Jelikož jsem podruhé těhotná a zrovna s holkama ve skupince červencovky 2015 probíráme téma porodu, tak jsem se rozhodla zavzpomínat na ten první. 🙂

Po termínu porodu jsem šla na kontrolu do porodnice a jelikož posledních 14 dní před termínem ty ozvy nebyly nic moc a do toho jsem měla těhotenskou cukrovku, tak mi navrhli, že mi porod vyvolají. Vůbec jsem se nebránila. Venku byly příšerný vedra, mně už bylo poslední dva týdny stejně jen brutálně blbě, tak jsem si řekla, super, ukončíme to trápení.. Možná jsem z toho byla tak natěšená proto, že pod pojmem "vyvolávaný porod" jsem si představila, že mi píchnou nějakou injekci nebo dají kapačku a bude to. Kde by mě napadlo, že se jedná o zavedení tabletky až tam... úplně dozadu... 😀 Večer před výkonem jsem dostala od sestry lejstro, kde byl popsaný zákrok s tím, že si to mám přečíst a podepsat. TAk jsem si to přečetla a nepodepsala... 😀

Ráno o půl osmé přišel pro mě doktor, že jdem na to a ptal se, zda mám lejstro. Tak jsem řekla, že mám, podala jsem mu ho, on na to zůstal hledět a říká: Vždyť vy jste to nepodepsala. A já na to: Ne, nějak jsem neměla tu odvahu... 😀 tak mi řekl, že mu to podepíšu na vyšetřovně. Tam jsme to ještě jednou probrali a šli jsme na to. Z vyšetřovny jsem se dobelhala zpátky na pokoj a tam se to vpodstatě okamžitě rozjelo. Postupně to nabíralo na obrátkách, takže když jsem šla znova na vyšetřovnu asi po dvou hodinách, tak to bylo v takovém stavu, že mi to museli zase utlumit, protože ta reakce byla abnormální a ty křivky na monitoru nějak nevypadaly dobře. Takže v poledne bylo po porodu. Asi tak ve dvě jsem šla opět na vyšetřovnu, že teda ani ťuk a že rodit nebudu, tak doktor zvažoval, zda mi má dát další tabletku, nakonec říkal, že to nebudem zbytečně hnát a udělal mi Hamiltona. Celé odpoledne bylo absolutně v klidu, takže jsem byla připravená, že ráno si zajdu opět pro tabletku.

Večer mi natáčeli monitory a v osum přišel doktor na vizitu s tím, že už rodím a v noci se sejdem na sále. Tak to mě fakt rozesmál. Nebylo mi totiž ale absolutně vůbec nic. Necítila jsem ani ťuk, tak jsem si myslela svoje. Od sestřičky jsem byla před spaním poučená, že když mě v noci něco vzbudí, tak zazvonit. Tak jsem šla ve 23 hodin spát. V 1 ráno jsem se vzbudila, že mě něco dloubalo v břiše. Za chvilku se to ozvalo zas, pak zas. Tak jsem si sedla a počítala minuty. Půl hodinky jsem měřila pravidelné kontrakce po 6 minutách. alespoň jsem si myslela, že to jsou kontrakce, bylo to pravidelné dloubání v břiše a nikterak to nebolelo. Tak jsem si zazvonila na sestru, že jí to nahlásím, lehnu a vstanu až se začne něco dít 😀 😀 Sestřika ovšem byla jiného názoru, bafla na mě, že rodím, mám si vzít ručník a sprcháč a jdeme na sál. Tak tím mě pravda trošku zaskočila. Nevěřila jsem, že z tohoto porodím... 😀

