Když jsem zjistila, že jsem těhotná, jako první mě napadlo, že musím hned začít brát nějaké těhotenské vitamíny. Začala jsem s nejznámějším: Femibion 1. Asi nejdůležitější složkou Femibionu 1 je kyselina listová (tedy vitamín B9, folát aj.). Martin, jako velmi hloubavý manžel 🙂 zjistil, že kyselina listová je rozpustná ve vodě a plní mnoho funkcí. Dlouho se ví, že nedostatek kyseliny listové v těhotenství je spojen se zvýšeným rizikem defektů neurální trubice u dítěte. Často uváděným defektem nervové trubice tzv. spina bifida.Potřeba kyseliny listové v těhotenství je násobně vyšší než u negravidních žen a dodávat vyšší dávky folátu z přirozené stravy je z důvodu jeho ztrát při zpracování a nízké vstřebatelnosti velmi obtížné. Prakticky všichni odborníci proto doporučují kyselinu listovou suplementovat, tedy dodávat pomocí potravinových doplňků.

V některých zemích mají o své těhotné takové obavy, že zákonem nařídili obohacování potravin kyselinou listovou. Na českém trhu je samozřejmě dostupných více potravinových doplňků pro těhotné, Šárka později přešla na GS Mamavit.

Mezi nejbohatší přirozené zdroje kyseliny listové patří droždí, pšeničné klíčky, sójové boby, otruby, fazole, brokolice nebo listová zelenina. Významným zdrojem B9 jsou také játra, ale těm by se každá těhotná žena měla vyhýbat, protože hrozí předávkování vitaminem A, které způsobuje vrozené vady.

Již méně se ví, že suplementace kyseliny listové snižuje riziko vrozených srdečních vad a je-li dodávána před otěhotněním, významně klesá pravděpodobnost, že narozené děťátko bude mít nízkou porodní hmotnost.

Jiná studie sledovala, jaký vliv bude mít doplňování B9 v průběhu těhotenství na vývoj rozumových schopností dítěte. U osmiletých dětí, jejichž maminky užívaly v těhotenství kyselinu listovou, byla zjištěna pozitiva – tyto děti např. rychleji řešily zadané úlohy.

Nedostatek kyseliny listové v průběhu těhotenství je spojen s různými poruchami placenty. Další vědecké závěry naznačují, že dodávání kyseliny listové je prevencí preeklampsie, což je poměrně nebezpečný stav pro matku i dítě.

Dnes mě kontaktovala teta dítěte u kterého je velká pravděpodobnost autismu. Žádala mě o pomoc. Popsala jsem jí základní kroky co dělat. Přivedlo mě to k napsání tohoto článku. Níže si dovoluji citovat článek z níže uvedeného zdroje. Po něm uvedu mnou navrhované kroky, jako první pomoc při podezření na autismus.

zdroj: http://www.detskaduse.cz/psychiatrie-pro-kazdeho/problemy/autismus/

Autismus a přidružené poruchy  -  Úvod

Zdá se, že se autismus vynořil z moře psychiatrických diagnoz a vstoupil do povědomí všech. Někdo viděl Rain Mana s Dustinem Hoffmanem a Tomem Cruisem, někdo zaslechl něco o centru pro autisty, někdo zase o autistických třídách, píšou se knihy. Která je nejlepší? Kdo ví, je jich tolik...

Kde tedy začít? Kde začít rozplétat zašmodrchané klubko „kolektivního povědomí“ o autismu? Možná u toho, co je pro nás dětské psychiatry nejpalčivější:

A) Není lehké autismus poznat.

Ludmila Mojžíšová (1932 – 1992) – zdravotní sestra, která ovlivnila nejen životy mnoha žen a párů, ale také jako „nelékařka“ ukázala, jak lze prací (nejen) s tělem působit na stavy zdánlivě neřešitelné a nevyléčitelné, jako je např. funkční neplodnost.

Na základě výzkumných studií prováděných v letech 1983 až 1989 na rehabilitačním oddělení Fakulty tělesné výchovy a sportu UK v Praze a na rehabilitačním oddělení I. porodnicko-gynekologické kliniky Fakultní nemocnice v Brně uznal tehdejší ministr zdravotnictví MUDr. Martin Bojar tuto metodu za metodu první volby v léčbě funkční neplodnosti a podle § 10 odst.1 vyhl.č.115/1975 Sb. bylo dne 3.10.1990 uděleno osvědčení na novou léčebnou metodu s názvem „Rehabilitační léčba některých druhů funkční ženské sterility“. Z toho mimo jiné vyplývá pro veřejnost méně známý fakt a to, že tuto metodu mohou lékaři doporučovat a může být mimo jiné hrazena i zdravotnickými pojišťovnami.

