Domnívám se, že jinak než nápodobou to nejde. Jestliže rodiče nezdraví, neprosí, neděkují, neumějí se omluvit, popřát dobrou chuť nebo říci „Mám tě rád“, děti se to nemají jak naučit a nebudou chápat, proč by se měly takto chovat, když se tak nechovají sami rodiče.
Jen co se naše děti naučily říkat „máma“ a „táta“, učili jsme je krom zdravení i „Prosím.“ a „Dík!“. Roční dcerka ochotně podá mámě hračku. Před jásavým „Jé, tys mi dala hračku? A co s ní mám dělat? Můžu si ji nechat?“ bývalo prosté „Děkuji!“ nebo jednodušší „Dík!“ provázené úsměvem.  O pár měsíců později se situace obrátila a dodala jsem: „A co řekneš? Jak se to říká, když ti něco dám? Říká se: Dík!“ Dcerka se rozzářila a opakovala požadované slovíčko. Později stačilo jen se usmát a pozvednout obočí a věděla, co se po ní chce. Pokud náhodou zapomněla, reagovala jsem rozpačitým úsměvem a gestem ruky naznačujícím, že něco chybí. Opravila se obvykle velmi rychle.
I batole, které ještě mluvit neumí, často dokáže podobně jako „paci-paci“ naznačit ručkama i „prosím-prosím“.  Naše děti mluvily obě velmi brzy a gest používaly spíše tehdy, když chtěly dodat svým slovům větší váhu a více zapůsobit.  Od dvouletých jsem slýchala:
-„Mami, chci pití!“
-„Jak se to říká správně?“
-„Prosím!“
Krátce před třetím rokem se rozmluva rozšířila:
-„Mami, uděláš mi pití?“
-„Když si o ně správně řekneš.“
-„Maminko, prosím tě, uděláš mi šťávu?“
Podávám šťávu.
-„Co řekneš?“
-„Děkuju!“
-„Prosím.“
Syn zmateně zopakoval: „Prosím.“
Pochopila jsem, že syn má, narozdíl od své starší sestry, problém pochopit, že slůvko „prosím“ se používá při jednom aktu ve dvojím významu. Dokud nebude schopen rozlišit prosbu a odpověď na poděkování, bude lepší slůvko „prosím“ coby odpověď na poděkování nahradit jiným výrazem nebo souslovím. Protože „Není zač!“ nemám sama ráda, začali jsme používat „Rádo se stalo.“
A tak se mi brzy poštěstilo zažít krásnou chvíli, kdy jsem se synem, jenž měl brzy oslavit třetí narozeniny, během procházky obdržela sedmikrásku a na svoje „Ta je krásná, děkuji!“ slyšela: „Rádo se stalo!“  Byla jsem tak potěšena hned dvakrát najednou.
Šestiletá dcera i tříletý syn umějí prosit a děkovat. Občas se ale stane, že na kouzelná slovíčka ve svých požadavcích zapomenou. Stačí si pak přiložit dlaň k uchu, naznačit nedoslýchavost a pokrčit bezradně rameny. Oba si pak uvědomí, nač zapomněli, a rychle se opraví.  Postupem času zapomínají méně a méně a nám se tak potvrzuje, že jít příkladem, opakování a důslednost se vyplácejí. Díky za to.

Zdroj: slune-cz.cz

Můžu začít klidně tím, že jsem v neděli nestihla napsat článek, který jsem si naplánovala. Byl to tento článek 🙂 A dostávám se k němu až dnes - tři dny po "uzávěrce". 

Odpolední program s Nikolkou jsme zvládly na jedničku. Naše dámská jízda nám zkrátka vyšla podle plánů:

- 2x jsme si krásně zaplavaly

Jedna starší fotečka

- naše valentýnské výtvory jste mohli vidět v předchozím článku (http://blogujicimaminy.blogspot.cz/2014/02/svaty-valentyn-darecky-pro-tatinka.html)
Tatínek z nich měl opravdu radost. Když mu je Niki předávala, tak měla ke každému nějakou průpovídku. Jsem ráda, že jsme některé maminky inspirovaly a ty šly pak s dětmi taky tvořit.

-  vyrazily jsme na návštěvu za Milčou s Vojtíkem i Matýskem a Káťou s Ondráškem. Udělali jsme si příjemnou procházku a moc pěkné odpoledne

Ondrášek, Vojtík a Matýsek, aby bylo jasné, o kom je řeč 🙂

Stavebko je zvlášť zajímavým produktem, pokud chtějí rodiče našetřit potomkovi peníze do budoucna. Vedle spoření mu tím zajistí i nárok na výhodný úvěr na bydlení.

Stavební spoření je na trhu už dvě desetiletí a je stále populární. Nebýt jeho zavedení, mnoho lidí u nás nemá dnes takové úspory. Za dvacet let existence tohoto systému jím prošla prakticky celá populace.

V posledních několika letech se sice o jeho osudu dost spekulovalo a jednalo, ale k žádným změnám v podstatě nedošlo. Podmínky zůstávají stejné, naproti tomu úroky na spořicích účtech klesají. Stavební spoření má nezastupitelnou roli zejména při financování bydlení. Peníze občanů jsou přitom i v tomto případě ze zákona pojištěny a výnos je stále solidní. To je také důvod, proč se rodiče či prarodiče zajímají o založení stavebního spoření pro děti.

Speciální nabídka na trhu

Většina rodičů se snaží svému dítěti něco naspořit, než začne samo vydělávat nebo na dobu, až se bude chtít osamostatnit a pořídit si vlastní bydlení. Rostislav Trávníček, ředitel komunikace Českomoravské stavební spořitelny, k tomu dodává: „Mnoho rodičů chce své děti ochránit nejen fyzicky, aby se nezranily nebo aby jim někdo neublížil. Snaží se je zabezpečit i finančně. Úroky na účtech v bankách jsou zanedbatelné a investovat se Češi často bojí. Jde o peníze pro jejich nejmenší, nechtějí tedy riskovat ztrátu. A právě pro ně je vhodné stavební spoření. Uvědomujeme si to, a proto se snažíme nabízet dětské smlouvy ještě výhodněji než dřív.“