Když jsme zazvonili na porodní sál, tak nám otevřela sestřička s tím, že ježíšikriste další. Kam ji dáme??? Tak to mi teda radost neudělala. Takhle na mě bafnout hnedka mezi dveřma. No nic no. Měla jsem smůlu. Všechny sály byly obsazené, tak mě šoupli do jakýhosi kamrlíku. Tam mě napojili na monitor a než sestra odběhla zas vedle k porodu, tak jsem se ptala, zda zavolat manžela. Prý ne, že jsem prvorodička, tak času dost. Tak jsem si řekla, fajn, já se taky na porod necítím, tak co budu plašit... Jak mi natočili monitor, tak řekli, že jdem rodit, takže si mám zajít na klystýr. Tak to milé dámy byl ten nejkomičtější zážitek z celého porodu. Nakráčela jsem na záchod, kde mi na lůžku zavedla staniční klystýr a že to mám pár vteřin držet, než to pustím. tak já držela. prcku zatnutnou v pěst a běhala jsem po tý umývárce dokola, ani nevím kolik koleček, jak jsem poctivě držela. Ale ejhle. Ono se mi to zarazilo a nešlo to ven!!! Panika!!! 😀 Tak jsem si tam oběhla svůj půlmaraton dokola, až se mi hlava motala a pak konečně se mi chtělo, tak hurá. Jenže... Jak se to zarazilo, tak se to pak rozjelo... Takže jsem tam strávila hodinu na záchodě, staniční neustále chodila a nechápala, že ještě nejsem, ale to fakt nešlo zastavit... Přitom jsem dva týdny před porodem prodělala střevní chřipku a žila v domění, že v těch střevech nezbylo vůbec nic a můžu v klidu rodit. Chyba lávky...  V tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsou některé ženy naivní, když odmítají klystýr, protože ani zdaleka netuší, co se z nich hrne při porodu, protože to fakt netušíme a necítíme... No po hodince jsem si konečně vlezla do sprchy, že jsem fakt komplet vyčištěná a jdem na to. 

Vrátila jsem se zpátky na porodní sál s tím, že klystýr splnil hned dva své účely. Jednak jsem byla definitivně vyčištěná a jednak se mi konečně rozjely ty pravé kontrakce. Než jsem vylezla na postel, tak jsem se ptala, zda mám volat manžela, protože to už jsem tak nějak cítila, že už začíná jít do tuhého. Opět jsem si vyslechla, že není třeba, ale už jsem byla neoblomná, že už se mi to nezdá. Tak jsem mu volala, bylo 3:15. Zalehla jsem na postel a začly ty pravé silné kontrakce, kdy jsem se snažila soustředit pouze na tu bolest, při každé bolesti se úplně uvolnit a prodýchat. Bylo 3:45 když manžel dorazil. Ptal se mě, jak dlouho už jsem v tomto stavu, tak jsem mu řekla, že asi hodinku... Pak položil pro mě totálně stupidní otázku při obrovských bolestech, jak dlouho to bude trvat... Tak jsem mu řekla, že to teda fakt netuším, jak dlouho budu rodit. že jsem prvorodička a těm to trvá dýl, tak asi do osmi, možná do dvanácti, tak u toho teda zbledl, že tak dlouho to snad trvat nebude... Ve 4 přišel doktor, prohlídl mě a že miminko nesestupuje, plodová voda mi neodcházela, takže mi tu plodovku píchne. Super. Tak jo. V momentě, kdy to propíchnul, tak jsem cítila jak prcek sjel výtahem až do přízemí a že ho mám mezi nohama a potřebuju FAKT NUTNÉ tlačit. tak doktor mi řekl, že to je jedině dobře, protože už rodím. těch pár vteřin, než jsem musela čekat, až odteče ta plodovka, oddělají to umývadlo a řeknou tlačte, to bylo nekonečný. Ale potom ta úleva si krásně pořádně zatlačit.... Hlavička byla ven raz dva, ale ramínka se nedařily, takže mi udělali nástřih a pak prcek vylítnul na jedno zatlačení. Okamžitě mi ho položili na bříško, chytil mě za paleček a byl to zvláštní pocit dívat se na to malé stvoření a říct si: tak a teď jsem máma... Chvilku mi ho tam nechali ležet a pak řekli manželovi, aby šel s nima, že ho půjdou omýt, zvážit, změřit atd.

