Svlékat se uměla moje dcerka odjakživa. Už coby miminko se dokázala mně dosud záhadným způsobem vymotat z trička i z pleny, sundavala si ponožky, a pokud měla capáčky, pak je s rozkoší vyhazovala z kočárku, takže se za námi co chvíli ozývalo: "Haló, mladá paní, není to náhodou vaše?"
Protože odjakživa byla ráda nahatá, žádný zájem o to, jak se obléci, do doby blížícího se nástupu do školky nejevila. Jako by si říkala: Když máma mermomocí chce, abych chodila oblečená, musí mě odchytit a do věcí nasoukat sama. Oblékat ji bylo jako snažit se nacpat chobotnici do síťovky. Člověk byl zpocený až na patách, a stále odněkud vyčuhovalo chapadlo. Obvykle z otvoru, kam patřila zcela jiná část těla.
Čas nástupu do školky se tedy blížil a vyvstala nepříjemná otázka, jak naučit naši, oblékání zcela ignorující, dcerku v této oblasti samostatnosti. Vysvětlování nepomáhalo. Věděla jsem, že dcerka ví, který kousek oblečení se jak obléká. Bylo jasné, že teorii zná, ale praxe ji natolik nebaví, že se jednoduše sama neobleče.
Vsadila jsem na její soutěživost a touhu po pochvale. A tato cesta se ukázala býti správnou. Pravidla soutěže zněla: Obléci se co nejrychleji do předem připraveného oblečení. Kdo bude první zcela a správně oblečen, vyhrává. Připravily jsme si obě na pohovku jednotlivé kusy oblečení: kalhotky, tričko, kalhoty a ponožky. Tři - dva - jedna - start! Dcerka popadla kalhotky a začala zjišťovat, do kterého otvoru strčit nohy. Chvilku tápala, ale nakonec si se třemi otvory poradila. Ponožky jí daly zabrat - musela jsem jí ukázat, jak strčit prsty do ponožky, roztáhnout, nabrat na prsty, vsunout špičku nohy až na konec a pak rukama ponožku natahovat na celé chodidlo. Zvládla to za chvíli. Kalhoty s pasem do gumy natáhla bez problémů a na řadu přišlo tričko. V touze být rychlejší strčila do trička najednou hlavu i jednu paži, což, jak záhy pochopila, nebylo nejvýhodnější. Svlékla je a zkusila to znovu - tentokrát šla první hlava a pak jedna ruka po druhé. Ještě stáhnout tričko přes bříško a záda a bylo hotovo.
Během soutěže jsem nejen radila, ale sama se schválně zamotávala do oblečení s jasným cílem nechat dcerku vyhrát. To se nakonec podařilo a spokojené jsme byly obě - já proto, že jsem viděla, že se sama obléci umí, a dcerka proto, že uspokojila svou touhu vyhrát. Od té doby jsme si spolu občas zazávodily v rychlosti oblékání, ale daleko častěji se cestou z pokojíčka ozývalo: "Mami, zavřeš oči a budeš překvapená, jo?", abych o chvíli později otevřela oči a "užasla" nad tím, že mám před sebou svou dcerku oblečenou, připravenou se obout a odejít do školky.
Úkol tak byl splněn.

Zdroj: Slune-cz.cz

Kůň je součástí lidské společnosti už tisíce let, a i když došlo v posledních stoletích k výrazné proměně jeho role, stále je pro mnoho z nás důležitým pomocníkem. Jeho pracovní a transportní funkce byla pro člověka nahrazena zábavou, ale i léčebnou funkcí což víme i v našich jeslích ProJesle.

Za tu dlouhou dobu, co spolu člověk a kůň kamarádí, si leckdo všiml, že při jízdě se jeden pěkně nadře. Ono chvíli trvá, než si člověk zvykne a přizpůsobí se pohybům koně. Pokud to někdo zkusí jen tak, bez přípravy, věřte, že ho pak bolí „celý člověk“ a některé partie i víc. Ale nemusíme hned cválat, abychom zjistili, že na koni se opravdu řádně rozhýbeme. Vždyť i TGM ve svých osmdesáti letech rád jezdil se svým Hektorem na poklidné vyjížďky a celou tuto činnost označil jako nejrychlejší tělocvik, kde se cvičí naráz celé tělo. 

