánětu dásní i paradontóze. 

Kdy se dětem začínají prořezávat první zoubky a jakou péči jim máme věnovat?

Kolem 6 měsíce života a obvykle to bývají dolní řezáky- „jedničky“.

Je velmi důležité čistit již tyto mléčné zuby, tzn. i pahýlek právě se prořezávajícího prvního zubu.

K tomu nám nejlépe poslouží gumový návlek na prst s měkkými štětinkami - tzv. „prsťáček“.

První porod jsem měla plánovaným císařským řezem. Nelinka byla koncem pánevním a tak rozhodnutí bylo jednoznačné. Ve skrytu duše jsem cítila, že druhé dítko toužím porodit přirozeně. Možná to bylo trochu egoistické, přiznávám.

26. 10. 2013 jsem zjistila, že jsem těhotná, na druhém prckovi jsme pracovali přes rok. Z ultrazvuku ve 13. týdnu nám byl stanoven termín na 3.7. 2014. Z počátku bylo vše v naprostém pořádku až na tripple testy v 16. týdnu, které mi vyšly pozitivní. Měli jsme před sebou přes měsíc starostí a stresu, které se naštěstí ukázaly jako zbytěčné. Výsledky byly naprosto v pořádku a dozvěděli jsme se, že čekáma chlapečka.

Další průběh těhotenství byl bezproblémový. Běžel týden po týdnu a najednou jsem se loučila se svým gynekologem a mířila do těhotenské poradny v mostecké Nemocnici. Hned při první konzultaci s paní doktorkou Jůnovou jsem ji řekla, že bych si přála rodit přirozeně. Její odpověď mě potěšila. Řekla, že nevidí žádný problém, ale musím se rozrodit do 42. týdne. Jelikož po sekcích prý porody nevyvolávají.

Další týden proběhla kontrola v pořádku, doktorka mi udělala hamiltna s tím, že malému trochu pomůžeme...nic. Během týdne mi začala odcházet hlenová zátka. Je až neuvěřitelné kolik toho bylo. Následující kontrola proběhla v sobotu, kdy si mě paní doktorka pozvala na natočení a opět mi udělala hamiltna...nic. V úterý následující kontrola, to už jsem byla 40+5. Paní doktorka mi sdělila, že pokud neporodím, mám přijít ve čtvrtek a naplánujeme sekci. Opět mi provedla hamiltna. Celé odpoledne jsem probrečela. Sen o přirozeném porodu se mi začal ztrácet před očima.

Ve středu ráno jsem se vzbudila a musela jít hned na velkou. Což se mi nestává. Proběhla očista, která se několikrát opakovala. V 8.00 mi začaly slabé kontrakce...bolesti do podbřišku a zad. Někdy okolo desáté zintenzivněly, tak jsem začala měřit. Od samého počátku jsem je měla po 4 min. Okolo poledne jsem se rozhodla zavolat manželovi, aby přijel z práce, že asi rodíme. Sama jsem tomu nemohla uvěřit, furt jsem si říkala, že to jsou určitě poslíčci a až přijedeme do porodnice, že nás pošlou domu. Manžel přijel ve 13.00 domu. Mezitím jsem volala tchýni-babičce Ivče...dostala jsem vynadáno, co ještě dělám doma, když mám pravidelné kontrakce. Babička tu byla za 10 min. a vzala si Nelinku na zahrádku.

V porodnici nás přijali ve 13.35. Jedna PA mi natočila monitor a druhá sepisovala formality. Když mi dávaly podepsat všelijaké papíry, tak mi došlo že opravdu budeme rodit. Monitor byl v pořádku kontrakce pravidelné, přišla paní doktorka Jůnová a vyšetřila mě. Konstatovala, že od včera se nic nezměnilo a nález se jí zdá stejný...byla jsem trochu zklamaná. Čekala jsem, že se tam něco dole za celé dopoledne pohnulo. Naordinovala mi klystýr, který mi sestra ihned provedla. Popravdě vydržet to v mém případě 6 min. bylo hrozné, ale dalo se to. Po klystýru kontrakce zesílily...

