Jelikože jsem dělala vrchní servírku, ráda se s Vámi o toto podělím. Pokud někdo někdy dělal v gastronomii, ví, že je to pravdivé, ale nechybí tak i trocha nadsázky.

Každý den musíme být připraveni na srážku s blbcem a v gastronomii to platí dvojnásob. Zatímco obyčejní lidé jdou do práce, číšníci, servírky, kuchaři a barmani táhnou do boje.
Jak takový vydařený den obsluhy v restauraci vypadá? Hned z rána se pár nedočkavců pokusí vetřít do restaurace ještě před otevírací dobou se slovy, dám si jen „kafe“. Nejlépe samozřejmě piccolo. Otevírací doba jim zřejmě nic neříká a číšníci a servírky jsou v restauraci dříve právě proto, kdyby zrovna někdo potřeboval dostát svým ranním rituálům.
Kolem jedenácté začnou lidé chodit na obědy. Na menu je vepřo knedlo zelo, XL řízek s bramborem a oblohou, masová směs s rýží a hovězí hamburger
s hranolky. Hned u druhého stolu by si dali vepřo-knedlo zelo, ale zelí by vyměnili za oblohu od řízku a knedlíky za rýži od masové směsi. Číšníka v tu chvíli napadá, jestli se nemá zeptat, zda to celé nechtějí zabalit do housky od hamburgeru. Takových kombinací, záměn a proměn pošle přes obědy do kuchyně ještě několik. Zvláště oblíbený je dnes XL řízek napůl. Kuchař je nadšen.
Obědy pokračují a spotřeba vody z kohoutku (kohoutí vývar) s citronem zdarma stoupá. Lidé si sedají k neuklizeným stolům a čisté ignorují. Na číšníka pak zběsile volají a domáhají se okamžité výměny popelníku a založení příborů. 70 % nově příchozích ihned po dosednutí vytahuje telefon a dožadují se hesla na Wi-Fi. Ani po 30 minutách si nejsou schopni objednat, protože menu ještě ani neviděli. Následuje kolotoč zaokrouhlování. Úspěšný den mizí někde mezi 188 a 190 korunami. Obědový nápor opadá.
Číšník rovná židle, leští sklo, myje tabule a těší se na chvilku klidu před odpoledním náporem. Sotva se posadí, aby se také najedl,zahradka usadí se na zahrádce skupinka maminek s dětmi. Začíná bumerangový trénink, který spočívá v objednávání každého jídla a pití zvlášť. A ještě a ještě a ještě. Po padesáté návštěvě u stolu během deseti minut by se dalo předpokládat, že už mají vše. Omyl… A ještě brčka. Obsluhující si připadá spíše jako na útěku než jako v práci. Dětičky vřeští, mačkají obsluhou donesené omalovánky, lámou a házejí po sobě pastelky a vše, co není příliš těžké nebo přivázané včetně jídla. Maminky vesele švitoří a dětí si nevšímají. Až po chvíli se jedna zvedne a jde se zeptat, jestli se děti na zahrádce mohou vyčůrat. Číšník loví v kapse uspávací pistoli. Bohužel nachází jen propisku a pár zmačkaných účtů. Musí to prostě vydržet. Hned zítra vyrobí ceduli s nápisem rozjívené děti a tchyně uvazujte u vchodu.petka
A je tu večer. Restaurace se opět plní a celý kolotoč začíná znovu. Na baru sedí dvě slečny a objednávají si dvakrát capricciosu. Barman na ně překvapeně hledí, protože pizzu na baru opravdu nevede. Po chvíli mu dojde, že chtějí caipirosku. Na zahrádce se mezi tím host číšníka ptá, jak velký je ten nakládaný hermelín a pán u vedlejšího stolu se zajímá o to, jestli mají v restauraci nabíječku na Nokii, že by si u nich klidně i něco dal. Vrcholem je ovšem dotaz na kuřecí carpaccio, perlivou vodu z kohoutku, latté bez mléka a „chasekake“ (čteno chasekake, psáno cheesecake). Jeden z hostů vrací tresku, protože je cítit po rybě. Nechybí ani naučná lekce, kdy je obsluze sděleno, že ruské brambory jsou vlastně americké, protože všechno, co bylo dříve dobré a ruské, je dnes americké. Barman točí pivo do nerezového hrnce. V restauraci neměli „petku“, tak si pán přinesl vlastní nádobu. Zaokrouhluje se pořád stejně. Ze 375 na 380, 552 na 555 a podobně. Někteří hosté nejsou líní vytáhnout kalkulačku a účet si přepočítat. Jiní doplácejí na stravenky velkými bankovkami. No prostě paráda. Když host nechá více než 20 korun, podlamují se číšníkovi kolena.
Čas se pomalu naklání k desáté hodině večer. Kuchař balí nože a odchází. Má všechny, což je pozitivní. Ani žádný host nechybí. Ve chvíli, kdy překročí práh restaurace, dožaduje se skupina šesti hostů jídelního lístku. Když jim číšník sdělí, že kuchyň už je zavřená, tváří se velice překvapeně až pobouřeně a snaží se v obsluze vzbudit soucit slovy: „Ale my jsme měli opravdu těžký den. Víte, jaké to je, být devět hodin v kuse na nohou?“ Číšník opět hledá uspávací pistoli se stejným výsledkem jako po obědě. Barman vypadá, že by si jí v případě nálezu také půjčil. Již značně podnapilý muž mu už hodinu a půl vypráví o svých životních neúspěších, natahuje se přes bar a plácá nově nabytého přítele po ramenou.zaokrouhlovani Restaurace se pomalu vylidňuje, ale pár otrlých hostů zůstává. Restaurace zavírá ve 23.00. Ve 22.45 se jde číšník zeptat na poslední objednávky. „Vy už zavíráte? Ne, teď si nic nedáme, dáme si později,“ a číšník znovu opakuje, že jde o poslední objednávku, takže později už to nepůjde. Hosté si objednají každý velké pivo, u kterého sedí další hodinu a půl. Je hodinu po zavíračce. V tuhle dobu běžně pracují jen semafory. Dojde na placení a opět se zaokrouhluje. Asi úplněk.
No řekněte sami, není to krásná práce? I přesto se většina číšníků do práce těší a v oboru zůstává. Bývají totiž i světlejší dny, které ty špatné zastíní.