Záleží na tom, jak zvládáme koordinaci a schopnost se přizpůsobit pohybu koně, ale spíš se s ním pohybově prolnout - jak praví Goethe: „Člověk a kůň se prolnou v jednu pohybující se bytost a přestane být zřejmé, kdo koho ovlivňuje“. A jsme u podstaty hiporehabilitace což je složenina slov, kde hipo reprezentuje koně a terapie činnost, kterou provozujeme za účelem zlepšení zdravotního stavu a to nejen fyzického, ale v dnešní uspěchané době i duševní pohody a rovnováhy.

Pokud chceme koně ovládat, přizpůsobujeme se vzájemně. Pokud se však necháme koněm pouze nést, působí na nás jeho pohyb, kterému se musíme poddat. Hiporehabilitace využívá toho, že pohyb člověka při chůzi je založen na stejném principu, jako chůze koně. Trochu se sice liší počet nohou, ale to vyřešíme.

Kůň totiž používá přední nohy, které anatomicky odpovídají lidským rukám, jako podstavec, který jej nese, a zadní nohy jako motor. V zádi se generuje veškerý pohyb a přenáší se vlnivým pohybem hřbetu na předek – prostě, kůň má náhon vzadu.

Teď ještě pro nevěřící Tomáše k těm“koňským rukám“. Pokud kůň zvedne přední nohu, má ji ohnutou vpřed stejně, jako když dáma nastaví pánovi ručku k políbení. Ale dosti anatomie. Pro hiporehabilitace je podstatný právě ten vlnící se hřbet mezi koňskou přídí a zádí. Není to totiž lecjaká vlna, ale trojrozměrný, čili prostorový pohyb, vzniklý ze zadních a tudíž dvou nohou. Koňská pánev, a následně i hřbet, se pohybují při chůzi stejně, jako pánev a páteř lidská.

Domnívám se, že jinak než nápodobou to nejde. Jestliže rodiče nezdraví, neprosí, neděkují, neumějí se omluvit, popřát dobrou chuť nebo říci „Mám tě rád“, děti se to nemají jak naučit a nebudou chápat, proč by se měly takto chovat, když se tak nechovají sami rodiče.
Jen co se naše děti naučily říkat „máma“ a „táta“, učili jsme je krom zdravení i „Prosím.“ a „Dík!“. Roční dcerka ochotně podá mámě hračku. Před jásavým „Jé, tys mi dala hračku? A co s ní mám dělat? Můžu si ji nechat?“ bývalo prosté „Děkuji!“ nebo jednodušší „Dík!“ provázené úsměvem.  O pár měsíců později se situace obrátila a dodala jsem: „A co řekneš? Jak se to říká, když ti něco dám? Říká se: Dík!“ Dcerka se rozzářila a opakovala požadované slovíčko. Později stačilo jen se usmát a pozvednout obočí a věděla, co se po ní chce. Pokud náhodou zapomněla, reagovala jsem rozpačitým úsměvem a gestem ruky naznačujícím, že něco chybí. Opravila se obvykle velmi rychle.
I batole, které ještě mluvit neumí, často dokáže podobně jako „paci-paci“ naznačit ručkama i „prosím-prosím“.  Naše děti mluvily obě velmi brzy a gest používaly spíše tehdy, když chtěly dodat svým slovům větší váhu a více zapůsobit.  Od dvouletých jsem slýchala:
-„Mami, chci pití!“
-„Jak se to říká správně?“
-„Prosím!“
Krátce před třetím rokem se rozmluva rozšířila:
-„Mami, uděláš mi pití?“
-„Když si o ně správně řekneš.“
-„Maminko, prosím tě, uděláš mi šťávu?“
Podávám šťávu.
-„Co řekneš?“
-„Děkuju!“
-„Prosím.“
Syn zmateně zopakoval: „Prosím.“
Pochopila jsem, že syn má, narozdíl od své starší sestry, problém pochopit, že slůvko „prosím“ se používá při jednom aktu ve dvojím významu. Dokud nebude schopen rozlišit prosbu a odpověď na poděkování, bude lepší slůvko „prosím“ coby odpověď na poděkování nahradit jiným výrazem nebo souslovím. Protože „Není zač!“ nemám sama ráda, začali jsme používat „Rádo se stalo.“
A tak se mi brzy poštěstilo zažít krásnou chvíli, kdy jsem se synem, jenž měl brzy oslavit třetí narozeniny, během procházky obdržela sedmikrásku a na svoje „Ta je krásná, děkuji!“ slyšela: „Rádo se stalo!“  Byla jsem tak potěšena hned dvakrát najednou.
Šestiletá dcera i tříletý syn umějí prosit a děkovat. Občas se ale stane, že na kouzelná slovíčka ve svých požadavcích zapomenou. Stačí si pak přiložit dlaň k uchu, naznačit nedoslýchavost a pokrčit bezradně rameny. Oba si pak uvědomí, nač zapomněli, a rychle se opraví.  Postupem času zapomínají méně a méně a nám se tak potvrzuje, že jít příkladem, opakování a důslednost se vyplácejí. Díky za to.

