Když jsem se v létě seznámila s Martinou, hned jsem věděla, že si budeme blízké. Bylo to takové to přátelství na první pohled, kdy jedna má na jazyku zrovna to, co druhá povídá. Přeletěla jiskra a už jsme pusy nezavřely. Já čerstvě máma 4 dětí a ona zrovna 4. čekala. Obě vysokoškolačky, které daly přednost své rodině a svým snům před kariérou. ÓOO jaké dvě bláhové duše se setkaly! 🙂

Stejně jako jsme si rozuměly v názorech na život, bylo naším velkým společným tématem její těhotenství a touha po přirozeném porodu. Ani nevím přesně, jak jsme se dostaly k tomu, že bych mohla být přítomna u jejího porodu. Ale vzhledem k tomu, že jsme si tak v mnohém ladily, obě jsme si to přály. Já ze zvědavosti a touhy zažít porod z druhé strany, ona proto, že ve mně cítila zázemí, které potřebovala ke splnění svých porodních přání.

Celé těhotenství naslouchala svému srdci, a přitom nezapomněla naslouchat své dceři v děloze. Velmi stála o to, aby se jí porod rozběhl sám a nemusela na indukci jako u předešlých porodů. Toužila po prožitém zrození svého dítěte. Když se však její těhotenství přehouplo do 42. týdne, bylo po Vánocích i Silvestru a Mariánce se nechtělo stále ven, domluvila se v porodnici, že nastoupí na vyvolání. Vážím si jí za to. Udělala to tak, jak to bylo nejlepší pro ni o pro děťátko.

Přijela jsem za ní kolem 11 hodin dopoledne, zrovna ležela po zavedení části tablety a čekala, kdy to vypukne. Povídaly jsme si a nic se nedělo. „Snad tenhle porod zase neprokecám“, zaznělo jí z úst. Její muž seděl u okna a občas mrknul na hodinky, snad stihne chlapy a objednanou hospodu na zapíjení své dcery! Nechci mu křivdit, byl skvělý. Pro něho jako muže byl porod manželky velmi silnou zkušeností. Tiše seděl nebo stál, snažil se být k užitku, ale nevěděl jak, a tak do ničeho nezasahoval. Raději nedělat nic než něco zkazit. Pro ženu je sedící muž tichou podporou a tvůrcem bezpečného zázemí v neznámém nemocničním prostředí, což není málo. Mnohdy muži trpí, když vidí svou milovanou ženu v bolestech a kdyby mohli všechno uspíšit, vykoukali by pro každou rychlejší minutu hodinky. Stejně na tom byl Pavel.

Po zavedení další části tablety se porod pozvolna rozbíhal. Už je to rok, co jsem se dívala na Martinu a vnímala to obrovské napojení ženy na svou božskou sílu. Pokoj jako by ztichl a vzduchem se šířily drobné vibrace jejího dechu. Vůně feromonů rodící ženy a mé zkušenosti z vlastních porodů mě vtahovaly do procesu porodu, kterého jsem se stala účastníkem ne tělem, nýbrž srdcem.

Byla jsem tichou společnicí, která se snažila být oporou. Nebýt viděna, kde nemám a být cítěna, kde mám. Pomáhala jsem jí tak, jak bych pomáhala sama sobě, kdybych byla na jejím místě. Když čas od času přišel doktor s dotazem, jestli nechce porod uspíšit prasknutím plodové vody, podívala se na mě a věděla jistě, že toto nechce. Má přítomnost jí připomínala všechny její porodní přání. Mnohokrát jsme spolu probíraly, co si přeje a co ne, a proto stačilo jen být jí na blízku a podpořit jí v tom, aby nepodlehla tlaku, který lékař vyvíjel.

