Oblékání, svlékání, převlékání... Pokud máte děti, tak se mnou budete jistě souhlasit, že se jedná o méně oblíbenou činnost. Proto já osobně z tohoto hlediska mám ráda léto, kdy stačí jednoduše řečeno tričko a šortky a nějaké rychlonazouváky.

Ovšem v zimě je oblékání náročné a malých, nespolupracujících dětí zvlášť.

Nicméně kolem mezi 2-3 rokem života by se mělo začít dítě snažit oblékat samo, přesněji řečeno byste mu měli dát prostor, aby se tuto dovednost naučilo. Samozřejmě očekávejte protesty, že to nejde, že je to malé apod.

Opět to chce nápad, opět to chce motivaci a následně nešetřit chválou. Kdybys ses rychle obléknul, tak bychom stihli před nákupem ještě zajít na hřiště a pohoupat se 🙂 No, super – moc ti to sluší, takže vyrážíme na tu houpačku.

Naše dítko (3 roky) si umí obléknout a svléknout vše, včetně bot (pominu-li ty na zavazování, neboť tkaničku zavázat neumí). Ovšem na výše uvedené větě je podstatné to, pokud chce. Jinak nezvládne ani ponožky, natož bundu!

Takže kde a jak začít? Ráno, až dítě vstane, tak mu připravte vhodné oblečení – vzhledem k tomu, co máte v plánu, co máte na denním programu, vhledem k počasí apod., přeci jenom je ještě příliš malé na to, aby si umělo vybrat, v čem půjde ven, do školy či jinam. Ovšem to neznamená, že si neumí vybrat, zda chce mikinu s Medvídkem PÚ nebo s Peppa Pig 🙂 Poté jej vyzvěte, ať se zkusí obléknout sám, že je jistě šikovný, že zatím musíte dodělat snídani či cokoliv jiného a uvidíte, že dítě částečně oblečené bude. Pokud si dítě obleče tričko naruby, tak jej i přesto pochvalte a určitě to hned nepředělávejte, aby neztratilo chuť to příště zkusit znova. Potom během dne v rámci hry mu tričko upravte a řekněte třeba: „Jééé, koukni, když se to tričko otočí, jaký krásný má obrázek, tak příště koukni a dej si obrázek na bříško, ať na něj hezky vidíme“.

Prostě to chce čas, mnohdy i Vaše pevné nervy, ale naučili se to všichni, naučí se i Vaše dítko. Výhodou je, že věk cca 3 roky je období „já sám/a“, takže toho naplno využijte a pokud projeví zájem si bundu obléknout samostatně, tak jej nechte i za cenu, že Vám ujede např. autobus, pokud totiž mu dáte čas, tak jednou se mu to podaří a pak už to půjde pokaždé a pokud jste vyloženě někam nutně nespěchali, tak autobus pojede jistě další!

No, a samozřejmě to chce trénink, takže trénujte 🙂 trénujte zipy, suché zipy, knoflíky, obouvání bot apod. Oblékejte-svlékejte-převlékejte doma společně v rámci hry panenky, medvídky, pokud má dítě mladšího brášku, tak jej vyzvěte, ať Vám jde pomoc s jeho oblečením či svlečením.

Neboť, věřte mi, pokud se bude dítě umět alespoň částečně samostatně obléknout před nástupem do školky, tak mu ulehčíte, urychlíte adaptaci, protože se bude cítit „důležitě“, že i on se „nějak“ obléknul, že i on zadaný úkol zvládnul a hodné paní učitelky ho, aniž by si všiml, doupraví, tak aby se mohlo vyrazit třeba na procházku.
    
Zdroj: slune-cz.cz

Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá a mají hebkou srst... se zpívá v jedné velmi známé písničce. Nicméně vše je potřeba se naučit zvířata mít rád.

Pokud doma zvíře máte a dítě s ním příchází do každodenního styku, je bezesporu snažší mu vysvětlit, jak se správně má chovat. Pokud od mala dítě žije s pejskem, kočičkou, papouškem, různými myšáky, popř. i s rybičkami či zcela jiným zvířátkem, třeba na statcích se prasátkem, slepičkami, kozou, krávou, koněm atd., tak ví, že zvířatko potřebuje najíst, že potřebuje jeho vymezený prostor, jeho „domeček“ uklidit, samozřejmě ví, jak se k danému zvířeti chovat, aby mu neublížilo apod.

Nicméně vše výše uvedené ví proto, že od mala vidí, že pro zvířátko chystáte papání, že vidí, že se jeho klec, akvárium, pelíšek, stáj atd. pravidelně uklízí, že vidí Vaše chování vůči zvířeti, zkrátka vidí, že zvíře máte prostě rádi a tuto „vlastnost“ v podstatě vezme dítě za svoji.