Zdroj: slune-cz.cz

Můžu začít klidně tím, že jsem v neděli nestihla napsat článek, který jsem si naplánovala. Byl to tento článek 🙂 A dostávám se k němu až dnes - tři dny po "uzávěrce". 

Odpolední program s Nikolkou jsme zvládly na jedničku. Naše dámská jízda nám zkrátka vyšla podle plánů:

- 2x jsme si krásně zaplavaly

Jedna starší fotečka

- naše valentýnské výtvory jste mohli vidět v předchozím článku (http://blogujicimaminy.blogspot.cz/2014/02/svaty-valentyn-darecky-pro-tatinka.html)
Tatínek z nich měl opravdu radost. Když mu je Niki předávala, tak měla ke každému nějakou průpovídku. Jsem ráda, že jsme některé maminky inspirovaly a ty šly pak s dětmi taky tvořit.

-  vyrazily jsme na návštěvu za Milčou s Vojtíkem i Matýskem a Káťou s Ondráškem. Udělali jsme si příjemnou procházku a moc pěkné odpoledne

Ondrášek, Vojtík a Matýsek, aby bylo jasné, o kom je řeč 🙂

Přidávej inzeráty a vyhraj 1.000 Kč na nákup zboží v bazaru.

Modrykonik.cz vyhlašuje další týden soutěže v bazaru. Každá maminka, která vloží inzerát, má možnost vyhrát.

Od pondělí 10.3. 00:00 do neděle 16.3.2014 24:00 jsme začali sledovat pořadí nově přidaných inzerátů.

V našem bazaru přibude zhruba 1x.xxx inzerátů za týden. Tři uživatelky, které dosáhnou v pořadí čísla 5.231, 10.231 a 15.231, vyhrávají odměnu v částce 1.000 Kč. Může to být klidně i ta samá maminka.

Začínáme v pondělí od 00:00 ... první inzerát... druhý... a maminka, která zadá 5.231-tý inzerát, vyhrává. Stejně vyhrají další dvě maminky.

Stačí, když zadáš alespoň jeden inzerát do našeho bazaru během týdne od 10.3. - 16.3.2014 a staneš se tak účastnicí soutěže. Počkej si na další pondělí, kdy vyhlásíme výsledky a zveřejníme přihlašovací jména výherkyň.

Oblékání, svlékání, převlékání... Pokud máte děti, tak se mnou budete jistě souhlasit, že se jedná o méně oblíbenou činnost. Proto já osobně z tohoto hlediska mám ráda léto, kdy stačí jednoduše řečeno tričko a šortky a nějaké rychlonazouváky.

Ovšem v zimě je oblékání náročné a malých, nespolupracujících dětí zvlášť.

Nicméně kolem mezi 2-3 rokem života by se mělo začít dítě snažit oblékat samo, přesněji řečeno byste mu měli dát prostor, aby se tuto dovednost naučilo. Samozřejmě očekávejte protesty, že to nejde, že je to malé apod.

Opět to chce nápad, opět to chce motivaci a následně nešetřit chválou. Kdybys ses rychle obléknul, tak bychom stihli před nákupem ještě zajít na hřiště a pohoupat se 🙂 No, super – moc ti to sluší, takže vyrážíme na tu houpačku.

Naše dítko (3 roky) si umí obléknout a svléknout vše, včetně bot (pominu-li ty na zavazování, neboť tkaničku zavázat neumí). Ovšem na výše uvedené větě je podstatné to, pokud chce. Jinak nezvládne ani ponožky, natož bundu!