Solidní výnos s minimálním rizikem

Ach, jak jsou pohodlné nazouváky s nártovým pružením na gumu nebo botičky se suchými zipy! Ale při pomyšlení, že po prázdninách půjde dítě do školy, kde bude vyžadována již samostatnost a bez tkaniček se při tělocviku nebo v družině na hřišti neobejde, vám nezbude, než se nad problémem hluboce zamyslet. Jak na to?
Vzít šněrovací botičky, nazout je dítěti a očekávat, že nějaké pravidelné zasouvání tkaniček do dírek, a nepochopitelné kroucení smyček je zaujme, se ukázalo jako naprostý nesmysl. Naopak, při několika zoufalých, neúspěšných pokusech se dokonce objevily slzičky. Až přišel nápad!
Dětský pokoj, několik dekoračních polštářků a nákup barevných stuh snad splní naše očekávání. Stačí jen dítě zapojit do tvořivé činnosti s tím, že si bude moci vylepšit své bydlení. Navíc, stužky lze na polštářcích různě obměňovat, takže každou chvíli může přijít změna. Nápad se líbil, tak jsme se do toho s chutí pustili. A vůbec nevadilo, že se některý uzlík nepovedl a stužka byla volnější. Provlékli jsme ji do jiné, kterou jsme utáhli více, a na polštářku se objevily zajímavé varhánky. Další kreativní přínos a nadšení v dětských očích! Pak přišla dětská otázka. Proč musí mít smyčka jen dvě očka? Rázem tu byl nápad pustit se do něčeho složitějšího. Tak se na jednom polštářku uvázaly čtyř a šestismyčky a vznikly jakési stužkové květy, nad kterými se jásalo. Za dokončeným dílkem bylo úžasné sledovat dětské nadšení z vlastního úspěchu.
Stačil k tomu jeden den, kdy jsme dopoledně společně nakoupili v textilní galanterii potřebné „rekvizity“ a odpoledne jsme se pustili do kreativní činnosti. Bez slziček, bez nervů a na konci naprostá spokojenost všech zúčastněných.
Teď už tkaničky v teniskách nejsou žádný problém a dokonce se občas objeví i pentlička uvázaná na zácloně nebo „vydekorovaný“ polštář v obývacím pokoji, což vůbec není na škodu.

Zdroj: slune-cz.cz

  Coby správně natěšený rodič očekávající prvního potomka jsem už během jeho prenatálního vývoje na internetu hledala informace o hračkách vhodných pro malá miminka, o jejich vhodnosti dle věku, studovala články o psychomotorickém vývoji dětí a snažila se vybrat, čím podpořím rozvoj svého drobečka.  Snažila jsem se orientovat v nabídce hraček, zjistit, na co si dát pozor ohledně bezpečnosti a zdravotní nezávadnosti, a těšila se, jak se bude miminko na své první hračky tvářit.  
   Což chrastítka a látková leporela v prvních měsících, ta zaujala a fascinovala, ale později, když přišly ke slovu různé zvukové hračky, veselé, barevné a rámus dělající… Brzy jsem získala pocit, že návrháři a výrobci museli sami zamrznout v dětském věku a světě, protože jinak jsem si neuměla vysvětlit, jak něco tak agresívního vůči mé nervové soustavě mohli vymyslet a zrealizovat. Přemíra barev a zvuků sice odrostlejší miminko fascinovala, mně však rychle mrzl úsměv na rtech. Maličké reproduktory jsem brzy přelepila pevně držící průhlednou páskou, abych alespoň trochu ztlumila decibely z hračky se linoucí, a doufala, že dítko brzy tato hračka omrzí, k čemuž naštěstí došlo.  Popadla jsem nejhlučnější z plastových krámů a s gustem i úlevou se ho zbavila. Tudy cesta nepovede. Všimla jsem si, že dcerka zvědavě pokukuje po PET láhvi a fascinují ji zvuky, které vydává při zmáčknutí nebo při úniku vzduchu.  A nápad byl na světě. Vzala jsem jinou láhev, tentokrát od mléka, se širším hrdlem, do čistě vymyté a suché láhve vložila barevné uzávěry jiných lahví a pečlivě zavřela.  Vzniklo tak velké kutálející se a chrastící „cosi“, co dcerku nesmírně zaujalo a co se jala bedlivě zkoumat.  Otáčela to v ručičkách, plazila se a lezla za tím. A protože její zájem vydržel po překvapivě dlouhou dobu, rozhodla jsem se hračku dále rozvíjet a obměňovat. A tak téměř každý den v láhvi objevila něco jiného – někdy jen o pár barevných víček navíc, někdy jsem víčka vyměnila za přírodní produkty a nasypala dovnitř hrách nebo fazole, jindy zase dovnitř nacpala malé pěnové míčky a k nim velké korálky.  Hračka byla barevná, vydávala zvuky, měnila se, byla pořád „nová“. Hrály jsme si tak obě.  
   Když nastal čas kostek a stavění, všimla jsem si, že barevné skládačky, které mají vést k vyřešení jednoho konkrétního úkolu, baví jen na chvíli. Logicky. Jakmile je úkol vyřešen, lze jej párkrát zopakovat a ujistit se, že jsem šikovný a umím. Pak už skládačka přestává být výzvou a omrzí. Zato kostky, ze kterých lze tvořit stále nové a nové věci, jsou nesmrtelným evergreenem.  A to byla přesně cesta pro nás. V záplavě nabídek hračkářství se vyskytují spousty jednoúčelových hraček s různými motivy, které lákají a vábí, ale ve své podstatě dítěti mnoho nenabízejí. Zato umějí dobře vyluxovat peněženku. Míjíme je bez většího zájmu. Bohatě stačí, co k Vánocům a narozeninám občas nakoupí zbytek rodiny. Léta praxe ukázala, že nejlepšími hračkami jsou ty, ze kterých dítě tvoří samo. Jednoduché stavební kostky, modelína, papíry a pastelky nebo zažehlovací korálky jsou v naší rodině teď, kdy jsou dětem 6 a 3 roky, nejoblíbenějšími hračkami.  A také voda a mouka. Obě děti nesmírně rády pomáhají v kuchyni. Od válení těsta a vykrajování motivů až po obalování řízků. Kuchyň vždy vypadá jako po boji, ale za spokojenost obou dětí a hrdost na to, co už dokáží, mi úklid rozhodně stojí.
   Výše uvedené samozřejmě neznamená, že jiné hračky než kreativní naše děti nemají a neznají. Vlastní i ty „nerozvíjející“, jen pro potěchu oka. Ale kreativní hračky a hračky s širší možností využití u nás jednoznačně vedou.  A jsem tomu ráda.

Zdroj: slune-cz.cz

Přidávej inzeráty a vyhraj 1.000 Kč na nákup zboží v bazaru.

Modrykonik.cz vyhlašuje další týden soutěže v bazaru. Každá maminka, která vloží inzerát, má možnost vyhrát.

Od pondělí 10.3. 00:00 do neděle 16.3.2014 24:00 jsme začali sledovat pořadí nově přidaných inzerátů.

V našem bazaru přibude zhruba 1x.xxx inzerátů za týden. Tři uživatelky, které dosáhnou v pořadí čísla 5.231, 10.231 a 15.231, vyhrávají odměnu v částce 1.000 Kč. Může to být klidně i ta samá maminka.

Začínáme v pondělí od 00:00 ... první inzerát... druhý... a maminka, která zadá 5.231-tý inzerát, vyhrává. Stejně vyhrají další dvě maminky.

