Tak za prvé, možná by bylo vhodné zapomenout, že nějaký život máte. Považuji se za člověka schopného rychlého rozhodování a okamžité improvizace. Ale poslední dobou nějak nestíhám. Jen lítám po bytě a tahám Kubu z květináčů, od Ivanových reprobeden, stojanu na CD, tahám mu prsty ze šuplíků, vytahuju ho z koše pod kočárkem, tahám mu z pusy kousky omítky, kterou odloupne z podlahové lišty, kterou systematicky odlepuje ať ji přilepíme, čím ji přilepíme, papírků z recyklace, nazouvám botky, utírám oslintanou tlamičku a momentálně i uhudlaný čeníšek, nutím ho pít, dávám pozor, aby netahal Hopku za chlupy a nepil z její misky. Čas od času ho nakrmím. Vtip o melounu v síťovce na gumicuku nebyl vtip, ale tvrdá realita. A to si myslím, že Kuba je v tomto směru odvárek. A když jde něco dovnitř, musí to i ven. Člověk je opravdu tvor nedokonalý. Protože jinak by neměl jen dvě ruce. Jak mi mají stačit, když jednou rukou držím dítěti nožky za kotníčky, druhou sundavám plenku, ze které to mladému pánovi leze až na záda, a on se najednou propne do luku a otočí na hlavě zadečkem nahoru s plínkou přilepenou suchými zipy na oblečení? Potřebovala bych aspoň tři. Každý večer, když nad ním sedím a držím mu flašku s kaší, tak si říkám, že hned jak zavřu dveře od pokojíčku, tak uklidím ten bordel a dám si vanu. Dřív jsem to dělala okamžitě, ale už jsem to vzdala, protože jen jsem uklidila do nádob recyklaci, už byl v knihovně, pak u CD, o hračkách ani nemluvě. A pak zase k recyklaci. Za normálních okolností by mi to trvalo asi tak půl hodiny. Jenže když ty dveře zavřu, tak je ze mně najednou vyfouknutý panáček Michelin a já se bezmocně zhroutím k televizi a tupě zírám na pohyblivé obrázky. Občas mám pocit, že přijít hygiena, tak mi to tu zavře.

Takže na jiné věci tak nějak není čas... Ale neměnila bych, je mi fajn:o)))