aneb když ti včerejší dítě řekne „trapná“ a odejde s patkou přes oko

Puberta. To magické období, kdy tvoje dítě není ani dítě, ani dospělý – ale něco mezi. Jako párek v rohlíku, kterému utekla hořčice. Trochu klouže. Trochu smrdí.

Ráno ti řekne, že tě miluje. Odpoledne tě ignoruje. Večer ti pošle meme, na kterém se směje, že jsi „typická máma“. Emoce jak horská dráha bez pásu. A ty? Sedíš v první řadě s rohlíkem v puse a rozmazanou řasenkou.

Fáze přežití s puberťákem

1. Popření: „Tohle u nás nebude. Moje dítě je v pohodě.“
   (Spoiler: není. A nebude.)
2. Vztek: „Co to jako mělo být?!“
   (Nikdo neví. Ani on sám.)
3. Smlouvání: „Když teď vyneseš koš, přísahám, že přestanu zpívat nahlas.“
   (Neučinné. Ale zkusit to můžeš.)
4. Deprese: „Kde jsem udělala chybu...?“
   (Nikde. To je příroda. Ty jsi dokonalá. Jen… hormonálně zkoušená.)
5. Smíření: „Je to fáze. Přejde to. Možná. Snad. Prosím.“
   (Anebo ne. Ale stejně ho budeš milovat.)

Domácí realita s puberťákem

Všichni známe ten mýtus: pondělí = nový začátek. Čerstvý dech týdne. Den, kdy se staneme lepší verzí sebe sama, pustíme se do detoxu, ranní jógy a pozitivního myšlení.

Realita? Aha... Ráno v šest odcházím z domu – bez kávy, bez snídaně, bez jediné myšlenky na afirmace. Nový týden začíná až v práci, kde se konečně zhluboka nadechnu… nad hrnkem kafe. Moje pondělní realita má fleecovou bundu, špinavé boty a hlavu plnou tabulek a telefonátů ještě dřív, než si stihnu sednout.

Z práce odcházím v 16:30. Unavená, ale s výrazem profesionálky, co zvládla všechno – kromě vydechnutí. Produktivní den? Ano. Tak produktivní, že bych nejradši uvařila večeři ze sušenek a zalehla mezi prádlo. Ale místo toho vařím, peru a v hlavě lovím zbytky energie mezi tím, co zůstalo na klávesnici a mezi špagetami na podlaze.

Moje dcera už se mi dávno nevejde na klín. Je vyšší než já. A úkoly? Ty si dělá sama. Já dělám, že odpočívám. Ale ve skutečnosti jen zírám do prázdna a přemýšlím, co dřív: vypnout mozek, nebo pověsit prádlo. (Tip: ani jedno se nestane.)

A víš co? Tenhle den nebyl žádná katastrofa. Prostě byl... skutečný. Funkční. Plný obyčejných momentů, co na první pohled nevypadají jako úspěch – ale jsou.

Protože pondělí není o tom, že zvládneš celý vesmír s úsměvem. Ale že přežiješ první den týdne s aspoň částečně čistým tričkem, nezapálíš kuchyň a někde mezi tím si vzpomeneš, kdo jsi.

Existují děti, které pijí vodu tak přirozeně, že máte podezření, že v minulém životě byly ryby. A pak jsou tu ty moje. Stojí se sklenicí v ruce a tváří se, jako bych jim právě nabídla žabí sliz. Pitný režim je u nás kreativní disciplína na plný úvazek. Říká se, že člověk vydrží bez vody i několik dní. Ale řekněme si upřímně – na vlastních dětech jsem to zkoušet nechtěla. Jenže jak do nich dostat dostatek vody, když je to každý den malý boj?

Když jsem se stala mámou, netušila jsem, že voda se jednou stane mojí prioritou číslo jedna. Než přišlo první léto s dítětem, které v zápalu hry dokáže ignorovat žízeň celé hodiny. Začala jsem si o tom víc číst – a upřímně mě překvapilo, kolik různých věcí může ovlivnit i jen mírná dehydratace. Dětské tělo funguje trochu jinak než to dospělé – ztrácí tekutiny rychleji a nemá takové zásoby. Pokud nemá dostatek vody, zhoršuje se schopnost regulovat tělesnou teplotu, dítě se hůř soustředí, je unavené a podrážděné, může ho bolet hlava nebo ho trápí zácpa. Dlouhodobý nedostatek tekutin navíc oslabuje imunitu, zvyšuje riziko infekcí močových cest, kožních problémů a celkového nepohodlí.

