Každá minuta, každý okamžik je ojedinělý a neopakovatelný. A ještě k tomu pro každého jiným způsobem. Ten samý moment přináší každému z nás odlišné překvapení, nástrahy a obdivuhodnosti, které nás potěší nebo naopak přinesou větší starosti.

Poďme se zabavit nad veselými, roztomilými příhodami nebo se nechat unášet příjemnými úvahami, které pocházejí od maminek na Koníku.

Pravdivost pověr

„ 🙂 podle krve...holčička, podle stavu pleti...holčička, podle pověry s prstýnkem...holčička, podle tvaru bříška....holčička, podle ultrazvuku CHLAPEČEK!!! Budeme mít Ondráška🙂“

Nádherný okamžik

„ Dnes je to přesně dva roky, kdy mi bylo doktorem potvrzeno, že to malé něco, které mi šoupli do bříška, se ujalo a moc se mu u maminky líbí 🙂 Byl to nádherný den, nikdy nezapomenu ten nádherný pocit....a to nepopsatelné štěstí v manželových očích, když mě držel za ruku a díval se zamlženým pohledem na obrazovku, kde byla vidět jen nepatrná bublinka.... A i když nás ta naše bublinka občas přívádí k šílenství, je to to nejkrásnější, co nám život dal...naše milované miminečko Nikolkovaté ♥♥♥“

Jakmile se naše děti naučily lézt a sedět, rozšířily se jim možnosti her. Vše je lákalo, vše bylo hodno důkladného prozkoumání všemi smysly. Pozorovala jsem je, s čím a jak si hrají.  Zatímco novorozenci preferují kontrastní barvy a nejvíce je zaujme černobílá kombinace, batolata dávají přednost jásavým barvám.

Od jednoho roku věku si děti začínaly hrát s kostkami. Zpočátku je zajímalo jen bouchat s nimi o sebe, později začaly stavět jednu na druhou nebo vedle sebe podle velikosti nebo barev. Uměly brzy podat stejně barevnou kostku, jakou jsem jim ukázala. S rostoucí slovní zásobou se pak naučily pojmenovávat jednotlivé barvy.

Kdykoli jsem si sedla s dětmi nad listem papíru a vzala do ruky pastelky, byly nadšené. Malovala jsem jim domeček s plotem, trávníkem, stromy a keři, přidala kousek lesa, pařez a zvířátka od domácích po lesní. Nad domečkem vykukovalo z mraků sluníčko a nad lesem pršelo. Popisovala jsem, co právě maluji a jakou barvou. Děti mi brzy začaly podávat pastelky podle toho, co jsem řekla, že budu právě malovat: „Tak a teď namaluji sluníčko. Která barva vypadá jako sluníčko?“ A batole mi podalo žlutou. Poděkovala jsem a okomentovala: „Děkuji. Tohle je ta správná barva pro sluníčko, žlutá.“ Přidala jsem otázku a sama si na ni odpověděla: „A co ještě může být žluté? Třeba kuřátko.“ A jedno jsem namalovala.
Jindy jsme zase vzali obrázkovou knihu pro děti, kde byly na jedné dvojstraně barevné skvrny přímo k učení barev. Vyjmenovali jsme spolu jednotlivé barvy, u každé se zastavili a říkali, co ještě takto barevného známe. Například: „Tady je červená. Červená je jahoda, červená je Karkulka, červená je tvoje oblíbená čepice.“

Před třetím rokem už uměli, jak dcera, tak syn, určit barevnost předmětu, který v dané chvíli neviděli. Ptala jsem se například: „Jakou barvu má tráva?“ Syn bez zaváhání odpověděl jásavě: „Zelenou!“

Základní barvy děti zvládaly bravurně před třetím rokem. Okolo třetích narozenin se naučily rozeznávat i další barvy – fialovou, oranžovou, růžovou, hnědou. Po nich následovala barva nejtěžší, béžová. Tu pětiletá dcera odmítá dodnes vzít na vědomí a tvrdošíjně ji pojmenovává „pleťová“.  Obě ale v té chvíli víme, o jakou barvu jde. A to je důležité.

Zdroj: slune-cz.cz

To byla naše víkendová akce. Niki se moc těšila, protože jsme pořád doma a za dětmi do uzavřených prostor nemůžeme. 

Naše banda se sešla pár minut před akcí na místě. Děti měly radost, že se po dlouhé době zase všechny vidí. Většina vzala lampion - ještěže tak, protože jinak bychom neviděli na krok.

Niki měla ještě čarodějný klobouk a Elis půjčila pláštík. 

Zaplatili jsme symbolické vstupné. Dostali svítící náramky a vyrazili jsme.

Začátek byl příjemný. Jak vidíte na letáčku, tak od 17 hod. byla stezka umírněnější pro menší děti. Takže strašidla byla hodná a jen trochu houkla, nebo zamávala. Ale pak se jim asi popletl čas ☹ Protože asi v půlce už strašila pořádně. I ze zadu. FUJ. Vojtík s Petrou šli statečně vpředu a my za nimi. Trochu jsme se rozdělili. Bylo nás přeci jen dost (19 kousků). Nikča pak začala trochu plakat. Zvlášť, když se objevila strašidla hned před námi a bafla. A jak se lekala já. Asi to ze mě Nikča vycítila. Tak jsem je trochu začala odhánět a mírně krotit, že jsou děti malinké. No poslední kus jsme vzdali a vzali to zkratkou. Pavel s Vojtíkem solidárně s námi. Bylo to zbytečné, protože na trase, které jsme se vyhli, už nebyla žádná strašidla. Jen na konci malé strašidýlko s odměnama. Ty nám nakonec ostatní donesli - DĚKUJEME. 

Nikča s Vojtíkem akci hodnotili: "Byly tam strašidla". "A strašily nás". "Ale bylo to hezký".

Já si nakonec dala čaj s rumem od Pavla a trochu se zklidnila. No pokud bude nějaké příště, tak na něho půjde tatínek a maminka se posilní před stezkou a ne až po stezce.

Co vy ostatní? Strašíte někdy své děti???

Málem bych zapomněla. Byli s námi i dva psi (takže 21 kousků 🙂. A Niki vytrhla tetě Lucce vodítko, že si půjčí Fanču. Ta jí ani nestačila říct, že Fany tahá. Fanča zatáhla a Niki se natáhla. Sedřela si kůži o asfalt na palečku. A já u sebe neměla Bepanthen. Jindy jsem chodící lékárnička pro ostatní. A teď? Vytáhl ho Jirka od Ondráška. Super. Na tatínky je spolehnutí 🙂