Jak to má se školkou další maminka Péťa a její syn Vojtík?

V kolik ráno vstáváte?

 Když vodím do školky já, budím Vojtíka už v 5:50 hod. a odcházíme v půl sedmé. Když odvádí taťka, tak si kluci pospí do sedmi a chodí až na devátou. 

Máte nějaký ranní rituál?

Ráno má rád svoji oblíbenou pohádku Peppa pig a odpočinek na gaučíku. 

Co snídáte, pokud snídáte?

PIERRE ROBIN SYNDROM

Pierre Robinův syndrom  (sekvence) – PRS

-           je charakterizován neobvykle malou čelistí (mikrognácií)

-           „zapadlým a nahoře uloženým jazykem“ (glossoptosis),

-          rozštěpem   patra obyčejně ve tvaru U.

Nejčastějšími zdravotními komplikacemi může být:

  U tříletého syna jsem ráda, když si dokáže sám obléci spodní prádlo, tričko, kalhoty v pase na gumu, ponožky, mikinu přes hlavu a obout boty na suchý zip. Z hlediska sebeobsluhy ve školce mu to dočasně stačí a víc po něm zatím nežádám.
Šestiletá dcera se umí obléci kompletně včetně zipů a tkaniček. Donedávna jsme ale s oblékáním bojovaly z jiného důvodu – vybírala si v šuplíku kusy oblečení dle nálady, ale už ne dle počasí a teploty venku. Tak se stávalo, že jsem na ni nevěřícně zírala a ptala se, zda myslí vážně, že půjde ven v letních bavlněných šatech, když teploměr ukazuje s bídou 10°C. Nechtěla chápat, chtěla si obléci přesně to, co si právě vybrala, přesvědčena o tom, že nic jiného jí zrovna dneska slušet určitě nebude.  Ach ouvej. A rada? Ta nejbanálnější, která existuje.
   Sedla jsem si s ní a snažila se ji navést na to, co se stane, když vyjde ven v letních šatičkách právě dnes. Bude jí zima. Bude se třást a nebude se vůbec cítit dobře. Pravděpodobně nastydne. Oslabená chytí určitě nějakého bacila, kterému by se za jiných okolností ubránila. Když chytí bacila, bude mít pravděpodobně rýmu a kašel a nebude moci chodit ven si hrát.  Zato bude muset být doma v teple, pít bylinkové čaje s medem a polykat vitamíny. To by se jí líbilo? Krčila nos, že ne.
   Navrhla jsem řešení: Každé ráno se půjdeme podívat na balkón a zjistíme, jestli je venku teplo nebo zima, přičemž se cestou ještě podíváme z okna, jestli vykukuje sluníčko nebo je zataženo. Podle toho se oblékneme. Radši víc vrstev, které budeme moci postupně odkládat. Pokud si nejsme jisté, pak vždy bereme spíš víc než míň. Ráda souhlasila. Prosté, leč účinné.
„Tak co, jak je?“ volám na ni. „Zzzzimaaaaa!“ směje se dcera. „Je to na kulicha, nebo na plavky?“ ptám se. „Nééééé!“ směje se. „Mami, kde mám tu teplejší mikinu?“ ozývá se za chvilku z pokojíčku. „Tady,“ ukazuju v rukách kousek garderoby připravený k okamžitému obléknutí. „A jaké boty k tomu?“ ptám se. „Tyhle,“ vytahuje z botníku celoročky, „v páskových by mi byla zima.“
A je to. Můžeme vyrazit.