Stačí, když zadáš alespoň jeden inzerát do našeho bazaru během týdne od 10.3. - 16.3.2014 a staneš se tak účastnicí soutěže. Počkej si na další pondělí, kdy vyhlásíme výsledky a zveřejníme přihlašovací jména výherkyň.

Oblékání, svlékání, převlékání... Pokud máte děti, tak se mnou budete jistě souhlasit, že se jedná o méně oblíbenou činnost. Proto já osobně z tohoto hlediska mám ráda léto, kdy stačí jednoduše řečeno tričko a šortky a nějaké rychlonazouváky.

Ovšem v zimě je oblékání náročné a malých, nespolupracujících dětí zvlášť.

Nicméně kolem mezi 2-3 rokem života by se mělo začít dítě snažit oblékat samo, přesněji řečeno byste mu měli dát prostor, aby se tuto dovednost naučilo. Samozřejmě očekávejte protesty, že to nejde, že je to malé apod.

Opět to chce nápad, opět to chce motivaci a následně nešetřit chválou. Kdybys ses rychle obléknul, tak bychom stihli před nákupem ještě zajít na hřiště a pohoupat se 🙂 No, super – moc ti to sluší, takže vyrážíme na tu houpačku.

Naše dítko (3 roky) si umí obléknout a svléknout vše, včetně bot (pominu-li ty na zavazování, neboť tkaničku zavázat neumí). Ovšem na výše uvedené větě je podstatné to, pokud chce. Jinak nezvládne ani ponožky, natož bundu!

Takže kde a jak začít? Ráno, až dítě vstane, tak mu připravte vhodné oblečení – vzhledem k tomu, co máte v plánu, co máte na denním programu, vhledem k počasí apod., přeci jenom je ještě příliš malé na to, aby si umělo vybrat, v čem půjde ven, do školy či jinam. Ovšem to neznamená, že si neumí vybrat, zda chce mikinu s Medvídkem PÚ nebo s Peppa Pig 🙂 Poté jej vyzvěte, ať se zkusí obléknout sám, že je jistě šikovný, že zatím musíte dodělat snídani či cokoliv jiného a uvidíte, že dítě částečně oblečené bude. Pokud si dítě obleče tričko naruby, tak jej i přesto pochvalte a určitě to hned nepředělávejte, aby neztratilo chuť to příště zkusit znova. Potom během dne v rámci hry mu tričko upravte a řekněte třeba: „Jééé, koukni, když se to tričko otočí, jaký krásný má obrázek, tak příště koukni a dej si obrázek na bříško, ať na něj hezky vidíme“.

Prostě to chce čas, mnohdy i Vaše pevné nervy, ale naučili se to všichni, naučí se i Vaše dítko. Výhodou je, že věk cca 3 roky je období „já sám/a“, takže toho naplno využijte a pokud projeví zájem si bundu obléknout samostatně, tak jej nechte i za cenu, že Vám ujede např. autobus, pokud totiž mu dáte čas, tak jednou se mu to podaří a pak už to půjde pokaždé a pokud jste vyloženě někam nutně nespěchali, tak autobus pojede jistě další!

No, a samozřejmě to chce trénink, takže trénujte 🙂 trénujte zipy, suché zipy, knoflíky, obouvání bot apod. Oblékejte-svlékejte-převlékejte doma společně v rámci hry panenky, medvídky, pokud má dítě mladšího brášku, tak jej vyzvěte, ať Vám jde pomoc s jeho oblečením či svlečením.

Neboť, věřte mi, pokud se bude dítě umět alespoň částečně samostatně obléknout před nástupem do školky, tak mu ulehčíte, urychlíte adaptaci, protože se bude cítit „důležitě“, že i on se „nějak“ obléknul, že i on zadaný úkol zvládnul a hodné paní učitelky ho, aniž by si všiml, doupraví, tak aby se mohlo vyrazit třeba na procházku.
    
Zdroj: slune-cz.cz

Včera jsme byly s Nikolkou na tvořivé dílničce, kterou pořádal DDM Vikýř (http://blogujicimaminy.blogspot.cz/2014/02/posledni-tyden-na-materske-jak-si-ho.html). I tentokrát to měla Ája moc hezky připravené a odnesly jsme si spoustu dárečků pro tatínka. 

Schválně píši pro tatínka, protože tentokrát má Sv. Valentýna v režii Nikolka. Do tvoření se pustila s vervou a já jí jen minimálně pomáhala.

Už se moc těší, až se taťka vrátí z hor a dárečky mu předá. Tak uvidíme, jak se budou líbit...

Pokud ještě nic nemáte, tak se třeba trochu inspirujete. My je všechny měly hotové za dvě hodinky i s přípravami, takže např. takový 

srdíčkový šnek 

vám nezabere ani deset minut 🙂

Velkou inspiraci najdete na stránkách www.krokotak.com

Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá a mají hebkou srst... se zpívá v jedné velmi známé písničce. Nicméně vše je potřeba se naučit zvířata mít rád.

Pokud doma zvíře máte a dítě s ním příchází do každodenního styku, je bezesporu snažší mu vysvětlit, jak se správně má chovat. Pokud od mala dítě žije s pejskem, kočičkou, papouškem, různými myšáky, popř. i s rybičkami či zcela jiným zvířátkem, třeba na statcích se prasátkem, slepičkami, kozou, krávou, koněm atd., tak ví, že zvířatko potřebuje najíst, že potřebuje jeho vymezený prostor, jeho „domeček“ uklidit, samozřejmě ví, jak se k danému zvířeti chovat, aby mu neublížilo apod.

Nicméně vše výše uvedené ví proto, že od mala vidí, že pro zvířátko chystáte papání, že vidí, že se jeho klec, akvárium, pelíšek, stáj atd. pravidelně uklízí, že vidí Vaše chování vůči zvířeti, zkrátka vidí, že zvíře máte prostě rádi a tuto „vlastnost“ v podstatě vezme dítě za svoji.

Ovšem ne v každé domácnosti zvířátko může být, někde není dostatečný prostor, někde nejsou jiné podmínky, není třeba dostatek volného času, které každé zvíře potřebuje.

My krom rybek, které jsou v podstatě výhradně manžela, také žádné zvířátka nemáme. Ale děti od mala vnímají, že akvárium se musí jednou týdně vyčistit, vědí, že každý večer rybky krmíme a v současné době, dokonce velmi rádi, pomáhají a to jak s radostmi-krmením, tak starostmi-čištěním.