Celý ten příběh vlastně začíná čůráním na ovulační testy... Fíha, chceme miminko, ale vůbec netušíme, kdy je nejlepší čas na to vlítnout.. No nic zjistíme to díky testům.. Naběhla jsem do lékárny a těšila se na první studii toho, kdy si to ta příroda zrovna u mě načasovala 🙂 Světe div se, houby po 14 dnech, ale rovnou 20.. Perfektní zjistění a ted už žádné "vyrábění" na prázdno, ale pěkně v termínu 🙂

Uplynul jeden měsíc, druhý měsíc, pořád nic.. Před námi ples v Praze, na kterém, když jsem odjížděla, jsem tvrdila , že zpátky už se vrátime určitě o jednoho navíc... Myšlenky se upínaly na ples, šaty, výlety po Praze a samozřejmě celou dobu v Praze nebyl čas ani energie na "výrobu".. Každopádně celý víkend jsme si užili.

Poslední den výletu jsem byla značně podrážděná a protivná, celkově ne tak uplně ve své kůži, ale snažila jsem se, abych si poslední den náležitě užila.. 

No nic, čas očekávané MS se blížil a já, jako každý měsíc zásobena těhotenskými testy, jsem zamířila brzy ráno na toaletu, abych zjistila, zda se tento měsíc tedy podařilo.. Že si mimiko z Prahy nepřivezu mi bylo zcela jasné, jak bych mohla 🙂))

Oči po ránu ještě na půl zalepené, čůrám si tak na počůrtyčku a ono //... ty brďo, já vidím //, ten pocit euforie, vzrušení, radosti... Totální emoční výbuch.. Celá štěstím bez sebe, jsem to šla ukázat polovičce v domění, jak bude rád.. Jeho reakce mě překvapila... jen tak něco zabrblal a spal dál.. Pche nějaký papírek, takových papírku ti počůrám deset a vždy tam budou // ... No jo no, chlap 🙂)) až když uviděl na genetice to hýbající mrně, tak teprve uvěřil a úplně pookřál 🙂

Těhotenství utíkalo rychlostí blesku, tedy do cca 36 týdne. Pak se mi zdálo, že se čas stopnul a těhotenství je nekonečné.. Někdy krásné, někdy náročné, někdy příjemné, někdy nepříjemné a my jsme byli nedočkaví, jako malé děti, čekající na Štědrý večer 🙂

Jaký vybrat kočárek pro miminko, aby ta procházka zkrátka stála "za to"? Také jsme tuto otázku řešili... Barva byla jasná, jen jakou značku, jaký tip? Prochodili jsme kupu prodejen, nalistovali hromadu prospektů a časopisů a pak jsme se rozhodli řešit to jinak... Prvotně jsme totiž chtěli pro to naše miminko takový kočárek, který bude i zdobný a pyšně se za ním poneseme na každé procházce. Ovšem ihned po tom co jsme prozřeli, jsme se na kočárek koukali jako na svou vlastní postel na kolečkách...

Nechceme se v posteli mačkat - měl by tedy být prostorný... Občas se rádi pohoupeme (což zrovna v posteli moc nejde, ale přišlo nám to v roli miminka jako super), tedy by měl být houpací, ne moc tvrdý... Budeme chodit po městě, ale i na procházky v přírodě - pak se budeme soustředit na kolečka a jejich pohyblivost a možnosti jízdy i v menším terénu... Budeme s naší "postelí" jezdit i autem - koukneme se tedy i na skladnost... Občas třeba vyrazíme někam, kde budou výtahy - bude fajn, když se do nich kočárek vejde... Nechceme stále dokupovat další a další kočárky, jakože od vajíčka do auta po sporťáček - pak tedy budeme volit více-dílné varianty... Bude super, když k němu budeme mít i padnoucí fusak a slídy... A protože nebude stále jen "tlačit" manžel, měl by také být lehký... A hezký? No to samo také, přece jen je to událost, která má být i vidět, ale hlavní bude aby prdečkovi bylo fajn...

Tak jo... Vybaveni parametry jsme vyrazili znovu... A přišel další a ne zanedbatelný parametr - cena. Hmmm... Kdo by nechtěl aby jeho kočátek splňoval parametry a ještě měl cedulku - Versace, jenže 90 tisíc, to je spíš jako dát kauci na rodinný vůz... Inu nebudu již dlouze popisovat jak jsme se dostali na cenu, která pro nás byla přijatelná a kočárek splňoval, když ne vše, tak alespoň většinu... Dá se to najít, jsme důkazem. Značky kočárků a jejich prodejce zde propagovat nebudu, od toho tento krátký postřeh není - spíš takový malý tip pro budoucí rodiče - jak na kočárek.

