Dlouho jsem tu nebyla a chci se s vámi podělit, co mi ten poslední půlrok přinesl. Půlrok pracovního vytížení, každodenního kolotoče, ze kterého není moc úniku. Přinesl mi odpověď na otázku: co opravdu funguje ve výchově?

Co postupně a pracně nalézám a rvu si vlasy, proč jsem na tak jednoduchou věc nepřišla už dřív? Jednoduše - být skutečně s dětmi!

V čase s nimi stráveném jim být opravdu k dispozici. Pokud nemusí bojovat o mou pozornost, jsou o mnoho klidnější a já poté taky. Nenapadá mě žádná běžná domácí i mimodomácí činnost, kde by nemohly být zapojeny, pokud si to jen trochu přejí. Že pak vše trvá delší dobu? No tak trvá! Však co potřebujeme tak nutně stihnout? Kolik let našeho života jsou děti ve věku, kdy touží po naší neutuchající pozornosti? A že musíme do práce? Někdy bohužel musíme, ale i ten kratší čas s dětmi prožitý se dá strávit se "zapnutou aktivní pozorností".

Moderní technologie, být pořád online a k dispozici desítkám a stovkám lidí známých i neznámých, neuvěřitelně okrádá naše děti o naši aktivní pozornost. Chceme být v obraze, bavit se nebo pořád pracovat. K tomu domácnost a děti jsou kolikrát na druhé koleji. A ony "zlobí", hledají si zástupné způsoby, jak naši pozornost přitáhnout. A většinou se jim to daří, no radost z toho nemá nakonec nikdo. Proto chci věnovat svým dětem vědomou pozornost. Nejsem samozřejmě první, kdo na tuto pro mě zásadní myšlenku přišel, ale považuji za důležité ji šířit dál. Děti totiž nestačí milovat, když spí...

P.S.: Velmi poučně na toto i jiná žhavá témata mateřství a rodičovství píše autorka v knize Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem. Úžasná kniha, číst ji je jako prožívat jedno deja vu za druhým - v hloubi jste spoustu věcí tak cítily, ale z tisíce důvodů je tak nedělaly.

S sebou na cesty nezapomeňte přibalit léky na:

• TEPLOTU – Paralen čípky, sirup Nurofen (2 druhy-např.Panadol a Ibalgin, jeden lék v sirupu-tbl., druhý v čípcích), ev. pokud dítě trpí na vysoké teploty, pak i Diazepam tbl.(na předpis!), z homeopatik Belladona CH5(nebo 9).
• PODPORU IMUNITY (pokud bývá dítě opakovaně nemocné) – Echinacea nebo Oscillo.
• BOLESTI V KRKU – pastilky např. Septilen, NeoAngin, nebo z homeopatik Homeogéne (angínový typ), Homeovox (chrapot, laryngitis).
• PRŮJEM – Lactobacil, Imodium, černé uhlí.
• ZVRACENÍ – lze běžně použít pouze homeopatikum Ipecacuanha CH 5 (nebo 9, nebo 15) 5gr. na dávku a 2-3 dávky po hodině, pak podle potřeby.
• RÝMU – Vincentka, nebo mořská voda, Olynth, nebo Nasivin, z homeopatik Coryzalia cucavé tbl. nebo Euphorbium sprej.
• KAŠEL – odkašlávací (např.Mucosolvan, Bronchipret), tlumící (např.Stoptussin), z homeopatik – Stodal nebo Drosetux (vhodnější pro alergiky).
• ZÁNĚT SPOJIVEK – Omisan baby, Ophthalmo Septonex kapky.
• ZÁNĚT UCHA (pokud na něj dítě trpívá) – Otobacid, Otipax kapky (oboje na předpis!)
• ŠTÍPANCE – krém Cicaderma, gel Dapis (může se s ním na slunce), gel Fenistil.
• RÁNY – náplasti, mýdlo a voda, Peroxid, po vyčištění nejdříve kolem rány, pak po vytvoření strupu i na strup -Cicaderma krém, pokud je modřina, podvrtnutí, namožené svaly-Arnigel.
• POPÁLENINY – Panthenol, Arnigel, pak Cicaderma, ev. Calcium Pantothenicum, na sluneční kopřivku – Dapis gel.
• KOPŘIVKU – Dapis gel, Fenistil gel.
• BOLAVÝ KRK – je vhodné mít s sebou šátek na ovázaní.
• KLÍŠŤATA – kleštičky na vytočení klíštěte a jakákoli dezinfekce (nejlépe Iodisol), také jako novinku doporučujeme IXODERM, tím se klíště zakape, ono uschne a cca za po 5 min. se sloupne.