Ale o zvířátkách si s dětmi i hodně povídám, učím je podle obrázků, které se jak jmenuje, kde bydlí, co jí, jak „dělají“ atd. Venku, když pak potkáme nějaké zvíře, tak dcera hned ví, že je to např. pes, že dělá haf apod. Samozřejmě jsem ji vysvětlila, že ačkoliv zvířátka rádi máme, že ony to nemusí vědět a že se na ně nesahá, pokud se nezeptáme jejich majitele, jestli se může kupříkladu pejsek pohladit. Zmínila jsem pohladit. Ano, dcera ví, že se pejsek za chlupy nesmí tahat, že by ho to bolelo, že na ocásek se mu také nesahá, že to nemá rád a to právě díky tomu, že neustále, když má zájem, zvířátka probíráme 🙂

Prostě je dobré od mala dítě učit, že nějaké píchání do očí, tahání za chlupy apod. zvířátka rádi nemají, že by se dětem taky nelíbilo, kdyby jim rodiče dělali ošklivé věci a zároveň by se mělo dítěti vysvětlit, že pokud budou dělat nepříjemné věci např. pejskovi, že se může stát, že je kousne. Učím samozřejmě děti, že se netrápí ani zvířátka ve volné přírodě, takže když dcera chytne berušku, tak si ji prohlédneme, objasním ji vše, co ji napadne a vybereme ji hezké místo v trávě, aby mohla jít za svými kamarády. Prostě žádné ubližování netoleruji.

A závěrem? Pokud Vaše dítě projeví mít vlastní zvíře doma, je jedno jaké, tak zvažte, zda na to máte vhodné prostory a zda především Vy máte náladu, čas se o vybrané zvíře starat, neboť bezesporu dítě bude potřebovat pomoci. Zvíře je přeci jenom společník na několik let, tak aby ve výsledku nebyl přítěží! Pokud se pro nějaké zvíře rozhodnete, tak krom toho, že dítě se naučí se zvířátkem pracovat, tak získá další cenné vlastnosti jako je např. zodpovědnost.

Ale v žádném případě nemusíte mít zvíře doma, nemusíte potkávat zvířata na Vašich vycházkách a i tak můžete lásku k nim v dítěti jednoduše probudit. Knížek existuje spousty, takže kdo žije v lese dítě může velmi dobře znát, stejně tak jako kdo žije v pralese, poušti apod. Velmi dobré a výchovné je chodit s dětmi např. do ZOO, vysvětlit jim, že ačkoliv zvířata nežijí volně, že se mají dobře, že je o ně postaráno, a že pro některé je to jediný způsob, jak přežít, jak se dál rozmnožit, neboť ve volné přírodě jsou téměř vyhubeni. Do jisté míry, úměrně věku dítěte, můžete dítě seznámit i s tím, proč byli a jsou některá zvířata lovena, což spěje k jejich vyhubení. Zkrátka povídat si můžete o všem v takové míře, aby to bylo odpovídající věku posluchače 🙂

Zdroj: slune-cz.cz

I když jsem sice otěhotněla v 20 letech ,tak jsem při zjištění 2 čárek na testu nelitovala.Jenom můj přítel , který je mladší o 4 měsíce to bral docela tragicky.Všechno jsme spolu nakonec zvládli.V 14 týdnu ,když to zrovna vyšlo na Štědrý den jsem začela krvácet.Pro jistotu jsme jeli do nemocnice.Kde mi doktor s klidem řekl ,že tam je hematom a napsal mi utrogestan.A poslal domů .Po 2 dnech špinění nepřestávalo.Tak jsme se vydali do jilemnické nemocnice.Tam paní doktorka hned mi nakázala lehnout na týden k nim.Dostávala jsem injekce a všechny možný prášky.Byla jsem z toho už psychicky na dně.Ležení v nemocnici pomohlo.A mě po propuštění čekal klid ,ležení a žádná námaha.Když jsem zvládla tohle.Za pár dní volala sestřička mého doktora,že triple test vyšel špatně a že mám hned přijed.S nervama vyklepaná jsem se bála už všeho.Tam mi doktor hrdě a naštvaně řekl ,protože jsem ho asi otravovala ,že tam jenom něco špatně vyšlo a že budu poslaná do centrum Gennet na velký  ultrazvuk.Měsíc jsem musela čekat na objednání.Hrozná doba.Tam doktor s úsměvem ,že je vše v pořádku ,až na velikost miminka.Bylo moc velké !!! O 2 týdny ☹Test na cukrovku,žádné sladké a časté kontroly.Už jsem myslela ,že nic horšího mě nepotká.Asi kolem 20 týdne mě  sem tam tvrdlo břicho ale týden po týdnu se to horšilo.Magnesium nepomáhalo a hrozil mi předčasný porod.Když jsem začla chodit do poradny v  nemocnici Jilemnici.Zrovna byly vedra a teplota byla přes 30 °C.A mě nebylo vůbec dobře v 37 týdnu jsem musela do nemocnice ,miminku hrozně zlobilo srdíčko.Celou noc mě kontrolovali a srdíčko se nelepšilo.Hrozil mi porod.Ale naštěstí vedra skončily.A já mohla na 2 týdny před porodem domů 🙂V 39 týdnu se mě doktoři zeptali ,kdy mi naposledy dělali ultrazvuk.Byl to poslední ultrazvuk u mého doktora a divili proč ho neudělali dřív ,když miminko bylo větší  o 2 týdny.Jako každá maminka ,jsem se pořád v porodnici ptala ,už jse to blíží???Ale odpověď  zněla ,já nevím .Miminko mělo hlavu ,tak nízko,že doktor se k čípku i přes velkou snahu a mojí bolest nedostal a podle ultrazvuku měl mít přes 4 kila.S tím jsem skončila u zástupkyně primáře.Ale nešlo to.Domluva zněla,tak příjdete 9. července v úterý a vyvoláme Vám porod.Celou noc jsem nespala a pak přišla 7 hodina ráno a ležela jsem na porodním sále.Tabletu díky nízko položené hlavičce i když se snažili k čípku nedali.Tak jsem dostala kapačky a to  se už trochu pohlo.Klystýr to taky urychlil ale voda nechtěla prasknout.Tak se jí doktor snažil protrhnout ,ale vyndal jen rukavici od krve.Byla jsem k smrti vystrašená.I doktor vypadal vystrašeně.Musela jsem dostávat kyslík ,aby miminko se neudusilo.A voda mi praskla ,až malý vykouknul ven.A sice jsem rodila jenom  6 hodin,tak mi to stačilo.A malý se narodil v pořádku  měřil 53 cm a vážil 4 471 g.Sice mě museli nastřihnout dost,ale vše se zahojilo.A prý jsem ukázkový případ ,co se prý stává jednou za 100 let 😀.Teď je malému 7 měsíců a je úplně v pořádku a je to prostě macíček po tátovi 🙂I když to byly hrozné chvilky ,jsem za Štěpánka vděčná 🙂A moc musím děkovat za pomoc porodní asistence v jilemnické porodnici!!