V rámci Institutu dětí, mládeže a rodiny působícím pod Fakultou sociálních studií Masarykovy univerzity se nyní rozjíždí výzkum sledující rodiny od třetího trimestru těhotenství minimálně do tří let věku dítěte. V poslední době došlo k mnoha změnám v prožívání těhotenství a mateřství u obou partnerů (například více otců na rodičovské dovolené) apod. Je proto potřeba zjistit, jak tyto změny vypadají a jaký mají dopad na prožívání členů rodiny.

Čekáte Vy nebo Vaše partnerka dítě ve třetím (případně na konci druhého) trimestru těhotenství? Podělte se s námi o své zkušenosti. Ukažte nám, jak to máte vy. Pomožte nám zachytit prožívání rodičů v dnešní době. Můžete tak posunout poznání zase o kousíček dál.

Jak by to konkrétně probíhalo? Pokud byste měli zájem se do výzkumu zapojit, můžete se zaregistrovat na stránkách výzkumu: Projekt Domov. Zaregistrovat se můžete sám/a nebo s partnerem/partnerkou. Každé 3-6 měsíců až do tří let věku dítěte by Vám přišel dotazník, který byste vyplnili z domova. Pokud byste chtěli z výzkumu kdykoliv odejít, můžete tak učinit bez oznámení a bez udání důvodu – prostě jen nevyplníte dotazník. Celý výzkum je ANONYMNÍ.

Výzkum má i své facebookové stránky: DOMOV – děti, otcové a matky o vývoji, na které se můžete přidat a sledovat na nich různé zajímavosti týkající se těhotenství a výchovy dítěte, které tam pravidelně přidáváme. Na těchto facebookových stránkách se dozvíte také o cenách v TOMBOLE, která probíhá v rámci výzkumu. V současné době můžete odpovědět také na anketu, které věci by se Vám v tombole líbily. Zatím jsou tam například deskové hry nebo oblečení pro děti.

O zjištěních Vás budeme pravidelně informovat i zde na Modrém koníkovi. Maminka, která se věnuje projektu, tady na koníku je mavega

Martin Ďurina
Modrykonik Team

Vážení a milý,

už brzy se můžete těšit na mé ilustrace v nově připravovaných knížkách pro děti, které chystáme spolu s nakladatelstvým B4U. Tyto knížky budou vycházet v pětadvaceti zemích světa. Uff....

 Trápíte se tím, že vaše miminko nespí a je neklidné? Hledáte odpověď na otázku, zda je skutečně v bezpečí a zda pro něj děláte to nejlepší? Těšila jste se na mateřskou dovolenou, ale trápí vás jen stres a obavy?

Ideálním řešením a jednoduchou odpovědí na vaše problémy může být zavinovačka.Zavinovačka, která se vám přizpůsobí. Psychologové se shodují na tom, že právě díky zavinovačkám mají miminka stejný pocit bezpečí a klidu jako u maminky v bříšku. Dopřejte tento pocit i svému děťátku. Netrapte se už více otázkou, zda je vaše miminko dostatečně chráněné. Už nemusíte stále kontrolovat, zda se nepřehřívá nebo naopak netrpí zimou.

Vsaďte na kvalitu a dopřejte pocit jistoty sobě i svému děťátku.

S českým výrobcem Little Angel to jde tak snadno! Vyberte zavinovačku z revolučního materiálu Outlast, v  moderním designu, oceněnou odbornou porotou. Zavinovačku vyrobenou ze 100 % bavlny českým výrobcem. Výrobcem, který respektuje potřeby zákazníka. Šněrovací zavinovačku Little Angel.

Navštivte e-shop  www.littleangel.cz  nebo kamenné prodejny a vyberte si z naší široké nabídky. 

http://www.littleangel.cz/product/detsky-textil/zavinovacky/zavinovacka-snerovaci-pevna-zada-an/213

Smyslem tohoto statutu je úprava pravidel spotřebitelské soutěže nazvané „Soutěžte s Nutrilonem“ (dále jen soutěž). 

Tento statut je jediným dokumentem, který závazně upravuje pravidla uvedené soutěže ve vztahu ke spotřebitelům.