zdroj: www.pumrova.cz/lekarnicka-na-cesty/ upraveno podle našich zkušeností

Občas mi připadá, že mezi některými maminkami panuje až bojovná nálada k tomu, aby ukázaly, že to, že nosí nebo naopak to, že vozí svoje dítě je ten jediný a správný způsob "jak". Nejednou jsem slyšela nebo četla povzdech nad netaktními poznámkami k nosícím maminkám (když si na to ony nosící maminky stěžovaly), ale někdy mám pocit, že některé nosící maminky dokážou být také velmi netaktní k vozícím maminkám (oným povzdechem směrovaným "na oko" ke svému nošenému dítku /ale zcela jasně mířeném na vozící maminku/ ve znění podobném tomuto: "tobě je tu u maminky tak dobře a chudáček malej, musí sedět v kočárku a vůbec se mu tam nelíbí"). 

A já tu nechci a nebudu jmenovat pozitiva jednoho nebo druhého, vlastně ano, ale jen ty z vlastní zkušenosti. Chci se s vámi podělit o to, jaká je moje malá, jaké má potřeby, jak se případně mění její preference s věkem a jak není důležité jestli vozit nebo nosit, ale jak to nejlépe zkombinovat, aby to bylo pro ni i pro mě pohodlné. 

Malá je od malinka kontaktní miminko, 4 dny byla v porodnici pod  lampou s novorozeneckou žloutenkou, po příjezdu domů první dvě noci proplakala, třetí noc jsem si ji vzala k nám do postele, kde spí doteď. Myslím, že právě kvůli separaci v prvním týdnu života byla malá po příjezdu domů neodložitelná, v šestinedělí jsem to extra neřešila, po šestinedělí jsem se s nošením seznámila blíže i kvůli nízké tvorbě mlíčka, naučila se nějaký ten úvaz, ale pořád jsem raději preferovala s malou ležet v posteli a mít ji na sobě, než ji v šátku nosit. Zhruba ve 3 měsících jsem koupila nosítko - bondolino. Byl to malý zázrak k večernímu uspávání, dala jsem si ji do nosítka, malá se přisála k prsu a za chvilinku spinkala. Efekt rychlý a okamžitý. 

K šátku jsem se postupem času pokoušela několikrát vrátit, ale s mojí nešikovností povolit úvaz tak, aby malá mohla pohodlně pít (protože navázaná nedělala krom spánku nic jiného) a s Terezčinou potřebou mít volné ručičky (už v porodnici to nesnesla jinak), jsme zůstali u nosítka. V Bondolinu jsem malou uspávala do cca 13ti měsíců, pak si sama "řekla", že už se takto uspávat nenechá (několikadenním šíleným jekotem a prohýbáním při večerním uspávání) a přešly jsme na uspávání kojením v sedě. Krom toho na nosítko nedám dopustit při procházce se psy (dva velcí psy a kočár v terénu, to je pekelec), pobíháním po doktorech a úřadech. Až s kočárem si člověk uvědomí, jak málo "bezbariérová" města jsou...A nejen města, co potom tůry po horách... 