Ovšem ne v každé domácnosti zvířátko může být, někde není dostatečný prostor, někde nejsou jiné podmínky, není třeba dostatek volného času, které každé zvíře potřebuje.

My krom rybek, které jsou v podstatě výhradně manžela, také žádné zvířátka nemáme. Ale děti od mala vnímají, že akvárium se musí jednou týdně vyčistit, vědí, že každý večer rybky krmíme a v současné době, dokonce velmi rádi, pomáhají a to jak s radostmi-krmením, tak starostmi-čištěním.

Ale o zvířátkách si s dětmi i hodně povídám, učím je podle obrázků, které se jak jmenuje, kde bydlí, co jí, jak „dělají“ atd. Venku, když pak potkáme nějaké zvíře, tak dcera hned ví, že je to např. pes, že dělá haf apod. Samozřejmě jsem ji vysvětlila, že ačkoliv zvířátka rádi máme, že ony to nemusí vědět a že se na ně nesahá, pokud se nezeptáme jejich majitele, jestli se může kupříkladu pejsek pohladit. Zmínila jsem pohladit. Ano, dcera ví, že se pejsek za chlupy nesmí tahat, že by ho to bolelo, že na ocásek se mu také nesahá, že to nemá rád a to právě díky tomu, že neustále, když má zájem, zvířátka probíráme 🙂

Prostě je dobré od mala dítě učit, že nějaké píchání do očí, tahání za chlupy apod. zvířátka rádi nemají, že by se dětem taky nelíbilo, kdyby jim rodiče dělali ošklivé věci a zároveň by se mělo dítěti vysvětlit, že pokud budou dělat nepříjemné věci např. pejskovi, že se může stát, že je kousne. Učím samozřejmě děti, že se netrápí ani zvířátka ve volné přírodě, takže když dcera chytne berušku, tak si ji prohlédneme, objasním ji vše, co ji napadne a vybereme ji hezké místo v trávě, aby mohla jít za svými kamarády. Prostě žádné ubližování netoleruji.

A závěrem? Pokud Vaše dítě projeví mít vlastní zvíře doma, je jedno jaké, tak zvažte, zda na to máte vhodné prostory a zda především Vy máte náladu, čas se o vybrané zvíře starat, neboť bezesporu dítě bude potřebovat pomoci. Zvíře je přeci jenom společník na několik let, tak aby ve výsledku nebyl přítěží! Pokud se pro nějaké zvíře rozhodnete, tak krom toho, že dítě se naučí se zvířátkem pracovat, tak získá další cenné vlastnosti jako je např. zodpovědnost.

Ale v žádném případě nemusíte mít zvíře doma, nemusíte potkávat zvířata na Vašich vycházkách a i tak můžete lásku k nim v dítěti jednoduše probudit. Knížek existuje spousty, takže kdo žije v lese dítě může velmi dobře znát, stejně tak jako kdo žije v pralese, poušti apod. Velmi dobré a výchovné je chodit s dětmi např. do ZOO, vysvětlit jim, že ačkoliv zvířata nežijí volně, že se mají dobře, že je o ně postaráno, a že pro některé je to jediný způsob, jak přežít, jak se dál rozmnožit, neboť ve volné přírodě jsou téměř vyhubeni. Do jisté míry, úměrně věku dítěte, můžete dítě seznámit i s tím, proč byli a jsou některá zvířata lovena, což spěje k jejich vyhubení. Zkrátka povídat si můžete o všem v takové míře, aby to bylo odpovídající věku posluchače 🙂