Por rýpalky : Ano je to stažené 🙂 No a co :-P

MK Bazárek - Brno

Více informací a více článků k bazárku najdeš ve skupině http://www.modrykonik.cz/group/6944/

Pořadatel: Modrý koník s.r.o., Martinská 56, 821 05 Bratislava, IČ: 35936851, DIČ: 2022011046, DIČ pro účely DPH: CZ682750590, tel. 226 213 413, email: bazarek@modrykonik.cz , www.modrykonik.cz

Název bazárku: Modrý koník Bazárek (dale jen “Bazárek”)

Místo konání: Obchodní dům Klášter, Josefská 1 602 00 Brno

1. Zaměření Bazárku a definice zboží

Nošení miminek v šátku je úžasný počin v péči o dítě, protože plně respektuje specifické potřeby novorozence a kojence. Těmito potřebami jsou tělesný kontakt, kterého není nikdy dost, rytmus předávaný prostřednictvím houpavých pohybů při chůzi maminky a tlukot jejího srdíčka. Vždyď experimenty ukázaly, že pokud miminkům v nemocnici pouštěli hudbu v rytmu tepu lidského srdce, prospívali lépe. A to jim chybělo tělesné teplíčko od maminky.  

Někdy se bohužel stane, že miminko při vázání do šátku pláče a pláče. Maminka tedy logicky usoudí, že není kontaktní, blízkost mu nesedí, ale to je omyl. To by přeci bylo proti jeho základním potřebám, protože maminka v blízkosti, čím větší tím lepší, představuje pro novorozenečka pocit jistoty a bezpečí. Když maminka zmizí z dohledu, jako by nebyla. Dětem totiž zatím chybí časem získávaná zkušenost. Po půl roce již ví, že maminka sice odešla, ale když bude plakat, může ji přivolat.