Tento statut může být pozměněn formou písemných dodatků k tomuto statutu. Jeho změny jsou po vyhlášení soutěže přípustné pouze za písemného souhlasu Pořadatele.

1. Pořadatel soutěže 

Pořadatelem soutěže je společnost Nutricia a.s.

se sídlem Na Hřebenech II 1718/10, Praha 4,140 00 Česká republika,

IČO: 63079640 DIČ: CZ63079640

Milé priateľky z Modrého koníka, chcem sa s vami podeliť o pravdu, ktorú som vďaka vám objavil. Je to trochu o vás, trochu o mne, o ženách a mužoch, navonok o túžbe rozprávať sa.

Ženy sú vraj ukecané.

Možno vám táto veta nie je neznáma, veď koľko vtipov je o ukecanosti žien 🙂 Sú ženy skutočne ukecané? V porovnaní s mužmi určite áno. Prečo sa však ženská ukecanosť vníma tak žartovne a mužská "neukecanosť" normálne? A to je práve to, čo som pochopil, že je na hlavu 🙂 To ženská ukecanosť je normálna 🙂
Veď túžba rozprávať sa s inými je základom k vytváraniu vzťahov medzi nami, je to forma kontaktu, zblíženia sa. Nezáleží, či téma je vážna, smiešna, dôležitá či malicherná, záleží na tom, že medzi ľuďmi vzniká kontakt.
Modrý koník a predovšetkým vy ste ma naučili, že to, čo súčasná spoločnosť považuje za vtipné a prejav ženskej pochabosti, je jeden z najdôležitejších prejavov vzťahov medzi ľudmi - túžba rozprávať sa, zdieľať svoje pocity a myšlienky.

Nám mužom záleží viac na objavovaní, presadení sa a keď sa už rozprávame, tak zväčša vážne, s cieľom niečo vyriešiť a dohodnúť sa. Samozrejme, máme aj tie naše výnimky ako šport, autá a cudzie ženy 🙂 Neberte ma doslovne. Je to však tak málo oproti ženskej túžbe rozprávať sa. Keď vidím, koľko priateľstiev vzniká na Modrom koníku, tak si hovorím, že túto "ukecanosť" by ste mali učiť mužov. Mám vo svojom okolí mužov, ktorých život by bol možno krajší, ak by sa viac a s dôverou rozprávali s inými.

Aby som len nekritizoval našu mužskú prirodzenosť, ono nie je všetko jednostranné. Nemusím veľmi hovoriť o tom, aké problémy spôsobuje prílišná túžba rozprávať sa a že niekedy by sa hodila kvapka mužskej triezvosti do rozhovorov žien. To je však už na inú úvahu.

Ak niekto tvrdí, že Modrý koník je miesto, kde sa ukecané ženy realizujú, tak sa iba pousmejem nad jeho hlúposťou a nechám ho v tom. Som rád, že Modrý koník je miestom žien, ktorým záleží na vzťahoch s inými ľuďmi a aktívne ich tvoria, rád sa to od vás budem učiť naďalej.

To že mám ráda dvojici skladatelů-zpěváků Svěrák a Uhlíř je o mě známo. Důvod je jednoduchý, hudba je dobrá, melodická, text zapamatovatelný, smysluplný a mnohdy velmi poučný, ze života 🙂

Není nutno, není nutno, aby bylo příliš veselo, hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo... se zpívá v jedné velmi známé písničce. A dále: nemít kamarády – VADÍ. Ano, já souhlasím. Mít kamarády, mít přátele je pro život velmi důležité. Jedna věc je mít rodinu a druhá věc je mít přátele. Neříkám, že musíte mít na každém prstu deset kamarádů, ale mít jednoho dva se vždy hodí a když jsou Vaši přátelé dobří a je na ně spoleh, tak je to prostě paráda!

Nicméně děti se musí naučit se kamarádit, neboť zpočátku vyrůstají v rodinném kruhu a až později se dostanou do dětského kolektivu, kde se setkávají s jistými úskalími přátelství – vyjít si vstříc, půjčit si věci, udělat kompromis atd. Každopádně čím dříve dítě vezmete mezi vrstevníky, tím lépe a já osobně v podstatě od jednoho roku chodím s dětmi na hřiště, na plavání, prostě mezi děti, aby získali dovednost se zkamarádit.

