Kája je moc šikovná mladá fotografka 🙂

Samozřejmě, že Dušičky - svátek zesnulých "slavíme" a dodržujeme. Chodíme na hřbitov, čistíme hroby a vyzdobujeme je. 
Nevím, jak to máte vy? Ale já mám ze hřbitovů respekt. Malou jsem tam zatím nebrala. Českou stranu rodiny máme pohřbenou v urnovém háji, ta řecká se nesmí dle tradice upalovat, takže jsou uloženi v hrobech. A právě ten druhý hřbitov je na dušičky nádherný. U jednoho z hlavních pomníků svítí stovky svíček. V podvečer je to tam tak krásné, až to není vůbec smutné. Takže letos se tam s Nikolkou poprvé vydáme.

No a teď ten druhý svátek. Halloween. Co s ním? Pomalu proniká i na český trh. 
My jsme tento rok absolvovali "Dýňobraní". 
Dlabali jsme dýně hned několikrát:

- poprvé, když dorazil burčák. To u nás ve městě pořádá Dům vína akci, kde se sejdou rodiny s dětmi. Rodiče popíjí burčák a děti si prohlíží nebo tvoří výtvory z dýní. 

- podruhé, když jsme jeli s Lukym z jedné svatby. Nikolka spala u tchýně a tchána. Dýně prodávala paní u silnice, tak jsme neodolali a spolu s domácím králíkem jednu koupili. Hned jsme ji vydlabali.

Naše lednička 🙂

- potřetí na dýňobraní, které organizovalo centrum dětí a mládeže Vikýř. Bylo to spojeno ještě s dalšíma výtvarnýma dílnama. Takže jsme si domů donesli (kromě dýně) sovu, dýni z papírového talířku a malou lucerničku. Víc jsme toho za dvě hodiny s těmi prcky nestihli. 

Nikča Batman a Kubík Spiderman 🙂

Striktní strie - to na ně prostě sedí. Dle výkladového slovníku jsou přísný (nevyberou si jen ty zlobivé těhulky, které o sebe nepečují), strohý (s ničým se nepářou, prostě se objeví a je to), přesný (přesně vědí, kde a kdy se objevit) a nesmlouvavý (když už je máte, tak je ke zmizení neukecáte).

  Jsou jak toxoplazmóza, jednou se ve vašem těle usídlí a už se jim pryč nechce. 

Jak jsme na tom byly my - maminy?

 Verča                                    

Já žádné extra neměla. Jsem svědomitá a tak jsem mazala hned od začátku. Už si nepamatuji jakou mastičkou. Jedna velká tuba mi vystačila na celé těhotenství.
 Dia: Nevím jestli jsem to tu už psala, ale s Verčou jsem se seznámila na cvičení pro těhotné (až později jsme se dobraly k tomu, proč jsme si tak povědomé. Zjistily jsme, že jsme vlastně spolužačky ze střední - chodila do vedlejší třídy). Chodily jsme cvičit k naší gynekoložce, takže to bylo takové komorní. Ze začátku jsme byly jen my dvě. A proč to vlastně píšu. Verča je opravdu svědomitý člověk. Dodržovala hooodně pitný režim. A taky měla pokaždé nějaký dotaz či radu do "pléna". Díky ní jsem se spoustu věcí dozvěděla. A začala se mazat 🙂

(článek Evy Kiedroňové, s názorným videem!)

Rodiče často zvažují k procházkám a výletům různá nosítka – loktuše, baby vaky, manduky, sedačky nebo kočárek. Co doporučujete vy?

Přestože nošení dětí v nosítkách je na pohled i prožitkem velmi příjemné a milé, doporučujeme je používat pouze výjimečně nebo v naléhavých případech. Z hlediska momentálního i dlouhodobého dopadu nosítka na organismus dítěte i rodiče je lépe nosítka používat pouze na nezbytně dlouhou dobu nebo vůbec. V případě zájmu o jejich využívání načasujeme nošení dítěte v nosítku tak, aby bylo vyspané, fyzicky i psychicky uspokojené nějakou aktivitou a nasycené. Chvilka odpočinku takto připraveného dítěte v poloze přiměřené jeho psychomotorické vyspělosti mu pak nemůže ublížit.