Tak proč tedy pláče? Ptáte se. Vždyť jste ho přebalila, nakrmila, je odpočaté, do této chvíle bylo v pohodě. Myslím si, že u starších miminek může být pláč protestem, protože s ním náhle děláte něco, co nezná, tak se mu to nelíbí. Protože jistota miminka pramení z toho, že se může spolehnout na očekávané. Pro něho je do této doby očekávané, že jej pouze chováte a nebo ukládáte do kočárku. Dalším důvodem pro pláče, je teplo. Když uvážete miminko na své tělo a v místnosti je již tak vedro, miminku se to nelíbí. Ale během praxe lektora kurzů šátkování a zejména individuálního poradenství v této oblasti Vás mohu ujisit, že když se dáte do pohybu přestane plakat. Mé děti při vkládání do šátku brečely, vzpínaly se a když jsme vyšli ven, během chvilky se uklidnily a usnuly.

Šátkováním beze spolu zvyšujeme komfort prvních měsíců života našeho drobečka. Tak proč tedy pláče? Důvodem může být nejisota maminky a tatínka, zda je to šátkování přece jenom v pořádku. Neublížím mu? Zvládnu zkrotit tak velký kus látky a omotat jej kolem svého těla? Dítko tuto nejistotu cítí a pláče. Nechce někam, kam vlastně ani neví zda chce a dokáže jít rodič. Dítko insitinktivně cítí, že je na rodičích závislé a potřebuje jejich oporu. Představte si, že Vás bude divokou přírodou provázet průvodce o němž záhy zjistíte, že se tam také moc nevyzná, co budete v tu chvíli cítit vy. Pr, budete chtít jít s ním?

Tak že prvním krokem je získat sebejistotu ve vázání bez miminka. Zkoušíte vázat s panenkou, až si jste plně jistí, že úvaz zvládáte. K nošení miminka potřebujete opravdu pouze jeden úvaz, tak že se nic nestane, když neovládáte úvazů více. 

Rodiče často znejistí pláč miminka. Proč ke mně nechce? Taková dobrá věc to šátkování a drobečkovi se to nelíbí. Je dobré zaujmout k pláči správný posotj. Protože když jste si vším ostatním plně jistí, že úvaz je v pořádku, což  cítíte. Miminko má všechny potřeby momentálně naplněné, nemá důvod plakat, tak teď asi protestuje vyslověn proti úvazům. Ale vy jste ten sebejistý rodič, který ví, že vázání miminka do šátku je výborná věc a rozhodli jste se ji praktikovat. Tady jste tím průvodcem vy. A provázené miminko, které se na Vás musí spolehnout,  se může zlobit, ale dejte mu šanci, ať pozná to dobré, před čím se tak vehementně brání a zároveň mu ukažte, že je provázíte a vedet správným směrem, kterým jste vy sami jistí.

Ve  chvíli, kdy dítě slézá  z klína (https://www.modrykonik.cz/blog/katkaen/article/ditko-zaciname-vychovavat-ve-chvili-kdy-dss6jd/)   slyší hlavně NE, tam NElez, to NEber do ručiček, NE, NE, NE... .Často se mladí rodiče bouří proti hranicím, přirozené autoritě rodičů. Proč bychom měli děti omezovat? Naučíme je být sami sebou, vychováme z nich osobnost.
Neměly by dětičky moc plakat? Už od plenek děláme vše možné, aby miminko neplakalo. Ono je to dobře, miminko se má utišit, naplnit jeho potřeby, ale
on  pláč má také svou podstatu. Miminka jím sdělují, že mají nepohodu, že potřebují kontakt, mlíčko, studí je plenka, nelíbí se jim, že je vsouváme do kombinézy a nebo vážeme do šátku. Děti mají právo se vyjádřit a rodiče, jako ti dospělí, by měli pláč dítěte ustát ve chvílích, kdy je na místě, když jde do šátku a nebo když jej dáváme do kombinézy, když jej oblékáme. Bohužel pláč miminka nás často znejišťuje. Padáme do spirály rodičovské nejistoty a dětského pláče, protože když dítě cítí, že je rodič nejistý, znejistí také. 