Každý rodič jistě chce dát svému dítěti do vínku co nejvíce zdraví. Spoustu mých známých zastává názor, že dětský chrup je jen dočasný a proto nepotřebuje takovou péči jako chrup trvalý. Stále více dětí trpí kazivostí zubů a díky tomu se vytváří špatný základ pro chrup dospělý. Na dentální hygienu by se proto mělo dbát i u kojenců. To, že své dítě učíme si po toaletě umýt ruce je pro nás přirozené, ale stále spousta rodičů zanedbává čištění zoubků u těch nejmenších dětí. Mateřské mléko v sobě obsahuje cukr laktózu a proto by se měly začít čistit dětem již při prořezání prvního zoubku.
    Když bylo našemu synkovi sedm měsíců začaly se mu klubat první zoubky. A jelikož jsme s manželem chtěli předejít tomu, aby náš syn trávil v ordinacích zubního lékaře více času než je nezbytně nutné, tak jsme se rozhodli, že s jejich čištěním začneme co nejdříve. Nejprve jsme se snažili otírat zoubky vlhkou bavlněnou plenou, ale to se našemu dítěti moc nelíbilo. Jelikož našim hlavním cílem bylo, aby čištění zoubků bylo pro synka přirozené a nenucené, tak jsme začali uvažovat jak mu to co nejvíce zpříjemnit.
    Kojenci se snaží objevovat svět a věci poznávají poté, co je strčí do úst. Rodiče jim tedy pořizují nejrůznější kousátka a chrastítka. Rozhodli jsme se, že mezi tyto hračky zařadíme také dětský zubní kartáček. Ze začátku jsme sice museli dávat pozor, protože když náš synek seděl a vypadalo to, že spolu s kartáčkem chce sníst i vlastní ruku, ale naše úsilí přineslo ovoce. Kartáček začal  považovat za hračku a čištění zoubků se pro něj stalo hrou. Navíc nám pomáhal při prořezávání zoubků. Náš syn si dětským kartáčkem masíroval dásně a tak zubnímu kartáčku dle mého názoru vděčím za bezproblémové vyklubání všech dvaceti zoubků.
    O měsíc, dva později jsme udělali z čištění zoubků denní rituál. Ráno a večer se celá naše rodinka sejde v koupelně a společně si zuby čistíme. Nejprve necháme synka, aby si zoubky očistil sám a poté si vybere, kdo mu je dočistí. Jeden z rodičů mu pomáhá a druhý zpívá nebo říká říkanky. Našeho malého ze začátku více zajímal jeho obraz v zrcadle a jeho první pokusy byly docela nemotorné, ale když jsme nastupovali do školky byl jeden z mála dětí, které s čištěním zoubků nemělo problémy.

Zdroj: slune-cz.cz

 Že jste pedanti na pořádek a problém s neuklizeným nádobím se Vás netýká? To jsem si myslela také, dokud jsem se o tom, prostřednictvím svého, ve dvanácti letech poněkud laxněji přemýšlejícího potomka, sama nepřesvědčila. Počínaje snídaní, kdy při ranním kalupu vždy talířek s pečivem a hrnek s čajem sama ráda naservíruji na jídelní stůl. Jenomže mé dítko v domnění, že stejně tak, jak se nádobí na stole ocitlo, tak i zmizí, nechávalo vše i s případnými zbytky na stole a odcházelo. U oběda to bylo podobné, jen rekvizit se nahromadilo na stole poněkud více. Slánka, dóza s kečupem, košík na chléb plný drobků a sklenka s nedopitým džusem. A s tím vším, samozřejmě, i hluboký a mělký talíř s ledabyle odloženým příborem. U večeře pak ještě občas zůstaly na stole stopy po mléce nebo špinavé prostírání. Později večer se pak chaos sunul až do prostor obývacího pokoje, kdy na konferenčním stolku zůstával tácek s tyčkami nebo chipsy, a miska s oříšky. A jestli něco omylem upadlo vedle, se neřešilo.
    Přes nesčetná upozorňování, nadávání a podsouvání zmíněných zbytků až pod nos, vůbec nic nepomáhalo. Alespoň ne dlouhodobě. Mé láteření bylo většinou tiše okomentováno a se skřípěním zubů syn občas něco ze stolu odnesl.
    Dlouho očekávaný výsledek přišel ovšem až ve chvíli, kdy jsem sama musela zatnout zuby a dva dny na synovy zbytky ani nesáhla. Možná pokus pro silné nátury, ale já jsem to podstoupila, vydržela a změna se dostavila. Když již nebylo možné na jídelní stůl položit ani diář a na stolek v obývacím pokoji nešlo přes drobky a stopy po včerejším hodování  rozložit pexeso k odpolední společné hře, syn vznesl velmi kritickou námitku. Když byl důrazně upozorněn, že to vše jsou jen jeho zbytky, díky nimž porcelánové nádobí a sklo v kuchyni kvapem dochází a budeme zřejmě muset jíst z papírových tácků, hluboce se zamyslel. Krátce jsem se ho zeptala, jestli si umí představit podobnou situaci ve školní jídelně, kdyby po sobě děti neuklidily. Odpověď jsem nedostala, ale nádobí systematicky začalo mizet a myčka v kuchyni byla na několik hodin zaměstnána. Po vyleštění obou dotčených stolů přišel na řadu vysavač, který doladil drobné nedostatky na podlaze a koberci.
Možná, že jsem v tomto směru byla dříve nedůsledná a cosi jsem zanedbala, ale náprava se zdařila ke spokojenosti mé i synově a dočkala jsem se i omluvy s polibkem a pokorným obětím. Nyní nemám při stolování problém a syn bez reptání sklízí ze stolu i po ostatních.

Zdroj: slune-cz.cz

Včera jsme absolvovaly tříletou prohlídku u naší paní doktorky. A jak to probíhalo?

POZVÁNKA

U nás v Jablonci většinou dostanete pozvánku (písemně nebo telefonicky). Niki byla před vánocema churavá, tak jsme zašly raději k doktorce a rovnou si nás sestřička objednala na tříletou prohlídku.

Pokud se vám třetí rok blíží a ještě vám pozvánka nepřišla, tak si určitě můžete zavolat, za to nic nedáte.

CO S SEBOU?

Očkovací průkaz!!! A někteří doktoři chtějí moč. Ta naše chtěla.

PRŮBĚH

Malý nám večer poměrně dobře usínal již od narození. Stačilo zakotvit pár rituálů a pevně daných pravidel a večery jsme měli vždy klidné a mohli si je užívat s manželem sami pro sebe, místo abychom malého do noci uspávali a chodili s ním po bytě. Avšak denní spánek už byl něco jiného. Syn ne a ne zabrat, hodně plakal, vyžadoval pozornost, kroutil se, když už spal, tak jen třeba půl hodinky, pak byl zase vzhůru a znovu nás k sobě volal. Není divu, že jsme byli brzy unavení a zkoušeli, co by na něho mohlo zabrat.

