Jak jen začít.Asi od začátku našeho plánovaní.

Druhé miminko jsme plánovali vlastně od tý doby co se Maty narodil,rodičák sem si nastavila na 
2roky s tim že se začneme snažit někdy v létě 2014 na dovolené. Bohužel se na dovolené nepovedlo ale až o měsíc dýl.                        

 16.9.2014 sem objevila slabou čárku na testu která každým dnem zesilovala.Měla jsem radost,vždycky jsem to tak chtěla abych měla od dušíka po pořádné čárky.Povedlo se.

Mé těhotenství z počátku vypadalo velmi pohodově. Až na pár prozvracenych dní mi bylo dobře a cítili jsme se šťastně,všichni tři..Nechtěli jsme to ze začátku nikomu říkat takže jsem to vytroubila jen zde na koníkovi protože sem si to neuměla nechat pro sebe :D a nikomu jinému.Asi po mesici na to přišli rodiče a bylo to venku (na fb to oznamila P mamka až dýl,dlouho jsme to tutlaly kvuli P).Vše bylo krásný těšili jsme se na druhýho prcka. Matýskovi jsme říkali jak bude mít sourozence a i když nechápal radoval se. 

Kolem Vánoc jsem šla na ultrazvuk s tim,že se dozvíme pohlaví miminka.Šla jsem sama,P hlídal doma Matýska (..měli jsme jít všichni). Už v čekárně jsem byla strašně nervozní,bylo mi tak nějak jedno pohlaví ale spíš sem si přála holčičku abychom měli páreček ale jelikož mi pořád každej opakoval,že to bude kluk tak sem byla smířená s klukem a hladila si bříško a říkala že budu šťastná za obojí. Vešla jsem dovnitř udělali jsme kontrolu a pan doktor se mě ptal zda jsme už říkali pohlaví tak říkám že ne a on že se podíváme. Najel miminku mezi nožky a nic neříkal.. Najednou říká "je to malá slečna" .. V hlavě sem křičela radostí ale nezmohla jsem se ani na slovo a dr. říká : Copak že nic neříkáte? .. Jen sem mu odpovedela ze jsem to necekala ze mi kazdej rikal kluka.. Odcházela jsem s úsmevěm na tváři,na ulici jsem se na každýho smála 
jak magor a příjdu domu a přišla jen otázka "tak co holka vid ?" rikam ze jo ... P odpoved byla " hmmm " Od ty doby mi to zaclo srotovat v hlave(uz predtim tomu predchazelo hodne veci ze se neco deje,spousta z vas vi ..)

Od února 2015 jsme s Matýskem zůstali sami a mě se můj vysněný rodinný život sesypal jako domeček z karet.. Jen jsem brečela,kolem 20-25tt jsem zhubla na 40KILO!!,nevnimala jsem svet a ted zpetne mi to je desne lito,zanedbavala jsem Matyska,nejedla,nepila..Bolelo me casto bricho a myslela sem ze Nelinku do terminu ani nedonosim..

Srdečně a s potěšením vítáme všechny ženy, které projeví zájem tu být. Přeci prostředí Koníka je pro vás vytvořené. Přejeme si a počítáme s tím, že když maminky přijdou na stránky, tak se chtějí informovat, pobavit a mít se tu pohodově. 

Maminky často na Koníku zdomácní. Jak by ne, když tu jsou téměř 24 hodin denně. 🙂 Děkujeme, že tu jste rády. 

Poslední dobou jsme zaznamenali nespokojené a "útočnější" chování pár uživatelek. 
Ve stručnosti je shrnu do pár bodů:

• Neadekvátní vyjadřování a chování ve vybraných diskuzích.

• Naléhání na vysvětlení našich skutků a rozhodnutí, které jsme již mnohokrát vysvětlovali (jsou uvedené i v pravidlech našich stránek). 

• Podrážděné chování vůči způsobu, jak se snažíme Koníka vést a adminovat.

Dělám čest svému znamení, takže jako váhavá VÁHA jsem měla velký problém vybrat ty spávné pastelky z tak široké nabídky, která na trhu je.

No, nebudu vás napínat, nakonec se mi to podařilo 😉. Ale za tu dobu, co pastelky používám a co je nabízím, jsem nějaké věci vychytala, a tak jsem si říkala, že zkusím s výběrem pomoci i vám.