Takže kde a jak začít? Ráno, až dítě vstane, tak mu připravte vhodné oblečení – vzhledem k tomu, co máte v plánu, co máte na denním programu, vhledem k počasí apod., přeci jenom je ještě příliš malé na to, aby si umělo vybrat, v čem půjde ven, do školy či jinam. Ovšem to neznamená, že si neumí vybrat, zda chce mikinu s Medvídkem PÚ nebo s Peppa Pig 🙂 Poté jej vyzvěte, ať se zkusí obléknout sám, že je jistě šikovný, že zatím musíte dodělat snídani či cokoliv jiného a uvidíte, že dítě částečně oblečené bude. Pokud si dítě obleče tričko naruby, tak jej i přesto pochvalte a určitě to hned nepředělávejte, aby neztratilo chuť to příště zkusit znova. Potom během dne v rámci hry mu tričko upravte a řekněte třeba: „Jééé, koukni, když se to tričko otočí, jaký krásný má obrázek, tak příště koukni a dej si obrázek na bříško, ať na něj hezky vidíme“.

Prostě to chce čas, mnohdy i Vaše pevné nervy, ale naučili se to všichni, naučí se i Vaše dítko. Výhodou je, že věk cca 3 roky je období „já sám/a“, takže toho naplno využijte a pokud projeví zájem si bundu obléknout samostatně, tak jej nechte i za cenu, že Vám ujede např. autobus, pokud totiž mu dáte čas, tak jednou se mu to podaří a pak už to půjde pokaždé a pokud jste vyloženě někam nutně nespěchali, tak autobus pojede jistě další!

No, a samozřejmě to chce trénink, takže trénujte 🙂 trénujte zipy, suché zipy, knoflíky, obouvání bot apod. Oblékejte-svlékejte-převlékejte doma společně v rámci hry panenky, medvídky, pokud má dítě mladšího brášku, tak jej vyzvěte, ať Vám jde pomoc s jeho oblečením či svlečením.

Neboť, věřte mi, pokud se bude dítě umět alespoň částečně samostatně obléknout před nástupem do školky, tak mu ulehčíte, urychlíte adaptaci, protože se bude cítit „důležitě“, že i on se „nějak“ obléknul, že i on zadaný úkol zvládnul a hodné paní učitelky ho, aniž by si všiml, doupraví, tak aby se mohlo vyrazit třeba na procházku.
    
Zdroj: slune-cz.cz

Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá a mají hebkou srst... se zpívá v jedné velmi známé písničce. Nicméně vše je potřeba se naučit zvířata mít rád.

Pokud doma zvíře máte a dítě s ním příchází do každodenního styku, je bezesporu snažší mu vysvětlit, jak se správně má chovat. Pokud od mala dítě žije s pejskem, kočičkou, papouškem, různými myšáky, popř. i s rybičkami či zcela jiným zvířátkem, třeba na statcích se prasátkem, slepičkami, kozou, krávou, koněm atd., tak ví, že zvířatko potřebuje najíst, že potřebuje jeho vymezený prostor, jeho „domeček“ uklidit, samozřejmě ví, jak se k danému zvířeti chovat, aby mu neublížilo apod.

Nicméně vše výše uvedené ví proto, že od mala vidí, že pro zvířátko chystáte papání, že vidí, že se jeho klec, akvárium, pelíšek, stáj atd. pravidelně uklízí, že vidí Vaše chování vůči zvířeti, zkrátka vidí, že zvíře máte prostě rádi a tuto „vlastnost“ v podstatě vezme dítě za svoji.

Ovšem ne v každé domácnosti zvířátko může být, někde není dostatečný prostor, někde nejsou jiné podmínky, není třeba dostatek volného času, které každé zvíře potřebuje.

My krom rybek, které jsou v podstatě výhradně manžela, také žádné zvířátka nemáme. Ale děti od mala vnímají, že akvárium se musí jednou týdně vyčistit, vědí, že každý večer rybky krmíme a v současné době, dokonce velmi rádi, pomáhají a to jak s radostmi-krmením, tak starostmi-čištěním.

Ale o zvířátkách si s dětmi i hodně povídám, učím je podle obrázků, které se jak jmenuje, kde bydlí, co jí, jak „dělají“ atd. Venku, když pak potkáme nějaké zvíře, tak dcera hned ví, že je to např. pes, že dělá haf apod. Samozřejmě jsem ji vysvětlila, že ačkoliv zvířátka rádi máme, že ony to nemusí vědět a že se na ně nesahá, pokud se nezeptáme jejich majitele, jestli se může kupříkladu pejsek pohladit. Zmínila jsem pohladit. Ano, dcera ví, že se pejsek za chlupy nesmí tahat, že by ho to bolelo, že na ocásek se mu také nesahá, že to nemá rád a to právě díky tomu, že neustále, když má zájem, zvířátka probíráme 🙂

Prostě je dobré od mala dítě učit, že nějaké píchání do očí, tahání za chlupy apod. zvířátka rádi nemají, že by se dětem taky nelíbilo, kdyby jim rodiče dělali ošklivé věci a zároveň by se mělo dítěti vysvětlit, že pokud budou dělat nepříjemné věci např. pejskovi, že se může stát, že je kousne. Učím samozřejmě děti, že se netrápí ani zvířátka ve volné přírodě, takže když dcera chytne berušku, tak si ji prohlédneme, objasním ji vše, co ji napadne a vybereme ji hezké místo v trávě, aby mohla jít za svými kamarády. Prostě žádné ubližování netoleruji.