Zdroj: slune-cz.cz

Každý rodič jistě chce dát svému dítěti do vínku co nejvíce zdraví. Spoustu mých známých zastává názor, že dětský chrup je jen dočasný a proto nepotřebuje takovou péči jako chrup trvalý. Stále více dětí trpí kazivostí zubů a díky tomu se vytváří špatný základ pro chrup dospělý. Na dentální hygienu by se proto mělo dbát i u kojenců. To, že své dítě učíme si po toaletě umýt ruce je pro nás přirozené, ale stále spousta rodičů zanedbává čištění zoubků u těch nejmenších dětí. Mateřské mléko v sobě obsahuje cukr laktózu a proto by se měly začít čistit dětem již při prořezání prvního zoubku.
    Když bylo našemu synkovi sedm měsíců začaly se mu klubat první zoubky. A jelikož jsme s manželem chtěli předejít tomu, aby náš syn trávil v ordinacích zubního lékaře více času než je nezbytně nutné, tak jsme se rozhodli, že s jejich čištěním začneme co nejdříve. Nejprve jsme se snažili otírat zoubky vlhkou bavlněnou plenou, ale to se našemu dítěti moc nelíbilo. Jelikož našim hlavním cílem bylo, aby čištění zoubků bylo pro synka přirozené a nenucené, tak jsme začali uvažovat jak mu to co nejvíce zpříjemnit.
    Kojenci se snaží objevovat svět a věci poznávají poté, co je strčí do úst. Rodiče jim tedy pořizují nejrůznější kousátka a chrastítka. Rozhodli jsme se, že mezi tyto hračky zařadíme také dětský zubní kartáček. Ze začátku jsme sice museli dávat pozor, protože když náš synek seděl a vypadalo to, že spolu s kartáčkem chce sníst i vlastní ruku, ale naše úsilí přineslo ovoce. Kartáček začal  považovat za hračku a čištění zoubků se pro něj stalo hrou. Navíc nám pomáhal při prořezávání zoubků. Náš syn si dětským kartáčkem masíroval dásně a tak zubnímu kartáčku dle mého názoru vděčím za bezproblémové vyklubání všech dvaceti zoubků.
    O měsíc, dva později jsme udělali z čištění zoubků denní rituál. Ráno a večer se celá naše rodinka sejde v koupelně a společně si zuby čistíme. Nejprve necháme synka, aby si zoubky očistil sám a poté si vybere, kdo mu je dočistí. Jeden z rodičů mu pomáhá a druhý zpívá nebo říká říkanky. Našeho malého ze začátku více zajímal jeho obraz v zrcadle a jeho první pokusy byly docela nemotorné, ale když jsme nastupovali do školky byl jeden z mála dětí, které s čištěním zoubků nemělo problémy.

Zdroj: slune-cz.cz

 Že jste pedanti na pořádek a problém s neuklizeným nádobím se Vás netýká? To jsem si myslela také, dokud jsem se o tom, prostřednictvím svého, ve dvanácti letech poněkud laxněji přemýšlejícího potomka, sama nepřesvědčila. Počínaje snídaní, kdy při ranním kalupu vždy talířek s pečivem a hrnek s čajem sama ráda naservíruji na jídelní stůl. Jenomže mé dítko v domnění, že stejně tak, jak se nádobí na stole ocitlo, tak i zmizí, nechávalo vše i s případnými zbytky na stole a odcházelo. U oběda to bylo podobné, jen rekvizit se nahromadilo na stole poněkud více. Slánka, dóza s kečupem, košík na chléb plný drobků a sklenka s nedopitým džusem. A s tím vším, samozřejmě, i hluboký a mělký talíř s ledabyle odloženým příborem. U večeře pak ještě občas zůstaly na stole stopy po mléce nebo špinavé prostírání. Později večer se pak chaos sunul až do prostor obývacího pokoje, kdy na konferenčním stolku zůstával tácek s tyčkami nebo chipsy, a miska s oříšky. A jestli něco omylem upadlo vedle, se neřešilo.
    Přes nesčetná upozorňování, nadávání a podsouvání zmíněných zbytků až pod nos, vůbec nic nepomáhalo. Alespoň ne dlouhodobě. Mé láteření bylo většinou tiše okomentováno a se skřípěním zubů syn občas něco ze stolu odnesl.
    Dlouho očekávaný výsledek přišel ovšem až ve chvíli, kdy jsem sama musela zatnout zuby a dva dny na synovy zbytky ani nesáhla. Možná pokus pro silné nátury, ale já jsem to podstoupila, vydržela a změna se dostavila. Když již nebylo možné na jídelní stůl položit ani diář a na stolek v obývacím pokoji nešlo přes drobky a stopy po včerejším hodování  rozložit pexeso k odpolední společné hře, syn vznesl velmi kritickou námitku. Když byl důrazně upozorněn, že to vše jsou jen jeho zbytky, díky nimž porcelánové nádobí a sklo v kuchyni kvapem dochází a budeme zřejmě muset jíst z papírových tácků, hluboce se zamyslel. Krátce jsem se ho zeptala, jestli si umí představit podobnou situaci ve školní jídelně, kdyby po sobě děti neuklidily. Odpověď jsem nedostala, ale nádobí systematicky začalo mizet a myčka v kuchyni byla na několik hodin zaměstnána. Po vyleštění obou dotčených stolů přišel na řadu vysavač, který doladil drobné nedostatky na podlaze a koberci.
Možná, že jsem v tomto směru byla dříve nedůsledná a cosi jsem zanedbala, ale náprava se zdařila ke spokojenosti mé i synově a dočkala jsem se i omluvy s polibkem a pokorným obětím. Nyní nemám při stolování problém a syn bez reptání sklízí ze stolu i po ostatních.