A co bychom to byli za tvůrce, kdybychom ovšem zcela otevřeně nenabídli k tomu Vašemu kočárku - naše doplňky... Je vskutku z čeho vybírat, věřte nám, sami je používáme a tak Vám možná přijde vhod dnešní variace 6x jinak 🙂

Přejeme plno krásných, harmonických, vzdušných, příjemných, zdravých a spokojených kilometrů s kočárkem - ať už bude jakýkoli... LittleEYE

Dlouho jsem přemýšlela, zda má vůbec smysl průběh mého porodu sepisovat, jestli to vůbec bude někoho zajímat. Ale nakonec jsem usoudila, že by těchto pár řádků mohlo někoho povzbudit a někoho možná i pobavit.

Byla jsem nadšená, jako každá maminka a nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy poprvé uvidím ten malý uzlíček. Každý den jsem si říkala, jak by asi mohl vypadat, komu bude podobný a jestli bude vlasatý. Co si budeme povídat, která z nás o tutom nepřemýšlela? Ale samozřejmě jsem chtěla, aby moje miminko bylo hlavně zdravé.

Hodně dlouho jsem si myslela, že se nic nezměnilo, a i když mám břicho, přes které si nevidím ani na špičky prstů u nohou, tak přeci zvládnu všechno ne? Do práce jsem chodila téměř až do porodu, i když, asi bych neměla používat slovo chodila, ale spíše se valila :D Moje velká výhoda byla, že bylo teplo, takže jsem svoje oteklé ploutve narvala do žabek a úchvatné tělo do šatů, no a bylo to bez starostí🙂

Celé těhotenství probíhalo naprosto skvěle, žádné nevolnosti, málo nabraných kil ( bylo jich ve finále 13, ale pro mě to bylo málo :D), čas mi rychle utíkal díky už zmiňované práci a jedinou komplikaci, kterou jsme s rampelníkem měli byla, že nám přestala fungovat ledvina. Jako při každé kontrole u svého gyndaře se mě pan doktor zeptal, jak se cítím a já jako vždy odpověděla, že naprosto skvěle a pan doktor mou odpověď obdařil smířlivým úsměvem a myslím si, že v hlavě mu vždy problesklo „no to určitě“ :D Po tom, co mi na ultrazvuku ukázal rampleníčka, řekla jsem mu, že mám tak zlobivé dítě, že mi zarývá nožky pod žebra, na což jsem dostala odpověď, že tam malinkej nedosáhne. Dostala jsem tedy za odměnu ještě jeden ultrazvuk a verdikt zněl, že ledvina nefunguje a je plná močového vaku. Ve finále jsme to ustáli, bolesti byly velké, někdy nesnesitelné, ale co bych pro tu svojí lásku nezvládla.

Už jsem odpočítávala každý den a přišlo mi to někonečný. Měla jsem jít na kontrolu do nemocnice dva dny po řádném termínu. Byla jsem zoufalá, protože minulou kontrolu mi provedli Hamiltona a jemu se stále nikam nechtělo. Když mě zavolali, modlila jsem se, aby byla nějaká změna. V kabince jsem odložila svůj stan, tak mi totiž přišlo oblečení, které jsem nosila. Přišla jsem za panem doktorem, který si hned v úvodu ze mě udělal srandu, že bychom s partnerem spolu měli spát alespoň třikrát denně, abychom malému pomohli na svět. To se snad zbláznil? :D Jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla byla, že partner určitě netouží po ničem jiném, než obšťastnit přežranou anakondu (to jsem měla být já)...Po chvilce jsme tedy přešli ke kontrole a mé srdce z jedné strany zaplesalo, když jsem uslyšela, jste připravená a je to otázka pár hodin, ale z druhé strany, co když zase kecá? :D Tak jsem se oblékla a vyrazili jsme si s partnerem na dobrý oběd, mohl být na dlouhou dobu poslední. :D