A závěrem? Pokud Vaše dítě projeví mít vlastní zvíře doma, je jedno jaké, tak zvažte, zda na to máte vhodné prostory a zda především Vy máte náladu, čas se o vybrané zvíře starat, neboť bezesporu dítě bude potřebovat pomoci. Zvíře je přeci jenom společník na několik let, tak aby ve výsledku nebyl přítěží! Pokud se pro nějaké zvíře rozhodnete, tak krom toho, že dítě se naučí se zvířátkem pracovat, tak získá další cenné vlastnosti jako je např. zodpovědnost.

Ale v žádném případě nemusíte mít zvíře doma, nemusíte potkávat zvířata na Vašich vycházkách a i tak můžete lásku k nim v dítěti jednoduše probudit. Knížek existuje spousty, takže kdo žije v lese dítě může velmi dobře znát, stejně tak jako kdo žije v pralese, poušti apod. Velmi dobré a výchovné je chodit s dětmi např. do ZOO, vysvětlit jim, že ačkoliv zvířata nežijí volně, že se mají dobře, že je o ně postaráno, a že pro některé je to jediný způsob, jak přežít, jak se dál rozmnožit, neboť ve volné přírodě jsou téměř vyhubeni. Do jisté míry, úměrně věku dítěte, můžete dítě seznámit i s tím, proč byli a jsou některá zvířata lovena, což spěje k jejich vyhubení. Zkrátka povídat si můžete o všem v takové míře, aby to bylo odpovídající věku posluchače 🙂

Zdroj: slune-cz.cz

Každý rodič jistě chce dát svému dítěti do vínku co nejvíce zdraví. Spoustu mých známých zastává názor, že dětský chrup je jen dočasný a proto nepotřebuje takovou péči jako chrup trvalý. Stále více dětí trpí kazivostí zubů a díky tomu se vytváří špatný základ pro chrup dospělý. Na dentální hygienu by se proto mělo dbát i u kojenců. To, že své dítě učíme si po toaletě umýt ruce je pro nás přirozené, ale stále spousta rodičů zanedbává čištění zoubků u těch nejmenších dětí. Mateřské mléko v sobě obsahuje cukr laktózu a proto by se měly začít čistit dětem již při prořezání prvního zoubku.
    Když bylo našemu synkovi sedm měsíců začaly se mu klubat první zoubky. A jelikož jsme s manželem chtěli předejít tomu, aby náš syn trávil v ordinacích zubního lékaře více času než je nezbytně nutné, tak jsme se rozhodli, že s jejich čištěním začneme co nejdříve. Nejprve jsme se snažili otírat zoubky vlhkou bavlněnou plenou, ale to se našemu dítěti moc nelíbilo. Jelikož našim hlavním cílem bylo, aby čištění zoubků bylo pro synka přirozené a nenucené, tak jsme začali uvažovat jak mu to co nejvíce zpříjemnit.
    Kojenci se snaží objevovat svět a věci poznávají poté, co je strčí do úst. Rodiče jim tedy pořizují nejrůznější kousátka a chrastítka. Rozhodli jsme se, že mezi tyto hračky zařadíme také dětský zubní kartáček. Ze začátku jsme sice museli dávat pozor, protože když náš synek seděl a vypadalo to, že spolu s kartáčkem chce sníst i vlastní ruku, ale naše úsilí přineslo ovoce. Kartáček začal  považovat za hračku a čištění zoubků se pro něj stalo hrou. Navíc nám pomáhal při prořezávání zoubků. Náš syn si dětským kartáčkem masíroval dásně a tak zubnímu kartáčku dle mého názoru vděčím za bezproblémové vyklubání všech dvaceti zoubků.
    O měsíc, dva později jsme udělali z čištění zoubků denní rituál. Ráno a večer se celá naše rodinka sejde v koupelně a společně si zuby čistíme. Nejprve necháme synka, aby si zoubky očistil sám a poté si vybere, kdo mu je dočistí. Jeden z rodičů mu pomáhá a druhý zpívá nebo říká říkanky. Našeho malého ze začátku více zajímal jeho obraz v zrcadle a jeho první pokusy byly docela nemotorné, ale když jsme nastupovali do školky byl jeden z mála dětí, které s čištěním zoubků nemělo problémy.