Nic není jenom dobře nebo jenom špatně. Je to jako s léky – je to o míře, způsobu použití a načasování. Když se lék nebo nosítko využije ve správnou dobu, správným způsobem a na chvíli nebo ve správné dávce, pak se může nosítko stát příjemným doplňkem péče o dítě. Pokud se nošení dítěte přehání natolik, že v něm dítě bývá zbytečně často, dlouhou dobu a ještě v přetěžující svislé nebo zakloněné pozici, navíc za všech okolností – v době spánku, krmení i ve chvíli, kdy by mu prospěl samostatný aktivní pohyb v nahotě, pak se stává nosítko zcela nevhodnou zátěží jak pro dítě, tak i na páteř rodiče.

Z hlediska potřeb i psychomotorického vývoje dítěte je pro dítě podstatně větším přínosem moudré střídání kvalitních podmínek ke klidnému spánku a v době bdění kombinace základní péče s potřebnou komunikací tváří v tvář i aktivním pohybem. Dítě se nejlépe vyspí na polštářku a pevném rovném základě kvalitní matrace v postýlce. Ke svému zdravému vývoji nutně potřebuje aktivní pohyb v náručí i na podložce, nejlépe v nahotě.

Delší výlety nebo výšlapy hors převýšením s dětmi do cca 3 let jsou zbytečně náročné a přetěžující pro dítě i rodiče. Většinou jde žel spíše o ambice rodičů. Dítě to sice přežije a přetrpí, ale nic přínosného to pro ně není.

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji
opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

Báseň stařenky

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.

Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,

dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu...
Teď už - MĚ uvidíte!

Naše loňské společné pečení a zdobení perníčků                  

Dětí jako smetí, Elis a Nikča už pomáhaly vykrajovat a pak se musely občerstvit 🙂

Přesně za dva měsíce jsou tu. Snad většina z vás mi potvrdí, že když máte stejně staré děti jako my, tak se na ty svátky prostě těšíte. Já moc. Na naše holčičí společné pečení se svařáčkem, výzdobu, psaní ježíškovi, vánoční výtvory, až Niki poprvé uvidí stromek, světýlka, aj.

Pokud si lámete hlavu s tím, co pořídit za dárky, přinášíme pár tipů pro celou rodinu. Snad naleznete nějakou inspiraci. 
  

VERČA                                                                                

Pro miminko 

tam je to jedno, co dostane, nemá ještě rozum. U nich bych dárek neřešila. Nějaký chrastítko, pěkný obleček, bodýčko s originálním nápisem (Dia: pro Šimona nechaly tety připravit sadu bodýček s dětským českým kresleným motivem a nápisem Mám rád tetu ... Mamince Štěpě se to moc líbilo) nebo tak něco.

