Měnící se teplotya povětrnostní podmínky od sluníčka po silné přeháňky jsou zkouškou imunitníhosystému zejména pro děti. Rýma, kašel, horečka – to jsou často symptomynachlazení, které může být za určitým podmínek i nebezpečné. Jak můžete svédítě podpořit v tom, aby zůstalo zdravé a fit i na podzim, to se dozvíte vnašem seznamu s deseti nejdůležitějšími tipy.

1.    Správné oblečení

Protože to nenípři podzimním počasí často vůbeclehké rozhodnout, jak teple nebo málo dítě obléci, doporučuje se všem známýcibulový způsob. Vícero vrstev Vám a Vašemu dítěti umožní bezproblémovévysvlečení bundy, pokud bude dítěti příliš teplo. To je hlavní příčinanachlazení, protože děti se v silném oblečení spíše potí, když se hodně pohybujía lítají po venku. Používejte proto prodyšné bundy, které dávají dítěti přezevše potřebnou volnost pohybu. V našem e-shopu najdete velký výběr kojenecké a dětské módy.  

2.    Pohyb na čerstvém vzduchu

I když venkutrochu prší, pořádně fouká vítr a nemáte dvakrát chuť jít ven, měli byste se ipřesto překonat a jít. Pohyb na čerstvém vzduchu posiluje imunitní systém apřispívá ke zdraví dítěte. Co tak jít sbírat barevné listí nebo pouštět draky?

3.    Sluneční krém a čepice

Ráda bych Vám něco pověděla i o Ostravě, ale opět to nebudou žádné historické údaje, spíše jak jí vnímám, kam chodíme rádi z návštěvami z jiných měst.

Určitě jste už slyšeli Černá Ostrava, Ostrava ocelové město republiky a jiné názvy, ale já myslím, že tyto zažitá klišé už dávno neplatí. Když máme návštěvu většinou se všichni diví jak moc je Ostrava zelená, přijedou a čekají černé špinavé město, které je zalaleno kouřem, ale většinou narazí na spoustu zeleně a krásnou oblohu (máme štěstí, že většinou když máme návštěvu není inverze 😉).

Jinak s čím souhlasím jsou slova písně Jarka Nohavici "Ostrava je region specifičny", i když asi každý si myslíme, že místo kde jsme se narodili a žijeme je jedinečné 🙂

Hornické muzeum Landek

Většina našich návštěv chce jako první vidět hornické muzeum. Muzeum je jedinečné v tom, že v něm provází havíři v důchodu, kteří kromě strohé historie mnohdy přidají i vlastní zážitky. Ovšem některým návštěvám vadí, že používají spoustu ostravských výrazů, kterým oni nerozumí.

Navštivit muzeum lze i s dětmi, byli jsme tam s 2,5 letým synovcem a zvládl dvě hodinové exkurze, ale pravda je, že jsme na něho byli 3 dospělí. Cestou z muzea je možné se občestvit v místní harendě, zatím jsme se tam vždycky dobře najedli.

Pro dnešek jsem si říkala,že bych Vás ráda pozvala na procházku Bělský lesem, je to místo, kam na procházku s kočárkem míří skoro všechny maminky z Hrabůvky, Dubiny, Zábřehu a Výškovic, které jej mají jen trochu na dosah. Tedy alespoň podle množství maminek s kočárkem, které jsem tam vždycky potkávala.

Když jsme se přestěhovali z Hrabové do bytu, tak jsme měli les kousek od domu, dokonce na něj z balkonu vidíme, ale vůbec jsme jej s manželem neznali. Sice jsme tam několikrát vyrazili na procházku, ale až když se nám narodil syn tak jsem poznala les skutečně důklad.