A samozřejmě skvělé je nosítko při domácích pracech, malá nikdy nebyla moc spavec a bez nosítka bych doma neudělala skoro nic.

Naopak kočárek malá ze začátku hodně bojkotovala, v hluboké korbičce nechtěla být od chvíle, kdy se uměla otočit na bříško, zlepšilo se to až po přechodu na sporťák, kdy už mohla sedět a koukat ven, ale i tak, nezbytnou výbavou kočárku vždycky bylo nosítko. Malou bych v kočárku nenechala křičet, raději jsem si ji vzala k sobě a kočárek posloužil jako nákupní taška 🙂 Teď má malá 15 měsíců a protože od 11 měsíců chodí, tak už v kočárku taky dlouho nevydrží, ale jak já říkám, na spaní je to ideální a jenom nosit bych nezvládla.

Když jsem potřetí otěhotněla, zářila jsem jako slunce na nebi a neměla jedinou pochybnost o tom, že poslední těhotenství si užiju jako nikdy předtím. Sebejistě jsem se objednala po pár týdnech k doktorovi, aby mi tu radostnou událost ještě pěkně po medicínsku potvrdil. Jenže život nám obvykle udělí další lekci ve chvíli, kdy si myslíme, že už všechno víme, známe a že jsme zkrátka dosáhli všeho, čeho jsme mohli dosáhnout. Ne jinak tomu bylo v mém případě. Co mě tak napotřetí mohlo překvapit? Stačila jedna věta, když se doktor mrknul ultrazvukem do mé dělohy, a začala jsem plavat v neznámých vodách: „Paní magistro, budeme teď spolu počítat!“ Kdo sleduje náš blog, tak ví. Pokud čtete můj první článek, tak už je vám to asi taky jasné – doktor našel dvě bijící srdce!

 Odcházela jsem z kontroly a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Paradoxně, se mi od té doby tento stav vrací stále častěji, ale to jen tak mimochodem. Byla jsem zmatená, okamžitě se mi zbortila představa o tom, že třetí těhotenství bude brnkačka jako domek z karet. Doktor mi nezapomněl říct, že do příští kontroly už tam může být jen jedno, což byla první z mnoha negativních informací, které jsem v průběhu těhotenství z dvojčaty dostala a musela se s nimi poprat. „Jak jedno, já je chci obě!“

Ucítila jsem velký strach. Brouček zalezl do mé hlavy a rostl a rostl a rostl, až už růst nemohl, protože by se tam nevešel a já se rozhodla, že toto těhotenství prostě pohodové bude, že nebudu mít žádné zdravotní potíže, porodím tříkilové děti a hlavně porodím přirozeně, pokud budou děti chtít! Těmto rozhodnutím předcházelo několik věcí, některé z nich jsem už zmínila ZDE. Velmi důležitou úlohu ve znovu získání mého sebevědomí však sehrál Dr. Michel Odent. Jeho průlomové názory, mě něžně podporovaly v mém rozhodnutí až do porodu. Pokaždé, když jsem se podívala na jeho fotku, ubezpečil mě, že je úplně jedno, jestli jsou v bříšku jedno nebo dvě miminka. Potřeby ženy v těhotenství a při porodu zůstávají stejné, navzdory tomu, že někdo říká opak. A protože moje tělo je schopné přijmout dvě miminka najednou, je schopné je i donosit a porodit, jediné co proto musím udělat je, říct sbohem STRACHU!

Od té doby uplynuly tři roky. Dvojčata mají dva a půl roku a zrovna mi zahřívají mou půlku postele, zatímco já plná dojmů nemůžu spát a cítím potřebu se vypsat z velkého zážitku. Před Vánocemi jsem se rozhodla, že pojedu v lednu do Bratislavy, kde uvidím Dr. Odenta naživo, což se mi podařilo zrealizovat. Poslouchala jsem jeho přednášku a několikrát u ní plakala a zároveň se usmívala a nešlo mi přestat ani jedno z toho. Byla jsem jedním slovem dojatá!