SDÍLÍME: Končí vám autolékárnička?
Nevyhazujte ji, prosím. Zvířatům v útulcích ještě pomůže!
Nevadí že je prošlá, každý obvaz je dobrý.
Útulky přežívají jen tak tak, každý zdravotní materiál se hodí.
Máte-li lékárničku, kterou jste ochotní na tento účel poskytnout, pošlete autolékárničku na adresu:
Iva Volková Dolní Stropnice 49, 374 01 Trhové Sviny, nebo ji nabídněte nejbližšímu útulku.

Tak a je to tu. Na těhotenském testu se zobrazily dvě čárky a vy máte po ptákách. Budete otec. Minimálně tedy ten na papíře. Pokud vaše dítě bude až nápadně podobné kolegovi vaší manželky, se kterým makala před devíti měsíci v práci do noci na projektu, je to sice smutné, ale tento projekt je teď váš problém.

Máte teď dvě možnosti. Buď se zachováte jako pravý chlap, zabalíte si slipy, pár triček, ponožky a balíček kondomů (váš nově objevený nejlepší kamarád), který vám dává ten pravý pocit mužství a neprodleně ve vší diskrétnosti opustíte republiku a nebo se zachováte jako ještě větší chlap a rozbrečíte se.  Život, tak jak ho znáte právě skončil a vás čeká něco jako život po životě plný přebalování, poblitého úplně všeho a hlavně, a to je asi nejlepší a nejvíce sluníčkové, už se nikdy nevyspíte.

Pokud jste hrdinsky nezdrhli a postavili se budoucímu otcovství čelem, čeká vás spousta práce a hlavně spousta legrace během těhotenství vaší manželky. Těhotenství se rozděluje do tří trimestrů a každý trimestr má něco do sebe. V prvním trimestru například bude vaše manželka pořád zvracet, bude vám nadávat a často bude brečet. Naproti tomu v druhém trimestru bude manželka pořád zvracet, bude vám nadávat a často bude brečet. No a konečně ve třetím trimestru bude vaše manželka stále pořád zvracet, bude vám nadávat mnohem více a brečet bude imrvére. A potom přijde vysvobození v podobě porodu, kdy vám bude manželka nadávat, ale brečet a zvracet bude již dítě (a pokud budete u porodu, tak pravděpodobně i vy).

Požadavky na budoucího otce nejsou nikterak složité. Máte za úkol jedině přikyvovat na všechno, co si vaše dočasně pomatená a hormony zlomená manželka vymyslí, neustále se usmívat a šířit dobrou náladu. Mezi šíření dobré nálady se nepočítá vytváření humoru, kdy s úšklebem ve třetím trimestru oznámíte manželce, že je tlustá, jak prase. Tudy totiž cesta dobré nálady a pohody v domácnosti nevede. Radši neříkejte vůbec nic, jenom přikyvujte a kmitejte. Je totiž potřeba udělat místo pro dětské věci. Dítě má sice půl metru a váží stejně jako meloun, ale očividně potřebuje majetek, který co do velkoleposti, ceny a hlavně množství daleko zastíní ten váš. Takže si hezky pomalu a se slzou v oku vykliďte komory, skříňky a šuplíky, kde máte své oblečení, elektroniku a například elektrickou kytaru, jelikož jste si ještě donedávna mysleli, že budete děsně slavnej rocker (teď už nebudete nic) a všechno to můžete vyhodit. Uvolněné místo postupně zaplňte bodýčkama, malýma tepláčkama, plenama a dalšíma malýma věcma.