Paní Mojžíšová zemřela v 90. letech minulého století a její odkaz je zde stále s námi – metoda se vyučuje na školách pro fyzioterapeuty a na specializačních kurzech, kde je po složení zkoušek uděleno fyzioterapeutovi oprávnění k provádění terapie metodou Ludmily Mojžíšové.

Široké spektrum využití

Metoda je známa především ženám, které mají potíže s otěhotněním. Má však mnohem širší spektrum využití a lze ji uplatnit u některých poruch neplodnosti mužů, bolestí zad, blokád a bolestí pohybového aparátu a páteře, skolióz dětí, bolestivé a nepravidelné menstruace, potížích při pohlavním styku (bolest, nemožnost dosáhnout orgasmu), bolestí na hrudi (po vyloučení jiných závažných příčin, zejména srdečních), některých druhů zácpy, některých druhů inkontinence apod.

Kromě toho má metoda nesporný vliv na zlepšení psychické pohody. Klient/ka má velký podíl na úspěšnosti metody tím, že spolupracuje s terapeutem a doma poctivě a pravidelně cvičí. Tím přebírá zodpovědnost za své zdraví i kýžený úspěch, učí se vnímat své tělo, aktivně se podílí na řešení svých potíží a efekt terapie je poměrně brzy znatelný. Pozitivně ovlivňuje také potíže, které často provázejí funkční poruchu neplodnosti (bolest hlavy, premenstruační syndrom, bolestivá menstruace, bolesti zad a pohybového aparátu).

Sešlo se mi pár dotazů opatrně naťukávajících mé duševní zdraví, eventuální rozvod a prostě vůbec - jestli se u mě neschyluje k sériové vraždě. Vyvodila jsem z toho, že podle zveřejňovaných článků zřejmě působím poněkud podrážděně, hystericky až nebezpečně.

Ráda bych vás uklidnila tím, že jsem naprosto normální a vyrovnaná osoba, ale byla by to bohužel lež jako věž. Tak řekněme, že jsem normální dle svých možností. Mám svou rodinu ráda nade vše, když zrovna nemlátím hlavou o zeď. Vážně.

Vlastně jsem na tom teď docela dobře. Ani chocholoušek mě nechce vidět, že jsem prý moc normální. Ale celkem nedávno to tak nebylo. Asi tak půl roku zpátky se mi po zhlédnutí jednoho dokumentu zásadně obrátil život a musím říct, že to, co tomu předcházelo, nebylo hezké. Samozřejmě jsem později měla nutkání podělit se se všemi o své nově nabyté vědění a brala jsem to všechno (ostatně jako i sama sebe) šíleně vážně.

V šíření pozitivní vlny by mě nezastavilo ani stádo volů. A když mě poslali k šípku kamarádi, vytvořila jsem web, na němž jsem se snažila všechny přesvědčit, jak jsem úžasná, všechno zvládám a celý svět je jako Padesát odstínů růžové.

Jenže znáte to, zvyk je železná košile a jen tak se ho nezbavíte. Po chvílích plných otravného optimismu mě opět dohnaly staré splíny a nálady a ani četba motivačních textů, webů, časopisů je nezahnala. Ty pozitivní články a knihy mě v takové chvíli akorát vytočily. Naštvala jsem se na všechny ty, kdo se vychloubali, jak jsou úžasní a co vše dokázali, zahrabala se do ještě větší deprese a trvalo mi dlouho, než jsem zase začala sluníčkovat jako hípísák po LSD.

Už přesně ani nevím, kdy jsem se rozhodla přestat brát všechno tak strašně vážně. Prodělala jsem několik exrémních výkyvů nálad, přihodilo se mi pár větších či menších katastrof a něco se ve mně hnulo. Ať už to zapříčinil pes (který ani nebyl můj) toho času potrhaný od jiného psa (ten taky nebyl můj), s nímž jsem prožila tu úžasnou noc bez dětí na veterině, všechny ty dlouhé měsíce probdělých nocí s dětmi nebo další velmi vkusný dárek od příbuzenstva, děkuju za to!

Článek č. 2 ze série JSME PARŤÁCI

Mockrát jste už řešili, zda kapesné a co si za něj děti mohou koupit?