Všechny Odentovy názory uvedené do praxe prostě fungují. Vsadila jsem na správnou kartu, což se mi potvrdilo už mým porodem. Stačilo jen vypnout mozek, zapnout srdce a zajistit si bezpečné prostředí. Takto rodit je pohádka! A ta končí vždycky dobře!

Poděkovala jsem mu z očí do očí a ze srdce do srdce. 

Až budete ze svých dětí unavená…

Matka tří dětí o mateřství. Až se vám bude zdát, že vás péče o děti už úplně vyčerpala, přečtěte si, co napsala.

Když jsme přinesli novorozenou dcerku domů, byli to její bratři, kteří za mnou přiběhli vždycky, když plakala, když pokňourávala nebo podezřele zapáchala. „Maminko, někdo tě potřebuje! Malá pláče!“, hlásili. Na minutku jsem se posadila i s vědomím, že malá už se probouzí, a vzápětí jsem slyšela „Maminko! Potřebuje tě!“ Už už, já vím… A to nemluvím o tom, že nároky novorozeněte nejsou nic ve srovnání s nároky dvou malých lotrásků.

Jeden z nich má určitě hlad, druhému je třeba přelepit odřené koleno, pak podat jinou ponožku nebo hodit do vody pár kostek ledu, utřít nos, obejmout, říci pohádku, dát pusinku. Odpovědět na sedmadvacet neodkladných otázek. Některé dny mi připadaly nekonečné a věčné opakování situací, kdy „mě někdo potřeboval“, mě vyčerpávalo. Říkala jsem si, že se to na mě nakonec musí proboha nějak negativně projevit!? Jenomže pak jsem si náhle, jako bleskem osvícená, uvědomila, že potřebují MĚ. Ne kohokoli na světě.Potřebují svou MAMINKU.

O co dřív mi došla závratná skutečnost, že mateřství znamená, že nikdy nic nestíhám, o to dřív jsem byla schopna nalézt své místo a získat klid i v nekončící honbě, která zaplnila důležitou etapu mého života. Tím dřív jsem si uvědomila, že „máma“ je má povinnost, mé privilegium a má čest. A byla jsem připravena být tam, kde jsem zapotřebí, v kteroukoli denní i noční dobu.

«Máma“ znamená, že jsem ve čtyři ráno sotva dokrmila maličkou a uložila ji do postýlky a přesně v tu chvíli mého tříletého synka začala trápit noční můra… „Máma“ znamená, že jsem živa z kávy a z toho, co děti nedojedly. „Máma“ znamená, že si celé týdny s manželem nemůžeme normálně v klidu popovídat. „Máma“ znamená, že dětské potřeby stavím nad svoje, automaticky, bez přemýšlení. „Máma“ znamená, že mě bolí celé tělo a moje srdce přetéká láskou.

Pobyt v nemocnici, neboli Wochenbett, byl překvapivě ještě náročnější než porod, obzvláště z důvodu cizího prostředí a jazykové bariéry.

S malou nás odvezli na pokoj kolem druhé v noci. Ležela v postýlce vedle postele a já konečně usla, po dvou probdělých nocích. Po dvou hodinách ale začala plakat a já najednou zjistila, že vůbec nevím, co mám dělat. Mám ji dát kojit? Přebalit? Mám zavolat sestru? Nakonec jsem ji jen hladila po tvářičce a ona zase usla.

Kolem šesté ráno přiběhla sestra do pokoje, že je čas na kojení. Byla jsem úplně grogy, v životě jsem nekojila, ani jsem nevěděla, jak malou chytit. Tak jsem to nějak zkoušela, co jsem viděla u ostatních. Sestra se na mě podívala a protočila oči.