Čemu se taktéž pravděpodobně nevyhnete, je ženský předporodní kurz. A není to taková legranda, jak možná znáte z filmů, kdy se tam ženy učí dýchat, muži je podepírají a není zde nouze o děsně legrační situace, kdy například nešikovný budoucí otec utrhne při zkoušce přebalování panence hlavu a podobně. Reálný předporodní kurz je čistý několikahodinový vopruz, kdy jenom sedíte a posloucháte přednášející, která vám vypráví o tom, jak se má, kolik má dětí, jaké je její nejoblíbenější jídlo a podobně (tady hádám, jelikož na předporodním kurzu jsem usnul nudou v sedě už po pěti minutách monologu přednášející). Samotný předporodní kurz je rozdělen do dvou přednášek. První , na které jsem usnul, a proto nevím, o čem byla, a druhá nese honosný název „laktační kurz“. Tady to zavánělo zajímavým zážitkem, kdy se dalo předpokládat, že bude možnost zkusit si podojit dobře vyvinutou lektorku. Bohužel to však byla další přednáška o kojení.  Tříhodinová přednáška o kojení je nadmíru kvalitně strávený čas. Jak už bylo řečeno dříve, na tento kurz musíte, abyste nenarušili klid domácnosti. Vezměte si tam s sebou něco na čtení (musíte ale tak nějak nenápadně, ne, že si sednete do první řady před přednášejícího a otevřete si  bez skrupulí noviny) a choďte často na záchod. Tam to je zcela v pořádku, jelikož těhotný ženský tam pořád někam couraj, takže si vás nikdo nevšimne. Na záchodě si třeba zakuřte a nebo se můžete schoulit do rohu do klubíčka a na chvíli si dáchnout.

Když už jsme u toho kouření. Narození dítěte přímo svádí k tomu, aby si člověk řekl, že přestane kouřit. Je to bohulibé, avšak ne příliš reálné. Když totiž budete ve čtyři ráno vstávat po desáté ke řvoucímu dítěti, tak máte jen dvě možnosti. Buď si jít zakouřit a uklidnit se a nebo chytíte nerva a dítě prohodíte oknem. Pokud tedy kouříte, tak přestaňte, až bude dítě větší a vy ho odlifrujete někam na vojenskou školu.

Pokud se pomalu blíží doba, kdy začnete své miminko přikrmovat, tedy je mu něco mezi 4. a 6. měsícem, pak je nejvyšší čas podívat se na nová výživová doporučení. Věděli jste, že současné poznatky jsou úplně jiné, než ještě před 4 – 5 lety?

Na výživu kojence se dnes pohlíží úplně jinak. Pryč jsou doporučení o vyhýbání se alergenům, žádné vylučování lepku ze stravy, neplatí ani odsouvání podávání masa. Roční dítě už má mít normální stravovací režim s pěti až šesti jídly denně. K těmto závěrům došli přední světoví odborníci a do naší praxe jsou postupně zaváděny v posledních dvou třech letech.

Abyste se v tom vyznali, připravili jsme pro Vás v redakci časopisu Miminko speciál Výživa do 1 roku. Recenzovali ho odborníci na slovo vzatí, kteří se také podíleli na nejnovějších doporučeních pro pediatry. A abyste se k tomuto speciálu dostali co nejjednodušeji, a hlavně zadarmo, vložili jsme ho pro vás v tištěné podobě do únorového vydání časopisu Miminko. Je to samostatný sešit, který má 48 stran a k časopisu ho dostanete úplně zdarma.

Miminko č. 2 je právě v prodeji a na stáncích v celé ČR ho najdete až do 18. února, kdy vychází další číslo. Každý, kdo si Miminko č. 2 koupí, by měl speciál najít uvnitř vložený zdarma!

Dostal som avízo od jednej z vás o akcii Vlaštovky naděje pro Denise a Davida (facebook fan page) a rád by som sa tomu chvíľu venoval. Podobný príbeh ako v prípade Denise a Davida Michalákových sa odohral aj na Slovensku. Ivana Boorová sa snažila o vrátenie svojich deti, ktoré jej odobrali úrady v UK. Skončilo to pre ňu šťastne a deti jej boli vrátene.

Nie som kompetentný, aby som hodnotil tento konkrétny prípad, alebo zákulisnú politiku nórskych, alebo britských úradov, chcem hovoriť o spolupatričnosti a o tom, kedy sa aktívne za niečo usilovať.