Moje odpověď je ANO a cokoliv. Nechytejte mě za slovo. Tím samozřejmě nemyslím alkohol, drogy  ani cigarety. 

Došla jsem k názoru, že už i relativně malé děti by měly dostávat kapesné. A tím myslím třeba už tříleté, čtyřleté, bez ohledu na to, že ještě neumějí počítat. Mají přece Vás, rodiče, kteří jim jistě s počítáním rádi pomůžete. 

Dítě tak získá na pocitu důležitosti a vy mu tak dáte najevo, že mu důvěřujete.  Začne se učit hospodařit s penězi, naučí se šetřit. A věřte, že z vlastních peněz opravdu děti šetří. Funguje to podobně jako u sladkostí, o kterých jsem psala minulý týden.

JAK TO DĚLÁME U NÁS? Jak už jsem psala minule, každou neděli rozdáváme sladkosti a tak při té příležitosti rozdáváme i kapesné. Děti se už od rána připomínají, aby se náhodou nezapomnělo.

Co si myslíte o tomhle?

Tak jsem dostala odpověď od primáře novorozeneckého oddělení Mulačovy nemocnice, kterou přikládám.

Vypadá to, že se obhajuje tím, že pro dítě s genetickým předpokladem k alergiím by obyčejné umělé mléko bez naštěpených aminokyselin vlastně doporučil - že vystavení alergenu je prospěšné... To sice ano, ale myslím, že imunologické okno je mezi ukončeným 4. měsícem a 7. měsícem, ne v porodnici...

Dále komentuje výsledek testu IgE, do kterého se údajně přimíchala moje krev, a nebere ji jako důkazný materiál pro podání Colinfantu.V konečném důsledku se odvolává na to, že nic není tak jednoduché, jak se zdá. OK, pokud bych tomu věřila a on jednal správně, proč se tady půl roku potýkáme s alergií a ekzémem?

Hned jsem mu odepsala, tak uvidíme...

Vážená paní Bc. Hano Matějková,

Zřízenec mě zavezl do patra na příjem, myslete příjem z Pohotovosti, postele a plenty. Ulehla jsem,  vytuhávající Amík zabral židli vedle batoh hodil na podlahu. Amík mi začal zuřivě šeptat: “Hele mě to nějak přestává myslet a chce se mi děsně spát a nemůžu mluvit.” “To zvládneš,” snažím se ho uklidnit.

Za plentou vedle provádí nějaká pani dejchání jako vystřižený z porodního kurzu, se mi to zdá trošku přehrávaný.  Zpoza plenty se objevuje sestřička. “Máte porodní plán?” Amík na mě vrhnul zoufalej pohled, je zjevný, že mu tuhne i mozek. Slitovala jsem se a zašeptala: “Ne, nestihli jsme vyplnit.”  Amík na mě znovu šeptem: “Nevíš jak dlouho to ještě bude účinkovat?” No, tak vzhledem k tomu, že si neurol vzal v jedenáct a teď bylo něco před jednou tak je jasný,   že je v pytli. Rozhodli, jsme se, že všem řeknem, že se opil, jeho stav už je neutajitelný.

Mám pocit, že mi kontrakce začínají jen tak občas takové píchnutí, Amíkovi tuhne obličej, oči skelnatí.

Přišla doktorka, já zašeptala svůj porodní plán a sice co nejpřirozenější porod hlavně žádnej epidural, kterej se tu dává v osumdesáti procentech.

Jsem naprosto zavřená, Amík je na tom dost mimově.

Amík šel volat doulu. Doula prý dorazí do půl hodiny. Přišla doktorka a nabádá nás k vyvolávanému porodu. To se mi moc nezdá a chci čas na rozmyšlenou. Doktorka se netváří nadšeně, Amík neví, nakonec se rozhodujeme pro indukci.

MK Bazárek - Brno 14. 10. 2016

Více informací a více článků k bazárku najdeš ve skupině

http://www.modrykonik.cz/group/6944/

Pořadatel: Modrý koník s.r.o., Martinská 56, 821 05 Bratislava, IČ: 35936851, DIČ: 2022011046, DIČ pro účely DPH: CZ682750590, tel. 226 213 413, email: bazarek@modrykonik.cz , www.modrykonik.cz

Název bazárku: Modrý koník Bazárek (dale jen “Bazárek”)

Místo konání: Obchodní dům Klášter, Josefská 1 602 00 Brno

Tak nejdřív bych chtěla říct, že vážně nekecám a tohle se mi opravdu stalo, nepřibarvuju, na to by mi fantazie nestačila. 