Děti samozřejmě zjistí, že pokud jiné dítě má hračku, že jim ji nechce kupříkladu půjčit, zároveń nebudou chtít půjčit hračku svoji. A zde nastává čas naučit první dovednost proto, aby mohli vznikat první dětská přátelství. Dělit se o věci případně dobroty, půjčovat si hračky, střídat se na atrakcích, jako jsou houpačky, klouzačky atd.

Zároveň je dobré dítěti najít „parťáky“ pro jeho oblíbenou činnost. Moje dcera má kamarádku Kačku. Kačku s její maminkou jsme poznali na hřišti a hned jsme si padli do oka, v podstatě i já jsem v Kačky mamince získala velmi dobrého přítele, se kterým si mám vždy co říci.     Holky už měly dosti neshod, ale vždy se je podařilo společně vyřešit. Dobré je mezi dětmi nedělat zpočátku rozdíly, neboť v takto malém věku, 1-2 roky, se těžko vysvětluje, proč někdo něco má a druhý to mít nemůže. Takže když jsme šli společně ven, tak jsme se předem domluvili, že se bere odrážedlo – obě holky velmi rády jezdí na kole  - a že do košíčku na kolo bere panenka. Zkrátka, aby „vstupní“ podmínky byly plus mínus stejné.

Nyní je holkám 3 roky a už se s nimi komunikuje lépe, ale zase rozdíly vnímají více, ale na druhou stranu se jim lépe vysvětluje, proč mají každá věc trochu jinou a že je dobré, aby si věci půjčili. Např. se domluvíme, že ven se jde v šatech a následně se řeší, proč má každá šaty jiné, tak jim to vysvětlíme tak, že jsme šaty kupovali jinde, ale že každá má moc pěkné a že jim to sluší. Nebo kolo, každá má samozřejmě trochu jiné, ale velikostně a funkčně stejné, takže jsme jim vysvětlili, že všichni nemohou mít to samé, že každý nakupuje jinde, každý má jiné množství korunek, ale že kola mají pěkné a ať si je třeba zkusí vyměnit a navzájem ozkoušet.

Další nutností pro vznik přátelství krom půjčování si věcí, dělení se o dobroty, krom společné aktivity, je naučit dítě neubližovat ostatním, vyjít jinému vstříc, naučit jej kompromisu apod. Takže pokud se děti perou na hřišti o bábovky, tak je určitě dobré je nechat zkusit si spor vyřešit mezi sebou, ale pokud dojde „na pěsti“, tak je bezesporu vhodné zasáhnout a vysvětlit, že takto se neshody neřeší a že pokud bude dítě zlé, že kamarády mít rozhodně nebude. Pokud se děti hádají, tak jim zkuste nabídnout kompromis, vysvětlit jim, že takto je situace dobrá pro obě strany a v příštím kole, pokud se dětem podaří najít kompromis samostatně, tak je dostatečně pochválit.

No, a pokud, jste do 3 let nebyli příliš ve společnosti vrstevníků svého dítěte, tak neváhejte a určitě dítě přihlašte do školky, dítě vrstevníky potřebuje a školka jej naučí spoustu dovedností, které jsou pro život důležité. Zároveň si osvojí, zlepší výše uvedené a další vlastnosti a hlavně získá kamarády!

Závěrem? Pokud dítě kamarády má, tak je jasné, že s nimi rádo tráví svůj čas. Přeci jenom dcera si s Kačkou pohraje lépe než se mnou či mladším bratrem. Proto je dobré umožnit dítěti se se svými kamarády vídat. Domluvit se na společný čas na hřiště, popř. domluvit se a vyzvednout dítěti kamaráda a vzít děti na hriště společně, při nepřízni počasí pozvat kamaráda dítěte domů apod. My se vídáme s kamarády v týdnu každý den a to zpravidla dopoledne i odpoledne 🙂

No a určitě mi dáte za pravdu, že všechna „dětská“ přátelství se Vám do dospělosti nedochovala, ale určitě se mezi Vámi najdou ti, kterým zůstal kamarád ze školky či základní školy a přátelství je několikaleté a pohodové a neměnili byste!