Proto je důležité nabízet tekutiny pravidelně – nejen když si dítě samo vzpomene, ale jako přirozenou součást denního rytmu. A nejen v horku nebo po pohybu – malé tělo se dehydratuje rychle i během běžného dne. Voda je v podstatě základní prevence – pomáhá ledvinám filtrovat, podporuje činnost trávicího traktu, zvlhčuje sliznice (což je důležité pro obranyschopnost) a brání přehřívání. A když je dítě dobře hydratované, má víc energie, lepší náladu a doma to celkově běží o něco více hladce.

Pití jako kouzelný rituál

Jak už jsem naznačila – u nás bylo pití vždy výzvou. Moje děti jsou jako kaktusy – voda je nijak zvlášť neláká. Mám pocit, že by přežily celý den na třech kapkách čaje. Tak jsem začala hledat něco, co by je zaujalo. Moje holky jsou posedlé Ledovým královstvím a když jsem narazila na hrnečky a lahve od NUK z nové kolekce Frozen, věděla jsem, že to musím zkusit.

Když denně bojujete s pitím a vaše děti milují Elsu, Olafův úsměv a všechno, co připomíná Arendelle, není o čem přemýšlet. Ale upřímně – lahví s pohádkovým motivem je na trhu spousta. Proč jsem zvolila právě ty od NUK? Přesvědčilo mě, že jsou nejen krásné, ale i funkční. Přežijí pád z kočárku, hryzání pítka a hlavně – jsou z bezpečných materiálů, žádný levný plast. My jsme sice zvolili kolekci Frozen, ale pokud pohádkové motivy nejsou vaše káva, NUK nabízí i krásné minimalistické varianty, které byste si klidně sbalili i pro sebe.

🎉 Tam, kde se technologie mění v dobrodružství!

Léto se blíží – a s ním i nejvíce očekávaný tábor roku! V srdci Prahy jsme připravili tři nezapomenutelné týdenní programy, které dětem otevřou dveře do světa budoucnosti. Každý den od 10:00 do 17:00 se děti ponoří do interaktivního učení, moderních technologií a herní zábavy, která formuje jejich dovednosti i osobnost.

🤖 TEMATA 1: SVĚT UMĚLÉ INTELIGENCE

Pro děti 10–15 let, které chtějí nejen konzumovat technologie, ale je i vytvářet.

Umělá inteligence je již realitou – a děti se ji naučí nejen používat, ale i ovládat!

🔍 Pondělí – Co je to AI? Interaktivní úvod do světa inteligentních algoritmů. Vytváříme svého prvního chatbota pomocí ChatGPT.

Pamatuji si, jak babička každé léto vyrážela s proutěným košíkem na naši louku za vesnici – tam, kde byla půda čistá a vzduch svěží. Sbírala květy měsíčku lékařského, pečlivě je ukládala do košíku vystlaného plátnem a doma je rozložila na čisté prostěradlo ve stínu, kde je nechala pomalu usušit. Sušené květy pak uchovávala v papírových sáčcích nebo skleněných dózách na tmavém a suchém místě. Večer z nich vyráběla masti, sušila je na čaj a připravovala směsi, které přidávala do koupelí. Vždy měla po ruce něco, čím dokázala zklidnit štípanec, ošetřit odřeninu nebo pomoci podrážděné pokožce.

Vůně měsíčku se mi vryla do paměti. Když ji dnes ucítím, okamžitě se mi vybaví vzpomínky na babičku – její klid, ruce plné práce a hluboká důvěra v sílu přírody. Měsíček byl květ, se kterým jsem vyrůstala a jehož účinky jsem dobře znala. Když mě trápilo trávení, zalila jsem si šálek měsíčkového čaje, kterým mě babička zásobovala. Na odřeninu jsem použila její měsíčkovou mast a do koupele jsem přisypala hrst sušených květů, když mě trápila podrážděná nebo svědivá pokožka.

Po babiččině odchodu už jsem přípravky sama nevyráběla. Ale důvěra v přírodu a její schopnost léčit ve mně zůstala. A právě proto, když jsem objevila značku Weleda Baby, která staví na síle měsíčku,neváhala jsem ani chvíli.