Zdroj: slune-cz.cz

Malý nám večer poměrně dobře usínal již od narození. Stačilo zakotvit pár rituálů a pevně daných pravidel a večery jsme měli vždy klidné a mohli si je užívat s manželem sami pro sebe, místo abychom malého do noci uspávali a chodili s ním po bytě. Avšak denní spánek už byl něco jiného. Syn ne a ne zabrat, hodně plakal, vyžadoval pozornost, kroutil se, když už spal, tak jen třeba půl hodinky, pak byl zase vzhůru a znovu nás k sobě volal. Není divu, že jsme byli brzy unavení a zkoušeli, co by na něho mohlo zabrat.

Nakonec jsme zjistili, že nestačí mít jen postýlku na denní spaní (oddělenou od toho nočního ležení), umístěnou v dobře větrané místnosti, někde v koutku v soukromí, s tvrdou, ale příjemnou matrací. Také jsme zjistili, že nestačí synovi jen udělat v postýlce takové hnízdečko, jakoby pelíšek, aby se v něm cítil jako u maminky v bříšku. Dospěli jsme k bodu, kdy jsme kromě vizuálních a citových opatření zkusili také nějaké ty zvuky. Večer usínal malý pěkně, pouštěli jsme mu ty zvuky přírody z Uklidňující hvězdičky od Fisher Price. Zurčení potůčku, šumění lesů a zpěv ptáčků na něho parádně zabíraly. Hledali jsme tedy nějakou alternativu pro denní spaní.

Brzy jsme zjistili, že pokud malého uložíme k dennímu spánku v době, kdy zrovna něco vaříme, usíná velice rychle a spánek je delší než jindy. A čím to bylo způsobené? Asi se budete divit, ale zapnutou digestoří. Hučení digestoře naše miminko velmi uklidňovalo a uspávalo. A jelikož jsme měli malého v obývací části místnosti, jejíž součástí byl i kuchyňský kout s digestoří, bylo pak velmi snadné tuto metodu dále praktikovat.

Pokud nebyla zrovna puštěná digestoř, miminko velmi uklidňovaly také zvuky myčky, pračky, vysavače a fénu. Stačilo daný přístroj zapnout na malou chvilinku, dítko hned usnulo a spalo krásně a poměrně dlouho. Nemusíte se tedy bát, že pak budete platit horentní nedoplatky za spotřebu elektřiny, většinou dětem opravdu stačí jen chvilkové puštění těchto zvuků, hned se uklidní a usnou. Pak to můžete zase hned vypnout.

Když jsme byli na dovolené a nebyla tam ani digestoř, ani myčka a pračka, natož pak vysavač nebo fén, našli jsme si jiný zlepšovák. Stačilo u sousedící koupelny na chvilku zapnout větrák – odsávání a naše miminko rázem chrnělo.

Děti mají tyto hučící a šumící přístroje opravdu rády, není to tak, že by se jich bály, spíše naopak, většinou je velmi uklidňují a uspávají. Připomínají jim totiž důvěrně známé prostředí z matčina lůna. A nemusíte se bát, že s přístroji budou usínat až do puberty. Našemu synovi ta závislost na chvilkovém puštění digestoře či jiného přístroje vydržela zhruba do půl roku, pak již usínal klasicky sám, a to i v průběhu dne.

Zdroj: slune-cz.cz

Je 23.2.2012. Den, kdy porodím svojí první dceru Nelinku.

Téměř jako každá maminka se rozpláču dojetím, když mé oči  jedním pohledem přejedou po celém jejím nádherném tělíčku, prozatím spícím a klidném v mé náruči. Toto spinkání jí vydrží téměř celé dvě hodiny na porodním sále.Nastává probuzení, já přikládám svou dcerku k prsu a sleduji její nádherné oči.Kojím a říkám si jak je to zlatá holčička, žádný pláč ani bolesti bříška? Samozřejmě asi jako každá těhotná žena, jsem si před porodem pročetla téměř vše možné o prdících a kolice, nicméně až později jsem zjistila, že nevím vůbec nic.

Uběhlo pár hodin a začalo to. Pláč, pláč a neustavičný pláč. A tak jsem již v porodnici, začala masírovat jemně bříško a pít fenyklový čaj, chovat v klubíčku, prostě jsem začala dělat téměř vše na co jsem si tak nějak v tu chvíli vzopmněla. Pravdou je, že u mojí Nelinky nezabíralo téměř nic z uvedeného. A tak naše dny v porodnici sice utekly, ale co Vám budu povídat přímo  s řevem, jak dceřiným tak i mým, protože mi jí bylo líto a nebudu nic nalhávat, i sebe a mých kruhů pod očima z vyčerpání. Ano všichni mi říkali jaké to bude, ale pravdou je -dokud nezažiješ, nepochopíš-.