Přišel večer a stále se nic nedělo, tak mi bylo jasné, že se nic nejí tak horké, jak se to uvaří a zase to byl planý poplach. Lehla jsem si do postele a rozhodla jsem se, že i přes bolavou ledvinu a dost mělké dýchání, způsobené tím malým mrňouskem, si tu noc užiju a pořádně se vyspím. Ale to jsem si jen myslela. S půlnocí přišly první kontrakce, já jsem byla plná rozporuplných pocitů, protože jsem stále netušila, jaký je rozdíl mezi poslíčky a kontrakcemi. Ležela jsem nehnutě a koukala na digitální hodiny, které se nám promítají na strop ložnice. Kontrakce se mi vracely po osmi minutách. Vydržela jsem do půl druhé a potom jsem si šla dát horkou vanu. Partner spokojeně spal a snažila jsem se být potichu, ať ho zbytečně nestresuju. Ve vaně se mi kontrakce zkrátily a zintenzivnily, přesně jak chytré knížky píší 🙂 Po půl hodině jsem z vany vylezla a šla jsem se zachumlat pod deku do obýváku. Pozorovala jsem tu tichou noc a moje dvě kočičí lásky neváhaly a šly si lehnout ke mně, byla to pro mě v tu chvíli úžasná terapie a relax. Kontrakce už se držely na čtyřech minutách téměř do půl páté ráno, tak jsem se rozhodla, že partnera vzbudím a měli bychom asi za chvíli vyrazit. Uvařila jsem mu čaj a připravila snídani. Po tom co jsem ho probudila slovy, miláčku vstávej, už je to tady, na mě vytřeštil oči a vylítnul z postele, jako kdybych už byla v druhé době porodní :D V klidu si vypil čaj, ale druhý koláček už nedojedl, protože mi začaly tak silné křížové bolesti, že už jsme museli jet. Mezi dvěřmi, kde nás naše kočičky vyprovázely a já už sotva funěla, mi partner říká a nevrátí nás domů? No to teda nevrátí!!! :D

Nevím, jak pro koho, ale pro mě Vánoce rozhodně nejsou synonymem svátků klidu. Manžel i já pocházíme z poměrně početných a družných rodin, proto 25.12. nastane nekonečný kolotoč návštěv, cukroví, slivovice a více či méně pitelných káv. První zastávka je tradičně u švagra a švagrové. Kromě nich dvou byt obývají ještě dva obří celoročně línající a neuvěřitelně slintající psi, papoušek, který se naučil štěkat jako jeho spolubydlící (ten sice neslintá, ale peří mu padá neméně hojně) a protivná kočka, která terorizuje lidi i psy. Na papouška do klece nemůže... Srst jí líná také. Když přijede návštěva, jsou zvířata vykázána z hostinského pokoje a jejich pohodlné pelíšky se přesunou do chodby. Návštěva je uložena na pohovku připomínající Záhořovo lože. Při posledních dvou návštěvách to pohovka ještě vylepšila a při prudším otočení jí upadne kus čela, což způsobí podezřelý hluk, který vzbudí psy i papouška a jejich štěkot vzbudí nerudnou sousedku, která poté vytrvale buší pět minut do topení. I přes způsobený hluk, psi odmítají vyměnit pelíšky za pohovku.

Před odjezdem ještě cvičně počůrám svůj letos už asi desátý těhotenský test, aniž bych si něco od výsledku slibovala, a snažím se nenápadně nacpat do cestovní tašky karimatku, na které bych mohla přečkat noc. Z povinnosti mrknu na test - poprvé po deseti letech se na něm krčí slabounká druhá čárka. Hurá, mé vyjednávací pozice jsou tímto velmi silné a ihned využívám manželovy zjihlosti k podpisu přísahy, že na noc jedeme ke kamarádce Pavle, která bydlí jen pár metrů od švagra a disponuje rozhlehlou vilkou, kterou vysoudila na svém exmanželovi.