Zdroj: Slune-cz.cz

Nejen vy, ale i balíky v létě rádi cestují, a ty z Lékárna.cz za vámi letos v létě putují zvesela a při dopravě poštou zadarmo. Stačí si napsat o slevový kód a nakoupit minimálně za pětistovku, pak už se můžete jen těšit, až balíček doputuje až k vašim dveřím.

Jak akce letní poštovné zdarma to funguje?

Na stránce naší letní akce jednoduše zmáčkněte "Získat poštovné zdarma" a náš šikovný balík už vás navede. Zbývá jen vyplnit povinné údaje a slevový kód už letí do vaší e-mailové schránky. Tento kód pak zadejte při vašem nákupu v košíku na www.lekarna.cz a už můžete jen vyhlížet svůj balíček s dopravou zdarma. Jen nezapomeňte, že kód můžete uplatnit pouze při nákupu za minimálně 500 Kč. A navíc slibujeme, že další slevové kódy vám v srpnu a v září už pošleme automaticky, žádné starosti. 

Tři nákupy na Lékárna.cz tři měsíce po sobě? Žádný problém! 

Nemáte se čeho bát, na Lékárna.cz nebudete mít žádný problém nakoupit tři měsíce po sobě a pořád ještě nevyzkoušíte celou naší nabídku. Pořídit si u nás můžete vše pro spokojenost celé vaší rodiny. Do lékárničky doplníte volně prodejné léky, pro sebe i prarodiče doplňky stravy, máme taky vitamíny a minerály pro malé i velké, určitě vás potěší dekorativní i přírodní kosmetika, o přirozené zdraví vás i vašich blízkých se postarají přírodní produkty, ty aktivní a divoké z vás potěší rubrika sex a sport, nezbytnosti pro čistotu, hygienu a domácnost najdete v rubrice drogerie. A hlavně vše pro spokojenost vás i vašeho malého zázraku najdete v kategorii děti a maminky.

V současnosti můžete na webu www.lekarna.cz nakoupit za skvělé ceny např. produktovou řadu mlék Hero Sunar Complex, řadu plenek Premium a Standard značky Happy Mimi, některé pleny značky Pampers nebo třeba nepostradatelný Bepanthen. 

Máte někdo další osvědčený recept na bylinný repelent?

http://www.bum-bac-shop.cz/bum-bac/7-BUMBACOVINY/8-Prirodni-repelenty

Ok, tak už ani pro mě není POROD tak abstraktní pojem, jakým doteď byl...jako mohl mi někdo říct předem jaký je to masakr 🙂) ale pěkně od začátku...

Plánovaný termín porodu jsem měla 29.6. ...pořád se mě všichni ptali, kdy už jako, jak kdybych to měla vědět nějak dopředu...to mi fakt moc nepomáhalo odpovídat dvacetkrát denně 🙂

Bylo 10.7., od půlnoci každou hodinu nějaké stahy...hm, to už jsou jako ty kontrakce? pravidelné to je, bolí to...no na ráno jsme byli objednaní do porodnice na monitory a prohlédnutí, tak jsme si řekli supr, třeba tam pak rovnou zůstanem, nebo to bude prostě už dneska... ale prdlajs, sedla jsem si do čekárny na KTG a nějak se rozpustily.....Tom mě odvezl po kontrole domů a ten den už jsem toho opravdu moc neudělala, strašně mě táhlo břicho dolů, byla jsem strašně unavená a ktomu spousta "bolestí", ale nicmoc pravidelného...k večeru to ale pravidelné začalo být, začala jsem zaznamenávat do mobilní aplikace, intervaly se zkracovaly, po půl hodině, čtvrt....ale je to divný, bolela mě spíš pravidelně záda v kříži...
> "Cheš odvest do porodnice?" ptá se Tom.
>> "A co mi na to jako řeknou, když jim budu popisovat jak mě bolí záda? Řeknou že do porodnice se chodí s břichem 🙂 ....nebo....zkus to vygooglovat...jdu si zatím napustit vanu." 
> "Tak prej to može byt...říkej, budu měřit."
...tak byl se mnou a měřili jsme....začalo to být každých pět minut, lezu z vany, špatně se mi tam zpracovávaly kontrakce....fakt to bolí...lezu zpátky do postele, to je naprd, zkouším do rozcházet, lepší.....kašlu na to, už je to přes hodinu, jedem...

