M. třetí fáze úvodní diety + pro mě potraviny z pozdějších fází

Ráno si m. stěžuje na těžký pocit v žaludku, taky má větší větry. Chtěla jsem začít s další fází úvodní diety, ale tahle zpráva mě trošku vrátí zpátky. No dobře. Jedeme moc rychle, ospravedlňuji to finanční, časovou náročností a v neposlední řadě mírným reptáním rodiny na samou vařenou zeleninuJ Ale když už teda jedeme úvodní dietu, chce se na to trošku zaměřit. Problém – nových potravin měl m. teď dost. V potaz přichází syrovátka, od neděle pije už hrnek syrovátky denně, dnes je úterý, prý už je to divné od pondělí. Dále kysané zelí (začal je jíst taky od neděle) a vajíčka (tedy v neděli měl nově i bílek)…hm, nějak jsme to přepískli…

Nic, večer zkusíme test citlivosti. Jedeme podle doporučení Žanety z zivakultura.cz. (http://zivakultura.cz/2013/03/den-9-test-citlivosti/) Oba zkusíme syrovátku, kysané zelí, bílek a pro porovnání filtrovanou vodu. Trochu si od všeho dáme na vnitřní stranu zápěstí a jemně škrábnem desinfikovanou jehlou, do čtvrt hodiny se pokus kontroluje. Já syrovátku zatím vůbec nezkouším pít, dle doporučení Žanety vynechávám mléčnou řadu kvůli kvasinkám. Tak chci vidět, co by mi to dělalo. Mléčná řada je tak jaksi mimo fáze, někteří ji mohou nasadit hned, jiní třeba až po půl roce na GAPS…

Výsledek je nadmíru překvapivý…vychází mi jemná intolerance přímo na syrovátku, naopak m. zase reaguje na kysané zelí…takže až tak překvapivé to není.

Do příště se stále budu vyhýbat mléčné řadě (skončila jsem u másla, to jsem si neodpustila🙂) a m. teď nebude chvíli pokoušet kys.zelí. I když reakce nebyla velká, posuďte sami. Jak popisuje Žaneta, kdybychom nebyli na úvodní dietě tak citliví, tak možná nereagujeme vůbec, kdo ví.

            1 - filtrovaná voda. Škrábla jsem dvakrát, proto je to tam červenější, ale jinak škrábanec nijak nenaběhl. 2 - vaječný bílek, 3 - syrovátka (je jasně naběhlejší, červené jsem to tam měla ještě na třetí den) a 4 - kysané zelí

Téma omílané stále dokola, přesto se pořád setkávám se ženami, které nechápou základní princip. Když se nebudou bezmezně a bezpodmínečně milovat ony samy, nikdo jiný to za ně neudělá. Čekání na zázrak z vnějšku je v tomhle případě nesmyslná ztráta drahocenného času.

Před čtyřmi lety jsem šla k doktorce na preventivní kontrolu. Měla jsem 90 (slovy devadesát!) kilo, což při mé výšce 168 centimetrů je pomalu váha na porážku (nebyla jsem před tím ani těhotná ani nemocná, prostě jen vyžraná). Byla jsem žena nešťastná, nesebevědomá a sebezničující. Měla jsem tak velká prsa, že jsem radši permanentně nosila sportovní podprsenku, protože mi hluboký dekolt přišel vulgární. Pleť jsem měla zničenou z vína, nekvalitní péče a stravy. Co si budeme povídat, hlavně i z nedostatku sebelásky. Tehdejší přítel mi dával lásky tak akorát, kolik jsem si zasloužila. Tedy tolik, kolik jsem si jí sama dávala. Sex-appeal pro mě bylo slovo skrývající něco nedosažitelného. Záviděla jsem kamarádce tzv. m*davý pohled (Tenhle výraz je naprosto specifický a nedá se nahradit pouhým "svůdný". V praxi ho můžete vidět ve filmu Duše jako kaviár, kde ho učí Cibulková Vilhelmovou.).  Když jsem chtěla s někým flirtovat, znejistěla jsem a ujelo mi oko někam do tramtárie. Jen jedno. Takže krasavice k pohledání.

