Chtěla bych tu napsat krátkou úvahu či poznámku o nezbytnosti „čekání“ při výchově dítěte. Ne vždy si uvědomíme, jak zbytečně zasahujeme do prostoru dítěte a jak ho tím omezujeme.

Mám na mysli situace, kdy se dítě plně koncentruje na nějakou činnost. Už i malý kojenec je schopný udržet pozornost po dobu několika vteřin, záměrně pozoruje nějaký předmět, stín atp. Větší dítě si maluje, pomalu se snaží samo obléct, zkoumá brouka na pěšině. Toto vnímám jako velké okamžiky plné energie, tady v těchto chvlích se odehrává ono kouzelné poznávání světa, rozvíjení soustředění. V hlavičce v tuto chvíli pracuje skvělý a dokonalý stoj, který vše co dítko vnímá analizuje a syntetizuje vše, dává do souvislostí, porovnává s minulými poznatky a pečlivě ukládá do paměti. Dítě se skvěle koncentruje na malbu, uvažuje jaký tah bude příště, zamýšlí se nad detaily, dává postavám a objektům život, hraje si s nimi.

A pak přijde rodič, který není naladěn na tuto energii a hodí do tohoto stoje kámen: „Jé, to je krásná princezna!“. „Jé, to je zajímavý brouk!“ A stroj se zastaví. Není jisté, jestli ho dítko dokáže v rychlosti opravit a po komentáři např. „to není princezna, to je královna“ tento stroj plného soustředění dokáže zase spustit. Možná, že už to nedokáže a v tuto chvíli jsme ho trochu zarazili v jeho pokroku.

Rodiče své děti milují a chtějí se účastnit a radovat z jejich procesu poznávání. Měli bychom se však zamyslet, kdy je vhodné do tohoto procesu zasahovat. Proč prostě jen chvíli nepostát, jen tak se dívat jak dítě maluje a až kresbu dokončí, tak si s ním o dílku popovídat? Proč malého kojence přesouvat či začít nad ním mávat nějakou hračkou? Vždyť se právě obdivuhodně zabývalo mouchou lezoucí po stěně a toto zkoumání ještě nedokončilo.

My však míváme pocit, že situaci musíme obohatit svým komentářem, začneme navrhovat úpravy, zlepšováky, dáváme vysvětlení. Když se dítě bytostně soustředí na pokus obout si boty, zapnout si knoflík, tak aniž bychom měli špatné úmysly máme pocit, že mu musíme pomoct, protože víme, že to ještě nezvládne. Ano, nezvládne to, ale tím, že bude mít dost prostoru pro nácvik se to naučí rychleji, než když to uděláme za něj.

Podobně jako když mají dvě děti mezi sebou nějaký konflikt nebo se prostě jen o něčem dohadují. Opět má dospělý pocit, že musí přispěchat s nabídkou řešení a tím tak zachránit „klid a mír“.