Termín porodu jsem měla stanovený podle UZ na 21.12.2012. S manželem jsme ale doufali, že náš chlapeček vykoukne na svět o něco dřív, aby jsme stihli Vánoce pěkně všichni spolu doma.

  15.12 mě ráno vzbudilo odtečení malého množství vody nebo hlenu, ale ten den se nic nedělo. 16.12 v 6hod se mokro opakovalo a s ním přišli i bolesti břicha a zad jako na MS po 10min...Manžela jsem nadšeně vzbudila, že se ani něco chystá! Utíkala si dát sprchu a oholit se 🙂 Bolesti pokračovaly i během dopoledne, ale daly se vydržet, takže jsem se vrhla na vánoční úlky 🙂 Ty už jsem ale nedodělala, protože po 13hod jsem si musela bolesti prodýchávat a nebylo mi moc dobře...Interval se začal zkracovat na 5 min, ale do toho občas po 7 i 8 min, takže se nám do porodnice jet ještě nechtělo...A i bolesti se mi nezdály tak hrozné. Leželi jsme s manželem u televize, zapisovali si časy a já prodýchávala...Furt jsme si nebyli jistí jestli je to "ono". Po 18hod přišlo několik kontrakcí (ano, ted už to tak opravdu budu nazývat) po 3-4min a ty rozhodly o odjezdu do porodnice.

  V 19:29 nás manžel nahlásil na vrátnici, já v autě prodýchla kontrakci a v 19:36 jsme zazvonili na porodním oddělení. S porodní asistentkou jsme vyplnili papíry, zodpověděli otázky, já se převlékla a byla napojena na monitor...od vystoupení z auta jsem ale už žádnou bolest necítila, prostě nic...Kroutila jsem hlavou na manžela, že z toho asi nic nebude, ale prý podle monitoru se něco děje! Ve 20hod mě vyšetřila doktorka, oznámila mi otevření na 5 prstů a následoval klystýr. Na třikrát se vyprázdnila, dala si sprchu a i přes občasnou bolest mi bylo celkem fajn. Jen ta nervozita a strach byl šílený! Okolo 20hod mi asistentka píchla vodu. Dost nepříjemné bylo zatlačení hlavičky, aby vodu mohla píchnout...pak jsem jen cítila proud teplé vody a že jí bylo 🙂 následoval opět monitor a bolesti se opravdu už rozjely. Ležela jsem na boku a při každé té bolestivé vlně jsem drtila manželovu ruku...a on mi naštěstí připomínal, že mám dýchat. Těch kontrakcí bylo několik a já už oznamovala, že nemůžu...Myslela jsem, že se mi roztrhnou kříže a boky! Asistentka mě zkontrolovala. Zbýval poslední 1cm lem. Měla jsem se postavit k posteli a opřít se o ni. Asi jsme chtěli pomoct od gravitace, ale mě to přišlo nereálné...Nemohla jsem se udržet na nohách, i ruce se mi podlamovaly a skaždou kontrakcí jsem padala a mnažel mě podpíral. Tohle se opakovalo asi 4x. Pak mi bylo dovoleno si lehnout.

 Bylo po 21hod a šlo se tlačit, i když pocit na tlačení jsem moc nepoznala. Pokyn "dejte si nohy nahoru" mi přišel jako špatný vtip, ale nějak se tam ty nohy dostaly. Bolestivou kontrakci přebil pocit pálení a pnutí "tam dole" a já myslela, jen na to, že musím našemu chlapečkovi pomoct. Manžela jsem poprosila, ať mi drží hlavu na hrudníku, na to už jsem neměla sílu. Spolu s asistentkou mě pobízeli při tlačení "ještě, ještě", ale já nevydržela s dechem...znovu se rychle nadechla a tlačila...v duchu si říkala, jak dlouho tohle bude asi trvat! Pak mi manžel řekl, že vidí hlavičku a asistentka, že má vlásky!! Se slzama v očích dojetím jsem se do tlačení opřela ještě víc! Prý na dvě zatlačení bude venku. Zatlačení byli nakonec tři a náš Filípek vyklouzl na svět ve 21:35hod. Následovala obrovská úleva a hned čekání na křik miminka. Čekání bylo nekonečné, ale křik přišel! Položili mi ho na hrudník a já si ho s třesoucí rukou hladila a prohlížela. A konečně i já můžu říct, že ten pocit štěstí a lásky se nedá popsat 🙂

  Tatínek odešel fotit Filípka při umývání a ošetření a mě zatím zkontrolovala doktorka. Opatrně jsem se zeptala, jestli jsem nastřižená...nebyla jsem. Pak se vrátil manžel i s tím naším uzlíčkem a mírám 3,94kg a 53cm jsme nejdřív moc nevěřily, ale bylo to tak 🙂 Když všichni odešli a my tři zůstaly spolu, uvědomili jsme si, že vlastně manžel nepřestřihl pupeční šňůru...až v propouštěcí zprávě jsme se dočetli, že Filípek měl šňůru omotanou kolem krku. Trochu mě zarazilo, že nám o tom nikdo nic za celou dobu pobytu nic neřekl...

  Důležité je, že je Filípek v pořádku a zdravý. Milujeme tě ♥