Na cestu domů mi dcerka naštěstí usnula, takže jsem místo vypravování zážitků z porodnice svému muži v autě usnula. Kupodivu se mi zdálo o stolici mé dcery, nočních křečích a jejím pláči.V životě jsem si nemyslela, že se mi bude zdát o něčí stolici. Dorazili jsme domů, dcerku jsem převlékla a uložila do postýlky.  Vyčerpáním z předchozích dní stále spinkala. Má mysl i mé tělo následovalo mé zlatíčko a mé nohy mě odnesly do postele také. Začala jsem samovolně plakat, ani netuším proč. Manžel se posmutněle zeptal copak se mi děje, nešlo to však vysvětlit ani popsat.Takto probíhalo ještě pár dní, až jsem si řekla dost, přece musí existovat něco, co mojí berušce pomůže. Jí i mě. S kojením jsme měli bohužel problémy od začátku, po mém mléce 14 dní nepříbírala, 15x denně řidká stolice, aha proto ty sny. Takže na radu lékařky jsem začala dávat příkrm. Pláč však stále neustával.A neustávalo ani moje znepokojení z toho, že moje dítě se trápí.Sedla jsem si tedy opět k počítači a tentokrát s daleko větším zápalem než jako těhotná žena.Zvedla jsem telefon a zavolala jsem své tetě, která je odborníkem na dětskou koliku a prdíky, či klidný spánek dítěte.

Přečetla jsem několik desítek článků, diskuzí a rad od maminek, ale i lékařů o tom co jsou to vlastně prdíky a kolika, popřípadě jak se jí u dítěte zbavit a dozvěděla jsem se následující.

Rozídl mezi kolikou a prdíky. Také jste si mysleli, že se jedná o jednu a tu samou věc jako já? Obrovský omyl, nejedná.

Jak si užít poslední týden na mateřské, bych věděla úplně přesně. A bylo by to jinak, než co se chystám napsat 🙂 

Sbalila bych rodinu a vyrazili bysme za bráchou do Řecka. Ale takhle se sbalil jen Luky a vyrazil na hory. Tak máme s Niki dámskou jízdu.

A co všechno jsme si naplánovaly?

Niki dopoledne školku, po třetí hodině jí vyzvednu a budeme si užívat:

 
- 2x plavání 

- valentýnské tvořivé odpoledne - když se v pátek vrátí tatínek, tak pro něho na Valentýna budeme mít dáreček

- v pátek přijede táta, tak si snad užijeme odpoledne společně

Našim dětem už budou (nebo byly) tři roky, takže těch, které se vracíme do zaměstnání, je více. Tentokrát se podíváme na to, jak nástup do školky probíhal u Verči a Ondráška. Dozvíte se také více podrobností o tom, jak se na zápis předem připravit a jakou školku vybrat. Tak ať se vám výběr podaří !!!

PŘÍPRAVY NA ZÁPIS DO MŠ

Vzhledem k tomu, že je Ondra narozený na konci prosince, zjišťovala jsem si dopředu veškeré možnosti o přijetí či nepřijetí do státní školky zde u nás v Jablonci nad Nisou. 

V místním MC Jablíčku se vždy (tak týden či 14 dní) před zápisem do školek koná setkání s paní z oboru školství z magistrátu, která Vám předem sdělí, kam máte šanci dostat své dítě a kam ne. Případně Vám odpoví na další otázky. 

V každém městě to je jiné, zde v Jablonci to funguje tak, že zápis do školky je v jeden den a chodí se jen do 1 školky. Návštěvami ve více školkách si místo určitě nezajistíte, neboť asi tak týden po zápisu se všechny ředitelky (ředitelé) školek sejdou u "kulatého" stolu a řeknou si, kolik dětí přijímají, kolik mají volných míst a kolik dětí je pod čarou. Takže znám případy, kdy únorovou holčičku přijali do školky v pohodě, neboť jim k zápisu přišlo málo dětí, ale naopak jsou i školky, kde nevezmou už ani zářijové dítě. Proto je potřeba si tuto možnost vyzjistit předem!!! Sami máme školku cca 50m od bydliště, ale dozvěděla jsem, že bych neměla šanci.

Na již zmíněné schůzce s paní z magistrátu mi bylo sděleno, že bych Ondru mohla zkusit umístit do školky u nemocnice (do Červené školky). Je to školka zřízená hlavně pro zaměstnance nemocnice, takže tyto děti mají přednost před ostatními. 

Dalším kladným bodem pro přijetí bylo potvrzení od zaměstnavatele, že se matka vrací do práce a třetí požadavek byl (a pro nás nejdůležitější) - děti narozené od 1. 12. 2010 a dále. Tato školka je přizpůsobena i na děti 2 leté, takže zde podmínka - bez plínky nebyla důležitá jako v ostatních státních školkách. 