Zdroj: slune-cz.cz

 Že jste pedanti na pořádek a problém s neuklizeným nádobím se Vás netýká? To jsem si myslela také, dokud jsem se o tom, prostřednictvím svého, ve dvanácti letech poněkud laxněji přemýšlejícího potomka, sama nepřesvědčila. Počínaje snídaní, kdy při ranním kalupu vždy talířek s pečivem a hrnek s čajem sama ráda naservíruji na jídelní stůl. Jenomže mé dítko v domnění, že stejně tak, jak se nádobí na stole ocitlo, tak i zmizí, nechávalo vše i s případnými zbytky na stole a odcházelo. U oběda to bylo podobné, jen rekvizit se nahromadilo na stole poněkud více. Slánka, dóza s kečupem, košík na chléb plný drobků a sklenka s nedopitým džusem. A s tím vším, samozřejmě, i hluboký a mělký talíř s ledabyle odloženým příborem. U večeře pak ještě občas zůstaly na stole stopy po mléce nebo špinavé prostírání. Později večer se pak chaos sunul až do prostor obývacího pokoje, kdy na konferenčním stolku zůstával tácek s tyčkami nebo chipsy, a miska s oříšky. A jestli něco omylem upadlo vedle, se neřešilo.
    Přes nesčetná upozorňování, nadávání a podsouvání zmíněných zbytků až pod nos, vůbec nic nepomáhalo. Alespoň ne dlouhodobě. Mé láteření bylo většinou tiše okomentováno a se skřípěním zubů syn občas něco ze stolu odnesl.
    Dlouho očekávaný výsledek přišel ovšem až ve chvíli, kdy jsem sama musela zatnout zuby a dva dny na synovy zbytky ani nesáhla. Možná pokus pro silné nátury, ale já jsem to podstoupila, vydržela a změna se dostavila. Když již nebylo možné na jídelní stůl položit ani diář a na stolek v obývacím pokoji nešlo přes drobky a stopy po včerejším hodování  rozložit pexeso k odpolední společné hře, syn vznesl velmi kritickou námitku. Když byl důrazně upozorněn, že to vše jsou jen jeho zbytky, díky nimž porcelánové nádobí a sklo v kuchyni kvapem dochází a budeme zřejmě muset jíst z papírových tácků, hluboce se zamyslel. Krátce jsem se ho zeptala, jestli si umí představit podobnou situaci ve školní jídelně, kdyby po sobě děti neuklidily. Odpověď jsem nedostala, ale nádobí systematicky začalo mizet a myčka v kuchyni byla na několik hodin zaměstnána. Po vyleštění obou dotčených stolů přišel na řadu vysavač, který doladil drobné nedostatky na podlaze a koberci.
Možná, že jsem v tomto směru byla dříve nedůsledná a cosi jsem zanedbala, ale náprava se zdařila ke spokojenosti mé i synově a dočkala jsem se i omluvy s polibkem a pokorným obětím. Nyní nemám při stolování problém a syn bez reptání sklízí ze stolu i po ostatních.

Zdroj: slune-cz.cz

Malý nám večer poměrně dobře usínal již od narození. Stačilo zakotvit pár rituálů a pevně daných pravidel a večery jsme měli vždy klidné a mohli si je užívat s manželem sami pro sebe, místo abychom malého do noci uspávali a chodili s ním po bytě. Avšak denní spánek už byl něco jiného. Syn ne a ne zabrat, hodně plakal, vyžadoval pozornost, kroutil se, když už spal, tak jen třeba půl hodinky, pak byl zase vzhůru a znovu nás k sobě volal. Není divu, že jsme byli brzy unavení a zkoušeli, co by na něho mohlo zabrat.

Nakonec jsme zjistili, že nestačí mít jen postýlku na denní spaní (oddělenou od toho nočního ležení), umístěnou v dobře větrané místnosti, někde v koutku v soukromí, s tvrdou, ale příjemnou matrací. Také jsme zjistili, že nestačí synovi jen udělat v postýlce takové hnízdečko, jakoby pelíšek, aby se v něm cítil jako u maminky v bříšku. Dospěli jsme k bodu, kdy jsme kromě vizuálních a citových opatření zkusili také nějaké ty zvuky. Večer usínal malý pěkně, pouštěli jsme mu ty zvuky přírody z Uklidňující hvězdičky od Fisher Price. Zurčení potůčku, šumění lesů a zpěv ptáčků na něho parádně zabíraly. Hledali jsme tedy nějakou alternativu pro denní spaní.