„To děláte úplně špatně, to je hrozně nepohodlná pozice...“ Malou chytla a začala ji tam mordovat, ona vřeštěla, nakonec se přisála (v pozici fotbalový míč) a já jenom koukala – tohle vživotě sama nezvládnu. Než odešla, tak mi řekla, ať si na další kojení přivolám sestru.

Malá cucala a cucala a já vůbec nevěděla, jestli pije, nebo u toho spí, jestli ji mám odpojit nebo co mám dělat. Nějak jsme zápasily a na další kojení jsem si teda zmáčkla tlačítko a přivolala sestru. Koukala na mě, co jako chci, tak jsem nesměle vysvětlila, že jestli by mi pomohla malou přiložit, tak se opakoval předchozí proces – vřeštění, zápasení, přisátí....

Malá skoro vůbec nespala, byla celé dny u prsu. V noci usla na 3-4 hodiny v kuse, ale to bylo tak vše. Samozřejmě v této vzácné chvíli klidu řvalo dítě odvedle, takže spánek nulovýJ

Ingrediencie

Na výrobu sirupu budete potrebovať nasledujúce suroviny:

• 0,5 kg mrkvy
• 3 až 4 polievkové lyžice medu
• Čistú vodu

Príprava

1. Mrkvu umyte, ošúpte a nakrájajte na kúsky.
2. Vložte ju do vody a varte až dovtedy, kým nezmäkne. Potom ju sceďte, no nevylejte vodu, v ktorej sa varila.
3. Popučte mrkvu na kašu buď ručne alebo v mixéri.
4. Po vychladnutí vody, v ktorej sa mrkva varila, do nej pridajte med a miešajte, až kým sa v nej med úplne nerozpustí.
5. Nakoniec do vody vložte mrkvové pyré, opäť dobre premiešajte a váš sirup na kašeľ a hlieny je hotový.

Pre uchovanie sirupu v čerstvom stave ho držte v chladničke.

NIKDY NENÍ  POZDĚ ZAČÍT.

Ahoj všichni,kteří jste se rozhodli udělat něco pro sebe.Ať je to kvůli zdraví a nebo kvůli tomu vypadat dobře,když se svlékne at´ před partnerem,manželem či lékařem.Já osobně jsem začala zamlada po dětech právě kvůli tomu,abych vypadala dobře až se svléknu a vystavím své tělo po dětech v plavkách.Postupem přibývajících let a problémy s páteří to bylo kvůli zdraví.No a tedˇ ve 47 letech a třech dětech je to kvůli zdraví i kvůli tomu,abych se nemusela stydět se svléknout,protože ani věk ani počet dětí ani hormony,které se ozývají ani vytíženost v práci nejsou důvodem stát se reklamou na Michelin.To co nás brzdí jsou pouze lenost,pohodlnost,výmluvy a to stačí pouze chtít něco udělat pro sebe.Podstatou všeho je odhodlání,srovnat si v hlavě co vlastně chci.

Nejsem spokojená ve svém těle.Chci udělat něco pro své zdraví.Chci jen shodit pár kilo.Chci zpevnit své tělo.Chci změnit svůj životní styl.

Cokoliv z toho nebo všechno je možné v jakém kolikoliv věku,protože věk je jenom číslo a nejdůležitější je odhodlání začít.

Jsem důkazem toho,že to jde i přes zdravotní překážky jen se musí najít správná cesta.Já tu svojí znovu našla.I přesto,že jsem dělala ve 30 letech fitness a po dvou dětech vypadala jak holky z fitness plakátů přišlo ve 34 letech třetí těhotenství a přírůstek na váze 33 kg.Nebudu lhát,že po porodu při pohledu do zrcadla jsem brečela.A je to tu ....co přišlo 

ODHODLÁNÍ S TÍM NĚCO UDĚLAT.

Tak už je to pět měsíců. Nechtěla jsem

psát článek, ale tak nějak mi je to líto. Nemusíte ho číst, neměla jsem nikterak speciální porod. Prostě normální, jen ty detaily nechci zapomenout. 