ZÁPIS DO MŠ

Samotný zápis byl velmi jednoduchý a rychlý. Paní ředitelka si od nás vzala akorát veškeré dokumenty (potvrzení o povinném očkování od lékaře a potvrzení o nástupu do práce od zaměstnavatele), napsala si Ondrovy iniciály a tím to skončilo. Na nic dalšího se nás neptala.

ONDRÁŠKŮV PRVNÍ DEN

Dcera je odjakživa nejedlík, ale na druhou stranu se odmalička ráda motá v kuchyni, což mi dává určitou naději, že k lásce k jídlu a jeho přípravě časem doroste.
Pokud příprava oběda či večeře příliš nespěchá, ráda jsem nechávala a nechávám dcerku pomáhat. Už tří nebo čtyřleté dítě je schopno opravdové pomoci při přípravě jednoduchého pokrmu, například zeleninového salátu. A velmi brzy může takový pokrm připravit i samo. Natrhat listy různých druhů salátu na malé kousky, vybrat drobná rajčátka nebo ředkvičky, vše vložit do cedníku a opláchnout pod proudem vody, osušit a naaranžovat do mísy. Šikovné děti zvládnou i otevřít kelímek s bílým jogurtem, vzít stěrku a obsah kelímku přesunout do misky, kam posléze přidají lžíci majonézy, špetičku soli, nadrobno natrhané (nebo maminkou nadrobno nasekané) bylinky a vše pečlivě zamíchají. Mohou samozřejmě připravit i jiné druhy zálivek nebo dipů pro namáčení kousků zeleniny. Různé druhy zeleniny nakrájené na hranolky a proužky jsou spolu s různými dipy (tvarohovým, avokádovým, jogurtovým, rajčatovým...) zdravým a zároveň i zábavným pokrmem - děti si samy vybírají druhy zeleniny, které jim chutnají, a samy volí, zda a do čeho kousek zeleniny namočí.
Jak dcerka roste, zapojuje se do přípravy jídla ve stále větší míře. V pěti letech otevře plechovku s kukuřicí nebo olivami, slije přebytečnou tekutinu a přidá k salátu, doběhne na balkón pro bylinky, natrhá je, opere, osuší a připraví na prkénko, abych je mohla nadrobno nasekat. Sama ostrý nůž používat ještě nesmí, ale co se dá, zkouší za pomoci nože příborového. Dokáže za pomoci bezpečnostního krytu na struhadle nastrouhat sýr, protlačit strunovým kráječem natvrdo uvařené vejce a naskládat jeho dílky na talířek. Připraví příbory a ubrousky, připraví skleničky, přinese džus a minerální vodu, v ošatce pečivo, nanosí vše na stůl a sezve rodinu na oběd.
Smysluplné trávení času má mnoho podob a často nic nestojí. Být s vlastním dítětem, učit jej a zároveň si báječně hrát je jedním z nich.

Zdroj. Slune-cz.cz

   Jako malá holčička předškolního věku jsem trpívala na noční můry a děsy. Některé ze snů se mi tak hluboko vryly do paměti, že si je pamatuji i s detaily dodnes. Moje dcera je na tom podobně. Zážitky a představy se jí často namíchají do nepříjemného koktejlu a budí ji.
  Jednoho dne, coby zhruba čtyřapůlletá, se v noci probudila a vyděšeně přiběhla. Vyprávěla, že se jí zdál hrozný sen o kostlivci, který vstával z rakve, honil lidi a chtěl je pokousat nebo sežrat. Bála se vrátit do postele a znova zavřít oči, aby se sen nevrátil. Co teď?
   Napadlo mě, že řešením by mohlo být znovu si sen projít, kousek po kousku. Snažit se vybavit si vše, co ve snu bylo, a donutit mozek to racionálně zpracovat. Pak by se sen vracet nemusel, měl by jej už vyřešený, odžitý, odškrtnutý. To by platilo možná na mě. Ale co s malou holčičkou? Chtělo by to ještě něco. Něco, co by ji ujistilo, že se to, co ji děsí, vrátit nemůže. Je potřeba kostlivce zničit. Dostala jsem nápad a hned jej dcerce vysvětlila.
   Požádala jsem ji, aby si vzala papír a pastelky a zlý sen nakreslila. A hned jsem dodala, proč to po ní chci. Narovinu jsem jí řekla, že si myslím, že když si vzpomene na co nejvíc věcí z toho snu, už se tím její hlavička nebude ve snu znovu zabývat. A že až to nakreslí, tak spolu kresbu roztrháme na malé kousky a kostru pošleme navždycky pryč. Ihned souhlasila a pustila se do práce. Namalovala rakev, v ní kostlivce a pár věcí okolo. Podívaly jsme se na kresbu, označily slovy všechny předměty, a když se cítila dcerka připravená, začala papír trhat na malé kousky a ničit tak kostlivce, který ji děsil. Poté jsme spolu papírky vyhodily do koše, objaly se, popřály si dobrou noc a šly spát.
   Tu noc už spala klidně. Sen o kostře v rakvi se už poté neopakoval. A pokud čas od času nějaký zlý sen má, už ví, jak na to.