V první pracovní den těhotenství potvrzuje i krevní test. Takže postup do vyššího levelu.... Sestry i ošetřující lékař v CARu jsou nadšením bez sebe (to možná dělají i ty Vánoce). Bude se mi po nich stýskat...

Načasování na dobu vánoční sice vyžaduje vymýšlení rafinovaných způsobů, jak se nenápadně zbavovat servírovaného alkoholu, protože při odmítnutí by veškeré příbuzenstvo propadlo panice, že jsem onemocněla nějakou příšernou chorobou, která vyžaduje ještě zintenzívnit přísun léčebného alkoholu.

Postupně se přidávají nevolnosti, takže zbytek návštěv rušíme pro střevní chřipku. Pozřu pouze jeden druh jogurtu a hromady banánů. V obchodě už musí manžela podezírat, že si doma zřídil chovnou stanici opic... Kromě toho, že jím banány a jogurty, každou půlhodinu musím na toaletu. Předpokládám, že mě tak tělo připravuje na noční vstávání. Doufám, že mimino se budí méně často než jednou za půl hodiny a že se po porodu konečně vyspím.

První ultrazvuk nás posunuje do další úrovně budoucího rodičovství. S potěšením musím konstatovat, že ač jím za tři, tak váha zůstává sympaticky nezměněna. Co se mění, je břicho. Po pár týdnech ho už horkotěžko maskuji. Kalhoty zatím improvizačně zvětšuji pomocí gumičky, na doma jsem vylovila prastaré tepláky. Asi před dvaceti lety jsem cestou na povinný tělocvik zjistila, že jsem si zabalila dvě krásná sexy třička, ale kalhoty ani jedny. V nastalé panice (hrozilo, že nedostanu zápočet a kvůli zapomenutým gatím nedokončím vysokou), jsem v obchodě lapla první tepláky, které mi padly do oka. Teprve při převlékání jsem zjistila, že ona pohodlná vsadka není pro zahřátí zad namožených sportem, ale že jde o vsadku těhotenskou. Kalhoty jsem shledala jako velmi pohodlné. Ženy našeho rodu mají genetické dispozice k ukládání tuku na břiše, takže když se sejdeme na některé z mnoha oslav, vypadáme jako smečka rozjařených mufů. Některé máme i hubu od ucha k uchu. Nakumulovaní chudovlasí strýčkové zase připomínají plato obřích vajec, takže si pohlaví nemají co vyčítat...

Když se tak zpětně zamýšlím nad vývojem našeho ekzému:

Co všechno bylo špatně?

V porodnici dávají "obyčejné" počáteční mléko (ne s naštěpenými aminokyselinami). Nejsem lékař, ale řekla bych, že bez jistoty, že dítě nemá alergii na kravské mléko (ABKM), by se tato podávat neměla. Maminky se obyčejně do pár dnů rozkojí a další umělé mléko pak již není potřeba.

Bohužel se stává, a to velmi často, že maminky jsou domů poslány dřív, než se rozkojí. Je jim pak doporučeno v "zajetém" umělém mléku pokračovat. Maminky také většinou nejsou lékařky a neví, že jeho používáním mohou svému miminku škodit, pokud se mu projeví sklony k alergii.

Alergie je mnohdy záludná. U někoho se projeví blinkáním, u jiného průjmy. V našem případě to začalo seborhoickou dermatitidou, suchou kůží a postupjícím ekzémem.

Dětská lékařka věděla, že jsme zezačátku přikrmovaly umělým mlékem. Až s neúspěšnou léčbou ekzému nás objednala na alergologii, a to až v půl roce věku (kdy se prý dají dělat testy na ABKM).