1. Tobiášek k nám přišel neplánovaně.Dle plánu jsem chtěla rodit letos v dubnu🙂 22.12.2014 jsem si dělala test a čárka se ukázala asi po 15 minutách, tak jsem si dělala srandu, že jsem těhotná..Manžel vyplašeně, že si mám udělat další test, tam se čárka ukázala dřív, ale slabá. Protože jsem měla neznámé testy, četla jsem na netu, že chybují, trochu mě to uklidňovalo, Tadeášovi byl teprve rok a dva měsíce.23.12 jsme testovali znovu, dvě čárky, a sakra..🙂 rychle jsem volala na gyndu zda se tam ještě

den před Vánoci můžu zastavit. Těhotenství mi potvrdili, avšak byla jsem druhý týden, takže mi oznámili, že to ještě nemusí nic znamenat. Celé Vanoce jsem přemýšlela zda je to dobře nebo ne, i u doktorky jsem byla hodne v šoku, sice jsem nebrala prášky, ale u prvního jsme se snažili déle a teď jsme si dávali pozor. Doktorka se na mě podívala a zeptala se, zda si miminko chceme nechat, ačkoliv jsem byla zmatená a v šoku a netušila jsem zda se radovat nebo ne, okamžitě jsem řekla, že rozhodně na potrat nejdu. Že se s tím musím jen srovnat. Těhotenství je zázrak a tak jsem vše nechala osudu. Jasně postupem času jsem se začala strašne moc těšit i když to byl zase kluk😀 už třetí..dny ubíhaly, horko mě zmáhalo, váha mi zvesela stoupala😀 Až mě konečně poslali na první pásy do porodnice, byl tam zeovna takoven nepříjemnej doktor.Koukl mi na výsledek, byl zrovna pátek 14.8. A začal mi nadávat, že miminku ubližuju, že je u mě nešťastný, že kdyby mohlo prokopne si cestu ven, že málo piju. No Tobi byl v břiše hodně aktivní, ale potný režim jsem si myslela, že dosřzuju, denně jsem vypila přes tři litry vody, ale ten den jsem nic nepila, jel jsem ráno a nechtěla jsem každých pět minut čůrat. Každopádně jinak se nic nedělo, byla jsem zavřená. Musela jsem jít na hodinu pryč a vypít litr vody a ozvy mi pak dělali znova, vyměnili se doktoři a napodruhé už vše bylo v pořádku. Jela jsem domů, byla jsem 37+6, a užívala léta se synem na zahradě. Vše bylo v pohodě. V noci ve 2.40 jsem šla čůrat a v tom lup...Voda??? Po zkušenostech z předchozího porodu mi to bylo divný, vždyt´ jsem neměla žádné bolesti. Šla jsem si lehnout, jenže mi to nedalo, zase jsem se zvedla a začala chodit po ložnici,tekly ze mě

čůrky vody. Tak to je asi ono, řekla jsem si. Starší manželův syn byl u babičky, ale Tadeáš byl doma, vzbudila jsem manžela s ručníkem mezi nohama a prosila ho ať neplaší, že nemam kontrakce, zavolala mojí mamce, kteral k nám jela 45 minut, během kterých se manžel málem zbláznil🙂 no a jeli jsme, kolem 5. ráno jsem seděla na příjmu. Praskla mi voda, povídám. Oproti minulému porodu to byla fakt pohoda, na přijmu jsem se smála a jen doufala, že nechytnu oblíbeného doktora, no kdo jiný mohl vejít do dveří...:/ ale byl celkem už v pohodě. Voda ze mě tekla neskutečně. Nemohla jsem udělat ani krok. Nákez byl překvapivý, otevřená jsem fakt nebyla. Jen na tu vodu..Poslalu mě na hekárnu a manžela domů a chtěli po mě abych šla spát. No jasně..🙂 občas mě zabolelo břicho, ale nic hrozného, vždy to po pár minutách odešlo, bylo mi hrozně.Nic se nedělo, manžel tam nebyl a od mého příjezdu se tam vystřídali tři porody, tak to se mě ani kontrakce nemohly rozjet, protože jsem je zřetelně slyšela, musela jsem se smát, ne těm porodům, těch maminek mi bylo fakt líto, ale té situaci. Bylo už skoro 12 hodin, opět jsem měla lehké kontrakce, tak zavolali manžela, ale nález pořád stejný. Původně mi chtěli dát vyvolávačku až večer ale milá PA usoudila, že už bych pak porod nezvládla, když jsem nespala a ve dvě mi píchli oxitocin, ve vteřině jsem měla kontrakce jako blázen, dvě hodiny jsem se otevírala strašně pomalu, spíš me otevírala PA, protože malý prostě