A pak jsem se rozhodla pro změnu. Rozešla jsem se s tehdejším snoubencem. Nemělo cenu být spolu jen ze zvyku proto, že nikdo jiný lepší není. A začala jsem hubnout. Bez diety, bez nějakého plánu. Začala jsem být šťastná a měla se čím dál víc ráda. Kila šla dolů sama, deset jen to fiklo. Dalších pět, když jsem se dobrovolně úplně vzdala alkoholu. Teď mám ještě o deset méně, ale na tak novou postavu už jsem si musela zvykat, protože kojení mě doslova vysálo a já přišla o ženské křivky. Už se ale pomalu k mé spokojenosti vrací.

Po prvním rozchodu jsem si na nový vztah počkala rok. Měla jsem pár aférek, ale nějak jako bych nebyla hodná milování. Musela jsem zvednout laťku. V momentě, kdy jsem se skutečně začala milovat, přestala jsem narážet na typy "ošustit, opustit". Všichni mi dělali jen to, co jsem jim dovolila, nízké sebevědomí využití vyloženě nahrává.

Nedávno jsem znovu jako modelka na vizážistickém kurzu absolvovala barvovou

typologii. Odlíčená, s bílým pytlem na hlavě a bílým hadrem okolo krku, nasvícená tak, že vyleze každá nedokonalost. Před pěti lety, kdy jsem se sama typologii učila, jsem měla slzy v očích a chtěla, aby už to skončilo. Teď jsem se na sebe usmívala a nemohla se vynadívat. Ten rozdíl v pohledu na sebe sama byl obrovský. Momentálně se líčím, protože mě to baví a mně osobně se to líbí. Dřív jsem se líčila, protože jsem myslela, že ostatním se to líbí a že bez make-upu se na mě nedá dívat. Každé ráno se na sebe v zrcadle usměju. Pak i odpoledne, večer... Už asi dva roky mám ten pověstný m*davý pohled. Naposledy mě to překvapilo, když jsem měla malou na břiše, hnusný vaťák ze sekáče, který plní čistě užitnou tepelnou funkci pro nás obě, ale o estetice řeč být nemůže. Mazala jsem si na pusu vazelínu a najednou jsem si všimla, že mě upřeně sleduje chlap z auta. Usmála jsem se, zamrkala dlouhými řasami a díky tomu jsem měla lepší den.

Hodně z vás mě tu již několik let znáte, ale ráda bych se tímto článkem trochu více představila i ostatním, kdo mě tu ještě nepoznal, nebo právě těm, kdo se těší na sledování mého ambasádorování s Viledou. 

Jsem opravdu úplně obyčejná ženská, možná víc než si umíte představit 🙂 Jsem maminkou šesti dětí ve věku 19 měsíců až 15 let. S manželem jsme spolu od mých 18 let, a myslím, že spolu budeme do posledního dne.

Zatím jsem ještě nepracovala na plný úvazek, ale čeká mě to, a už velmi brzy, proto jsem za tento start v podobě ambasádorky pro zn. Vileda neskutečně ráda. 

Jak jsem se k tomu dostala? Nečekaně! Na konci ledna mi napsala má nejoblíbenější přítelkyně koníkovka, zda bych nechtěla zkusit ambasádorování, a že zrovna se hledá ambasádorka pro Viledu, a že věří, že mě vyberou... a ikdyby ne, přeci nebylo co ztratit. Já jsem zprvu dost váhala, neměla jsem moc přehled co to obnáší. Značku Vileda znám z reklamy, doma jsme používali do ted jen houbičky a hadříky a jsou teda perfektní 🙂

Sedla jsem si k PC a trochu pošmejdila po netu a s každou novou informací, se mi tato idea líbila čím dál víc. Nakonec jsem se odhodlala s myšlenkou: "Chci být ambasádorkou pro Viledu, abych za tento příjem vypomohla mojí mamince" . Mám pocit, že jsem napsala přihlášku na ambasádorku pro Viledu snad poslední, nebo předposlední možný den, napsala jsem to naprosto bez přípravy, jak mi slova šla od srdce a na jazyku. Vlastně jsem ani nevěděla, které informace  se po mě přesně chtějí, přiznám se, že to byla vůbec první přihláška v mém životě! Já si teda moc nevěřím, ale věřila jsem Andělům, že tímto způsobem pomůžu mamince, a nic jsem už nemyslela. A pak přišla zpráva od @gradan : "S radostí ti oznamuji, že tým Vileda si Tě vybral jako jejich ambasádorku!" Pár dní jsem tomu nemohla uvěřit, teda stále tomu nemohu uvěřit, že vybrali právě mě 🙂