 Na materskej tretím rokom cítim sa byť už otrokom. Každé ráno pripravená, že ma čaká dáka zmena, ale večer s hrôzou zistím, že to bol deň zas ten istý: Plienky, hračky, kašičky a dve zlaté detičky. Starší o pol šiestej vstáva, pyžamko si dole dáva. Do práce sa s tatom strojí, ten sa toho právom bojí: "Nemôžeš ísť so mnou zlatko, veľa roboty má tatko. Mamička má času more, pozri sa, už vstala hore!" Ja strapatá, pomalá, nočnú som zas ťahala, lebo malý nechcel spať, iba cicík cumľovať. Manžel zdrhá: "Láska idem. Navar niečo, hladný prídem!" Tak bez seba od radosti, začnem plniť povinnosti. V ruke nočník, v druhej plienka: "Pozri, v knižočke je lienka! Chvíľu si tu čítaj, seď, malého prebalím hneď." Tvár umytá, zúbky čisté, musia niečo papať iste. Smerujem ich do kuchyne, cestou otvárajú skrine. Šaty, šperky, knihy, spreje, zrazu nič na mieste nie je. Dve stoličky, podbradníky, k tomu svorný krik veliký. Jeden nechce kašu jesť, pritom reve o 106, druhému sa šunky máli a čajík vraj strašne páli. Po raňajkách hrôza čistá, na vychádzku oboch chystám. Obliekaciu vojnu zvediem a keď ich už pred dom vediem, pri malom mi nos vykrúti, nervovo sa takmer zrútim, cítim to aj cez pančuchy, pos... sa až pod pazuchy! Druhý pokus upotená, zvládnem ako superžena, do auta ich oboch pútam, "Kam ich dneska zobrať?" hútam. "Už viem, k rieke pri kačičky, to je ten raj pre detičky!" Ubieha nám rýchlo cesta, na sedačkách divo vreštia. O hračku sa naťahujú, zvyšných dvesto ignorujú. V parku je to čistý des, holub, kačka, mačka, pes - na všetkých sa s chuťou chystá môj dvojročný terorista. Nemôžem ho spustiť z očí, do jazera by hneď skočil. Z kočíka sa rev ozýva, celý park sa na nás díva. Malý mi chce zvestovať, že ho musím pestovať. Na rukách ho teda vláčim, ťahám tašku,kočík tlačím. Na staršieho pritom vrieskam, nech nespadne na preliezkach. Keď lavičku voľnú zbadám, od únavy na ňu padám. A pre moje detičky, vyťahujem čajíčky, mandarínky, keksíky, veď majú hlad veliký. Po desiatich minútach, dogebrení sú až strach. Tak oznámim: "Moji milí, výlet sa ku koncu chýli." Cestou domov - radosť veľká, zaspia obe strašidielka. Do postieľok ich vyklopím, varešky sa s chuťou chopím. A pre blaho rodiny, varím zo dve hodiny. Priebežne periem a suším, upratať nestihnem, tuším. A hľa - už sú krpci hore, musím sa mať na pozore, výtržnosti totiž množia, snáď len požiar nezaložia. Vo dverách sa manžel zjaví: "Hotový som" smutne vraví. "Daj mi niečo na večeru, to bol zas deň, namôjveru!" Kým papá ja kŕmim deti, umývam riad, zhŕňam smeti. Posťažovať sa mu snažím, že po chvíľke kľudu bažím. Chápavo mi hlavou kýva, do novín sa pritom díva. Vytratí sa nenápadne, na mňa ďalšia šichta padne. Že mal prácu, musím chápať, počujem ho z gauča chrápať. Chalanov do vane súrim, "Zas nestihnem seriál!" zúrim. Mydla, šampónu sa stránia, do postele sa ísť bránia. V pyžamách (mám radosť veľkú) chcú sa hrať a kukať telku. O polnoci, chvalabohu nevidno už ani nohu. Hore je len mamička a kamoška žehlička. O pol druhej zbitá líham, vlasy si zmyť zas nestíham. Sníva sa mi krásny sen, že mám zajtra voľný deň...

Vaše pohodlí:

Voda je neustále k dispozici, nemusíte nosit těžké PET lahve.

Skvělá chuť:

Vodní filtry významně zlepšují chuť i vzhled vody a samozřejmě i studených i teplých nápojů a jídel z této vody připravených.

Šetříte peněženku:

Použitím vodních filtrů získáte 1 litr lahodné a zdravé vody za méně než 1 Kč. Roční úspora 3-členné rodiny činí v průměru 10 000,.- Kč oproti nákupu balené vody. Výhodná cena a balení. Vodní filtry jsou díky balení od 1ks dostupné pro každého.

                                     Ondrášek

Tento týden jsem potkala kamaráda Jirku, taťku malého Šimona (8 měsíců). Vedli jsme tradiční rozhovor: "Jak se máte? Co Šimon?...." A z něho to vypadlo. "Všechno je fajn, jen kdyby spal. Dnes budeme zkoušet saunovou variantu a zítra naopak mrazákovou a uvidíme, jestli se mu při některé z teplot bude spát líp. Co já, mě nechá Štěpa spát, ale ona je ráno (chudák), jak po flámu."...
Tentýž den se u nás stavila Štěpa a jen potvrdila Jirkova slova.