Jedná se o lesopark a co si pod tímto pojmem představit? Když si přestavím "Bělák" (jak se mu říká) tak je to les, kde jsou cesty vyasfaltované a člověk se po nich může vydat s kočárkem za jakéhokoliv počasí, v zimě se ohrnují a když se po nich vydáte tak se nemůžete ztratit. Kromě toho tam je ale i značné množství klasických lesních cest, po kterých když jdete déle a už nevidíte žádnou civilizaci máte pocit,že jste skutečně v lese. Když jsme tady měli na návštěvě rodinu z Plzně a vzali je do lesa tak sami říkali, že kdyby nevěděli, kde do lese vešli, měli by pocit, že jsou v lese uprostřed divočiny. Což když bydlíte na sídlišti je něco úžasného, protože ne každý může jezdit s dětmi pravidelně na hory či jinam.

Bělský les je sice hodně velký (podle internetu má 160 ha, ale kdo si to umí představit kolik to vlastně je? já ne). Ale máte-li dítě, které požaduje pro spánek dvouhodinnou rychlou chůzi brzy vám začne být malý a vyzkoušíte všechny cesty.

Moje oblíbené cesty byly ty lesní. Člověk tam byl často sám a skutečně měl pocit, že je v lese a krásně si odpočine a když jsem se po nich vydala směrem do Staré Bělé (městká část Ostravy s rodinými domky) tak byla procházka i dostatečně dlouhá. Při jedné takové procházce jsem narazila na ukazatel, Stará Bělá léčebna, nikdy jsem o ničem takovém neslyšela a tak jsem se rozhodla, že se půjdu podívat co to vlastně je. Došla jsem až na konec avšak nic co by mi připomínalo léčebnu jsem nenašla a tak jsem po návratu domů rozjela internet a poptala se kamaráda google 🙂 a zjistila, že ve Staré Bělé byla skutečně léčebna Rekonvalescent pro zaměstnance Vítkovických železáren, která fungovala od roku 1900, ale už dávno nefunguje. Je to fajn, že i na procházkách s dítětem si můžete rozšířit obzory.

Další možností pro dostatečně dlouhou procházku bylo vydat se po asfaltových cestách a projít les od Hrabůvky, přes Zábřeh až do Výškovic, to zabralo tak 45 minut. Cestou jsem šla kolem areálu zdraví, je tam okruh pro běh a nějaké stroje pro cvičení na čerstvém vzduchu. Poprvé jsem viděla něco podobného na dovolené u moře a moc jsem litovala, že něco takového není i u nás a ono ejhle, ono to existuje i u nás a dokonce kousek od mého bydliště a i tak jsme děsná zdechlina, která tam ještě nebyla ☹.

Rozhodla jsem se s vami podělit s mým zážitkem z porodu.

Když jsem objevila na testu 2 čárky, myslela jsem že omdlim. 20 let, prvák na VŠ...nevěděla jsem, co dělat. Přepadali mě ty nejhorší varianty, ale přítel byl tak nadšený, že jsem si řekla, že je na čase dospět a přivítat mezi nás třetího člena rodiny.

Těhotenství jsem měla zcela bez problémů, z každé poradny jsem odcházela nadšená, jak vše skvěle postupuje.  

13.7. jsem šla naposledy na kontrolu ke svému doktorovi a ten mě poslal ve čtvrtek 16.7. na první kontrolu do nemocnice s tím, že v patek 17.7. už mám termín a ať si radši s sebou vezmu už tašku, kdyby si mě tam nechali, když už jsem v termínu.

15.7. večer zamnou přišla mamka se segrou, že si mysli, že už se neuvidime, popřáli mi hodně štěstí, že na mě budou myslet, pohladili mi bříško a odešli. Já jsem se jim smála, co blbnou, že jdu na obyčejnou kontrolu(kdybych jen věděla). 

Rano 16.7. jsme s přítelem nakládali veci do auta, on byl nervózní, jak kdyby šel rodit, peskoval mě ať nic nezapomenu a já vtipkovala, že blázni a že si s sebou vše nevezmu, že budeme na oběd doma. Odjížděla jsem z domu ale nějaká napnutá.