Tašky už mám nachystané....mám všechno? Snad jo, jedem...je kolem půlnoci.

Cesta autem se mi vůbec nelíbí, nemůžu se svíjet ani chodit 🙂 Aspoň že jsou prázdné cesty...

Je mi blbě...přijedem před porodnici a blinkám...jedem výtahem na příjem, zvoníme na zvonek > "Dobrý den, jdeme si k Vám pro miminko."

      Nejsem žádná fanatička do okultních věd. Bylo však období zejména v pubertě, kdy jsem kromě návštěv diskoték a klebetění s kamarádkami o tom, který kluk se nám líbí a jak jsou naši rodiče a učitelé takoví a makoví, jsem přičichla ke kartám a různým věšteckým metodám. Abych nevzbuzovala opovržení nebo hanu v okolí, měla jsem to spíše jako relaxaci, koníčka pro sebe samotnou, abych si ulevila, kdy jsem se cítila jak se říká ,,pod psa" . Musím však říct, že tento koníček mi celkem dlouho vydržel i v době, kdy už jsme měla své první zaměstnání, stále jsem se nemohla zastavit a pročítala nové a nové informace z dostupných knížek, časopisů nebo novin - jak lze si vyvěštit to, po čem jsem toužila - dnes pro mne úsměvná představa - ale v té době jsem měla pocit, že mi ty věštby dávají i naději. ..... Naděje na realizaci mých tužeb a představ o osobním budoucím životě se prohlubovala a prodlužovala a stala se realitou až po dlouhých letech. Ne nadarmo se říká, kdo si počká, ten se dočká a trpělivost růže přináší. Spíše bych to nazvala, že to bylo a je dáno osudem, který každý máme daný. 

Přeskočím tedy mé myšlenky z doby minulé na dobu současnou a vypíši zde, proč vlastně jsem se rozhodla napsat tento článek o reinkarnaci. Ne nebojte se, nebudu zde vyvolávat duchy ani vás zasvěcovat do tajů převtělování. Rozdávat chytré informace o tom, jak staří indiáni věřili na převtělování a věřili, že každá duše se pak po smrti převtělí do některého zvířete atd. atd. Ne, takto odborně. 

Tento článek bych chtěla věnovat těm, kteří ať již v minulosti nebo blízké době přišli o své blízké, známé, kamarády a přátele. Jelikož smutek, který v tu chvíli daný člověk prožije se nedá popsat, ani sebevětší křik a pláč a slzy nevynahradí ztrátu, která nastala. Zda tomu budete věřit nebo ne, je již čistě na vás, ale mne třeba právě to co níže popíši mi hodně pomohlo vyrovnat se se ztrátou lidí mne blízkých, kteří odešli z tohto světa a ač nejsem člověk, který je křesťansky založená, věřím, že kolem nás jsou věci, které nemáme možnost ovlivnit a energie, které jsou silnější než mi sami a bohužel ač tělo a duše tvoří nás jako člověka, smrtelného - po fázi, kdy dojde opuštění duše od fyzické hmoty - ta je nesmrtelná.  ......Pro ty, kteří těmto věcem zcela nevěří a jsou založeni zcela pragmaticky a pro ně znamená, že po smrti již nic neexistuje a je prostě konec - nechť mi odpustí, ale další řádky nečtou. 