Zjistila jsem, že si Weleda pěstuje měsíček sama – na vlastních biodynamických polích, bez chemických hnojiv nebo pesticidů, s důrazem na přirozenou vitalitu rostlin. Tento způsob pěstování jde ještě dál než běžné ekologické zemědělství – respektuje rytmy přírody a podporuje zdraví půdy i rostlin. Weleda při zpracování květů používá alkohol, olej nebo solný roztok, aby se zachovalo co nejvíce účinných látek. Výsledkem jsou produkty, které nenarušují přirozený kožní mikrobiom – tedy soubor přirozených mikroorganismů na pokožce, které chrání její obranyschopnost – ale naopak podporují jeho rovnováhu. A právě to je pro citlivou dětskou pokožku zásadní.

Měsíček lékařský je známý svými zklidňujícími, hojivými a regeneračními účinky. Podporuje tvorbu kolagenu, urychluje hojení drobných poranění a pomáhá při ekzémech, opruzeninách, plísních, popáleninách od slunce i alergických reakcích. Díky své všestrannosti si vysloužil důvěru mnoha generací – a já nejsem výjimkou.

Večer, když připravuji dceři koupel, sahám po Měsíčkové kojenecké koupeli. Jemně čistí pokožku bez vysoušení – díky mandlovému oleji zůstává pokožka přirozeně hebká a není nutné ji po koupeli dál mazat. Výtažek z měsíčku navíc podporuje zklidnění a regeneraci.

(aneb proč nejsem dokonalá – a ani nechci být)

Někdy mluvím moc nahlas.
Někdy moc rychle brečím.
Někdy reaguju dřív, než myslím.
Někdy si připadám jako výbušná směs v těle, co má na sobě pyžamo třetí den a v ruce kafe, co už dávno není k pití.

A někdy… mě i tak někdo obejme. A řekne, že jsem ta nejlepší máma, žena, přístav.

Nedokonalost jako každodenní rutina

Dřív jsem si myslela, že „správná máma“ má:

• napečené muffiny,
• připravené tvoření z ruliček,
• přehled o termínech,
• oběd na čas,
• čisté dítě,
• vyžehlené vztahy.

Co mi říkají bolavá záda, nateklé nohy a kruhy pod očima

Tělo není jen schránka. Je to domácnost. A ne, nemyslím tím ten moment, kdy si do něj něco „uklidíš“ a pak to už nikdy nenajdeš. I když... vlastně i tak se to občas chová.

Moje tělo je kredenc

Poctivý, dřevěný, vrzající kredenc. Co nevyřeším, to si do něj odložím. Na později. Až bude víc času. Až přestanu hasit požáry.
Jenže – ono se to neodloží. Jen se to hromadí. Emoce jako staré hrnky bez oušek, myšlenky jako pokličky bez hrnců. A pak v jeden čtvrtek v 10:23… bum. Vyletí to ven. V hlavě, v zádech, v duši.

Když záda nejsou jen záda

Bolí mě záda? Jasně. Ale není to z nošení tašek. Je to tahání viny, výčitek, očekávání.
Nateklé nohy? Možná jen dlouho stojím na místě – nejen fyzicky.
Kruhy pod očima? Nejen z dětí a psů. Ale z toho, že už dlouho nevidím sebe.

Riky je kus psa. Třicet kilo živé váhy plné svalů, radosti a nevyčerpatelné energie. Byl vždycky všude. Buď on sám – nebo aspoň jeho chlupy. Osm let čisté lásky, osm let plných pohybu, smíchu, ale taky trénování trpělivosti, dokazování si, kdo je pán a kdo je tvrdohlavější. (Tip: není to člověk.)

Pro cizího vypadá jako trhač. Pro nás je to nešikovný ňouma, co se přidá ke každé lumpárně, co vyluxuje zbytky pod stolem, s noblesou smete dekorace z konferenčního stolku a večer se k nám přitulí jako plyšový medvěd.

Jenže včera...

Včera vyžral odpadkový koš. Staré pečivo, kdo ví co ještě. A od té chvíle? Leží. Od půlnoci se střídáme ve venčení. Venku pláče. Bolí ho bříško. Smutně kouká, nejí, netahá po bytě deky, netočí se na gauči jako větrník. Jen tiše trpí.

A mně se vkrádá do mysli, kolik toho ti naši čtyřnozí společníci unesou.

Kolik bolesti si odnesou. Kolik nálad z nás přejmou. Kolik slz vysají z našeho ticha. Kolik lásky dávají – úplně, bez podmínek.