Som presvedčený, že šťastný koniec v prípade Ivany Boorovej bol výsledkom aj veľkej aktivizácie ľudí, ktorí nahlas vyjadrili svoje znepokojenie a tlačili na štátne orgány, aby v tejto veci konali.
Často vidíme, že náš hlas v dave zanikne, ...je to tak. Je to však preto, lebo každý kričí niečo iné a je z toho iba hluk. Ak však všetci voláme po tom istom, hlas dostáva silu a dokáže meniť aj veci, ktoré sa zdajú nezmeniteľné. To zjednotenie nazývam spolupatričnosťou, napriek našej rôznosti v niečom patríme k sebe, sme matky, otcovia, sme ľudia. A to sa v nás ozýva ako pocit súcitu, rozhorčenia až zlosti. Silu týchto emócií je dobre smerovať konštruktívne, aby plynula k riešeniu, nie k deštrukcii, nadávkam a beznádeji. Na to je najlepšie myslenie, overiť si fakty, diskutovať s cieľom nájsť riešenie a potom konať.

A kedy konať? Tu na koníku práve koluje dobré video, ktoré to všetko spája v jedno 🙂

Ktokoľvek z nás môže byť tým hlasom, ktorý volá o pomoc a len my rozhodneme, či sa k nemu pridáme a pomôžeme. Myslím, že tu na Modrom koníku spolupatričnosť už veľmi cítiť.

Martin

- těhotným ženám pomáhá při spaní na boku, jako opora rostoucímu bříšku a k uvolnění bederní páteře

- polštář nabízí příjemnou a zároveň bezpečnou polohu dítěte při kojení i krmení z láhve

- zajistí dítěti oporu při sezení

Jak jste ho nejvíce využily vy? Pro mě osobně byl k nezaplacení při bolesti zad v těhotenství...

U nás seženete sypek i povlak:

http://www.littleangel.cz/search?search=koj%C3%ADc%C3%AD+pol%C5%A1t%C3%A1%C5%99

Dobrý den maminky a taťkové,

dal jsem si za úkol zbavit děti a dospělé nutnosti brát prášky, podstupovat nebezpečné očkování či operace a dnes už vím, že to je reálný cíl.

O Modrém koníkovi jsem se dozvěděl právě díky zapperu nebo spíš plazmovému generátoru a byl jsem mile překvapený, jak pěkně lze udělat komunitní server (a mám se teda co učit) a tak jsem zvědavý jak to tu žije a jak to tu chodí.

Zajímalo by mne .... kdo z vás už má doma zapper či plazmu? ...  a jaké jsou vaše zkušenosti?

Případně, ... kdo už o tom alespoň slyšel od známých (a případně co?) a kdo z vás zatím vůbec neví o co jde?

Pro ty, co zatím vůbec netuší,  tak takto vypadá zapper (Super Ravo Zapper) a níže je pár odkazů a fotek:

„Proč stojíme?“ ptá se asi devítiletý chlapec v kupé. „Na přejezdu v Dolních Zálezlech sedí drak a nechce se hnout,“ odpovídá mu s úsměvem průvodčí. „Ale mně se chce čůrat!“ odvětí na to kluk s důležitým výrazem ve tváři. „Vždyť běž,“ pokyne mu jeho maminka. Za dvě minuty je kluk zpátky s očima navrch hlavy: „Mami, mami, na tom přejezdu je doopravdickej drak!“

Slečna průvodčí se usadí k nám do kupé, tajemně se rozhlédne po našich obličejích a povídá: „To vám bylo tak…

Před mnoha lety, když se dostavěl IV. koridor, přemýšleli radní v Dolních Zálezlech, jak přitáhnout do města lidi. Dumali na poradě zastupitelstva, a když na nic nepřišli, přesunuli se do hospody U dubu. Hostinský Kliment se jich zeptal, co je trápí.

- Ale, nemůžeme přijít na způsob, jak sem dostat lidi, odpověděl mu starosta. Postupně se odtud stěhují a nikdo nový sem nechodí. Vždyť to musíš vidět sám v hospodě, chodí ti sem čím dál míň lidí.