Jak to začalo?

Asi týden před mým nečekaným a předčasným porodem jsem onemocněla, nejdřív jsem dostala rýmu, ze který se rychle vyklubala laringityda a s ní spojený dusivý kašel a následná ztráta hlasu. Prostě parádní podmínky pro porod.

Zatímco já se dusila, Amík za mnou běhal s hrcem s párou a zároveň vyšiloval, protože se v něm prý budilo tušení. Já si mysllím, že to nebylo tušení, ale prostě jeho náhled na svět, typu budu nervovat ač se nic neděje.

Den a noc před porodem mi odešla hlenová zátka a ne, neběžela jsem k telefonu a nevolala doktorce, ne, podle mého náhledu na svět nebudu se nervovat, když se nic neděje, jsem poměrně v klidu řekla Amíkovi, že se mrknem na google a pak se rozhodnem co uděláme. A co nám na to řekl všemocný google? No tak jako většina žen tam psala, že prej asi začnu brzo rodit, ale jedna tam psala, že prej je to v pořádku a že ona takhle chodila ještě dva tejdny. Tudíž jsem se uklidnila a šla si během sledování olympiády léčit svůj zhoršující se kašel.

Den před porodem jsem ztratila hlas.

Po prvním "klasickém" nemocničním porodu jsem se rozhodla druhé dítě přivést na svět vědoměji, bez zbytečných traumat pro něj i pro sebe. Netrvala jsem za každou cenu na domácím porodu, ale moc jsem si ho přála a jsem šťastná, že nám to vyšlo. Jsou to už skoro 4 měsíce, co si dobíjím energii při každé vzpomínce na tenhle nádherný zážitek. Konečně jsem náš příběh sepsala a budu moc ráda, když přispěje k šíření vědomí o přirozené ženské schopnosti porodit a schopnosti dětí narodit se.

Je krásný listopadový den, od rána svítí sluníčko. Už dva dny mi pomalu odchází hlenová zátka a blíží se vypočítaný termín porodu. V posledních týdnech jsem kvůli bolestem v kříži sotva chodila, dnes jsem ale od rána v pohodě, nic mě nebolí a mám skvělou náladu. V poledne mám domluvenou kontrolu u porodní asistentky, vyrážím k ní i se čtyřletým synem Šimonem. Cestou k autu si uvědomuji, že slaboučké kontrakce se zpravidelnily a přicházejí zhruba po 20 minutách. V té euforii, že už zřejmě začíná porod, se sotva soustředím na řízení. PA v domluveném čase nezastihnu, musela odjet k porodu a měla na mě uložené špatné číslo, tak mi nemohla dát vědět. Zastavíme se tedy poblíž u manžela v práci, objednáme si pizzu a všichni společně obědváme. Potom raději nechávám auto manželovi a vyrážíme se Šimonem domů pěšky. Cesta se nám protáhne asi na dvě hodiny, je nádherné počasí a takové teplo, že se svlékáme z bund a mikin jen do triček. Zastavujeme se v parku na lavičce, říkám Šimonkovi, že miminko se nejspíš už dnes narodí a on mi sám od sebe masíruje záda a nohy, prý aby se mi dobře rodilo 🙂 Kontrakce už přicházejí asi po 5 minutách a hlučné prostředí města mě při nich ruší, urychluji tedy cestu k domovu. Po příchodu si lehnu na gauč a snažím se relaxovat, což mi za chvilku naruší zvonění pána z PPL s balíkem na dobírku 🙂 Potom volá manžel a domlouváme se, že už raději přijede domů. Napouští mi spolu se Šimonem v obýváku bazének, já si zatím vedle na zemi chystám matraci a pro jistotu dobaluju tašku do porodnice. Začíná se stmívat, zapaluju si aromalampičku a několik svíček. Šimonek si lehá na deku vedle matrace, kde zrovna vkleče s houkavými zvuky prodýchávám kontrakci. Říká, že mi bude pomáhat, nosí mi vodu a datle na občerstvení. Potřebuju ale absolutní klid, tak ho za chvíli posílám hrát si s tatínkem do pokojíčku. Okolo půl páté volám Jolaně (to je žena, která doprovází k porodům a sama doma rodila; znám ji už nějakou dobu a věřím, že mě dokáže podpořit za všech okolností), aby pomalu vyrazila k nám. Kontrakce stále zesilují, zkouším zalézt do bazénku, ale voda mi moc neulevuje, spíš naopak, takže tam nakonec vydržím jen chvíli. Mezitím přichází Jolana, pozdravíme se a potom buď tiše sedí v obýváku, nebo střídá manžela a hraje si se Šimonkem. Po nějaké době jsou už kontrakce tak intenzivní a přicházejí tak rychle po sobě, že přemýšlím, jak dlouho to ještě vydržím, vyčerpáním se mi klepou nohy. Jolana mě uklidňuje, že si vedu skvěle. Raději se tedy během kontrakcí ponořuji do sebe, soustředím se na dýchání a uvolňování celého těla, které samo přesně ví, co dělat, co miminko potřebuje.