Tato část sousedí s Hrabovou a jak jsem již naznačila ve včerejší otázce mají i společnou část historie. Původní název Hrabůvky byl Nová Hrabová a patřila pod Hrabovou, děti z Hrabůvky chodily do Hrabové do školy a stejně tak i věřící do kostela v Hrabové. Ti co znají Hrabůvku jak dnes vypadá (jako já) tak je překvapí, když zjistí, že tak obrovská městká část patřila pod mnohem menší.

Dnes není Hrabůvka samostatnou městkou částí, ale patří společně se dalšími  3 částmi (Dubina, Zábřeh a Výškovice) k městké části Ostrava- Jih.

Popíšu Vám spíše ty části či pamětihodnosti, které mě zaujaly než abych se věnovala přesné historii a výčtu zajímavostí.

Kostel panny Marie Královny posvátného růžence

Kostel stojí hned na začátku obce, pokud někdo sjíždí z cesty na Frýdek-Místek je to to první co vidí.

V tomto kostele jsem měla před mnoha lety svoje první svaté přijímání. Tehdy jsme šly k přijímaní z Hrabové jen dvě tak to pan farář spojil s Hrabůvkou. Tehdy vedl bohoslužby v Hrabové právě farář z Hrabůvky, dnes spadá Hrabová pod Vratimov.

Všichni jdeme v životě za štěstím. Toužíme po jeho různých podobách. Doufáme, že nám budou odpuštěny naše hříchy a že budeme odměněni za dobré skutky. Hledáme to něco. Něco, co uspokojí naše potřeby, naši mysl, naše srdce i duši.

Sčítáme do nekonečna své životní výhry a prohry. Hledáme partnery, práci, byt nebo dům, skvěle padnoucí džíny, dobrou školku nebo levné letenky. Někdo na to jde systematicky, jiný se drží teorie chaosu. Všechny nás bez ohledu na cestu i podobu cíle spojuje jedno - víra. A to, že nevěříte třeba ani sami v sebe, k ní patří taky.

Jsou dny, kdy se (ve vodách mateřství) potápím ke dnu jako Titanic. Mám pocit, že jsem ztratila některé přátele. Možná i sama sebe. Že se nevrátím k práci, která pro mě znamená víc než výplatní pásku. Že mě ta role ženy v domácnosti doslova zabije. A nebo mě zničí venkov a já si půjdu přivázat lano na nejbližší strom. Mám chuť být sama uprostřed města, sedět na kraji chodníku a dívat se do světla pouličního osvětlení.

Bez deště by ale nebylo duhy. A díky té otočce o 180° jsem pak zase ráda, že bude M. vyrůstat právě na venkově. Já můžu po blízkém i dalekém okolí pobíhat v přírodě až do zblbnutí s foťákem na krku. Nemusím se bát, že bychom měli hlad, i když nepracuji. Přestože se s mým mužem za některé věci navzájem přímo nenávidíme, staráme se jeden o druhého. Protože se taky milujeme. Protože jsme rodina.

Mé štěstí má podobu rovnováhy a kompromisu. Rovnováha mezi mým sobeckým a starostlivým já. Kompromis mezi plány mého singl a mateřského života. Hledání začátku kruhu. Pozor, nehledám návod na to, jak dokonale skloubit péči o domácnost a syna s kariérou. Nejsem líná, ale ani netoužím nálepce "paní dokonalá". Mně by ta role jednoduše nesedla.

A tak se snažím věřit. Věřit ve štěstí, v naději, ve vlastní rovnováhu. Někdy méně, někdy více. Ale bez ohledu na míru - pořád. Nečekám s rukama založenýma v klíně. Na druhou stranu je dobré umět se na spoustu věcí na chvíli, na některé dokonce navždy, vykašlat. Ta naše planeta se kvůli tomu točit nepřestane.