Hostinský mu přitakal, natočil si čerstvou dvanáctku a jal se dumat s nimi. Když ani po třetím pivu na nic nepřišli, rozhodli se, že se zeptají toho nejpovolanějšího, automechanika Jarina.

Jarin byl šejdíř. Všichni o něm věděli, že nepodniká tak úplně poctivě, ale protože dohodil starostovi skoro nové Audi za dobrou cenu a Klimentovi spravoval dodávku, mhouřily se nad tím oči. Nechat si poradit od Jarina byl pořádně odvážný kus, protože ten nedal nikdy nic zadarmo. Nedalo se ale nic dělat, radní byli v koncích. Šlo se za Jarinem.

Kojit nelze donekonečna a tak nastane v životě mnoha rodičů okamžik, kdy je zapotřebí vyrazit do obchodu či lékárny a koupit první balení mléčné kojenecké výživy.

Pečlivě vyskládané regály v obchodech a lékárnách jsou doslova přeplněny různými baleními s mléčnou kojeneckou výživou. Krásně barevné obaly hlásají hesla, jak jsou nejblíže mateřskému mléku a co všechno obsahují. Výrobci se předhání v upoutání pozornosti váhajících rodičů všemožným způsobem. Ale to nejcennější je až uvnitř.

HiPP 2 BIO Combiotik®

Společnost HiPP, přední výrobce jedné z nejkvalitnějších mléčných kojeneckých výživ, poskytla informace o postupu výroby a dokonce na svých webových stránkách uveřejnila video přímo z vlastní výrobny.

Výrobní závod mléčné kojenecké výživy HiPP vypadá z venku jako obyčejná budova. Snad jen 40 metrů vysoká věž komplexu napoví, že se nejedná o obyčejné kancelářské prostory.

Celý proces výroby mléčné kojenecké výživy HiPP je rozdělen do několika částí. Každý den přijíždí do výrobního závodu velké cisterny s BIO mlékem přímo od chovatelů.

Na druhé mimčo jsem se moc těšila. Měla jsem v těhotenství nějaké potíže a na porod jsem čekala jako na smilování. Čas plynul, termín porodu za mnou a nic se nedělo. U lékaře jsem se dozvěděla, že se nic nechystá. Byla jsem týden po termínu, nemohla jsem pomalu ani chodit, jak mě bolel podbříšek. Do toho neustálé poslíčky....

Nakonec po dohodě s lékařem jsem nastoupila na vyvolání. Byla jsem 41+3tt. Na příjmu mi udělala lékařka Hamiltona /celkově asi můj třetí/ a ubytovali mě na pokoji s další maminkou na vyvolání. Ten den nám bylo veselo, povídaly jsme si, koukaly na seriály a jediné, co se ten dělo bylo natáčení monitoru. Ráno v šest jsme se sbalily a přesunuly se na porodní oddělení. Dostala jsem první tabletu Prostinu a šla na čekací pokoj. Bylo osm hodin ráno a já měla plno elánu a radosti, že konečně uvidím svoje miminko.