Zdroj: Slune-cz.cz

Po probuzení v novém dni byl a je u nás úsměv provázený slovy „Dobré ráno!“ vždy samozřejmostí. Ze strany nás, rodičů, odjakživa, a ze strany dětí zhruba od dvou let jejich věku.  Zrovna tak večer, když přijde manžel z práce, je zvykem se bouřlivě vítat a bez „Ahoj rodino!“ a „Ahoj tati!“ bychom se neobešli.  Večer po vykoupání a vyčištění zubů nastává čas pro čtení pohádek. Děti se jdou rozloučit s tatínkem, popřejí mu dobrou noc a poté, co jim přečtu pohádku, si popřejeme vzájemně. Je to tradiční tečka za uplynulým dnem.
Zhruba od dvou let věku jsem začala děti nabádat, aby zdravily sousedy v domě a aby zdravily při vstupu do obchodu – pokud tak již neučinily samy od sebe. Vysvětlila jsem, že je slušnost pozdravit a že přání dobrého a hezkého dne druhé potěší, zpříjemní jim den. Dodala jsem, že pokud někdo pozdraví nás, je nejen slušnost, ale přímo povinnost odpovědět.  A protože se to dělat má a musí, budeme to tak dělat i my. Logicky následovala typická otázka tříletých „A proč?“. Odpověď zněla stejně: „Protože se to tady, kde žijeme, takto dělá. Lidé to od sebe očekávají, a proto to budeme dělat i my.“
Nic nejde hned a nic nejde pokaždé, i když se snažíme sebevíc. Dnes u nás zvonila poštovní doručovatelka. Skorotříletý syn, prožívající právě období vzdoru, asistoval u otevření dveří, a místo aby pozdravil, vyplázl špičku jazyka a začal prskat. Klidně jsem odpověděla, že má odejít, když se neumí chovat a místo pozdravu vyplazuje neslušně jazyk, a ať se vrátí, až bude vědět, co se sluší a patří. Odešel za roh, aby se vzápětí vrátil a nahlas a zřetelně pozdravil. Dočkal se odpovědi a úsměvu, sám se usmál – a vše bylo v pořádku.
Občas se stane, že syn odmítne říci „Na shledanou.“  I jeho starší sestra mívala takové období. Obě děti se shodně odmítaly loučit, protože odmítaly přijmout samotný fakt loučení – například se jim z návštěvy nechtělo domů nebo nechtěly, aby návštěva odešla od nás. Stačilo si k nim přidřepnout a říci, že jim rozumím. Že vím, že se jim z návštěvy nechce domů, nebo že jim je líto, že návštěva musí odejít. Ale pokud se nerozloučí, bude návštěva smutná. Bude si myslet, že jim ani nestojí za pozdrav, a může se pak stát, že už příště nepřijde. To děti pochopitelně nechtěly, a tak se honem rozloučily, aby se zase s návštěvou někdy mohly setkat.    
Zdravit se děti nenaučí ze dne na den. A už vůbec ne pouhým vysvětlováním. Pokud nebudeme zdravit my, rodiče, nebudou zdravit ani děti. A naopak: Zdraví-li rodiče, je velká šance, že i z dětí vyrostou lidé, kteří vědí, že pozdravit je slušnost, odpovědět na pozdrav povinnost. Taková, která zpříjemňuje den všem, kteří se jí účastní.

Zdroj: Slune-cz.cz

Každá maminka, které se narodí nebo již narodilo děťátko s rozštěpem obličeje si klade různé otázky. Na našich webových stránkách Šťastného úsměvu jsme je shrnuli a nyní s nimi seznámím i vás:

1. PŘED NAROZENÍM DÍTĚTE

Mému nenarozenému dítěti byl na ultrazvuku diagnostikován rozštěp rtu. Znamená to, že bude mít i rozštěp patra?

Ne, nemusí to nutně znamenat, že rozštěp zasahuje čelist i patro. Při správné poloze sondy může gynekolog rozštěp patra vidět, ale nemusí.

 Bude moje děťátko mít i nějakou jinou vrozenou vývojovou vadu?

Naprostá většina dětí s rozštěpem jsou jinak naprosto zdravé a šikovné jako ostatní děti . Existuje však možnost, že rozštěp je jedním ze symptomů závažnějších genetických syndromů. Toto může vyloučit odborník v rámci prenatální diagnostiky. Avšak pokud nic syndromu nenaznačuje, nemusíte se zbytečně obávat a na svoje miminko se těšte.

Jedním z pilířů výbavičky pro očekávané miminko je určitě kočárek. A zajisté to bývá jedna z nejdražších položek v rodinném rozpočtu. Kočárky prostě něco stojí. A pokud do něho investujete, určitě si ho budete chtít nějak pohlídat. Přece jen, dneska se krade všechno, kočárky nevyjímaje. Jedné známé ukradli kočárek zhruba týden po narození miminka, další zase nedávno ukradli i klouzačku ze zahrady. Nemyslete si tedy, že pokud se jedná o zboží tak úzce profilované, jako je kočárek či klouzačka pro děti, že se bude jednat o věci mimo okruh různých lapků a zlodějů.

