Jsme čtyři. Mamka, taťka a Honzík tady na světě a naše Zuzanka - andílek v nebi. Do nebíčka nám odešla 4.8.2012 v 17:00 hodin...Dostala křídla a uletěla, ani jsem si ji nikdy nestihla pochovat...do poslední chvíle jsem ji v břísku cítila...Bolest.

Těhotenství probíhalo normálně, jen začátek byl takový rozpačitý - špinila jsem a byla jsem nervózní, protože loni se takhle ohlašovalo zamklé těhotenství. MUDr. mi dal Utrogestan a bylo to dobré...do 22+2...ten den jsem měla zvýšenou teplotu a Zuzulku jsem skoro necítila, tak jsme pro jistotu jeli na pohotovost...Doktorka udělala UTZ přes bříško a uklidnila mě, že je všechno, jak má být, spadl mi kámen ze srdce a byla jsem opravdu šťastná, že je malá v pořádku...a pak to přišlo..."ještě si Vás vyšetřím" řekla mladá doktorka a začala..."tak to se mi vůbec nelíbí, uděláme ještě cervikometrii"........"ten čípek máte úplně otevřený...je otevřený a je tam nožička"...dýchám, nemůžu popadnout dech, panika, krev v hlavě, slzy...Doktorka mě uklidňuje...prý dokud je akce a malá neprotrhne vaky blan a neodejde voda, budeme bojovat...mám naději, bojím se...jsem na to sama, manžel hlídá našeho skoro tříletého synka....Honzík - narozeniny slaví za 14 dní...Myslím na něj, myslím na loňský rok, kdy jsem kvůli zamlklému těhotenství v 10. tt musela týden před jeho narozeninami na revizi...prokletý srpen..i Honzíček se narodil v srpnu, přesně o měsíc dřív než měl, na 36 tt., tehdy to byla tragedie, pořád jsem brečela, bála jsem se ho dotknout, byl tak maličký...když se na to dívám dnes, je to největší zázrak, co se mi stal...že ho mám, i když to taky bylo o fousek..byl přidušený, křísili mi ho, apgar score 6-9-9. Dneska je z něj nádherný chlapeček, všechno dohnal a miluju ho nejvíc na světě...

Převoz na "čekací pokoj", musím jen ležet, kapou mi neustále magnesium, po 4 hodinách antibiotika...na záchod musím zvonit na sestru, aby mi hadičky odpojila...nemůžu spát, nemůžu na nic myslet, domlouvám Zuzance, aby zastrčila nožku, ještě mi ťuká na břísko...přežili jsme noc, čekám na doktora..co bude dál? Přišel manžel, jsem ráda, dodal mi naději...říkal, že kdyby to bylo tak hrozné, už se něco dějě. Věřím mu...Jakmile odešel, musím na záchod..potřebuju pořád, až je mi hloupé pořád zvonit na sestru...dojdu si, chci čůrat, ale nejde to..vzdávám to a v tom si všimnu...krev!!!! Naděje pomalu umírá...i já pomalu umírám...smutek...bolest...

Doktor se netváří nadšeně, vyšetřuje mě, nožička už je v pochvě...pak jen sestře řekne "tak už jí to můžete odpojit". Nerozumím tomu. Ptám se, co se bude dít. "Budeme čekat"..."a na co budeme čekat?"..."až se to rozjede samo"..."jakože budu rodit?"...smutné pokývání hlavou..."nebudeme čekat na zázrak, už je opravdu konec?" ...kývá hlavou, rádoby soucitný pohled...sestra: "vždyť jste ještě mladá"......bude mi 30...Smutek, bolest, rezignace...

Za pár hodin se Zuzanka narodila, moje kontrakce mi posílili nějakou kapačkou...Zuzanka byla celou dobu v plodových obalech, voda neodešla...plán byl porodit ji i s placentou, abych nemusela na revizi...nevyšel....jakmile byla Zuzanka venku, nešlo to zastavit, brečela jsem jak nikdy v životě...anestezie, revize a nic...NIC...všude krev, skoro černá krev, až mě to překvapilo...taková divná barva...sestra mi říká, ať se jdu umýt, pomáhá mi do sprchy..krev ze mě teče proudem..nikdy jsem tolik krve neviděla...jak můžu ještě žít?

Stěhování na gynekologické oddělení, naštěstí mám pokoj jen pro sebe...pláču pořád, nejde to zastavit..obrovské slzy a obrovské NIC ve mně. Zuzanku jsem ani nezahlédla...už nikdy ji nezahlédnu...nepohladím...nepřivinu...Bolest...smutek...slzy...žal..prázdno...nic..