 Malé miminko nelze položit, tak si plač, začneme s ním chodit, nakojíme
jej. Ale když začíná slézat z klína, tak to jo, to ho pustíme na zem, aby se prolezlo, když chce. A  ono přestane plakat...  Přeci toto chce. Super.
Klid, je spokojen, ale... Za chvíli to začne. Samé NE tam Nelez, NE zavřeš si ruce do šuplíku, NE to NEber. Slyšíte, samé NE a NE a NEsmíš. Ale proč to dítku stále musíme opakovat? Proč se snažíme je usměrňovat za pochodu, vysvětlovat batoleti, které je v emocích a dlouhé vysvětlování je pro něho nakonec nesrozumitelné, a  touha si sáhnout tak velká?  Protože jsem mu dali, tolik prostoru, kolik samo nezvládne. Nezná věci kolem sebe, poznává je. Ale proč má  batole poznávat šuplíky, že koušou, že může spadnout ze schodů a nebo, že ho někdo praští dveřmi, když u nich bude ležet? Tak že během zkoušení, osahávání věcí, ochutnávání, které by si užívalo plnými doušky s tím, že je v bezpečí a rodiče v klidu, vzájemná harmonie. Nastává peklo. Předměty nahoru, aby nerozbil to či ono, musíme zajistit skříňky, šuplíky, aby se do nich nedostal.  Dítko má celý byt pro sebe, dá se říci - A rodiče musí stát neustále na stráži, být ve střehu co kdyby,  aby... . Víc práce, než je nutné. Pak jsme vyčerpaní, naštvaní, zlobíme se, že dítě ne a ne poslechnout. A ztrácíme se v chaosu
všedních každodenností. ztrácíme se jeden druhému v tom množství podnětů a situací s velkým NE.

 A teď v tom chaosu začínáme řešit, že by se dětem nemělo říkat NE. Slyšístále NE. Na semináři u Jana Bílého - Vnitřní dítě, jsem se dozvěděla, že tím, jak malému dítku bereme  prostor pro spontaneitu, stylizujeme malé dítě do pozice dospěláka. Právě tím NE a NE, to NEsmíš. Usměrňujeme ho, aby se chovalo ,,správně. Tlumíme jeho spontaneitu, jeho životní síla, touhy jsou najednou korigovány a potlačovány v zájmu předsudků, vlastních strachů, ale i strach v důsledku toho, že dítě má takovou  prostorovou volnost a možnost sebe projevení, která mu vlastně nepřísluší. Nemá na ni ještě zkušenosti, neumí si uvědomit následky svého jednání a nepojme množství podnětů, nestihne je všechny prozkoumat, zpracovat. Není lepší dát dítěti bezpečný prostor a tam ho nechat, ať jeho vnitřní dítě, jeho  spontaneita má prostor pro vyjádření sebe sama? 

 Nedávno, již po semináři, se začal náš 7letý syn  doma v obýváku točit pořád dokola, měl z toho takovou dětskou radost, jako by ho to nabíjelo. Hned mi napadlo, ať se mu nezamotá hlava a nespadne. Ale nechala jsem ho, nespadl,dotočil se a byl spokojený. To bylo to vnitřní dítě, které nám dospělým občas hrozně leze na nervy, hlavně když se projeví šílenými pazvuky, hlukem, to samo sebou člověk snášet nemusí, ale uvědomila jsem si, že není nutné vždy a za každých okolností dítě dirigovat NE,  NEsmíš. A proč ne? Ve chvíli, kdy má vymezené hranice. U malých dětí je to prostor, u větších pak plus nějaká společná pravidla, řád.  Děti v období vzdoru pravidla vyžadují,
zároveň se proti nim brání a ne jen v období vzdoru. Ale pokud se nastaví řád a určité mantinely, tak se v nich může dítě svobodně pohybovat. Ví co může, ví kam nemůže.  Pak si hraje v klidu a svobodně. Pokavaď dítě ví od mala, že do ložnice rodičů se nesmí. Bude to respektovat. Dodržuje se to roky, je to zvyk, samozřejmost. Má respekt a úctu k soukromí rodičů. Pokud toto pravidlo není, chodí kam chce, dělá si co chce, vždyť se to smí a proč to tedy rodiče najednou tak zlobí? Když si nedali jasné hranice?