Základní pravidla asi známe všichni. Nenechávejte kočárek před obchodem, a to ani prázdný, ani s dítětem. Pokud se do obchodu s kočárkem nesmí, tak prostě jděte do jiného. Nenechávejte kočárek před domem, a to ani na zahradě. Nenechávejte kočárek před ordinací lékaře. Jenže! Sami asi tušíte, že právě zde nastává problém. Většinou nemůžeme s kočárkem až do ordinace lékaře, stejně tak nemůžeme s kočárkem třeba do budovy školky, kam půjdeme vyzvednout starší dítě, taky nemůžeme s kočárkem do některých obchodů. A pokud někam prostě musíme nebo chceme, ale s kočárkem tam přístup máme odepřen, je dobré si kočárek nějakým způsobem zajistit, aby nám ho zatím někdo neukradl.

Vhodným doplňkem k výbavičce kočárku tedy bývá od prvého počátku tzv. Buggyguard. Je to vlastně bodyguard vašeho kočárku. Jedná se o moc šikovnou věcičku určenou k zabezpečení dětských kočárků. Je to výrobek nejen praktický, ale taky pěkně vypadá. Můžete si vybrat třeba opičku, hrošíka, pandu, prasátko nebo žábu. Používá se na kočárek, ale dá se pak použít také k uzamčení dětského kola.

A jak se zámek na kočárek používá? Buggyguard má takový plastový držák, pomocí kterého zámek přichytíte ke konstrukci kočárku. Pak sejmete i horní část zámku, tedy to zvířátko, a vytáhnete vložené lanko, které omotáte třeba kolem sloupu, nějaké trubky, plotu apod., zbytek pak vložíte zpět pod zvířátko. Zámek umožňuje nastavit třímístný kód, čímž pak kočárek dokonale zabezpečíte. Lanko je dostatečně dlouhé, má 1,3 m. Kód pak můžete libovolně měnit. Zámek pasuje na jakýkoli kočárek.

Podle mě je to velmi šikovná věcička. Jako si zamykáme svá kola, měli bychom si začít zamykat i naše kočárky. Někomu to může přijít divné, ale já si myslím, že za to riziko krádeže nám to prostě nestojí. Ono těch situací, kdy necháváte kočárek bez dozoru, bude víc než dost. Když čekáte miminko, tak vám to možná tak nepřijde, ale pak s miminkem zjistíte, že s kočárkem prostě nemůžete všude. Navíc budete jezdit třeba na cvičení, plavání s miminkem, a pokud nebudete používat jen auto a autosedačku, ale budete se přemísťovat i s kočárkem, tak tento šikovný zámek na kočárek určitě nejednou využijete. Na takovém cvičení či plavání jste pak třeba přes jednu hodinu a to je dost dlouhá doba. Za mě tedy má Buggyguard rozhodně ano.

Zdroj: Slune-cz.cz

DECHOVÉ CVIČENÍ

Dechové cvičení v těhotenství napomáhá k zlepšení celkové fyzické kondice, a tím také k lepšímu zvládnutí porodu. Navíc je to příjemný a velmi účinný způsob relaxace vycházející z jógy. Značka Elasti-Q vám připravila krátké instruktážní video, díky kterému se můžete dechové cvičení snadno naučit a provádět jej pak doma, klidně každý den.

http://www.youtube.com/watch?v=sf4FzRiW2YI

CVIČENÍ PRO ÚLEVU OD BOLESTI ZAD

Přestože je těhotenství pro každou ženu zcela přirozené, představuje určitou zátěž pro její organismus. Jednak jsou to hormony, které mimo jiné mají za následek změny v oblasti pánve, kde dochází k postupnému uvolňování vazů, čímž se tělo připravuje na porod. A pak se také, vlivem přeměny proporcí těla, mění tělesné těžiště. Všechny tyto příčiny mohou vést k nepříjemné bolesti zad či pocitu tlaku v bederní oblasti.

Co tedy pomáhá? Pokud je to možné, nenoste ani nezvedejte těžší předměty, například nákupní tašky. Vyměňte lodičky za pohodlné tenisky. Dbejte na dostatečný přísun vápníku a snažte se často odpočívat. Příjmné jsou také speciální těhotenské masáže. Zřejmně nejúčinnější je však pravidelné cvičení. Pojďme si tedy společně ukázat vhodné cviky a ulevit tak našim bolavým zádům. Během cvičení nezapomínejte na pravidelné dýchání.