Návštěva dětské kožní lékařky a alergoložky

Tak v pondělí jsme navštívily další 2 lékařky. Je velmi zajímavé, v čem se shodly a v čem se fatálně rozcházejí.Nejprve jsme šly do fakultní nemocnice na kožní ambulanci za dr. Komorousovou, kam nás doporučila kožní lékařka z Třemošné a také známá z porodnice, jejíž sestra ve FN pracuje. Prý je to odbornice a i s dětmi to prý umí. Vzhledem k tomu, že jsme měly průvodku od kožařky z Třemošné, už se vezlo téma atopického ekzému. Dostala jsem k němu brožuru a řadu rad. Léčba by spočívala v dietním opatření (hlavně nekonzumovat nezakysané mléčné výrobky) a zevně velmi častým promašťováním. Kortikoidy prý v této fázi nejsou k ničemu, když kůže není ekzematická, ale suchá. Doporučuje kortikoidy pouze na případná mokvající místa - klasicky 3 dny kortikoidy, 3 dny vynechat atd.

S touto doktorkou bych souhlasila v tom, že kortikoidy dávat nechce. Ovšem s promašťováním si myslím, že pokud nyní nepovažujeme kůži za ekzematickou, ještě bych s oleji počkala. Po zkušenostech, kdy od 2. měs. mažeme a mažeme, od 100% mandlového oleje přes dělané masti a také kupované mastičky z lékárny (Lipobaze, A-derma emolient atd.) po sádlo, a ekzém se pouze zhoršoval a rozšiřoval, to nepovažuji za správnou léčbu. Takže konstatování, že "kůže teď nevypadá jako ekzematická, ale hodně vysušená", považuji vlastně za kompliment 🙂 Zvláště, když se řídím léčbou kvasinek podle Věry Zíkové, kde léčba probíhá bez předčasného promašťování. Kvasinkám se totiž v teplém a vlhkém prostředí velmi daří...Druhá lékařka je alergoložka. Udělala nám testy na alergii na bílkovinu kravského mléka (ABKM). Od V. Zíkové i z jiných stránek vím, že tato alergie je u miminek zdaleka nejčastější. Nyní už mám výsledky testů - pozitivní. Takže léčba V. Zíkové se opět ukazuje jako správná cesta (u nealergiků na BKM doporučuje mléčné výrobky, a to pouze zakysané či tvrdé sýry, jen 2x týdně), takže omezení se u nás určitě vyplatilo, jen po tomto testu musíme mléčné vyloučit zcela - i stopy...

Léčba alergoložky spočívá tedy ve vyloučení mléčné stravy a zevně v podávání kortikoidů. Je přesvědčena, že v kůži je zánět, který je způsoben špatným hospodařením kůže s tukem a vodou. Touto nerovnováhou jsou vyplavovány histaminy, které kůži dráždí a z toho vzniká zánět. (Popisuji přibližně, nejsem lékař.) Prý nemůže souhlasit s dětskou kožařkou z FN - nepomůže promazávání, ale jedině léčba zánětu pomocí kortikoidů. Její doporučení zní aplikovat kortikoid Locoid (který je prý umělý a tudíž neškodný) týden každý večer, poté týden obden a další týdny do zahojení již jen v neděli. Za měsíc si máme zavolat, jak to vypadá a co dále... Tento postup je prý novým trendem používaným v Praze. Prý klasická léčba 3 dny ano - 3 dny ne atd. je zbytečně zdlouhavá...K této léčbě mám zásadní výhradu. Dle mého názoru jsme s léčbou V. Zíkové již po necelých 2 týdnech zaznamenaly zlepšení. Souhlasím s tím, že je kůže vysušená - ale myslím, že ne s akutním ekzémem. Ano, máme červené tvářičky a čelo, občas záhyby a sem tam se dočasně objeví ložisko, které ale většinou za chvíli zmizí. Ale aplikovat kvůli tomu kortikoidy?

S vyloučením mléčných produktů samozřejmě souhlasím, ale jinak budu pokračovat v léčbě V. Zíkové!

Chci se zde podělit o zkušenosti s kojeneckým ekzémem.

Dcera má od narození suchou kůži. Dětská doktorka nejprve radila nic nedělat, nemazat. Maximálně prý olej (např. slunečnicový). Souhlasila jsem s ní a po radách z předporodního kurzu přidávala do koupele a někdy i po koupeli 100% mandlový olej (jediný prý na miminka už od narození). Nepoužívali jsme jinak nic, ani vlhčené ubrousky (ty jsou prý také do 3 měs nevhodné).