 Jeden příklad za všechny, když jdeme po ulici, dítě má jít za ruku. NE,  NEchci, ale ano půjdeme za ruku, pokaždé na ulici jdeme za ruku. Vztek dítka NÉÉ... Tady je lepší ustát vztek, než riskovat, že se Vám batole rozeběhne do silnice. A nebo budete ve střehu, na stráži, v napětí a to se pak odrazí ve vztahu. Zase jsem ho musela pořád hlídat jak ostříž, běhat za ním...  Jsem unavená...

A co ohrádka, kšírky do kočárku a nebo na sedačku. Dříve byly na denním pořádku. Pak se ohrádka začala zavrhovat, což to je škoda. Dítko dostalo více podnětů, než samo zvládne, více krát slyšelo NE než-li unese a je tu vztek dítěte, pocity únavy matky a  věčné třenice a konflikty. Přičemž v ohrádce, má svůj prostor, kde neříkáte NE, to NEdělej, protože tam má hračky bezpečné, které může zkoumat, může být vedle Vás a nebude utíkat všude možně. Malé děti jsou jak neřízená střela, jsou živelné, plné energie, se spoustou pohybů (tady začíná hyperaktivita podle PhDr Jiřiny Prekopové - lze si přečíst knihu Neklidné dítě) . Ale často je jejich energie mrhána, právě neúčelnými pohyby, nesmyslnými akcemi, přemírou podnětů, které nezvládnou zpracovat, prozkoumat a zjistit AHA, tak tohle mám prozkoumané, můžu dál.  A to lze dítěti dopřát v omezeném prostoru působení, v omezené míře hraček. Tak se učí poznávat pocitem, že už k poznání došlo, to je žene dál, pocit poznání je zároveň motivací k dalšímu poznávání. 

8. 5. 2015, den před očekávanou menstruací, tři týdny po svatbě a měsíc před tím než začneme se stavbou domečku sedím na záchodě a ruka se mi rozklepe, když vidím dvě čárky. Řekli jsme si, že to zkusíme, i když máme zatím jenom prozatimní bydlení, co my víme, může to trvat klidně rok dva... Prdlajz, hnedka první pokus. Manželovi s pozitivním testem musím ukázat ještě návod, aby mi věřil, že dvě čárky znamenají, že v domečku fakt nebudeme jen dva... 

Někdo první trimestr prozvrací, já se spíš potýkám s tím, že se to seběhlo tak rychle a emoce se ve mě jenom bouří. Miminku se daří skvěle, první screening absolvujem na moje narozeniny. Všechno je v pořádku, jen miminko je stále pan Inkognito. Přes ty šílené vedra mám naštěstí dovolenou, trápí mě jenom nízkej tlak. V srpnu se konečně dovíme, že naše miminko má mezi nohama to, co tam holky rozhodně nemívaj 🙂 Od září chodím zase do práce, a skončím 10 týdnů před porodem.

Nemohla jsem se dočkat, až budu konečně doma a budu se moct soustředit jen na miminko. Nebyl den, abych se nepodívala na MK nebo nepřečetla deníček na emiminu. Pomalu se mi doma začala rýsovat látkovací výbava, a další zbytné i nezbytné věci pro miminko.

Samozřejmě jsem se snažila načerpat co nejvíce informací o porodu. Hodně mě ovlivnila knížka Hypnoporod. Na kurz jsme se bohužel nedostali, tak jsem si aspoň pouštěla Afirmace na posílení šťastného a zdravého těhotenství. Každé pondělí jsem chodila na těhotenské cvičení na míčích a díky mým dvěma jack russelím miláčkům jsem prakticky denně chodila na procházky s myšlenkou, že miminku pomůžu gravitací. Před Vánocema jsem začala pít maliníkový čaj, a 14 dní před porodem jsem brala dvakrát denně pět kuliček Arnica Montana 9CH na doporučení PA z předporodního kurzu. Snažila jsem se co nejvíc naladit na to, že porod je něco, co je moje tělo připravené zvládnout beze všech oblbováků. Po otřesu z dokumentu Pět zrození jsem byla připravená "urazit" ruky každému, kdo by mi chtěl porod nějak urychlovat a bezdůvodně do něj zasahovat. Snažila jsem se myslet pozitivně, na všecky dotazy typu: "Bojíš se?" jsem odpovídala: "Já se těším 🙂". Pořád jsem si říkala, že zkušenost bolesti je nepřenosná a každý ji popíše jinak.