Brzy jsme zjistili, že pokud malého uložíme k dennímu spánku v době, kdy zrovna něco vaříme, usíná velice rychle a spánek je delší než jindy. A čím to bylo způsobené? Asi se budete divit, ale zapnutou digestoří. Hučení digestoře naše miminko velmi uklidňovalo a uspávalo. A jelikož jsme měli malého v obývací části místnosti, jejíž součástí byl i kuchyňský kout s digestoří, bylo pak velmi snadné tuto metodu dále praktikovat.

Pokud nebyla zrovna puštěná digestoř, miminko velmi uklidňovaly také zvuky myčky, pračky, vysavače a fénu. Stačilo daný přístroj zapnout na malou chvilinku, dítko hned usnulo a spalo krásně a poměrně dlouho. Nemusíte se tedy bát, že pak budete platit horentní nedoplatky za spotřebu elektřiny, většinou dětem opravdu stačí jen chvilkové puštění těchto zvuků, hned se uklidní a usnou. Pak to můžete zase hned vypnout.

Když jsme byli na dovolené a nebyla tam ani digestoř, ani myčka a pračka, natož pak vysavač nebo fén, našli jsme si jiný zlepšovák. Stačilo u sousedící koupelny na chvilku zapnout větrák – odsávání a naše miminko rázem chrnělo.

Děti mají tyto hučící a šumící přístroje opravdu rády, není to tak, že by se jich bály, spíše naopak, většinou je velmi uklidňují a uspávají. Připomínají jim totiž důvěrně známé prostředí z matčina lůna. A nemusíte se bát, že s přístroji budou usínat až do puberty. Našemu synovi ta závislost na chvilkovém puštění digestoře či jiného přístroje vydržela zhruba do půl roku, pak již usínal klasicky sám, a to i v průběhu dne.

Zdroj: slune-cz.cz

Je 23.2.2012. Den, kdy porodím svojí první dceru Nelinku.

Téměř jako každá maminka se rozpláču dojetím, když mé oči  jedním pohledem přejedou po celém jejím nádherném tělíčku, prozatím spícím a klidném v mé náruči. Toto spinkání jí vydrží téměř celé dvě hodiny na porodním sále.Nastává probuzení, já přikládám svou dcerku k prsu a sleduji její nádherné oči.Kojím a říkám si jak je to zlatá holčička, žádný pláč ani bolesti bříška? Samozřejmě asi jako každá těhotná žena, jsem si před porodem pročetla téměř vše možné o prdících a kolice, nicméně až později jsem zjistila, že nevím vůbec nic.

Uběhlo pár hodin a začalo to. Pláč, pláč a neustavičný pláč. A tak jsem již v porodnici, začala masírovat jemně bříško a pít fenyklový čaj, chovat v klubíčku, prostě jsem začala dělat téměř vše na co jsem si tak nějak v tu chvíli vzopmněla. Pravdou je, že u mojí Nelinky nezabíralo téměř nic z uvedeného. A tak naše dny v porodnici sice utekly, ale co Vám budu povídat přímo  s řevem, jak dceřiným tak i mým, protože mi jí bylo líto a nebudu nic nalhávat, i sebe a mých kruhů pod očima z vyčerpání. Ano všichni mi říkali jaké to bude, ale pravdou je -dokud nezažiješ, nepochopíš-.

Na cestu domů mi dcerka naštěstí usnula, takže jsem místo vypravování zážitků z porodnice svému muži v autě usnula. Kupodivu se mi zdálo o stolici mé dcery, nočních křečích a jejím pláči.V životě jsem si nemyslela, že se mi bude zdát o něčí stolici. Dorazili jsme domů, dcerku jsem převlékla a uložila do postýlky.  Vyčerpáním z předchozích dní stále spinkala. Má mysl i mé tělo následovalo mé zlatíčko a mé nohy mě odnesly do postele také. Začala jsem samovolně plakat, ani netuším proč. Manžel se posmutněle zeptal copak se mi děje, nešlo to však vysvětlit ani popsat.Takto probíhalo ještě pár dní, až jsem si řekla dost, přece musí existovat něco, co mojí berušce pomůže. Jí i mě. S kojením jsme měli bohužel problémy od začátku, po mém mléce 14 dní nepříbírala, 15x denně řidká stolice, aha proto ty sny. Takže na radu lékařky jsem začala dávat příkrm. Pláč však stále neustával.A neustávalo ani moje znepokojení z toho, že moje dítě se trápí.Sedla jsem si tedy opět k počítači a tentokrát s daleko větším zápalem než jako těhotná žena.Zvedla jsem telefon a zavolala jsem své tetě, která je odborníkem na dětskou koliku a prdíky, či klidný spánek dítěte.