   Jednou přijde den, kdy se musí děti začít učit mýt samy. U každého dítěte tento okamžik nastává jindy, ale není na škodu učit sebeobsluze při mytí již děti sotva tříleté.
   Koupání je u nás jedním z večerních rituálů, které se snažíme neodbývat ve spěchu. Je pro nás očistným uvolněním po celém dni a předzvěst ukládání se k spánku. Smýváme ze sebe vše, co se přes den na nás zachytilo, a to doslova i obrazně. Koupel a sprchování naše děti měly rády už coby miminka. Postupně jsme prodlužovali dobu, po kterou byly ve vodě, s rozvojem motorických dovedností přidávali do vody i hračky. Nechávali jsme dětem nízkou hladinu vody a povzbuzovali je, aby si do vody lehly a „poslouchaly vodu“. Brzy zjistily, že se nemusejí bát namočit si vlásky a nemusejí se bát vody v uších. Ležely naznak s potopenýma ušima a objevovaly dosud neznámé zvuky. Mytí vlásků, často tolik obávané, nemusí být žádným koupelnovým bojem. Nám k překonání strachu z vody v očích dobře posloužila žínka připlácnutá na oči a později v létě na chalupě skákání do bazénku – při hře jsme žádnou žínku nepoužívali a děti se naučily vytírat si vodu z očí rukama. Ukázali jsme jim, jak si mýt vlasy při záklonu hlavy, aby voda do očí netekla. Zvlášť pečlivě je třeba dbát na opláchnutí zbytků mýdla z pokožky a šampónu z vlasů, takže jsme hrávali hru „Na vodopád“, kdy jsme pomocí sprchy smývali zbytky šampónu a měnili u oplachování výšku dopadu vody, případně sprchu vyměnili za proud vody z kohoutku.
   Každé koupání jsme vždy trpělivě opakovali nahlas, co se chystáme udělat a co právě děláme. Čím při mytí začínáme a jak postupujeme (odshora dolů, zepředu dozadu). Dětem jsme tak vštěpovali, že začínáme rukama a obličejem, ušima, krkem, hrudníkem a podpažím, následuje bříško, záda, genitálie, zadeček a nohy. Každé místo na těle si zaslouží umýt, osušit a ošetřit. Povzbuzovali jsme je a ptali se: „A co bude po uších?“ – „Krk!“ odpovídaly děti. „A co bude potom, co ještě musíme umýt?“ ptali jsme se dál a opět se nám dostalo nadšené odpovědi. Byla a je to hra.
   Genitálie si děti myjí samy od chvíle, kdy začaly cítit, že to zvládnou (opět jsme pokládali za důležité říkat, co, jak a proč právě myjeme), což bylo ve 2 a půl letech věku syna a 4 letech věku dcery. Často ale ještě žádají o pomoc či kontrolu umytí i teď, kdy je dceři 6 a synovi 3 roky.
   Jsou den ode dne samostatnější, méně si ve vodě hrají a víc se soustředí na vnímání vody samotné a vjemů, které díky koupání zažívají. Koupání je záležitost tělesná i duševní, alespoň pro nás. A jsme tomu rádi.

Zdroj: Slune-cz.cz

V únoru zkoumal tým dTestu nosítka, klokanky a nosiče dětí. Různým testům na přístrojích, s odborníky i rodiči podrobil deset nosítek. Manduca New style získala nejvíc bodů a umístila se na prvním místě.

V testu byla hodnocena bezpečnost a trvanlivost, jasnost uživatelských pokynů, ergonomie nosítka, použitelnost v praxi a přítomnost nežádoucích látek. Manduca New style zvítězila se ziskem 73 %.

„Jsme rádi, že naše ergonomické nosítko, se může honosit titulem vítěz dTestu s dobrou kvalitou. Vybrat si nosítko není pro rodiče jednoduché. Pamatuji si, jak jsem vybírala já. Tehdy jsem pro své syny zvolila Manducu, a když jsem založila Mamaja.cz, nabídla jsem ji i svým zákazníkům,“ říká Kateřina Borunská z Mamaja group, která je oficiálním distributorem Manduc pro Českou republiku.

Více informací najdete na www.dtest.cz.

Mamaja o Manduce

Ergonomické nosítko Manduca můžete používat od narození dítěte až do jeho předškolního věku, respektive do 20 kg dítěte. Pro novorozence je připravena speciální vložka a součástí nosítka je také kapuce pro fixaci hlavičky spícího dítěte.

Příbor? Vidlička, nůž a lžíce/lžička. Nástroje, který člověk potřebuje každý den. Takže je na místě své děti naučit jíst příborem.

Již s prvním příkrmem (cca 6 měsíc života) má dítě zájem o lžičku. Takže mu určitě jednu půjčte, ať ji může zkoumat a druhou ho krmte.