Za asi 20 min. nastoupily docela razantní bolesti, pomáhalo jen pochodovat po pokoji. V deset mě zavolali na kontrolu. Byl tam mladý lékař a bohužel mi byl velmi nesympatický, po "citlivém" vyšetření mi řekl, že se vůbec nic nepohnulo. Navrhl zavést další tabletu, ale PA mu řekla, ať počkáme ještě hodinu. Tak jo, přesunuji se zpátky na pokoji je veselo, nikdo nerodí. Paráda. Za hodinu mě opět volají na vyšetřovnu. Tentokrát vím, že žádný posun není, úplně mě přešly bolesti. Tentokrát mě vyšetřuje jiná lékařka, je velmi milá a já mám potřebu ji pochválit. No asi jsem to neměla dělat, protože při mé chvále "ztratila" ptostinovou tabletu a není si jistá, jestli je tam, kde má. No nic, já tele mlčím a nechám si dát ještě jednu na správné místo. Je něco málo po dvanácté, oběd nedostanu, můžu jen pít. Začínám být nervózní a mám hlad. Holky ten den s tabletkama končí, prý až zítra, mají dobrou náladu a šveholí u nějakého seriálu. Po půl hodině mi začíná být neskutečně blbě. Bolesti mě donutí pochodovat po pokoji a hekat. Přichází PA natáčet monitor. To se zbláznila? Vydržet cca 20 min. na zádech jsou muka. Prý nerodím a mám jít do sprchy. To bych sice ráda, ale nečekaně silné bolesti mě přikurtovaly k posteli. Nemůžu vstát, nemůžu se otočit..Je půl třetí a k mé spolubojovnici přichází na návštěvu maminka. Je milá a pomůže mi do sprchy a vydolovat z nevybaleného kufru ručník. Ve sprše se mi rozjedou nesnesitelné bolesti jedna za druhou. Nejsem schopná se ani osušit, vylézám a neudržím hekání. Přichází PA a já ji prosím o svůj vlastní pokoj, cítím, že potřebuji být sama.  Podle ní tedy nerodím, ale na pokoj mě dá, prý mám počítat s tím, že se můžu také vrátit, pokud přijede nějaká maminka OPRAVDU rodit. Někdo mi balí věci a já se potácím na vyšetřovnu, je tam zase nějaká jiná lékařka, začíná mi to být fuk. Nejsem schopná se ani vyštrachat na křeslo-jako proč je tak vysoko?-a při kontrole neskutečně trpím. Kontrakce je jedna za druhou a mám pocit, že snad nemám ani oddechový čas.

Jsou tři odpoledne a jsem konečně sama. Vyšetřuje mě ještě PA-jsem na tři prsty, mám jít do sprchy a vydržet. Tak jo, jsem ve sprše, ale ani teplá voda mi nedělá dobře. Nedělá mi dobře nic, mám pocit, že prasknu, bolesti jsou k nevydržení. Volám manžela, ať okamžitě přijede, že už nemůžu🙂. Přichází PA a nabízí masáž zad. S radostí příjmám, olejíček krásně voní, těším se na úlevu, k mému překvapení mi tlačí na nějaký reflexní bod, který mi pomůže s otvíráním. Bolí to, bolí to, bolí to...neudržím výkřik a strašně se stydím. Drtím PA ruku a prosím ji, ať nikam nechodí a je tady se mnou. Takže ležím na zádech, drtím ruku PA a následně jí tvrdím, že asi umřu🙂

Je půl paté a přichází manžel, PA mu s radostí předá moji ruku a dá instrukci, ať jde se mnou do sprchy a masíruje mi kříže. V těch šílených bolestech mě dovleče do sprchy a plní úkol. Je mi neskutečně zle a ječím, že už nemůžu. Kecnu si na wc a dostavuje se krátká úleva. Tak jo, pomáhá při kontrakci sednout na wc a zapřít se o muže. Je mi zle a zároveň trapně, co všechno manžel vidí. Teče ze mě krev, koupelna vypadá za chvíli dost hrůzostrašně. Přichází PA, opět mě s mužem dotáhnou na křeslo a verdikt zní sedm cm. Jsem už mimo, nemám ani radost, cítím jenom neskutečnou bolest. Odcházíme opět směr wc, kde mi při kontrakci prdne voda. Je 17.00 hodin. Jdu do sprchy se trochu umýt, když začínám cítit neskutečný tlak na konečník. Krev ze mě teče proudem a já ječím na muže ať okamžitě někoho přivede. V mezičase, kdy jsem schopná vnímat zvoním na zvonek a doufám, že konečně někdo přijde. Přichází PA, koukne a říká, že jdeme na křeslo, jinak porodím v koupelně.

Najednou je sál plný lidí a já konečně můžu tlačit. Napojí mě na monitor, svíjím se, poloha na zádech mě ničí, dostanu kyslík a jdeme na to. PO třech zatlačeních se narodil Filípek. Je 17.33 hod. Držím ten mokrý uzlíček a jsem tak mimo, že nemám ani žádný pocit štěstí či radosti. Manžel je dojatý, já čekám na placentu a dva kosmetické stehy. Pocit úlevy se nedostavuje, naopak znovu mi příjde jako bych rodila. Je mi řečeno, že některé druhorodičky mají zpětný porod, či jak se to jmenuje a tělo si jej přehrává znovu.