Třeba ten krátký "návod" trochu pomůže a ulehčí vám rozhodování 🙂

Dle mé zkušenosti jsou pro vybarvovani vhodné jak umělecké, tak akvarelové pastelky. Oba druhy kryjí stejně dobře, jsou měkké, takže na ně při vybarvování nemusíte tlačit. S obouma jze stínovat.

Zásadní rozdíl mezi uměleckými a akvarelovými pastelkami je ten, že s akvarelovými pastelkami můžete ještě dále pracovat a za použití štětce a vody je dále rozmývat  a dosáhnout tak vzhledu klasického akvarelu. TO je zásadní rozdíl mezi jmenovanými druhy, který si ale troufám tvrdit, je pro většinu z nás celkem nevýznamný 😉. Přece jen u omalovánek potřebujeme hlavně krásné barvy s dobrým krytím, nelámavé pastelky a dostatečné množství barevných odstínů.

Tím jsem vám tedy zatím moc nepomohla, jsme víceméně tam, kde jsme byly, že?

Dnes k vám prichádzam so správou, že moje pôsobenie admina na koníku končí. Už nebudem mazať ani blokovať, oznámovať a vysvetľovať novinky, ani ospravedlňovať sa za chyby a výpadky, už budem len sám sebou. Stále má môžete oslovovať Martin, ale už skôr ako svojho suseda 🙂

Za ten čas, čo som tu, som tu nejak prirástol, páči sa mi tu a chcem tu mať medzi vami svoje miesto aj naďalej.

Ak budete potrebovat pomoc admina s dôverou sa obráťte na kohokoľvek z teamu Modrého koníka, radi vám pomôžu a poradia. Sú to moji priatelia @moulinkaa @isoldaeva @mariosmykal @gradan @infokonik , v ktorých mám dôveru a viem, že im na vás záleží.

Ak chcete nájsť miesto, kde sa budete cítiť dobre, budete medzi ľuďmi, ktorým máte radi, nájdete pomocnú ruku, ale aj zmysluplnú činnosť pre seba, nie je inej cesty, než z vlastnej sily cieľavedomo takéto miesto tvoriť, tak som to robil ja, celý čas čo som tu. A niekto povie, že je to boj s veternými mlynmi a ja sa len pousmejem, lebo viem, že neuzriem dokončené dielo, ale mam radosť, že som pomohol tomu, aby sme sa k nemu priblížili 🙂 Moje usilie stalo za to a ďakujem vám za to 🙂

Od dnes ako otec na rodičovskej, aspoň chvíľu, kým sa nezačne ďalšie dobrodružstvo môjho života.

Váš Martin

...rozhodne nieje o klasickom drtení malej a veľkej násobilky, vybraných slov, de-te-ne, prítokov Labe, predstaviteľov romantizmu v literatúre, hlavných miest štátov, gotickom štýle, chemickom vzorci kyseliny sírovej, naspamäť hymna, 3x za sebou kotrmelec, skok znožmo, rozdiel medzi hinduizmom a budhizmom, a milión ďalších encyklopedických dat, ktorými som odmietla nechať svoje deti naplniť.  Oni sú potvorky vynaliezavé, a dávno zistili, kde tie data sú. (Naposledy Sněžka a Aboriginci.)

Vzdelávanie doma v mojom poňatí znamená, že dieťa sa - samo - učí žiť život podľa svojich predstáv. Určuje si ciele, vytyčuje scestu, dosahuje podciele, napĺňa svoje vízie. (My sme dnes preberali afirmácie).

Že sa učí zodpovednosti za svoj život, za svoju prácu, že sa vie naučiť to, čo potrebuje k dosiahnutiu svojho cieľa. Že si vie rozvrhnúť čas svojho dňa tak, aby stihlo prácu, zábavu, učenie, i lelkovanie, že si je vedomé a dobrovoľne vykonáva svoje povinnosti, pretože vie, prečo, že je motivované a vie sa motivovať samo, že cíti radosť z tvorivej činnosti a dobre vykonanej práce a vie ju i oceniť u druhých, že sa vie hrať i odpočívať, že si vie obhájiť i svoje lelkovanie, že si je vedomé svojich práv a slobôd, a práv a slobôd druhých, že netrávi čas bezducho pred obrazvkou, že je zvedavé, že je tolerantné k názorom iných, i keď s nimi nesúhlasí, že vie diskutovať alebo naopak čušať keď treba.)