Později, až je dítě schopné pochopit funkci lžičky/lžíce a již má svoje pohyby koordinovanější, tak zkuste nechat dítě jíst lžičkou. Ovšem ne polévku, či jinou tekutou stravu, zkuste něco tužšího – třeba bramborovou kaši 🙂 Opět, jako při všem, co budete dítě učit, se obrňte trpělivostí a tentokráte si navíc připravte něco, čím otřete dítě i jeho okolí.

Ovšem, pokud se mu jíst lžící podaří, tak jej určitě chvalte a nekoukejte na to, že část potravy skončila na oblečení, na stole, pod stolem apod. Ze začátku nechte na dítěti, jak si samo s krmením pomocí lžíce poradí a postupně jej opravujte a ukazujte mu, jak se lžíce drží správně. Není kam spěchat a nejhorší je dítě od učení odradit.

Později přidejte vidličku. Určitě dítko změna potěší a napíchnout si předem připravené-nakrájené kousky masa, brambor pro něj bude zážitek.

Až jako poslední přidejte nůž. Opět kontrolujte a ukazujte dítěti, jak se vidlička drží, jak se drží nůž. Na první „to krájení“ mu poskytněte něco, co mu ukrojit půjde dobře 🙂

A pokud si bude i ve cca 3 letech a výše pomáhat při jídle nejen příborem, ale i rukou, tak to neberte nijak tragicky. Vše totiž doladí s nástupem do školky, kde uvidí své malé vrstevníky, jak rovněž používají příbor a bude se snažit ostatním vyrovnat.

A tip? Určitě jako první lžičku pořiďte lžičku plastovou a odpovídající velikosti. První dětský příbor už může být i z nerezu, ale rozhodně vidlička není nijak zvlášť ostrá a ani nůž není ostrý tak, jako běžný příborový nůž. Rukojeťe bývají různě barevné, s různými motivy, nebo různě dětsky tvarované, takže určitě zvládnete společně se svým dítkem vybrat takový, aby se mu jeho první příbor líbil!

A samozřejmě je vhodné jít dítěti příkladem, tzn. jíst příborem a pokud se pro daný pokrm hodí vidlička a nůž tak ji použít a ne si říci, to už dojím lžící!

Tak hodně štěstí a hlavně „kultury“ při stolování.

Zdroj: Slune-cz.cz

Slovo rozštěp je vlastně tak trochu zavádějící. Nejedná se totiž o rozštěpení, ale nesrostení. Obličej se vyvíjí již v prvních týdnech těhotenství a zpočátku je toto nesrostení zcela normálním vývojovým jevem, kterým každý prochází v přesně určeném období. Tedy každé dítě má po čas svého vývoje v těle matky nesrostlý ret i patro. Ale už po 6. týdnu těhotenství dochází ke spojování jednotlivých tkání obličeje a k jejich srůstání. Rozštěp vznikne v momentě, kdy ke spojení nedojde, srůstu je nějakým způsobem zabráněno nebo není kvalitní.

Embryo má tedy zpočátku na obou stranách nesrostlý ret a dáseň. Mezera pokračuje až do tkaniva, ze kterého se vytvoří nos. Až se tyto tkáně spojí a srostou, vytvoří prostor mezi nosem a přední částí úst. V případě, že nesrostou na jedné nebo obou stranách, narodí se dítě s rozštěpem rtu, který může nebo nemusí pokračovat až na dáseň a čelist.

V ten samý čas má nespojené i patro. Patrové výběžky se začínají spojovat o něco později a to mezi 8. – 12. týdnem těhotenství. Nedošlo-li ke spojení a správnému srůstu patrových výběžků, narodí se dítě s rozštěpem patra. I rozštěp patra může mít různý rozsah. Může být zasaženo patro měkké i tvrdé nebo se může být zasažen jen čípek.

Ojediněle se mohou také objevit rozštěpy dalších částí obličeje, atypické rozštěpy.

Celý proces spojování a srůstání je ukončen po 12. týdnu těhotenství a po té již rozštěp nemůže vzniknout.

Rozdělení rozštěpů obličeje

Kdy začít dítě učit nějaké to říkadlo, básničku, popř. písničku? V nadpise je uvedeno okolo 2 let, nicméně záleží na tom, kdy Vaše dítě začne mluvit! Znám děti, které ve 2 letech mluví dobře a ve 3 letech se s nimi domluvíte na všem, ale také znám děti, které ještě ani ve 3 letech toho moc nenamluví! Prostě s dětmi je to pokaždé jiné, nikdo není stejný!