Konec září 2013 – zjistili jsme, že naší Terezce nebije srdíčko, proběhla revize a byl konec.

Říjen 2013 – proč se okolí dívá tak divně? Copak jsem spadla z Marsu? Cítím se divně, odtrženě a nevím, jak se k nim zase připojit. A tak hledám v knihách. A jejda, knihy nenacházím. Tak hledám v sobě. A ejhle, uvnitř se rodí nápad! Knihy nejsou – napíšu nějakou sama. A přemýšlím, jak na to.

Listopad 2013 - dávám světu ve známost, že sbírám příběhy žen, které přišly o miminko v těhotenství. Příběhy začínají přicházet a s nimi podpora, ocenění nápadu i spousta slz a bolesti, někdy však také naděje a víry. Super! Nejsem v tom sama! Hledám vydavatele, poslouchám rady zkušených, rozhlížím se, jak to provedem. Teď můžu zúročit své zkušenosti psychologa i prožitky mámy andílka.

Prosinec  2013 – už jsem knihu chtěla mít napsanou, no, Řím taky nepostavili za měsíc, ok, zpomalím.

Leden 2014 – zjišťuju, že jsem těhotná. Za několik dní zjišťuju, že už zase ne. V den příchodu z nemocnice po revizi mi volá Lilia (partnerka projektu a vydavatelka knihy), zdali stále ještě nemám vydavatele, že by se mnou do toho šla a knihu vydala. Jupí! Vesmír našel cestu, jak knihu ukázat světu.

Únor – červen 2014 - kniha dostává název – Čekala jsem miminko, ale..., přicházejí další příběhy, probíhají korektury, s autorkami si vyměňujeme autorské smlouvy, kniha dostává kapitoly, články odborníků, ilustrace, obsah i obal, aby.....  

Titulek zní krásně, romanticky a optimisticky. Obsahem tohoto článku je však bolest, smutek a pocity rozporuplnosti až zloby. Navíc je to snad už třetí verze, ale vždy jsem si pak nechala druhý den na to, abych se ujistila, zda je to napsáno, tak jak to cítím. Jak to cítím? To se nedá asi nikdy napsat nebo říci přesně, každý pojem může druhý člověk vnímat jinak. Bolest, na ni každý reaguje jinak, někdo méně jiný více. Já jsem spíše ta bolestnější osobnost. A další? Je to individuální. 

Při prvním sepsání zněl jinak i titulek, uložila si text i v počítači a řekla si: ,,Nevím? Nebude to zbytečně moc emotivní nebo až moc poučující? Myšleno to je, ale dobře“. Druhou verzi jsem si stále jen tak promítala v hlavě a říkala si, že není potřeba dávat odkazy o tom či onom. Určitě se zde najdou maminky i teprve ty nastávající nebo i tatínkové, kdy se s případem, který se stal mé mámě někdy setkaly, když ne přímo, tak třeba i z příběhů někoho známého. Nač tedy poučovat.

Říká se: ,, Čas vše zahojí“. Něco pravdy na tom je, ale mozek moc neoblbneme, pokud sám neonemocní, tak v hlavě to bude, i když bolest bude ustupovat. Určitá data a nebo situace, vždy tu událost nějak připomenou nebo dají podnět mozku: ,, Hele na něco jsi zapomněla, tak si vzpomeň“!

Teď tedy rychle přeskočím k tomu, co se událo.

Začal prosinec 2014, já se těšila na Vánoce, zejména kvůli dceři, které jsme nakoupili dárečky a představovala si, jak malá bude obdivovat stromeček a ozdoby, bude trhat balicí papír z dárků a v rámci svátků navštívíme své rodiny a rodinné příslušníky. Mé krásné představy neměly dlouhého trvání ☹

Opět to tedy urychlím.