         Nyní tedy se dostávám k jádru věci. V úvodu jsem psala, že mým koníčkem bylo  v období puberty počínaje, věštění a zájem o různé metody tohoto druhu zábavy. Když můj život nabral v posledních letech zcela jiný směr a nyní můj směr určuje naše dcera 🙂 ♥, vzpomněla jsem si na jednu z přednášek, které jsem mohla se účastnit. Byla to právě přednáška na téma - reinkarnace. Bohužel je to několik let zpět, tudíž si nepamatuji jméno přednášející. Šla jsem na ni spíše ze zvědavosti a skeptická, jelikož jsem se obávala, že  přednášející bude jednou z těch, která bude krásně ,,vymývat mozek,, svými  vizemi a radami. Ve skutečnosti je jednalo o milou a celkem i sympatickou starší paní a 45 minut jejího přednášení nakonec bylo příjemných a nelitovala jsem ztráveného času v její společnosti. Musím říci, že i návštěvnost byla hodně velká - i když se jednalo o menší místnost, oproti jiným přednášejícím, bylo narváno - posluchači dokonce stáli i okolo, což u jiných přednášek jsem neviděla. Také však je potřeba říci, že každá přednáška, které jsem se ten den zúčastnila, byla i v jiných odvětvích. Tato však předčila vše ....

Jedna z věcí, která mne také vlastně donutila zasednout a napsat tyto řádky, je i to, že každým dnem slyšíme z médií nebo se dočteme o smrti jedince nebo skupině lidí nebo se bohužel staneme nejbližšími pozůstalými. V tu chvíli je tak zvláštně, tak úzko a asi jako většina z nás si pak klade otázky - proč se to stalo, proč se to muselo stát, proč tak brzy a proč právě on, ona, ono ? ☹ . Bohužel na tyto otázky nikdo neumí říct 100% odpovědi. Jediné co člověk může říci, je to osud, mělo to tak být - i když nám se to nelíbí a máme zlost na celý svět a na vše, co právě v tu chvíli pokládáme za malicherné a zbytečné. Je to zcela přirozené a je to vlastně reakce na daný stres. Je zcela dobré se vyventilovat, říci na plno co nás tíží - nejen našemu tělu, ale i duši to pomůže. Ač slova útěchy nemusí vždy být to co v nás vyvolá pocit, že všichni s námi soucítí, tak je to zase reakce okolí jak vlastně reagovat na to, že vy se cítíte špatně a celý svět se vám zhroutil jako hromádka karet a okolí vám může pomoci - fyzickou oporou, materiálně nebo i psychicky, kdy stojí při vás, i když máte chuť všechny proklít a chcete mnohdy i svůj život ukončit. 