Nakonec jsme zjistili, že nestačí mít jen postýlku na denní spaní (oddělenou od toho nočního ležení), umístěnou v dobře větrané místnosti, někde v koutku v soukromí, s tvrdou, ale příjemnou matrací. Také jsme zjistili, že nestačí synovi jen udělat v postýlce takové hnízdečko, jakoby pelíšek, aby se v něm cítil jako u maminky v bříšku. Dospěli jsme k bodu, kdy jsme kromě vizuálních a citových opatření zkusili také nějaké ty zvuky. Večer usínal malý pěkně, pouštěli jsme mu ty zvuky přírody z Uklidňující hvězdičky od Fisher Price. Zurčení potůčku, šumění lesů a zpěv ptáčků na něho parádně zabíraly. Hledali jsme tedy nějakou alternativu pro denní spaní.

Brzy jsme zjistili, že pokud malého uložíme k dennímu spánku v době, kdy zrovna něco vaříme, usíná velice rychle a spánek je delší než jindy. A čím to bylo způsobené? Asi se budete divit, ale zapnutou digestoří. Hučení digestoře naše miminko velmi uklidňovalo a uspávalo. A jelikož jsme měli malého v obývací části místnosti, jejíž součástí byl i kuchyňský kout s digestoří, bylo pak velmi snadné tuto metodu dále praktikovat.

Pokud nebyla zrovna puštěná digestoř, miminko velmi uklidňovaly také zvuky myčky, pračky, vysavače a fénu. Stačilo daný přístroj zapnout na malou chvilinku, dítko hned usnulo a spalo krásně a poměrně dlouho. Nemusíte se tedy bát, že pak budete platit horentní nedoplatky za spotřebu elektřiny, většinou dětem opravdu stačí jen chvilkové puštění těchto zvuků, hned se uklidní a usnou. Pak to můžete zase hned vypnout.

Když jsme byli na dovolené a nebyla tam ani digestoř, ani myčka a pračka, natož pak vysavač nebo fén, našli jsme si jiný zlepšovák. Stačilo u sousedící koupelny na chvilku zapnout větrák – odsávání a naše miminko rázem chrnělo.

Děti mají tyto hučící a šumící přístroje opravdu rády, není to tak, že by se jich bály, spíše naopak, většinou je velmi uklidňují a uspávají. Připomínají jim totiž důvěrně známé prostředí z matčina lůna. A nemusíte se bát, že s přístroji budou usínat až do puberty. Našemu synovi ta závislost na chvilkovém puštění digestoře či jiného přístroje vydržela zhruba do půl roku, pak již usínal klasicky sám, a to i v průběhu dne.

Zdroj: slune-cz.cz

Je 23.2.2012. Den, kdy porodím svojí první dceru Nelinku.

Téměř jako každá maminka se rozpláču dojetím, když mé oči  jedním pohledem přejedou po celém jejím nádherném tělíčku, prozatím spícím a klidném v mé náruči. Toto spinkání jí vydrží téměř celé dvě hodiny na porodním sále.Nastává probuzení, já přikládám svou dcerku k prsu a sleduji její nádherné oči.Kojím a říkám si jak je to zlatá holčička, žádný pláč ani bolesti bříška? Samozřejmě asi jako každá těhotná žena, jsem si před porodem pročetla téměř vše možné o prdících a kolice, nicméně až později jsem zjistila, že nevím vůbec nic.

Uběhlo pár hodin a začalo to. Pláč, pláč a neustavičný pláč. A tak jsem již v porodnici, začala masírovat jemně bříško a pít fenyklový čaj, chovat v klubíčku, prostě jsem začala dělat téměř vše na co jsem si tak nějak v tu chvíli vzopmněla. Pravdou je, že u mojí Nelinky nezabíralo téměř nic z uvedeného. A tak naše dny v porodnici sice utekly, ale co Vám budu povídat přímo  s řevem, jak dceřiným tak i mým, protože mi jí bylo líto a nebudu nic nalhávat, i sebe a mých kruhů pod očima z vyčerpání. Ano všichni mi říkali jaké to bude, ale pravdou je -dokud nezažiješ, nepochopíš-.

Na cestu domů mi dcerka naštěstí usnula, takže jsem místo vypravování zážitků z porodnice svému muži v autě usnula. Kupodivu se mi zdálo o stolici mé dcery, nočních křečích a jejím pláči.V životě jsem si nemyslela, že se mi bude zdát o něčí stolici. Dorazili jsme domů, dcerku jsem převlékla a uložila do postýlky.  Vyčerpáním z předchozích dní stále spinkala. Má mysl i mé tělo následovalo mé zlatíčko a mé nohy mě odnesly do postele také. Začala jsem samovolně plakat, ani netuším proč. Manžel se posmutněle zeptal copak se mi děje, nešlo to však vysvětlit ani popsat.Takto probíhalo ještě pár dní, až jsem si řekla dost, přece musí existovat něco, co mojí berušce pomůže. Jí i mě. S kojením jsme měli bohužel problémy od začátku, po mém mléce 14 dní nepříbírala, 15x denně řidká stolice, aha proto ty sny. Takže na radu lékařky jsem začala dávat příkrm. Pláč však stále neustával.A neustávalo ani moje znepokojení z toho, že moje dítě se trápí.Sedla jsem si tedy opět k počítači a tentokrát s daleko větším zápalem než jako těhotná žena.Zvedla jsem telefon a zavolala jsem své tetě, která je odborníkem na dětskou koliku a prdíky, či klidný spánek dítěte.

Přečetla jsem několik desítek článků, diskuzí a rad od maminek, ale i lékařů o tom co jsou to vlastně prdíky a kolika, popřípadě jak se jí u dítěte zbavit a dozvěděla jsem se následující.

Rozídl mezi kolikou a prdíky. Také jste si mysleli, že se jedná o jednu a tu samou věc jako já? Obrovský omyl, nejedná.

Jde o důležitý zlom. Odplenkování a přechod na nočník může dát rodičům zabrat. Poradíme, jak si celý proces usnadnit. Co může pomoci?

Když víte, jak na to, kdy začít a máte po ruce ty správné pomůcky, ušetříte si hodně trápení. Ale začněme od začátku.

Jak poznáte, že nastal ten správný čas?

Dítě je připraveno učit se chodit na nočník, když umí chodit, dojde k němu samo a stáhne si kalhoty. Dále si musí uvědomit, že močí, a to, že je mokrá plena. Pokud mu vadí, že plenu má, že je pokakané nebo počůrané, snáz mu vysvětlíte, proč na nočník chodit. „Dítě má začít, když je ONO připraveno, nikoliv když jste VY připraveni,“ zdůrazňuje Kateřina Borunská z Mamaja group, která se zabývá prodejem a výrobou potřeb pro děti, mj. látkovými plenami.

Na učení potřebujete čas. Nečeká vás stěhování nebo další přírůstek do rodiny? Jednodušší je začít později než stresovat sebe i dítě.

První kroky

Na stránkách Modrykonik.cz vyhlašujeme pátrání po tajném kódu v bazaru. Je ukrytý v popisu pouze jednoho inzerátu.

Tři maminky, které kód objeví a budou nejblíž k počtu nově přidaných inzerátů za týden, obdrží odměnu v hodnotě 1.000 Kč.