A milióny iných vecí, ktoré sa deti učia napodobňovaním svojich rodičov. Tak, ako všetky mláďatá. Pretože keď tie deti rodím, chcem ich i vychovávať, a to podľa seba.

Hoci mi tá kniha prišla do rúk neskoro, predsa len, pár zaujímavých myšlienok som si z nej vzala, čiže zapísala so svojho denníka. )) Túto konkrétne som však uviedla do provozu v deň, keď som sa stala optimistkou, len som to nevedela takto pekne formulovať.

"Život podle dizajnu spočívá z velké části ve vyzařování vděčnosti za to, co máte, a touhy po tom, mít víc. Patří sem i poděkování za to, že je náš život zrovna takový, jaký v daném okamžiku je. Pokud budeme každý den žít s pocitem vděku za to, co máme, a nezaměřovat se na to, co nám chybí, budeme disponovat silnou zbraní, která nám bude donekonečna dodávat sílu. Většina lidí stráví mnoho času tím, že si dookola připomínají, co jím chybí, místo toho, aby se porozhlédli okolo a počítali, co jim dělá radost."

Pesimistom a optimistom - začiatočníkom odporúčam prečítať. Sic trocha instantná, ako každá z usa, ale na začiatok stačí, na ten štart. Ja už i viem, komu ju darujem.) Jednej pesimistke, sťažovateľke, dáme, ktorá má všetko, okrem problémov, a tak si ich musí sama vyrábať, dnes sa to volá depresia.

OMLOUVÁM SE, PROSÍM, ODPUSŤ MI, DĚKUJI TI, MILUJI TĚ.

Moje babička s dědečkem mají opravdu vybraný vkus. O tom se koneckonců přesvědčuji již od dětství.  Za svůj krátký život jsem musela nesčetněkrát řešit, kam s párem kvalitních německých bot po své pratetě, s látkou na závěsy, ubrusy a jiné doplňky do domácnosti (co kdybych se třeba náhodou nudila, koupila si šicí stroj a naučila se šít?) či s fungl novými šaty z dovozu.

Abyste tomu dobře rozuměli –babička svou sestru nikdy v lásce neměla a nijak se tím netají. Jinak tomu ale bylo v případě, když jí sestra emigrantka poslala nějaké luxusní zboží. Tím nás pak průběžně obdarovávala a dokonce i teď, víc než 10 let po její smrti, sem tam nějaký ten exkluzivní kousek vytáhne.

Ano, mí prarodiče mají vybraný vkus. Jen škoda, že se ani za mák neshoduje s tím mým.

Babiččiným darům jsem už téměř odvykla, ale dnes mi opět připomněla, jak umí být s dědou štědří. Jeli jsme k nim po dlouhé době na návštěvu. Už do telefonu mi sdělovali, že pro nás všechny něco mají a já se měla brzy přesvědčit, že tentokrát je to doopravdy bomba.

Po obvyklých uvítacích ceremoniálech jsme se přesunuli k darům. Děti dostaly hračky, kterými se kupodivu zabavily a děda mě potutelně táhnul do pokoje. V tu chvíli jsem ještě nic netušila. Z pokoje se ozývalo zlověstné ticho a to už mi bylo podezřelé. Můj jinak hlasitý a neustále hlaholící manžel tam seděl a mlčel! Děsivá představa!

Vtom vejdu do pokojíku a vidím velmi zvláštní obraz; manžel zkroušeně sedí a evidentně neví, jestli se má smát nebo brečet, babička na mě vyčkávavě a nadšeně zírá a já bych odpřísáhla, že nebýt jejích umělých kloubů a operovaného srdce, skákala by nedočkavostí do stropu. Před nimi na zemi leží dva perské koberce. Nejsou to ale obyčejné koberce. Jsou to zaručeně ty dva úplně nejhorší a nejodpornější koberce, jaké si vůbec umíte představit!