V jednu chvíli mě přepadá pocit, že by možná bylo lepší vyrazit do porodnice, ale zároveň netuším, jak moc můžu být otevřená a jestli bych tam nestrávila pár zbytečných hodin plných různých vyšetření. Ani nevím, jak bych se při tak intenzivních kontrakcích dokázala obléct a někam přesunout. Jolana mi radí, ať se zkusím zeptat miminka, jestli je vše v pořádku. Udělám to a hned se mi vrací pocit jistoty, zůstávám tedy v klidu doma. Brzy už cítím miminko v pánvi, jak se pomalu posouvá dolů. Přepadá mě zimnice, často potřebuju na záchod, kde odchází poslední části hlenové zátky. Tuším, že se blíží finále a pokládám si na matraci nepropustnou podložku. Kontrakce stále prodýchávám vkleče, horní částí těla opřená o gauč. Pomáhá mi, když vydávám co nejhlubší zvuky. Najednou se kontrakce zmírňují a je mezi nimi delší pauza, takže si můžu lehnout na matraci a trošku si odpočinout, ale brzy už mě to zase zvedá do kleku ke gauči a začínám mít potřebu tlačit. Jolana přináší další podložky a ručníky a já skoro nemůžu uvěřit, že už by miminko opravdu mohlo být tady. V pochvě nahmatávám plodový vak, při další kontrakci praská a voda proudem vytéká. Hned potom se prodírá ven pevná hlavička, chvilku mám pocit, že se mi snad rozskočí pánev a celá se roztrhnu, ale brzy přichází úleva a hlavička je venku (nakonec to bylo bez sebemenšího poranění). Hladím rukou vlásky a dozadu směřující obličejík. Do další kontrakce zůstává hlavička na místě, potom zas částečně mizí dovnitř, cítím, jak se miminko odráží nožičkama a dotáčí se. Pak vyklouzne celé, zachytávám ho do rukou, na chvilku pokládám na podložku pod sebou, otočím se a odmotávám mu pupečník lehce obtočený kolem krku. Zase ho zvedám, právě začíná dýchat a trochu u toho chroptí, tak ho lehce poplácávám po zádíčkách. To se mu zřejmě nelíbí a začíná pěkně nahlas ječet, rychle si ho tedy pokládám na hrudník, kde se uklidňuje. Potom ho naštvu ještě jednou, když ho otáčím a kontroluju, jestli je to opravdu chlapeček, jak jsem tušila. Je chvilku po půl deváté, manžel zrovna uspává Šimonka v ložnici, ale zaslechnou pláč a hned oba přichází Danielka přivítat. Ten už se zatím přisává k prsu a krásně pije, což brzy vede k vypuštění několika dávek smolky přímo na mě 🙂. Přesouváme se z matrace na zemi na sedací vak, kde si užíváme první společné chvilky, zatímco manžel a Jolana okolo poklízí. Stále cítím silné kontrakce, které musím prodýchávat, snažím se občas trochu zatlačit, ale placentě se zatím ven nechce. Asi po dvou hodinách se s Danečkem v náručí přesouvám do vany a nechávám se osprchovat, placenta už je skoro venku, ale vytlačit mi nejde, až po lehounkém zatažení za pupečník vyklouzne úplně. Vracíme se do obýváku, manžel se snaží z Danečkovy části placenty odebrat trochu krve na stanovení Rh faktoru, jde to špatně a pomalu, ale nakonec se mu to podaří. Potom přestřihneme už dávno dotepaný pupečník. Jolana mi z kousku placenty, banánu a jahod připravuje koktejl na doplnění energie a potom pomalu odchází domů. S manželem a dětmi se přesouváme do velké postele v ložnici. Já celou noc nespím, pozoruju toho krásného malého tvorečka ležícího na mých prsou a s pokorou děkuji celému vesmíru, že jsem mohla zažít takový zázrak.