Pak bylo setkání s @gradan a jeho kolegynkou ve firmě na školení, kde jsem měla pocit, že jsem tam zbytečně, protože info o výrobcích Vileda jsem si prošla ještě před setkáním, ale domu jsem si přivezla výrobky Vileda, které jsem si hned zamilovala, a už nechci do ruky nic jiného! I tohle bylo pro mne veliké překvapení, a měla jsem z toho druhé vánoce 😀 

Dlouho jsem se rozhodovala, zda tento článek napsat, protože s tím vlastně jdu takzvaně s kůží na trh, ale pak jsem si řekla, že tím třeba někomu, kdo bude v podobné situaci můžu "pomoct"

Vždycky jsem byla optimista a na všem jsem hledala to hezké. I přesto že nám ve 13 tt hrozili postiženým dítětem, věřila jsem, že všechno bude v pořádku (naštěstí vážně bylo).

Čím víc se blížil konec těhotenství, tím víc jsem se na porod těšila, věřila jsem, že to bude v pořádku, že budu mít max za 6 hodin odrozeno (ha ha!) a že hned po porodu budu fit a všechno bude krásné.

Porod trval 12 hodin s tím, že hodinu jsem tlačila. Nevyhla jsem se nástřihu a navíc mi rupla poševní sliznice na obou stranách. Šití bylo brutální a bolest ještě brutálnější.Vrchol mé pohybové aktivity bylo dojít si na záchod. Když jsem musela vyjít tři patra k nám do bytu, brečela jsem bolestí. Nedokázala jsem sedět, chodit ani stát...jen ležet. Nedokázala jsem se postarat ani sama o sebe a do toho jsem měla miminko.

Manžel chodil do práce sice jen na půl směny, ale i to bylo na mě moc. Malá byla navíc hodně plačtivá  a já nevěděla co s ní. Jediné co fungovalo bylo chození nebo procházka s kočárem...ani jedno jsem s těmi bolestmi nezvládala.

Další etapou bylo kojení. Těsně po návratu z porodnice se mi na prsou udělaly obrovské ragády a s nimi začaly bolesti. Pak přišel na řadu zánět -horečky, halucinace, zimnice. K tomu se přidala kvasinka. V nemocnici mě akorát odkázaly na laktační poradkyni - kojit s kloboučky, změna polohy, potírat genciánkou, mazat, větrat, kojit z toho méně poraněného prsa a odstříkávat. Jenže jak to udělat se řvoucím dítětem, které vyžaduje vaší 100% pozornost a chce se stále chovat? Zánět odezněl, kvasinka nikoli. Ragády se zvětšovaly. U každého kojení jsem trpěla jak pes a malá, jak na potvoru, chtěla být u prsa nonstop. Bolesti začaly být celodenní. 24 hodin denně bolest, jako když vám někdo do prsou řeže nožem.

Ve vážném vztahu zažijete nevídané. Je to hotová smršť emocí a mocných zážitků.

Taky nezažijete rozvod bez toho, abyste předtím uzavřeli sňatek. To je obzvlášť důležité zmínit.

Romantika

Žijete-li v domnění, že vás bude manžel každé ráno budit vůní čerstvé kávy a smažených lívanců přímo do postele a hned na to se vytasí s bonboniérou se slovy „Merci za to, že jsi“, tak bych doporučila omezit sledování telenovel, Lásky nebeské, Pretty woman a jiných kvalitních snímků. Také návštěvu chocholouška bych raději neodkládala.

Ne. Tohle vás doopravdy nečeká. Možná pár týdnů po svatbě nebo při zcela výjimečné a sváteční události, například když mu odepřete sex na půl roku, z čirého zoufalství učiní jeden pokus. Obecně bych řekla, že po pár letech vážného vztahu se většího projevu náklonnosti dočkáte spíš od sekuriťáka v supermarketu při šacování kapes než od manžela.

Vlídná slůvka

Úvodní článek k sérii článků DÍTĚ JAKO PARŤÁK – aneb zvládáme to s úsměvem

Možná, že se i Vy ptáte, proč jsem se rozhodla inspirovat rodiče, jak si zpříjemnit každodenní rodinný život s dětmi nebo řešit méně či více složité situace, kterých jistě nikdo z Vás není ušetřen. Ani já nejsem.