Myslím si, že nejvíc z nás šesti mamin řešila uspávání Verča. Kde se inspirovala? V knížce - Každé dítě může dobře spát. O tom, jak se jí dařilo/nedařilo se dočtete níže.

A jak jsme na tom my ostatní? Zeptala jsem se mamin na dvě otázky:


1) Jak uspáváš/uspáváte?  

2) Spí vaše dítě s vámi, v posteli nebo postýlce, v pokojíčku...?

 Verča a Ondra

1) O uspávání bych já osobně mohla napsat už knihu. V každém období to bylo jiné a u nás víceméně velice náročné. Zpočátku se pochovalo, položilo, zazpívalo a něco málo se přečetlo miminku a potom jsem odešla. Už odmala jsem mu četla, ze začátku jen svoje knížky, které jsem měla rozečtené, postupně jsme se dopracovali k tomu, že jsme si četli spolu a ukazovali si na obrázkách, potom nějaká krátká pohádka. Vyžadoval však přítomnost jednoho z rodičů po celou dobu než usnul. Na roce a půl jsme přistoupila na to, že přečtu pohádku, dám dobrou noc a odejdu. Byly strašný scény, až takový, že vylízal z postýlky. Potom se to na čas uklidnilo a bylo to lepší, ale po víc jak roce spaní sám v pokojíčku, se najednou začal několikrát za noc budit a vyžadovat přítomnost táty nebo mámy. Dva měsíce jsem "bojovali", že přestane. Nepřestal, tak jsme ho odstěhovali zpátky k nám do ložnice a hned spal celou noc, i s uspáváním byl klid. A od té doby, co zase spí sám a ve velké posteli, se snažíme přečíst pohádku cca 20min., dáme pusu, řekneme, že ho máme rádi a odejdeme. Někdy to zabírá a v pohodě sám si usne, jindy dělá scény - i hodinu a půl. Řve a vzteká se, že tam chce tátu nebo mámu. Zkoušela jsem mu pustit pohádky na CD, kolotoč s obrázkama (když byl mladší), ale nic nezabralo.

2) Ondra od malička spí ve své postýlce (samozřejmě, že se mi stalo, když jsem ho v noci kojila, že jsem usnula, tak spal se mnou), ale hned, jak jsem se vzbudila, jsem ho přendala zpátky do jeho postýlky. Spaní dítěte v posteli s rodičem / s rodiči neuznávám, ale je to každého věc, pokud chce mít vedle sebe raději dítě než partnera nebo se mačkat tři (či více) v posteli, je to jen a jen jeho rozhodnutí. Ale já vím, že bych se se svým dítětem nevyspala - strašně sebou v noci mele a vyžaduje spoustu místa. Ve 2,5 letech spí sám v pokojíčku ve velké dvoumetrové posteli.


Příklady toho, jak Ondra usne všude 🙂

     Co? To, že můžu rodit dřív, než mám daný termín mě opravdu ani nenapadlo!

     Je pravda, že se mi pořád zdálo, že mám menší bříško, než bych si přála, ale u doktora bylo vše v pořádku, tak proč se znervózňovat. I na pohyby jsem si ztěžovala, nebyly totiž tak časté a silné...prý je to normální a u každého miminka individuální, tak mám být v klidu!

     Jenže...mateřský instinkt funguje spolehlivě už v tomto stádiu a tak mi to nedalo. Ve čtvrtek jsem sice byla na kontrole, kde mi řekli, že je vše o.k., ale celý pátek jsem byla jak na trní, protože se mi opravdu něco nezdálo a podvědomí mě donutilo jednat!

V sobotu ráno jsem nevydržela a volala s prosbou kamarádce, která dělá na porodnici sestru, jestli by na mě koukla. Natočila mi monitor, změřila tlak, který jsem měla vyšší a koukla s paní doktorkou na mé nateklé nohy, které už byly fakt jak bambule!