Nejlépe je začít s něčím jednoduchým, což je asi samozřejmé. Takže nějaké to říkadlo o pár řádcích, nejlépe nějaké, které je doprovázeno určitou činností. Dítě si pak slova lépe zapamatuje na základě toho, co dělá, ze začátku na základě toho, co děláte s ním. Typické je říkadlo, básnička: „Kolo, kolo mlýnský...“ nebo „Paci, paci, pacičky...“.

A jednoznačně! Opakování je matka moudrosti, takže často říkačku opakujte. Klidně „říkačkujte“ celý den 🙂

My např. kdykoliv jsme byli na houpačce a houpali jsme děti, tak jsme říkali: „Houpy, houpy, houpy, kočka snědla kroupy...“ a to klidně x-krát po sobě. Postupně se dcera začala zapojovat tím stylem, že s námi říkala: „-py, -py, -py …. -py“ 🙂 Později jsem záměrně říkačku nedoříkala a v každé sloce poslední slovo vynechala a čekala, dokud jej dcera nedoplní, abych začala básničku říkat dále. I tento způsob měl úspěch a nyní? Nyní začnu říkat a dcera říká zvesela se mnou. Občas ji slyším i jak třeba houpe panenku a básničku ji říká zcela sama, sice občas pomotaně, ale je tam vše, co má být 🙂 zkrátka i cizí člověk pozná, že se jedná o říkačku „Houpy, houpy, houpy, kočka snědla kroupy...“.

A co je pro Vás výhoda? Malé děti se strašně dobře a rychle učí a hooodně si toho pamatují. Takže nejdříve umí jednu říkačku, pak druhou a najednou jich je několik, aniž byste je dítě záměrně učili. Ale základem je dítěti říkačky, básničky při různých příležitostech říkat, aby mělo možnost je odchytit. A naopak díky říkačkám se můžete naučit další, jiné činnosti, např. zavazování bot aj.

A nezapomeňte chválit, chválit a chválit. Pokud se tedy dítěti podaří s Vámi říkačku jakýmkoliv způsobem říct, tak jej prostě pochvalte, že je šikovné a že jste to zvládli moc dobře a že to určitě večer musíte ukázat tatínkovi až přijde z práce. Věřte, že dítko se rádo svým umem pochlubí. No a v případě, že Vám dokonce potomek řekne básničku samostatně, tak nešetřete potleskem 🙂

A písnička? Písničky jsou těžší a to z toho důvodu, že jsou delší. Nám se osvědčilo poslouchat písničky v autě. Žádné DVD, jak je tomu v dnešní době zvykem. Ale písničky, mám CD 50 nejlepších hitů od Svěráka a Uhlíře. Nejen že se písničky líbí dětem, ale líbí se i nám rodičům. Jsou dobře zapamatovatelné, takže my rodiče zpíváme a refrémy, ty už zpívá i naše dcera. U některých jejích favoritů zná v podstatě text celý. Občas ji nějaké slovíčko vypadne, občas něco zkomolí, ale zpívá. Dokonce skutečně zpíva – myslím tím, že „notuje“ 🙂 ačkoliv my s manželem moc dobrý zpěváci zrovna nejsme. Opět je důležité nestydět se dítěti zazpívat. Ono nebude posuzovat Vaši kvalitu zpěvu, ono pouze posoudí to, zda zpíváte nebo ne, zda se mu případně daná písnička líbí. Zkrátka nemůžete po dítku chtít, aby Vám zazpívalo písničku, když od Vás uslyší, že nezpíváte, že zpívat neumíte, že zpívání nemáte rádi!

No, a až bude dost říkadel a básniček a hlavně až se dítě zvládne více soustředit (věk cca 3 roky), tak začněte vyprávět a číst pohádky. U nás byla první Karkulka a druhá Budulínek. Čtetě každou pohádku i několikrát, pak ji zkoušejte s dítkem převyprávět a uvidíte, že není problém naučit dítko vyprávět i pohádky.

Pokud od Vašeho potomka neuslyšíte žádnou říkačku, písničku v předškolkovém věku, tak věřte a hlavně se těšte na věk školkový. Dítě se tam v kolektivu básničky, písničky naučí snáze, budou ho motivovat ostatní děti a rádo se Vám doma pochlubí 🙂 Takže nebojte, budete mile překvapeni, jakého šikulína doma máte!

Zdroj: Slune-cz.cz