Myslím, že na úplný začátek se hodí použít citát:

„MÁMA VŽDYCKY ŘÍKALA: „ŽIVOT JE JAKO BONBONIÉRA, NIKDY NEVÍŠ, CO OCHUTNÁŠ.“      Forrest Gump

Na konci základní školy jsem se toužila stát psychologem. Z důvodu mladické nerozvážnosti, možná ze strachu, že na to nemám, se ze mě stala kadeřnice, později jsem začala dělat nehtovou modeláž. 🙂 Psychologie byla ta tam…. I když ne tak docela a ne navždycky… Vy kteří mě dobře znáte nebo jste četli MŮJ PŘÍBĚH, víte, že jsem měla velký problém se sebevědomím, podepsaly se na mně programy z dětství.  Pracovala jsem na sobě několik let. HURÁ, ÚSPĚŠNĚ.

Vím, že takových žen a jistě i mužů je kolem mě spousta. A tak jsem se rozhodla svoje zkušenosti předat dalším. Že by návrat k psychologii? 🙂 Měla jsem pocit, že pomáhat dospělým ve znovunalezení zdravého sebevědomí, v pomoci zkvalitnit si životy, je moje poslání. Můj manžel o mně s úsměvem rád říká, že jsem psycholog bez titulu. 🙂  Jsem přesvědčená o tom, že zdravé sebevědomí je jednou z cest ke spokojenějšímu životu, ke štěstí.

Únor je měsíc lásky a novinek 🙂 Hledáme novou Ambasadorku, tentokrát pro HiPP.

HiPP je největší zpracovatel BIO surovin na světě. Pečlivě zpracovává vybrané suroviny a dbá na to, aby celá cesta k finálnímu výrobku byla důsledná. Proto mohou ručit za prvotřídní kvalitu zdravých a chutných potravin, které jsou navíc vyráběné v souladu s přírodou. Pracuje pro rodiny. 

Ambasadorkou pro HiPP

... je maminka, která je vždy pozitivní, přirozená, komunikativní a iniciativní. Ráda věnuje čas svým dětem a rodině, ale nezapomíná ani na sebe. Zajímá se o zdravý životní styl, pro sebe a pro celou rodinu.

Ambasadorka HiPP-u bude na koníku blogovat, dělit se o své zkušenosti s výrobky, jako např. mléko HiPP BIO Combiotik. Bude podněcovat diskuse, psát si s ostatními maminkami o výhodách HiPP produktů a vysvětlovat filozofii HiPP-u 🙂

Co ti práce Ambasadorky dá?

Úvodní dieta+ pro mě potraviny z plné diety

Člověk by nevěřil, jak ten čas letí…hnedle jsem na dietě pátý den. Už celkem v pohodě…S am. jsme toho celkem venku naběhali, cítím se silná normálně, žádné bolesti nepozoruji…

Zvládla jsem sobotní úklid, navařit. M. byl celý den u rodičů, pracoval manuálně. Jídla měl nabaleného na celý den + dvě termosky vývaru. Měl k tomu skleničku se syrovátkou a nařízeno si po jídle dát hlt. Provedl:D Nijak si nestěžoval, že v pohodě. Jediný prohřešek byl hlt slazeného čaje, netušil, že mu ho osladili:D Já jsem pro změnu byla dnes na mši a u příjímání (tj. proměněný nekvašený chléb z bílé mouky). Taky neřeším:D i když bych ze sebe mohla dělat celiaka a přijímat pod druhou způsobou (proměněné víno).

Jenom am. dnes stagnovala. Ráno se jí ptám, jestli si dá vývarek –nee. A borůvky se smetánkou? Jojojojo!!! A okamžitě vstala:D Tak se nesl celý den. Vajíčko? Nee. Banánek! Pak jablíčko! A to jí stačilo (spolu s kojením) celý den…až večer si najednou dala maso a překvapivě i květák a brokolici!