Během 2. měsíce věku už jsme měli problémy se seborreou a dětská dr. začala psát dělané masti z lékárny a vyzkoušeli jsme také Lipobasi a Linolu do koupele. Stav se nelepšil, takže nás poslala ke kožní lékařce. Ta nám na konci 2. měs napsala také dělanou mast, dále Jarische k omývání a krém s pontinem. Po 14 dnech nám napsala kortikoidy.

V té době už jsem surfovala po internetu a hledala informace. Kortikoidy jsem dát nechtěla, i když přítel je sám ekzematik a nedá na ně dopustit. Při další kontrole (malá 4,5 měs) nám kožařka řekla, že bez kortikoidů se nehneme. Prý za 2 dny budeme mít od atopického ekzému, je to nejmenší zlo. A do konce měsíce bychom mohli směle očkovat (nyní nedoporučuje).Mezitím jsem dostala několik osobních rad ohledně kvasinek či jiné vnitřní poruše. Kvasinky jsem konzultovala s dětskou sestrou (dr. byla nemocná), gynekologem a magistrou lékárnicí. Všichni shodně tvrdili, že o kvasinky nejde.

O 3 týdny později, kdy jsme už 2x aplikovali místně kortikoid Advantan, nám napsala jiný druh - Locoid. Prý se toho nemáme bát. Ale pokud se to nezlepší, máme jet do fakultní nemocnice na dětskou kožní ambulanci. I podle ní to prý nejsou kvasinky...

To už jsem ale měla načteno https://www.modrykonik.cz/atopicky-ekzem/ a https://www.modrykonik.cz/kvasinkova-infekce-u-deti/ a další a rozhodla se zkusit léčbu podle Věry Zíkové. Jde o pročištění organismu, nemám co ztratit. Podle dostupných informací se léčba příliš neliší - jen v první fázi se u kvasinek nepromašťje, ale spíše vysušuje zinkovou mastí (příp. genciánovou violetí). Nyní je to necelý týden, co se snažím malou uzdravit. Držím bezcukernou, bezmléčnou a bezlepkovou dietu. Doufám, že brzy bude zase zdravá!

Nad touto otázkou jsem se už několikrát musela pousmát i pozastavit.
Vždy jsem chtěla mít velkou rodinu, už od dětství jsem si představovala, jak mám tři děti a jsem spokojená. Postupem času jsem číslo změnila na čtyři, ale nějak jsem se na to neupínala, nikdy člověk neví. Jak se říká "člověk míní, život mění" .

A tak se stalo, že jsem ve 26 letech porodila své první dítko a dlouho jsem si myslela, že poslední. Vztah nevyšel, na malého jsem od porodu zůstala sama, ale byla jsem vděčná, že ho mám. Mít dítě je dar. Co bylo okolo za patálie asi nemusím popisovat, spousta žen si tímto projde. 

Nicméně se časem objevil muž mého života, který přijal syna za svého. Tak se stalo, že se nám narodila dcera, dva roky na to druhá dcera.

Myslela jsem si , že je to zcela normální, mít více jak jedno či dvě dítka. V okolí potkávám maminky se třemi dětmi, mám spoustu kamarádek se třemi dětmi, ale chyba lávky... Asi není normální v dnešní době mít více jak jedno nebo dvě děti.