Podle ultrazvuku jsem měla terímín 13. 1. podle MS  16. 1. a podle druhého screeningu 12.1. 2016. V úterý 22. 12. jsem byla na poslední kontrole u mého gynekologa, a pak už mě převelel do porodnice. Na každé kontrole byl vidět nějaký posun. Na silvestra jsme se místo chystání na nějaké kalení pustili do přeorganizování ložnice, a tím jsme byli na miminko nachystaní. 6. 1. na kontrole mi doktorka do zprávy napsala "nález bez progrese" a to jsem doufala, že mi řekne, že je to tam nachystané a do příští kontroly za týden už se neuvidíme. To sice nepotvrdila, ale říkala, že na prvorodičku to vypadá dobře. Takže jsem pokračovala v režimu jako předtím, každý den jsem chodila s pejskama ven.

11. 1. 2016 jsme večer zase vyzkoušeli vyvolání s manželem. Bylo to dost intenzivní, a hned potom, prakticky celou noc jsem cítila bolesti, ale většinu v polospánku, dařilo se mi to zaspat. Následující ráno 12. 1. jsem mu pro jistotu cpala tašku, ať si ji veme s sebou do auta. Byla jsem domluvená se švagrovkou, že se mnou pojede na kontrolu, kterou jsem měla v 10:00. Říkal mi ať neplaším, ale nakonec si ji vzal a odjel do práce. Já jsem si vzala do postele čtení a zalehla jsem. Za chviličku jsem chtěla vstát, a když jsem se zvedala z postele tak najednou čvách a bylo mi jasný co se bude dít. Bylo 7:39 a já jsem volala manželovi do práce ať se teda zase vrátí 🙂 Akorát si tam stihl uvařit kafe, ale vypít už ne. Takže se mi začalo plnit moje přání, že se na další kontrolu už neukážu.

Je to tady. Náš Prďánek má poprvé narozeniny. Chtěla jsem dělat oslavu jako blázen, ale vzhledem k tomu, že by z toho měl asi tolik jako z oběda, který mu připravím (tzn. nic), rozhodla jsem se to pojmout jinak. Vztáhnu to k sobě. 🙂 (Ostatně i ten oběd po něm dojedu.)

                                                    Moooooc oběda jsem snědla.

Jaký byl tedy první rok mateřství? Turbulentní, netušený a plný. Amplituda mezi naprostým štěstím a hlubokým zoufalstvím oscilovala bez jakýchkoliv upozornění a nadmíru svižně. Byl to surový život prvomatky, ze kterého jsem se snažila vybruslit jako začínající krasobruslařka. Počet pádů a povedených piruet se téměř rovná. Nuže, konec jinotajů, pojďme konkretizivat:

                                                    Čerstvě vylíhnuté neviňátko

- už chápu, proč matky na mateřské začínají podnikat. Mimo jiné proto, že se naučí využívat volný čas na plných 100%. Efektivita ženy díky mateřství dosahuje obdivuhodných výšin.Je snažší žít tady a teď, je snažší plnými doušky relaxovat kvůli vědomí omezeného času.
- v životě jsem neměla horší pocit zbytečné cuchty a také jsem v životě necítila tolik ženské síly, pokory a sounáležitosti. Mateřství dovede vyhranit.

- byly dny, kdy jsem si večer při usínání nemohla vzpomenout, co jsem za ten den vlastně dělala, ale byla jsem totálně vyřízená a potřebovala jsem dovolenou (přestože jsme na dovolené třeba zrovna byli).
- jindy byly naopak dny, kdy jsem čekala, že se slétne komise pro udělení Novelových cen a já za celosvětových ovací obdržím ceny hned tři. Bohužel, asi zrovna měli důležitější honorace než mně, přestože se mi v rekordním čase povedlo zlikvidovat pohromu v jídelně, v plíně a ještě do toho byl dobrý oběd a moučník by taky zfleku mohl vyjít ve F.O.O.D.u. Malá velká vítězství.