Podmínky soutěže:

1. Zadej jeden inzerát do našeho bazaru, pokud ještě žádný nemáš. (Pokud máš, už nemusíš.)

2. Najdi tajný kód v textu jednoho z inzerátů v bazaru.
  Nápověda: duhové šatičky vel. LXVIII šíleně vícebarevné 😉

3. Tipni si kolik úplně nových (ne aktualizovaných) inzerátů za tento týden do našeho bazaru přibyde (od pondělí 00:00 do neděle 24:00, tedy za celých 7 dní). 

Jak si užít poslední týden na mateřské, bych věděla úplně přesně. A bylo by to jinak, než co se chystám napsat 🙂 

Sbalila bych rodinu a vyrazili bysme za bráchou do Řecka. Ale takhle se sbalil jen Luky a vyrazil na hory. Tak máme s Niki dámskou jízdu.

A co všechno jsme si naplánovaly?

Niki dopoledne školku, po třetí hodině jí vyzvednu a budeme si užívat:

 
- 2x plavání 

- valentýnské tvořivé odpoledne - když se v pátek vrátí tatínek, tak pro něho na Valentýna budeme mít dáreček

- v pátek přijede táta, tak si snad užijeme odpoledne společně

Našim dětem už budou (nebo byly) tři roky, takže těch, které se vracíme do zaměstnání, je více. Tentokrát se podíváme na to, jak nástup do školky probíhal u Verči a Ondráška. Dozvíte se také více podrobností o tom, jak se na zápis předem připravit a jakou školku vybrat. Tak ať se vám výběr podaří !!!

PŘÍPRAVY NA ZÁPIS DO MŠ

Vzhledem k tomu, že je Ondra narozený na konci prosince, zjišťovala jsem si dopředu veškeré možnosti o přijetí či nepřijetí do státní školky zde u nás v Jablonci nad Nisou. 

V místním MC Jablíčku se vždy (tak týden či 14 dní) před zápisem do školek koná setkání s paní z oboru školství z magistrátu, která Vám předem sdělí, kam máte šanci dostat své dítě a kam ne. Případně Vám odpoví na další otázky. 

V každém městě to je jiné, zde v Jablonci to funguje tak, že zápis do školky je v jeden den a chodí se jen do 1 školky. Návštěvami ve více školkách si místo určitě nezajistíte, neboť asi tak týden po zápisu se všechny ředitelky (ředitelé) školek sejdou u "kulatého" stolu a řeknou si, kolik dětí přijímají, kolik mají volných míst a kolik dětí je pod čarou. Takže znám případy, kdy únorovou holčičku přijali do školky v pohodě, neboť jim k zápisu přišlo málo dětí, ale naopak jsou i školky, kde nevezmou už ani zářijové dítě. Proto je potřeba si tuto možnost vyzjistit předem!!! Sami máme školku cca 50m od bydliště, ale dozvěděla jsem, že bych neměla šanci.

Na již zmíněné schůzce s paní z magistrátu mi bylo sděleno, že bych Ondru mohla zkusit umístit do školky u nemocnice (do Červené školky). Je to školka zřízená hlavně pro zaměstnance nemocnice, takže tyto děti mají přednost před ostatními. 

Dalším kladným bodem pro přijetí bylo potvrzení od zaměstnavatele, že se matka vrací do práce a třetí požadavek byl (a pro nás nejdůležitější) - děti narozené od 1. 12. 2010 a dále. Tato školka je přizpůsobena i na děti 2 leté, takže zde podmínka - bez plínky nebyla důležitá jako v ostatních státních školkách. 

ZÁPIS DO MŠ

Samotný zápis byl velmi jednoduchý a rychlý. Paní ředitelka si od nás vzala akorát veškeré dokumenty (potvrzení o povinném očkování od lékaře a potvrzení o nástupu do práce od zaměstnavatele), napsala si Ondrovy iniciály a tím to skončilo. Na nic dalšího se nás neptala.

ONDRÁŠKŮV PRVNÍ DEN

Spousta maminek si dělá starosti, kdy a jak zbavit svou ratolest plen a naučit ji na nočník. Co jedno batole zvládne v roce a půl, s tím má jiné problémy i o rok později.  Pro naše dvě děti, narozené s odstupem tří let, čas na pravé učení přišel shodně až po dosažení půldruhého roku, kdy byly schopny si uvědomit svou potřebu o chvilku dříve, než ji zrealizovaly.  Do té doby sice nočník vyzkoušely, ale nijak zvlášť je nezaujal. Utíkaly z něj a raději při daleko zábavnějších činnostech vesele plnily plenky, přestože moc dobře věděly, co se od nich žádá.
Od narození často začaly vykonávat potřebu právě ve chvíli rozbalení. Vždy jsem akci s úsměvem komentovala a děti se časem, zhruba od 9. nebo 10. měsíce věku, vysloveně snažily mamince udělat radost a čůraly „na povel“. Jen sedět na nočníku se jim nechtělo ani o mnoho měsíců později.  Přemýšlela jsem, jak je motivovat. Zavrhla jsem nočníky ve tvaru autíček i luxusní nočníky hrající melodie.  Něco mi ale říkalo, že spojit výkon s bezprostřední odměnou není špatný nápad. Při svém pátrání jsem narazila na samolepky My Wee Friend, které se vlepí na dno nočníku, po jehož použití se z původně černého kruhu samolepky stane veselý barevný obrázek. Samolepka v nočníku zůstává, je omyvatelná a dle výrobce ji stačí vyměnit jednou za zhruba 6 až 12 týdnů.  Rozhodla jsem se ji vyzkoušet, což se vzápětí ukázalo jako výborný tah.  Ukázala jsem dětem „inovovaný“ nočník a dávala najevo, že jde o něco zvláštního, že se chystá překvapení. Posadila jsem batole, tvářila se natěšeně, záhadně i povzbudivě zároveň a požádala o „Číííí“.  Obě děti v té chvíli zareagovaly naprosto shodně – netušily sice, proč by to tentokrát mělo být jiné než jindy, ale maminka měla zcela jistě něco za lubem, pročež se obě ratolesti svorně rozhodly, že mamince vyhoví.  Samolepka vykonala svou práci, ukázala obrázek, maminka „žasla“ a děti byly nadšené proměnou, k níž jejich nočníkovým výkonem došlo, i maminčinou patřičně jásavou odezvou.  
Nočník se brzy stal kamarádem, k dozrání celého procesu přispělo i teplé jaro a nadcházející léto, kdy mohly děti pobíhat doma i venku polonahé a tedy reagovat na svou potřebu rychleji než s vrstvami oblečení na sobě. Přesně týden po oslavě druhých narozenin byli oba bez plen nejen přes den, ale i v noci. Beze spěchu a bez jakéhokoli stresu na obou stranách, tempem, které si děti samy určily.