Všechno bylo opravdu v pořádku, i monitor, ale než mě paní doktorka propustila úplně, chtěla ještě kouknout na sono. Byla jsem samozřejmě ráda, člověk bude mít úplnou jistotu a klid! Bohužel tomu tak nebylo... Jakmile koukla na sono, měla na uchu telefon a volala do Budějovic, ať mě čekají! Začala jsem panikařit. Miminko totiž němlo vodu a placenta nepracovala tak, jak měla! Jen vypsali papíry a už jsme jeli! Všechno se mnou absolvoval manžel, který mě držel celou dobu nad vodou, ikdyž ani pro něj to nebylo snadné!

V Č. Budějovicích mě prohlédli snad všichni doktoři. Po několika kontrolách a diskuzích mi dali na výběr. Buď ukončímě těhotenství akutním císařem hned nebo to riskneme a počkáme do rána! Podle naměřených hodnot bych prý měla vydržet, ale... nikdo neví přesně! Jak si člověk má vybrat??? Já přeci nevím, co je lepší, aby miminko mělo co největší šance! "Nechám to na vás, vy mi řekněte, co mám dělat!" Prý by to riskli. O.k. Jdeme do toho. Píchli mi kortikoidy, aby probíhala maturace (pro dovyvinutí plic), která musí pro úplné dotvoření probíhat 48 hodin ve dvou dávkách, ale každá hodina je prý dobrá! Celou noc, každou hodinu kontrolovali srdeční činnost drobečka...až do rána celkem v pořádku, ale asi v půl sedmé bylo zle. A to už byl fofr!!! Šup se mnou na sál a konečná...

Porod má většina lidí spojený s velkou bolestí a následnou úlevou a štěstím, když je po všem. Můj druhý porod byl ale odlišný. Nevím, jestli to bylo mým momentálním psychickým rozpoložením, ale mám pocit, že byl protkán štěstím od začátku do konce.

Ale vezmeme to od začátku. Ve středu 2.10., den před termínem, mě nepotěšil na prohlídce pan doktor. K porodu se zatím nic nechystá, miminko má velký váhový odhad (3800 g v 38 tt), no maminko, vidím to příští týden na vyvolávání. Přijďte za dva dny.  Chytila mě depka. Už první dcera byla vyvolávaná. To jako nejsem schopná normálně porodit dítě? Navíc jsem si tentokrát vysnila porod bez chemie a urychlováni, to vše by bylo tímto taky pasé…

V pátek 4.10. jedu tedy znovu do porodnice. Doktor (jiný, než ve středu) se na mě nevěřícně podívá. Co vás sem přivádí po dvou dnech? Vysvětluji, že mě sem poslal středeční doktor. Tento doktor jen zakroutí očima a se slovy jste jen den po termínu, vyšetřovat vás tedy nebudu, se podepisuje do průkazky. Koukám na něj, jestli myslí vážně, že to je tedy všechno a v duchu si říkám, že to jsem se sem tedy nemusela vláčet 35 km, shánět hlídání pro dceru atd. Ptám se ho ještě na názor na dřívější vyvolávání kvůli velkému váhovému odhadu. Vidí na mě, jak jsem rozhozená a vysvětluje, ať nemám strach, že dítě nenaroste za týden o kilo. A i kdyby náhodou jo, tak ať nemám strach, že i čtyř a půl kilové dítě se dá porodit. Podotýkám, že jeden takový podobný porod už mám za sebou. No vidíte, říká, udělejte si s manželem hezký víkend a nemějte strach, do vyvolávání času dost. Cestou v autě mi dochází, že tenhle doktor mě sice nevyšetřil, ale absolutně mě uklidnil. OK, už to nebudu řešit… ale ricinovým koktejlem to přeci jen pojistím, jistota je jistota 🙂

První pokus ricinového koktejlu proveden hned v pátek. Po třech hodinách a neuvěřitelném průjmu odchází hlenová zátka a následuje pár hodin docela silných poslíků. Ty jo, aspoň něco se děje. Od soboty do neděle je Mariánka u babičky a my si užíváme poslední pohodu ve dvou.