Opět se tedy vrátím k té přednášce .....paní vyprávěla svůj osobní příběh, jak se dostala k tomu, že vidí to co bylo v minulosti. Kým jste byli v minulosti a případně doporučí co a jak dále. Je to však sama o sobě vlastní kapitola. Chci se dostat k tomu, co by mohlo pomoci právě těm, kteří ať již zůstali sami (cítí se tak, protože se od nich odvrátila rodina) nebo zasáhla do vašeho života smrt blízkého člověka, že je to vlastně takové mé slohové vypsání, které se mnohdy stroze, vyjádří - ,,upřímnou soustrast" . A k tomu dodala malou naději ..... Ať věříte nebo ne ....naše duše se převtěluje. A zde se dozvíte jak jsem měla možnost slyšet na vlastní uši :  ,, To, že žijeme každý v nějaké době a že ač jsme cizí lidé a vzájemně se neznáme, setkáme-li se při jakékoliv příležitosti nebo příhodě, znamená, že nás něco poutá. Ano je to minulost, náš minulý život a naše duše. Všichni jak tady teď a tady žijeme jsme spolu žili před 1000 lety. Není vyloučeno, že se naše duše znaly a teď v tomto životě se neznáme, ale můžeme být nějak spjati a zda to tak je nebo má být se prokáže v průběhu celého života. Pokud k některé blízké osobě pociťujete, že již si spolu nemáte co říct, že vaše vztahy se ochlazují a táhne vás to třeba i někam jinam, znamená to, že již vaše ,,duše,, splnila úkol, který k dané osobě nebo osobám splnil a to, že potřebujete jít jinam, je prostě tak dáno - musíte splnit další poslání. Tak stejně pokud ve svém životě vaše duše splnila to proč měla být na tomto světě, odchází pryč. Každá duše si pak přináší do dalšího života, to co případně v minulém životě neuměla vyřešit nebo nepochopila svou podstatu bytí na tomto světě. .....Bylo to hodně zajímavé slyšet tyto věty, ale tohle není konec. ......Paní přednášející nám sdělila, jak při sezeních s klientem vidí jeho předchozí život a mnohdy tak pak zjistí, kde člověk může některý svůj vleklý problém vyřešit, zejména co se týče osobních vztahů, problémů s početím dítěte, depresivní stavy atd atd. Dokonce nám nastínila i jeden příběh: ,, Obrátila se na ni paní s žádostí o vyřešení jejího problému s tím, že by chtěla děti, ale nedaří se to, i když je chce, má strach je mít. Po několika sezeníh se stala zajímavá věc, paní která nemohla mít děti z důvodu psychického bloku se pak časem stala 2 násobná maminka a to díky tomu, že se odstranil strach vzniklý z minulého života. Překvapující však pro obě bylo to, že duše paní byla mladá - zemřela v období války a viděla jak umírají děti v koncentráku . S tímto umřela také a její duše si to přinesla do nového života. Zajímavé bylo to, že vlastně ta duše byla tak mladá, jelikož do té doby, paní přednášející viděla jen převtělení a duše ,,staré,, tedy těch 1000 let, které naplní svůj úděl a poté vyčkávají na své ,,mléčné dráze,, až mohou opět přijít na tento svět. Hodně poutavý příběh.........Nejvíce nás pobavilo, ale i vlastně vyvedlo z omylu, že lidská duše se nemůže převtělit do zvířecího těla, tak jak v tomto duchu žili nebo žijí staří indiáni. Prostě lidská duše je ojedinělá a je postavena na jiné úrovni než zvíře. Takže pro ty, kteří se v příštím životě chtěli narodit jako kůň, želva, pes nebo kočka - máte bohužel smůlu. Jedna z dalších věcí, která mne zaujala je i to jak nás může ovlivnit i porod - lidé, kteří trpí třeba fóbií z úzkých prostor,  se během porodu - dusily, uvízly v porodních cestách a mozek prostě si uchoval tuto informaci a v dané situaci vyvolává pocity jako ty, které jste zažily při porodu. Toto lze při sezení s paní přednášející taktéž upravit. To je však opět další kapitola a vrátím se k tématu duší. Další nemilá informace pro ty, kteří se teď možná ptají. A setkáme se tedy někdy se svými blízkými na o,,onom světě,, ? Na toto se dostává odpověď - možná ano, ale spíše ne ☹ .  Je to dáno tím, že jako duše žijete v jiné dimenzi a duše se nepoutá se vzpomínkami, které vzniknou během života na zemi . Není to tedy potěšující, ale když se lidská duše znova objeví na tomto světě za 1000 let, kdy duše i když je stará, tak začíná od znova s nepopsaným listem svého fyzického života, nepmatuje si, co bylo, kromě osudu nebo karmy, kterou musí vyřešit.  Až, když duše splní vše co po ní bylo žádáno a jak měla vepsáno, již se zpět do fyzické formy nevtěluje. Do té doby se stále vrací a vrací ..... Pro ty duše, ale které se rozhodnout odejít v dobu, kdy vlastně nemají ještě čas odejít - týká se to sebevražd - pak tyto duše nejsou mezi ostatními, ale bloudí v temnotě a čekají až zase budou mít možnost přejít do fyzické hmoty, ale bohužel opět dojde k tomu, že svůj osud zpečetí vlastní rukou a vlastním rozhodnutím odejít z tohoto světa i v dalších životech.  Velmi smutné. Stejně tak miminka, která se narodí mrtvá nebo děti umírají velmi brzy, tak to tak je dáno - jsou to mladé dušičky, které mají za úkol vyplnit náš život chvílemi pocitu štěstí a radosti a poté dojde k neštěstí a vás zahltí pocit hlubokého žalu, který nelze nikdy ničím vymýtit, protože mozek to prostě nedovolí - má to své opodstatnění, ač bolestivé. 

Šatičky pro vaše malé prádnice! Jaké jsou podle vás ty nejlepší? Prozradíme, že na šaty se můžete těšit také v naší kolekci podzim/zima 2014.