Zdroj. slune-cz.cz

Přeji krásný podvečer všem nastávajícím i stávajícím maminkám,

ráda bych Vás pozvala na skandální výprodej věciček pro Vaše nejmenší. 

Výprodej bude probíhat  17. - 18. 2. 2014 v příjemné kavárničce v centru Brna vždy od 9:00 do 19:00h

Připraveno pro Vás bude: 

- Hračky značky Lamaze a Chicco s 50% slevou 

- Hračky značky Sassy a Playgro s 50% slevou

Nejsem věřící ani nevěřící. V něco věřím, neumím to pojmenovat, asi je to Bůh, ale nevěřím v církev. Hodně častu okolo sebe slýchám: "Kdyby byl Bůh, toto by se nestalo...".

Jednu jsem četla něco, co mi pomohlo pochopit, proč se někdy věci dějí tak, jak se dějí.

Kdysi žili dva bratři. Hodný a Zlý. Ten Hodný byl celý život slušný, milý a poctivý. Zlý byl opakem Hodného, kradl, záviděl a lhal. Jednoho dne oba bratři spadli do velké jámy. Zatímco Hodný si po pádu zlomil ruku, ten Zlý našel na dně zlaťák. Jeden starý muž, který je oba dva znal od dětství, se obrátil k nebesům a říká: "Jaká to nespravedlnost, člověk, který žije poctivě, si zlomí ruku a neřád, který si to nezaslouží, najde zlaťák. Kdyby byl Bůh, toto by přece nedovolil!". A v tom k němu Bůh promluvil: "Každý má ve svém životě nějaký osud. Já sleduji, jak kdo žije a i když osud neovlivním, mohu každému podle jeho chování osud zmírnit, nebo naopak zhoršit. Podívej se na tyto dva bratry. Ten Hodný měl tady v jámě zemřít. Ale protože žil celý život poctivě, zlomil si pouze ruku. Ten Zlý měl na dně jámy najít veliký poklad, ale že žil špatně, našel pouze zlaťák...

Neříkám, že to platí na všechny události, že je to pravda, nebo že tomu musí každý věřit, ale za zamyšlení to určitě stojí....

Výborný hlod pro dnešní den: ".. Já nejsem tak tlustá, já jsem tak krásná až to přetéká".

Dcera je odjakživa nejedlík, ale na druhou stranu se odmalička ráda motá v kuchyni, což mi dává určitou naději, že k lásce k jídlu a jeho přípravě časem doroste.
Pokud příprava oběda či večeře příliš nespěchá, ráda jsem nechávala a nechávám dcerku pomáhat. Už tří nebo čtyřleté dítě je schopno opravdové pomoci při přípravě jednoduchého pokrmu, například zeleninového salátu. A velmi brzy může takový pokrm připravit i samo. Natrhat listy různých druhů salátu na malé kousky, vybrat drobná rajčátka nebo ředkvičky, vše vložit do cedníku a opláchnout pod proudem vody, osušit a naaranžovat do mísy. Šikovné děti zvládnou i otevřít kelímek s bílým jogurtem, vzít stěrku a obsah kelímku přesunout do misky, kam posléze přidají lžíci majonézy, špetičku soli, nadrobno natrhané (nebo maminkou nadrobno nasekané) bylinky a vše pečlivě zamíchají. Mohou samozřejmě připravit i jiné druhy zálivek nebo dipů pro namáčení kousků zeleniny. Různé druhy zeleniny nakrájené na hranolky a proužky jsou spolu s různými dipy (tvarohovým, avokádovým, jogurtovým, rajčatovým...) zdravým a zároveň i zábavným pokrmem - děti si samy vybírají druhy zeleniny, které jim chutnají, a samy volí, zda a do čeho kousek zeleniny namočí.
Jak dcerka roste, zapojuje se do přípravy jídla ve stále větší míře. V pěti letech otevře plechovku s kukuřicí nebo olivami, slije přebytečnou tekutinu a přidá k salátu, doběhne na balkón pro bylinky, natrhá je, opere, osuší a připraví na prkénko, abych je mohla nadrobno nasekat. Sama ostrý nůž používat ještě nesmí, ale co se dá, zkouší za pomoci nože příborového. Dokáže za pomoci bezpečnostního krytu na struhadle nastrouhat sýr, protlačit strunovým kráječem natvrdo uvařené vejce a naskládat jeho dílky na talířek. Připraví příbory a ubrousky, připraví skleničky, přinese džus a minerální vodu, v ošatce pečivo, nanosí vše na stůl a sezve rodinu na oběd.
Smysluplné trávení času má mnoho podob a často nic nestojí. Být s vlastním dítětem, učit jej a zároveň si báječně hrát je jedním z nich.

Zdroj. Slune-cz.cz

   Jako malá holčička předškolního věku jsem trpívala na noční můry a děsy. Některé ze snů se mi tak hluboko vryly do paměti, že si je pamatuji i s detaily dodnes. Moje dcera je na tom podobně. Zážitky a představy se jí často namíchají do nepříjemného koktejlu a budí ji.
  Jednoho dne, coby zhruba čtyřapůlletá, se v noci probudila a vyděšeně přiběhla. Vyprávěla, že se jí zdál hrozný sen o kostlivci, který vstával z rakve, honil lidi a chtěl je pokousat nebo sežrat. Bála se vrátit do postele a znova zavřít oči, aby se sen nevrátil. Co teď?
   Napadlo mě, že řešením by mohlo být znovu si sen projít, kousek po kousku. Snažit se vybavit si vše, co ve snu bylo, a donutit mozek to racionálně zpracovat. Pak by se sen vracet nemusel, měl by jej už vyřešený, odžitý, odškrtnutý. To by platilo možná na mě. Ale co s malou holčičkou? Chtělo by to ještě něco. Něco, co by ji ujistilo, že se to, co ji děsí, vrátit nemůže. Je potřeba kostlivce zničit. Dostala jsem nápad a hned jej dcerce vysvětlila.
   Požádala jsem ji, aby si vzala papír a pastelky a zlý sen nakreslila. A hned jsem dodala, proč to po ní chci. Narovinu jsem jí řekla, že si myslím, že když si vzpomene na co nejvíc věcí z toho snu, už se tím její hlavička nebude ve snu znovu zabývat. A že až to nakreslí, tak spolu kresbu roztrháme na malé kousky a kostru pošleme navždycky pryč. Ihned souhlasila a pustila se do práce. Namalovala rakev, v ní kostlivce a pár věcí okolo. Podívaly jsme se na kresbu, označily slovy všechny předměty, a když se cítila dcerka připravená, začala papír trhat na malé kousky a ničit tak kostlivce, který ji děsil. Poté jsme spolu papírky vyhodily do koše, objaly se, popřály si dobrou noc a šly spát.
   Tu noc už spala klidně. Sen o kostře v rakvi se už poté neopakoval. A pokud čas od času nějaký zlý sen má, už ví, jak na to.

Zdroj: Slune-cz.cz