Zkusila jsem zařadit další gapsovský recept z pozdější fáze, a to kokosové palačinky. Mno…chuť mě trochu zklamala, am. je prostě nejedla. Ale myslím, že jako recept se povedly, to jo…jen mi teď po všech jídlech zařazených mimo úvodní fáze není úplně volno…mívám těžší žaludek, jako teď. I když je pravda, že jsem se jich prostě najedla (omluva za moji nenažranost je ta, že jsem už měla fakt hlad a příprava domácího kokos.mléka a mouky mi trošku dala zabrat časově….jinak na GAPS je typické, že se se vším začíná POMALU, vždycky JEDEN hlt, ukousnutí….:DD A já prostě sbaštila hned tři palačinky i s borůvkama (taky pozdější fáze). M. jede dle předpisu (i když hodně rychle) a nemá zatím žádné problémy….tak nevím, možná se pokorně vrátím zase na začátek:D

Jídelníček

Co si představit pod psychoterapií? Co se během sezení vlastně děje? Jak to, že to "povídání" funguje? A v čem je to tak specifické?

Existuje velká řada popisů i definic, co je to psychoterapie. Laických i odborných. Jednotlivé směry a psychoterapeutické školy se v odpovědi na tuto otázku různí, každý přikládá důraz něčemu jinému. Nechci zde předkládat přesný popis principů psychoterapie.

To, co zde mohu nabídnout, je můj pohled na psychoterapii z role terapeuta, jak to vidím já. Mnoho klientů totiž vůbec neví, co od psychoterapie očekávat...

Přicházejí za mnou lidé s nejrůznějšími tématy a příběhy. Ani není možné, je zde všechny vyjmenovat a vypsat. Společné ale mívají jedno – člověk se ve svém každodenním běžném životě vyrovnává se vším, co ho potkává. Někdy vyzkouší všechno možné, vyčerpá všechny možnosti, které ho napadnou, ale to nepomáhá. Někdy se pokusí získat pomoc od svého okolí. Nebo se naopak jedná o téma, které nemůže sdílet se svými nejbližšími a je na něj sám. Ať už je to jakkoliv, většinou dospěje do bodu, že už si ve svém životě „neví rady“ a změna se pořád nedostavuje. V tuto chvíli přichází nejčastěji za mnou.

To, co vám může terapeut nabídnout, je bezpečný a neutrální prostor, který je mimo váš každodenní život. Nemusíte být zaměstnancem/zaměstnavatelem, manželem nebo manželkou, rodičem, dcerou/synem… Najednou můžete být sami sebou a tento čas a prostor využít pro sebe. A čím je tento prostor bezpečný a neutrální? Tím, že můžete mluvit o všem – o svých obavách, negativních pocitech, strachu. Terapeut je vázán mlčenlivostí. Vše zůstává jenom mezi vámi a terapeutem. Neexistují zde správné nebo špatné odpovědi, není zde viníků, nehodnotí se a neodsuzuje. Nehledá se objektivní pravda a nesoudí se. To, co zde můžete nalézt, je nový pohled na svůj příběh. Zjistit, co potřebujete, kam chcete směřovat, co vám brání a jak vám vlastně je. V běžném životě se často ptáme „Jak se máš?“, ale většinou to bývá spíše small-talk otázka. Během terapie se ale často ptáme „Jak se máme?“ a odpověď na tuto otázku je důležitější, než si na první pohled myslíme.

Terapeut vám nemůže dát jednoduchý návod, co a jak udělat jinak. Domnívám se totiž, že takový univerzální návod neexistuje. On není expert na váš život. Tím jste jedině vy sami. Terapeut je expert na proces hledání nápadů, nových pohledů a myšlenek. Jeho cílem je pomoci vám objevit v sobě novou sílu a stabilitu, najít nové způsoby vyrovnávání se s životními situacemi.

Porod byl minulost ale čekalo mně nekrásnější setkání na světě...setkání s mou malou bojovnici. Domluvila jsem se s manželem , že mně vezme na vozik a zajedeme se na ten náš valounek štěstí podivat. U dveří nás uvítala milá sestra a zavedla nás k inkubátoru kde ležela naše princezna. První okamžik ´- šooooook, to stvoření v inkubátoru napojené na hadičky je moje zlato???? začala jsem bulet jako želva...milá pani doktorka nám vysvětlila co se s malou děje a řekla že se uvidi jak bude reagovat na ATB léčbu....naštěstí po 2 dnech razeagovala a infekce byla fuč... později večer volala tchýně, a jsem vybuchla v hysterický pláč :( reakce personálu byla neohleduplná až sobecká, jako malému fakanovi mi přikázali vypnout si mobil.....strašně ponižující.....nakonec kecy typu: Kdyby nám tady takhle řval každý tak to tady bude jako v zoo :( mně dostaly úplně:(:(:( naštěstí mi  milá sestřička přinesla něco na uklidnění a já jsem mohla aspoň na pár hodin spát a nabrat síly. Další den se cítim mnohem lépe, ale mlíčko které vyždímu s prsou malé nosi sestřička. Konečně opouštím ARO, začala jsem jist a mám zase chuť bojovat. Nevzdám to, už kvůli Vali to nevzdám 🙂

