Tak jsme se ani nenadáli a máme tři princezničky 🙂 Verunka se narodila na Velký pátek, 22.dubna ve 12:45, ve 35tt. Měla 2620 g a 46 cm.
 Její příchod a svět byl trochu nečekaný. I když možná to všechno začalo už skoro týden předem. To nám přijely na návštěvu babičky. Moje mamka s mojí babičkou. Přijely v neděli a my s manžou jsme se snažili využít hlídání a pondělí a úterý jsme po práci strávili po nákupech. Naše oblíbené výjezdy do IKEA...pak další obchodˇák s nábytkem, OBI, potraviny no měla jsem toho dost.A měla jsem při pochůzkách po krámech pocit, že nemůžu chodit a že vnímám tlak na konečník...říkala jsem si že to je ale hloupost.  Každopádně ve středu dopoledne jsem byla objednaná na kontrolu k doktorce. Už tam jsem se vlekla, zpátky jsem jindy čtvrthodinovou cestu absolvolala skoro třičtvrtě hodiny. Na kontrole sice všechno v pořádku, ale mimčo otočené hlavou nahoru (dvě předešlé KO byla už hlavička dole)a DR se teké zrovna ptala, jestli už máme vybranou porodnici, a poučila mě co dělat když nejdříve praskne plodová voda. TAky mě našla nejaký bakterie tak na to dala léky. Jako na potvoru jsem jí na dnešní kontrole moc nerozuměla (pro nezasvědcené před 2 měsíci jsme se přestěhovali do Německa) tak jsem šla z kontroly mírně v rozpacích. Třešinkou na dortu bylo, že plánovanou prohlídku porodnice právě na tuto středu jsme zrušili, jelikož zrovna přijeli do Německa manželovo kolegové z Čech a naplánovala se grilovačka. Mě nebylo večer moc dobře, ale přikládala jsem to únavě. Taky jsem jedla jak bezedná, i mamka hlásila, že mě nepoznává. No bylo mi to trochu podezřelé, cítila jsem podbřišek, tak jsem si slíbila, že ve čtvrtek budu konečně jen ležet, když máme to hlídání. SIce jsme chtěli především dovybalit a zařídit věci co se dělají s holkama těžko, ale co naplat. Ovšem ve středu večer když jsem šla spát, jsem měla něco co podezřele připomínalo kontrakce a nakonec jsem začala krvácet. DOst mě to vyděsilo, že nejsem na porod připravená, miminko není otočené a tak vůbec. Manža zůstal obdivuhodně v klidu, moc mi pomohl, takže i přes mojí touhu okamžitě vyrazit do porodnice jsme šli spát. V noci jsem měla nepravidelné bolesti, krvácení se zdálo, že k ránu ustalo. Tak mě manža ráno dovezl jen k mé doktorce. Byla tam sice jiná, ale to není podstatné.Ta nemohla najít důvod krvácení, chtěla nás hned poslat do nemocnice, nakonec po důkladném utz a kontrole čípku, řekla že je vše v pořádku, tedy až na to krvácení 🙂.

Večer se ale situace opakovala,bolesti jsem už musela prodýchávat a během noci se z nich staly pěkné celkem pravidelné kontrakce. Už jsem moc nespala. BYla jsem z toho unavená, hlavně tím, že jsem nevěděla, jestli mám chtít rodit nebo ne, když bylo mimčo neotočené. Nevěděla jsem jestli mám kontrakce se snažit podpořit nebo jim tak nějak bránit. No každopádně ráno mě manža naložil a jelo se do porodnice. Moje Dr měla volno. Jeli jsme do té vzdálenější, kde je ale dětská klinika, tak nějak pro všechny případy a také jsem měla takový nějaký pocit, že bych raději neměla snídat. I když jsem měla pořádný hlad, to mi bylo pak už jasné, že prostě rodím. V porodnici udělali monitor a utz, miminku bylo dobře,
vše ale záviselo na tom, co na to všechno čípek. Ten byl zkrácený a otevřený, kontrakce neustávaly, miminko se nijak na posledni chvili neotočilo, no tak bylo rozhodnuto,že jdeme rodit císařem. Zhruba v tenhle moment jsem začala břečet a přestala asi tak druhý den :-/. Bylo to tak desně na rychlo (i když jak jsem psala ani jsem raději ráno nejedla, dokonce i něco jako tašku do porodnice jsem honem ráno balila) jenže stejně jsem tomu do poslední chvíle nevěřila. Uspat jsem se nechala jen částečně, abych mohla miminko vidět, ale moc příjemný zážitek to nebyl. Jak mě tak napojovali na všechno možný, dali přede mě plentu a přestala jsem ovládat tělo zhruba od pasu dolů, chytla mě děsná panika. Nemohla jsem vůbec dýchat,měla jsem potřebu všechny ty hadičky vytrhat a utíkat pryč.No nešlo to 🙂 nakonec jsem se uklidnila tím, že jsem si začala zpívat ukolébavky, co zpívávám holkám. Třeba i Verunce to maličko usnadnilo příchod na svět.

 Viděla jsem ji asi 2 vteřinky, pak ji odnesli a manža šel s ní. Nejdřív ho vyhodili, potíže s dýcháním, ale pak začala plakat konečně, tak udělal i pár foteček a Verunku odvezli na JIPku. Já si přála být z toho stolu co nejdřív pryč. A tak děsně moc mi chyběl ten úžasný pocit úlevy, když je mimčo konečně venku, ta spousta úžasných pocitů,které se prostě dají zažít jen při narození miminka. V tomhle směru jsem cítila takové velké nic. Tak moc mi chyběly ty dvě hodinky s miminkem na sále, tak moc mi chybí na miminko civět a přiblbe se při tom usmívat.  Veřte nebo ne, na porod jsem se moc těšila, chtěla jsem ho zodpovědně zvládnout a užít si ten fascinující pocit potom. Zatím mě fascinuje jak dovede jizva děsně bolet a jak příšerně se člověk může nudit když jen leží na zádech a kouká do zdi a nikomu pořádně nerozumí. 
Verunka je na JIPce, dýchá s přístrojem, správně by tu měla být do termínu porodu, takže 5 týdnů, ale tolik to snad prý nebude.