nechtěl ven.Po dvou hodinách, že půjdu na sál a do vany aby se mi ulevilo, ani nevím jak časté kontrakce jsem měla, musela jsem si pořád hlídat kapačku a občas kapala dost rychle, takže se stalo, že kontrakce ani neustala a přišla nová. Vlezla jsem do vany a bylo to příšerný, musela jsem zase ven, bolesti z břicha se prěsunuly do kříže, nastalo peklo, najednou nešlo kontrakci rozchodut, rozdýchat, nic, stála jsem ve sprše a plazila se po zdi. Nejhorší bylo, že jsem se sama vážně neotevírala a kontrakce se odvíjeli jen od kapání kapačky, kapala strašně rychle, nemohla jsem už ani mluvit. Tak jsem ji vypnula, kontrakce byli pryč, bylo mi to jedno, trvalo to přesně asi tři vteřiny, ta obrovská úleva, protože přišla PA a říká, jeee vy to máte vypnutý, a opět to zapla, zkontrolovala mě, pořad 5cm počkala na kontrakci a otevrmela mě na sedm, nevím jak. Každopádně mě ještě

S odstupem jsem si říkala, že ještě sepíši článek o tom, jak mě navštívila bellova obrna.

Jak už jsem psala, druhý porod byl poměrně náročný a to jsem ještě netušila co dalšího zase přijde..

V pátek nás propustili z porodnice domů, všechno bylo v pořádku, neměla jsem žádné problémy. V sobotu ráno jsem se vzbudila a cítila, že něco je špatně. Měla jsem nějaký ztuhlý obličej. Když jsem se podívala do zrcadla, tak jsem zjistila, že mám půlku obličeje ochrnutou. Byl to šok!

První co mě napadlo, že jsem snad prodělala mozkovou mrtvičku po tom šíleným náročným porodu. Ale na internetu jsem si našla, jak poznáme mozkovou mrtvičku a nesedělo to na mě. Tak manžel sednul k internetu a našel Bellovu obrnu. Tomu všechno nasvědčovalo. 

Přesto jsem pořád nějak doufala, že se to zas samo ztratí. Pár dní po porodu jsem opravdu neměla sílu řešit další problémy. Tak jsem se rozhodla vyčkat do pondělí, stejně o víkendu v nemocnici nikdo moc nefunguje. 

V neděli už jsem pochopila, že problém je tu, že samo se to opravdu nespraví, naopak se to zhoršovalo ☹ tak to už jsem se sesypala. Pár dní po porodu a já vypadám jako krypl.. ☹ Nemohla jsem jíst ani pít. Všechno mi z pusy vypadávalo, pití vytíkalo koutkem ven. Pusu jsem měla na křivo. Mrkala jsem pouze jedním okem. No připadla jsem si fakt strašně. V tu chvíli jsem upřímně litovala všechny, kdo zažijí mozkovou mrtvičku a ochrne jim obličej. Je to opravdu velmi nepříjemný zážitek.. ☹