Byla jsem strašně štastná že jsem se konečně stala BUDOUCI MATKOU. Kromě běžných těhotenských nevolností, nízkého tlaku a otoků nohou mně nic moc netrápilo, až do dne kdy jsem při rozmlouvání s toaletní mísou zjistila že zvracim krev :( nakonec jsem skončila v nemocnici na kapačkách :( a aby toho nebylo málo po několika měsících jsem zase skončila v nemocnici kvůli hyperdráždivé děloze....po aplikaci magnézia hrozil předčasný porod. Naštěsté mně po několika dnech poslali domů. Po víkendu stráveném u rodiču jsem se citila moooc dobře. Ráno jsem se vzbudila s pocitem radosti a štěstí---konečně si  mohu užívat ten krásný stav 🙂 bohužel netrval dlouho. Bylo to 31.8.2015 kolem 12.30 mi začalo být trošku zle, takže jsem si lehla v domnění, že vše bude v pořádku ale nebylo :( do hodiny se mi přitižilo, začalo mně píchat v podbříšku a bolesti se stupňovaly. Když přijel po mém nalehavém volání muž domů, aby mně odvezl k mému doktorovi byla jsem uplně vyčerpaná. Po prohlídce mi můj lékař oznámil, že se mu to nelíbí, dostala jsem homeopatika a doporučení na odjezd do porodnice pokud se ty bolesti nezmirní. Po 3 hodinách trpění jsme se vydali na cestu do nemocnice. Když mně přijali ,netvářili se moc přívětivě. Nakonec mně hospitalizovali, že počkáme co se bude dít. Doktorce se záznam mimča nelíbil, takže zkusili porod zastavit infuzi Gynypralu, který mi spíše ublížil než pomohl. Po několika hodinách trápení, ledování a nejistoty bylo rozhoduto- převezou mně do Brna. Takže jsem se ocitla jen v košili, přikrytá dekou v sanitce, kde mně přivitala milá sestra a protrpěla se mnou celou cestu do porodnice, až do chvile kdy mi u cedulky BRNO praskla voda, na tom  by nebylo nic divného kdybych nebyla ve 30 tt. D ovezli mně do porodnice Fakultní nemocnice v Brně- Bohunicich- po zjištění, že TO co ze mně opravdu vyteklo byla PLODOVKA následovalo nekonečné vyslýchání a vyšetřování...po 3 hodinách strávených na studeném porodním sále jen v košili jsem se ocitla na pokoji plném maminek čekajících na to co se s nimi bude dít dál. Sestra-PA mi poradila že kdyby se mi přitížilo tak mám zazvonit...takže když se mi opravdu přitížilo zazvonila jsem, jaké bylo mé překvapení když mně sestra odbyla slovy- co si stěžujete, vždyt rodíte. Těch pár hodin které zbývaly do rozbřesku jsem jakž takž prospala. Ráno mi sloužící PA oznámila, že za mnou přijde pani asistentka a udělá mi ultrazvuk. Nakonec mi bylo řečeno, že mi bude proveden císařský řez, ale né v Brně- Bohunicích ale v porodnici na Obilním trhu. To mi už opravdu došly síly- fyzické i psychické. Poinformovala jsem manžela i budouci prarodiče a odevzdaně se svěřila do rukou sestry sanitky a nechala se převézt do porodnice v centru města. Byla jsem přijata kolem půl desáte, hodinu na to přijel manžel, kterého si laktační poradkyně spletla s IT specialistou 🙂 a šlo to jako po másle.....připrava, poučení a odvoz na sál....pár dotazů, informaci a narkoza.....naše malá princezna se narodila po akutním císařském řezu v 11.00. V současné chvíli je zdravá, šť astná a hlavně žije, ale bohužel né díky lékařům ale díky sobě....je to bojovnice a překonala infekci, která byla příčinou předčasného porodu ve 30 tt. 

Nezlobte se, že jsem se tak detailně vypsala ze svého porodu, který nebyl podle mých představ ale výsledkem je největší štěstí mého života 🙂