Zdroj: Slune-cz.cz

Většina dětí miluje sáňkování a zimní radovánky. Většina - ale to naše ne, alespoň do dvou let tomu tak bylo.

Když byla úplně malinká (10 měsíců), tak v ní ten strach nebyl. Nechala se povozit.
 

Ale rok na to se něco zlomilo a Nikča začala brečet, jen jsme jí na sáňky posadili. Prostě tuto zimní aktivitu zavrhla a tvrdošijně odmítala jakýkoliv výlet s podobnou tematikou.

A letos? Cvak, něco přeskočilo a sáňkování (i bobování) si zase užívá...

Tvářičky červené, ale poctivě namazané Bepanthenem 🙂

Takže pokud máte někdo z vás podobný problém, tak nevěšte hlavu, ono se to určitě spraví 🙂

Tady bobuje i s pradědečkem

Je 4. 2. 2013, noc. Nějaký zvláštní pocit mě probouzí kolem 2 hodiny, další "poslíčková" noc? No interval 20ti minut trvá až do 5 hodiny. Stejně mi to nedá spát a tak jsem vstala a šla se uvelebit do teplé vany 🙂 Vypadá to, že poslíčci to tentokrát nejsou. Tvrdnutí břicha nepřestává. Hurááá, že by si to konečně naše princezna rozmyslela a téměř týden po termínu se rozhoupala? Válím se dál ve vaně a užívám si klidu. Kolem půl 7 přichází manžel a říká "už zase plavete holky"? Říkám "jo jo plaveme a vypadá to, že možná naposledy takhle 2 in 1" 🙂 Radostí mě málem utopí ve vaně 😀 No nic. Vylézám z vany a říkám si, pokud to bude takovéhle, co na tom ty ženský mají. Jen tvrdne břicho, nic mě nebolí. Necítím se unavená, ale naopak nabitá energií.

Čirou náhodou mě čeká ten den v pořádí již 4. poradna v Podolí. Manžel vyráží se mnou a bere rovnou i naše kufry, kdyby náhodou si nás tam už chtěli nechat. Poradna narvaná k prasknutí, ale vůbec mi to nevadí. Tuším, že je poslední a tak si to spíš užívám. Závěr celé poradny - hmatatelný vlak blan, otevřená na 2 prsty - dnes nebo zítra se vrátíte sem vrátíte a budete odcházet ve třech 🙂 Měl pravdu.

S manželem jsme si zašli na společný oběd, on si zaskočil si do práce pro počítač, já mezitím courala v Arkádách na Pankráci a vychutnávala si horkou čokoládu. Pak už jsem se těšila, až budeme doma a budu mít svůj klid. Odpoledne bylo celkem pohodové, odpočívala jsem a zjišťovala postupně, jak se kontrakce mění. K večeru se změnily a byly o něco silnější a častější. Ještě jsme stihli návštěvu truhláře, který nám donesl vzorníky na kuchyň, různě jsme probírali, co a jak a já mezitím zapisovala časy kontrakcí… no cca každých 8 – 10 minut 🙂 Snažila jsem se ještě trochu odpočívat, ale moc to nešlo, pomáhalo mi se něčím zaměstnat. Koukali jsme na telku, povídali si a celkem to šlo. Kolem 22 hod. už začaly být kontrakce zase o něco silnější a už byly takového rázu, že mě nenechaly v klidu. Pomáhalo mi chození, jelikož mi kontrakce šly do zad, takže ležení ani sezení moc nešlo. Něco po 23 hod. si šel manžel lehnout. To ještě nevěděl, že jen na pár hodin). Já všude pozhasínala, jen malou lampičku jsem nechala svítit a pochodovala po bytě, snažila jsem se každou kontrakci rychle zahnat. Zapisovala jsem si časy, zjistila jsem, že už nějaký čas přicházejí co pět minut, ale ještě to nebyla tak dlouhá doba na to, abychom vyrazili do porodnice. Přehoupla se půlnoc. Je 5. 2. 2013 a kontrakce pokračují. Musím chodit a věnovat jim pozornost. Stále je interval mezi nimi do 5 minut. Po 1 hodině v noci se však začne interval prodlužovat, intenzita kontrakcí zase stoupla o nějaký ten stupínek. Probudila jsem manžela a vše mu pověděla. Ten nemešká a volá do porodnice, jak se v takovém okamžiku chovat. Poradí, že ať raději přijedeme a uvidí se. Dobalíme tašku a i s kufrem pro Aničku, se vydáváme do porodnice. Cesta trvá kolem 15 minut a já si hezky prodýchnu během cesty tři kontrakce. Manžel jel, jako by mě ukradl, naštěstí žádná pokuta mu nedorazila 😀