Neděle, 6.10.  Po obědě piju další ricinový koktejl s tím, že poslední dávku oleje si schovám případně na večer před vyvoláváním. Mariánka se vrátila od babičky a jdeme si společně lehnout po obědě. Kolem 16 hodiny se probouzím, následuje už známý průjem způsobený ricinovým olejem a po něm první kontrakce. Za chvíli další, tak vytahuju mobil a spouštím aplikaci Kalkulačka kontrakcí. Po několika zmáčknutí start a stop se dívám, že kontrakce jsou po pěti minutách. Ha, že by? Volám manželovi, který není doma, ať se raději po cestě nikde nezdržuje. A sedám k počítači a mezi kontrakcemi narychlo zpracovávám mzdy posledního klienta, které mi tento měsíc ještě chybí udělat 🙂 Kontrakce stále po pěti minutách, ale o dost silnější. Dobaluji tedy tašku do porodnice a mezitím pouštím Mariánce další a další díly Krtka, abych měla trošku klidu. Moc to ale nezabírá a tak, když mám kontrakci, společně tančíme, kroutíme pánví nebo skáčeme na míči. Po 18 hod přijíždí manžel, tak napouštím vanu. Kontrakce sílí. Rozhodnuto, vyrazíme do porodnice.  Kolem 19.30 předáváme Mariánku zpátky k babičce a večeřím bábovku, kterou mi tchýně přivezla. Ještě dokoukáme zprávy a jedem.

Do porodnice jsme dorazili kolem 21 hod. Ačkoliv v autě jsem měla celou dobu kontrakce po třech minutách, na kontrolním monitoru jsou v o dost delším intervalu. Sakra, doufám, že mě nepošlou zpátky. Přichází doktor a prohlíží mě. Hmm hmm, tady je asi ještě nespotřebovaný čípek. Obracím oči v sloup. Ááá, moment moment, to není čípek! To už je vak blan. Jste otevřená na 4 prsty. Ty jo, dobrý. Skoro půlka za mnou a ještě to ani pořádně nebolelo. Je po 22 hod a odcházím se ubytovat na pokoj. Stojím u okna, povídáme si s manželem a prodýchávám docela silné kontrakce. S PA jsme domluvené, že mi dá klystýr a pak si vlezu do vany. Po klystýru kontrakce ještě sílí, ale dobrý, stále zvládám informovat na naší termínové diskuzi 🙂

Poslední dobou se kolem mne rozvádí a rozchází spoustu manželských párů. Dvojice, které už si nemají co říci. Lidé, kteří už spolu nechtějí žít v jednom prostoru. Dvě osoby, které už nejsou spolu v harmonii.

Uvědomila jsem si, že jsme jako dvě ručičky v hodinkách. Velká ručička /muž/, která běhá rychleji a těší se na setkání s malou ručičkou /ženou/ a při překrytí se dotknou a políbí. Užívají si čas, kdy jsou od sebe, aby se mohli zase setkat a sdílet, co za tu dobu prožili a cítili.  Ale pokud se ručičky na sebe netěší, tak se pouze minou, jen tak se pozdraví a každá dál běží svůj okruh.  O hodinky /prostor = domov/ se musíme starat.  Vyměníme baterku, promažeme strojek, aby to ve vztahu zase klapalo, jinak se hodinky zastaví a ručičky jsou od sebe stále vzdáleny.

Jak můžeme o vztah pečovat prostorem? Upravte, změňte a prozřete svůj společný prostor.Zrcadlem našeho vztahu je ložnice. Jak se chováme k ložnici, tak se chováme k partnerovi. Jaký máme nábytek a zařizovací prvky v ložnici, takovou energii má náš vztah. Pokud děláme z ložnice skladiště, je náš vztah pouze sběr hmoty. Zkuste se zamyslet. Co pro vztah signalizuje, když z ložnice uděláme pracovnu? A nebo když ložnice slouží jako fotoalbum dětí? Chcete, aby Vám partner voněl? Provoňte ložnici.

Nefunguje-li něco v našem vztahu, udělejme změny v ložnici. Proměňme energetické pole této místnosti.

Napište mi, co vypovídá vaše ložnice o vztahu s partnerem?

Olga