Kkdyž jsem přišla do obchodu , tak na mne dost lidí koukalo skrze prsty. Ochranka šla za mnou po celou dobu nákupu v domění, že jim tam chci asi něco ukrást. Poté, co jsem pánovi poděkovala, že mě a děti chrání, aby nás snad někdo neukradl, se zarděl a odkráčel na druhý konec obchodu. Nicméně mi to bylo líto. Syn to vnímal a ptal se, proč za námi jde, že jsme mu přece nic neudělali a sdělil mi, že se ho bojí. Nevím, asi mají v popisu práce děsit malé děti. Synovi jsem to vysvětlila, uklidnila jsem ho, ale v hlavě mi ještě několik dní běhalo spoustu myšlenek, otázek a vykřičníků.  V MHD to bylo dosti podobné, nastoupit s kočárem a dvěma dalšími dětmi, tak si něco vyslechnete. Obtěžujete okolní lidí už jen tím, že nastoupíte, děti posadíte na jednu sedačku, takže nezabírají mnoho místa, ale to je špatně. V pořádku je, že si dáma nastoupivší na druhé zastávce sedne a na vedlejší sedačku si odloží tašku, takže si už nikdo jiný nemůže sednout.
Takových příhod je spousta, už jsem to pak řešila jen úsměvem a mlčením. Oponovat někomu, kdo se hádá o místo k sezení s dvouletou dcerou nemá cenu. 

Abych nekřivdila těm, co se naopak usmívali nad počtem dětí. Utkvěla mi v hlavě paní, co v drogerii pronesla, že mít okolo sebe spoustu dětí je nádherné, a že kdyby byla mladší, tak si to šesté dítko s manželem taky ještě pořídí. Musím se přiznat, že mi opravdu zvedla náladu. 🙂
A tak, jak šel čas, přestala jsem si z těchto lidí dělat vrásky.Po dvou letech jsme se dobrali s manželem ke čtvrtému dítku, to se má narodit každým dnem. Opravdu se bavím nad těmi výrazy v obličejích některých lidí, když jdu po ulici s dvěma cácorkama, synem a bříškem, jsme v pohodě a dokonce si třeba zpíváme. Přemýšlím, co se jim asi tak honí hlavou, ale nakonec to vzdávám a říkám si, že je přece jedno, kolik kdo má dětí, hlavní je, že je rodina spokojená a šťastná!!

Uf… tenhle článek mi dává pěkně zabrat. Vím přesně, co chci napsat, ale buď je to jalové, nebo moc kritické. A já chci být přitom tak hojivá! Tak začnu od sebe a třeba se v tom najde i někdo jiný.

Často se mi stávalo, že za mnou přes den chodily děti a já jim nemohla dát okamžitě svou pozornost, protože jsem zrovna vařila, uklízela nebo vyřizovala něco, co nešlo odložit. Jejich dotazování, kdy už budu moci, ve mně vytvářelo napětí a k pocitu pohody mi nepřidalo. Nakonec se ještě ozvala trýznivá výčitka v duši, že jsem strašná matka, protože jsem nedokázala naplnit potřeby svých dětí.

Taky se stávalo, že děti přicházely a plakaly, protože se jim něco událo a potřebovaly utišit a já se je snažila ukonejšit, co nejrychleji, abych mohla pokračovat dál ve své činnosti. Proto má náruč vlastně až tak hojivá nebyla, když byla takto „honem honem“.

Už dlouho je to jinak. Přestalo mi vyhovovat neustále sebeobviňování, sebehodnocení a sebelítost, kterou vytvářelo mé ego jako obranu před bolestí mého srdce. Uvědomila jsem si, že být spokojenou matkou je v mé moci, a že mám právo nevyhovět svému dítěti pokaždé, kdy se mu zamane. Asi bych totiž žádnou práci nedokončila, kdybych dokola lítala od jednoho k druhému. Navíc děti od určitého věku dost dobře chápou, že maminka nemůže kdykoliv odskočit od plotny a celkem dobře si vystačí samy. ALE!!! Obejmu je vždycky, když cítím, že přichází bolavé.

Mám na to jednoduché pravidlo: Když za vámi přijde vaše dítě pro objetí nebo soucit, všeho nechte a dopřejte mu láskyplnou náruč.

Když za mnou přijde uplakané dítě a já mám zrovna něco na práci, zastavím se a uvědomím si, že nic v tu chvíli není důležitějšího než obrátit pozornost na něj. Všeho nechám a obejmu ho tak, jako bych objala sama sebe, když jsem byla malá, a z nějakého důvodu se mi laskavosti nedostalo. Takto hojím mé biologické děti, i to vnitřní.