V pondělí  2.4. jsem měla rizikovou poradnu v porodnici, odhad váhy Štěpánky byl přesně 3kg, ale ačkoli jsem byla otevřená na prst, tak hlavička byla stále hodně vysoko.  Doktorka se vyjádřila, že si myslí, že příští poradnu naplánujeme CS.

V úterý 3.4. kolem 8 hod večerní se mi udělalo špatně. Nejdřív nával horka, závrať, pak zimnice. Tlak 150/110 a neklesal. Volám do porodnice, jestli máme přijet, že je mi zle. Tak jsem se pomalu sbalila a jeli jsme. Monitor a příjem byl pro mě šílený. Pořád se mi motala hlava a tlak stále neklesal. Podepisovala jsem souhlas s cs a když jsem odcházela z vyšetřovny, tak se mě dr ptá, jestli mají volat manžela, když by byl cs už dneska. Tak si říkám: Jako jak dneska??? Nějak mi nedocházelo, že je TO tak blízko. Každopádně 3.4. nebyl den D. Následně jsem se zklidnila, dostala kapačku a tlak se ustálil na 130/80. Dvě noci jsem strávila na porodním a poté mě 5.4. ráno přesunuli na gynekologii s tím, že zůstanu v nemocnici do porodu.

Na pokoji jsme se sešli 4 těhule před porodem. Každá s jiným nálezem. Trochu jsme se předháněli kdo půjde první. Byla legrace a docela jsme si sedly.. A jasně že první jsem šla já :D ale holky mně následovaly ;)

V sobotu 7.4. mi od rána bylo zvláštně. Nemohla jsem se zhluboka nadechnout a byla jsem pořád hodně unavená. Prostě NĚCO bylo špatně. Při ranním měření tlaku jsem měla 140/100. A dr na vizitě říkala, ať se sestrám hlásím během dne jak mi je. Skoro celý den jsem spala, jednou byla za sestrou, že mi je pořád divně. Tlak 150/100. A teprve při večerní vizitě (u které byl primář gyn) s tím začali něco dělat. Třikrát po sobě měřili tlak 150/110, 150/120, 150/120. Hned si mě vzal primář na vyšetřovnu, hlavička stále hodně vysoko. Řekli mi ať si sbalím věci, že půjdu zase na porodní pokoj. Mezi tím si mě dr vzal ještě na utz. Váhový odhad byl 3100g. Pak jsem si vybalila na porodním pokoji a z ničeho nic přišla dr., že po domluvě s panem primářem, budou klidnější, když těhotenství ukončí hned císařským řezem. Seděla jsem tam jak opařená. Pořád mi to totiž nedocházelo. Ptám se, jestli stihnu zavolat manžela. Bylo 21:45 a on mi nebral telefon. Tak píšu rychlou sms, že rodíme ať rychle přijede. Potom hned naběhla sestřička, která mě oholila a necévkovala a už mě vezli. Ta chodba mi přišla neuvěřitelně dlouhá. Zatím mi to stále nedošlo, jako že už to bude. Už bude moje holčička na světě. Nedocházelo mi nic. Přijeli jsme na operační sál, kde bylo docela veselo. Pochopila jsem že jsem dneska už poslední po náročném dni. Přesedla jsem z vozíku na operační lehátko a anestezioložka mi řekla, že mám dát nohy k sobě, ramena dolů a nahrbit se. Nohy se mi klepaly a já je nemohla zastavit. Nervozita pracovala na plný obrátky a já se bála toho co mě čeká. Dredatej zřízenec mi držel ramena dole, abych necukla a dr mi napíchla spinální anestezii. Vůbec jsem to necítila. Hned mi dolní polovinu těla zalívalo horko, tak jsem byla ráda, že to začalo působit a nebyl při nápichu problém. Lehla jsem si, přikryli mě a v tu chvíli se mi udělalo hrozně slabo. Tak jsem to samozřejmě hned dr nahlásila a dali mi studený obklad na čelo. Pořád jsem si o něj říkala, protože mi bylo hrozný horko.

Po pár chviličkách (opravdu mi to přišlo hrozně rychlý) jsem uslyšela zakňíkání a potom slaboučký pláč. Byla jsem hrozně zvědavá. Tak jsem netrpělivě koukala jak ten uzlíček nesou na první ošetření a odsátí. Dr mi říká: „Tak máte holčičku, teda alespoň myslím :D a nebojte za chviličku vám jí přinesou ukázat.“ Přinesli. Mžourala na mě očka a já jí mohla poprvé popusinkovat, pohladit a pořádně jí očuchat.. byla prostě dokonalá. A byla moje. Nikdy na tu první společnou chviličku nezapomenu. Pak jí odnesli zahřát a dovyšetřit. A já se od tý chvilky usmívala jako tatar. Všechno mi bylo jedno. Šili mě něco přes půl hodiny, ale mě to nepřišlo, čas mi hrozně letěl, protože jsem se snažila všechno vstřebat. Strašně jsem se těšila až maličkou ukážu Jirkovi, rodině. Od první chviličky jsem na ní byla tak pyšná. A dr zahlásil: „Tak hotovo“ a mrknul na mě přes zástěnu. A už mě vezli.

Na chodbě na mě čekal vyděšenej Jirka. Pohladil mě po tváři, slzy v očích a já vysmátá se ho ptám: „Viděls jí? Že je nádherná?“