Přečetla jsem několik desítek článků, diskuzí a rad od maminek, ale i lékařů o tom co jsou to vlastně prdíky a kolika, popřípadě jak se jí u dítěte zbavit a dozvěděla jsem se následující.

Rozídl mezi kolikou a prdíky. Také jste si mysleli, že se jedná o jednu a tu samou věc jako já? Obrovský omyl, nejedná.

Jak si užít poslední týden na mateřské, bych věděla úplně přesně. A bylo by to jinak, než co se chystám napsat 🙂 

Sbalila bych rodinu a vyrazili bysme za bráchou do Řecka. Ale takhle se sbalil jen Luky a vyrazil na hory. Tak máme s Niki dámskou jízdu.

A co všechno jsme si naplánovaly?

Niki dopoledne školku, po třetí hodině jí vyzvednu a budeme si užívat:

 
- 2x plavání 

- valentýnské tvořivé odpoledne - když se v pátek vrátí tatínek, tak pro něho na Valentýna budeme mít dáreček

- v pátek přijede táta, tak si snad užijeme odpoledne společně

Našim dětem už budou (nebo byly) tři roky, takže těch, které se vracíme do zaměstnání, je více. Tentokrát se podíváme na to, jak nástup do školky probíhal u Verči a Ondráška. Dozvíte se také více podrobností o tom, jak se na zápis předem připravit a jakou školku vybrat. Tak ať se vám výběr podaří !!!

PŘÍPRAVY NA ZÁPIS DO MŠ

Vzhledem k tomu, že je Ondra narozený na konci prosince, zjišťovala jsem si dopředu veškeré možnosti o přijetí či nepřijetí do státní školky zde u nás v Jablonci nad Nisou. 

V místním MC Jablíčku se vždy (tak týden či 14 dní) před zápisem do školek koná setkání s paní z oboru školství z magistrátu, která Vám předem sdělí, kam máte šanci dostat své dítě a kam ne. Případně Vám odpoví na další otázky. 

V každém městě to je jiné, zde v Jablonci to funguje tak, že zápis do školky je v jeden den a chodí se jen do 1 školky. Návštěvami ve více školkách si místo určitě nezajistíte, neboť asi tak týden po zápisu se všechny ředitelky (ředitelé) školek sejdou u "kulatého" stolu a řeknou si, kolik dětí přijímají, kolik mají volných míst a kolik dětí je pod čarou. Takže znám případy, kdy únorovou holčičku přijali do školky v pohodě, neboť jim k zápisu přišlo málo dětí, ale naopak jsou i školky, kde nevezmou už ani zářijové dítě. Proto je potřeba si tuto možnost vyzjistit předem!!! Sami máme školku cca 50m od bydliště, ale dozvěděla jsem, že bych neměla šanci.

Na již zmíněné schůzce s paní z magistrátu mi bylo sděleno, že bych Ondru mohla zkusit umístit do školky u nemocnice (do Červené školky). Je to školka zřízená hlavně pro zaměstnance nemocnice, takže tyto děti mají přednost před ostatními. 

Dalším kladným bodem pro přijetí bylo potvrzení od zaměstnavatele, že se matka vrací do práce a třetí požadavek byl (a pro nás nejdůležitější) - děti narozené od 1. 12. 2010 a dále. Tato školka je přizpůsobena i na děti 2 leté, takže zde podmínka - bez plínky nebyla důležitá jako v ostatních státních školkách. 

ZÁPIS DO MŠ

Samotný zápis byl velmi jednoduchý a rychlý. Paní ředitelka si od nás vzala akorát veškeré dokumenty (potvrzení o povinném očkování od lékaře a potvrzení o nástupu do práce od zaměstnavatele), napsala si Ondrovy iniciály a tím to skončilo. Na nic dalšího se nás neptala.

ONDRÁŠKŮV PRVNÍ DEN