Zajedeme do areálu porodnice, všude ticho, jen světla v oknech porodních sálů svítí. Zaparkujeme a vydáváme se výtahem do 4. patra na příjem. Zazvoníme a za chvilku už si mě bere asistentka. Manžel zatím čeká… není tam sám, další nervózní tatínek též stepuje a čeká. Sestřička je moc příjemná a milá, na to, že tu mají frmol a je něco kolem půl 3 v noci. Na vše se zeptá, sepíšeme papíry, natočí se monitor… výsledek = kontrakce viditelné. Hodinku čekáme na doktora, aby se podíval, jak se věci mají tam dole, ale mají toho hodně, tak to nějaký čas trvá. Manžel přešlapuje a čeká, co se bude dít. Naštěstí mám u sebe telefon a tak ho uklidňuji, že se nemusí bát, že čekám na dr.

Hurá dorazil doktor… velmi příjemný, vysoký a prošedivělý pán a přitom vypadal tak mladě. No nic, zpět k prohlídce 😀 Prohlídka ukázala, že se již začíná opravdu něco dít, otevřená na 3 prsty, odhad váhy malé 3300 g. Jsme přijatí. Stěhujeme se na poslední volný porodní sál č. 7. Je zhruba kolem 4 hod. ranní. Manžel se uvelebuje v křesle. Porodní asistentka nás seznamuje, jak to tam chodí a ukazuje co a jak.

Zpět k tomu, co se děje... musím chodit,  mojí mysl nezajímá nic jiného než, kdy kontrakce skončí a kdy asi dorazí další a stihnu si odpočinout mezi nimi. Kolem páté hodiny ranní se natáčí monitor, kontrakce jsou pravidelné a jdou hezky za sebou. Ležení při natáčení monitoru je mor. Bolí mě v zádech a jde mi to do nohou. Těšila jsem se, až mě od monitoru vysvobodí, což bylo až kolem 5:45 hod. Po odpojení vyskočím z křesla a zase si courám po sále, jupí 🙂

Zatracená rýma!“, láteřila jsem, když jsem toho dne postopadesátéosmé vytahovala papírové kapesníčky, abych nastydlé dvouleté dcerce utřela nos. Byly jsme venku, daleko z dosahu naší oblíbené odsávačky připojitelné na vysavač. Dcerka se vzpouzela, že ne a ne a nebude smrkat, ačkoli nemohla dýchat nosem ani trochu a mluvila jako ze sudu. Hodlala to prostě vydržet domů na vysavačovou proceduru. Tak dost. Přece jí nebudu odsávat nos ještě na základce.  Kolikrát jsem jí ukazovala, jak se smrká, popisovala, povzbuzovala, hrála si na slona – nezabralo nic. Musím na to jít nějak jinak. Ale jak? Dcerka je soutěživá, ale jak se dá soutěžit ve smrkání? Přece nebudeme soutěžit, komu se udělá u nosu větší bublina… A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Doma jsem vzala papír, natrhala na malé kousky a užmoulala z nich kuličky. Kdysi jsme si jako děti takto hráli s brčky a kuličky papíru. Seřadili jsme se na startovní čáru namalovanou na stole, vzali brčka a foukáním se snažili každý přemístit svou kuličku co nejrychleji do cíle. Trochu to upravíme a mohlo by to vyjít. Nadechla jsem se, zacpala jsem si jednu nosní dírku a druhou co nejprudčeji vydechla. Kuličku papíru to odfouklo  dobrých dvacet centimetrů dál. To bude ono… Jakmile tato rýmová epizoda u dcerky pominula, začala jsem s nenápadným nácvikem smrkání. Představila jsem jí novou hru. „Hlavu ke stolu, nadechnout, zacpat jednu dírku a zafunět!“ Kulička se sune, dcerka se řehní a hned se hrne ke stolu, že to taky zkusí. První pokus se nedaří, fouká i pusou, obě se smějeme.  Další pokusy jsou už zdařilejší. Povzbuzuji ji: „Tééééda, ty jsi šikovná jako slůně! A teď to bylo jako od velkého slona! Tobě to ale jde!!“ A dcerka se dme pýchou a funí ostošest. Příští rýmovou epizodu jsme zvládly  daleko lépe. Odsávačka je sice pořád po ruce a často ji využíváme i teď, kdy je dcera o pár let starší, ale od dob papírových kuliček není venku problém vyřešit akutní nepohodlí spojené s plným nosem.  Bez křiku, bez slz a odmítavého vrtění hlavou, zato v soutěživém rozpoložení. Zlaté papírové kuličky! 

Zdroj: slune-cz.cz