Každý rodič ví, že spokojenost děťátka závisí na několika faktorech. A právě dobře padnoucí plenka a zadeček v suchu jsou jedním z nich. Radost z pohybu, pohodlí, hebká pokožka bez podráždění, ale také klidný spánek – to vše ovlivňuje právě výběr plenky. Na co se zaměřit a čeho se vyvarovat? Otestovali, sepsali a shrnuli jsme všechno za vás. Z pohledu rodiče. Protože kdo poradí lépe než máma mámě?

V případě plen platí, že raději jednou zkusit než stokrát slyšet. Proto jsme se v redakci Modrého koníka rozhodli vyzkoušet plenky BEBELO²⁵. Abychom zhodnotili všechny vlastnosti, pleny otestoval náš nejcitlivější člen redakčního týmu Adámek, který jen tak jakékoli pleny netoleruje. A jak obstáli? Přečtěte si naše hodnocení, plusy, ale i minusy.

Nenechte výběr plen náhodě

Plenky - proč z toho dělat vědu? Mají přece jen jediný úkol, a to zadržet bezpečně uvnitř vše, co uvnitř zůstat má. Nicméně, kdo už dítě má, ví, že praxe obnáší mnohem více proměnných. Důležité je, aby plenka dobře sedla, netlačila a neomezovala děťátko v pohybu. Zároveň však musí mít dobré absorpční a těsnící vlastnosti, aby bylo děťátko spokojené a v suchu. A pak je zde ještě citlivá pokožka některých dětí. Třeba toho mého. Hned v porodnici jsme se setkali s plenkovou dermatitidou, vyrážkou v plenkové oblasti. Vyzkoušeli jsme spoustu značek, než jsme našli pleny, které by Adámkovi nezpůsobovaly kožní problémy. Proto jsme se s malou dušičkou odhodlali otestovat pleny BEBELO, s nimiž jsme zatím zkušenost neměli.

Vhodné i pro citlivou pokožku? Jednoznačně!

A co nás přesvědčilo, abychom do toho šli? To, že plenky jsou bez parfemace, dermatologicky testované a vhodné i pro citlivou pokožku. A citlivá pokožka našeho Adámka toto tvrzení jen potvrzuje. Žádná reakce, zarudnutí či vyrážky. Pokožka v plenkové oblasti zůstala krásná, jemná, miminkovská. Toto je pro mě v případě volby plenek alfou a omegou. Tady se víc asi není potřeba rozepisovat. Za nás 10/10.

Být na něco ve svém životě pyšný je úžasné. Dokázat věc, která stála nemalé úsilí, dotáhnout ji do konce a ještě z toho dlouhodobě těžit je opravdový úspěch. A na to můžeme být právem pyšní! 

Ať je to úspěch v práci, donutit se cvičit, naučit dítě zavazovat tkaničky nebo třeba být na sebe pyšná, že jsem konečně umyla okna.. i malé úspěchy se počítají a dávají nám sílu se posouvat. 

Problém s pýchou je ten, že rychle a snadno přeroste v nesnesitelnou samochválu. Díky tomuhle principu tak skvěle fungují sociální sítě. Každý se chce pochlubit jak měl úžasnou (a drahou) dovolenou, co jejich děti už umí a jak jsou krásné, že mají pravidelně navařeno a napečeno nebo jak jsou šťastní a zamilovaní. 

A jsme v začarovaném kruhu, kdy se každý snaží "přebít" svou dokonalosti druhého. Všichni a všechno je potom dokonalé a zalité sluncem... tedy v online světě. Vlastně i v realitě kdy se maminka ráda pochlubí co její dítě už umí a jsme zase u předbíhání se v dokonalosti. 

Buďte pyšné na své děti! Každý malý pokrok, který dokážou, i díky Vám, je dechberoucí! Ale hlavně a jen pro Vás! Užijte si to, nasávejte tu energii z úspěchu. Nebuďte ale příliš pyšné a nechlubte se. Vždyť nic není dokonalé... a pýcha předchází pád...

Je 13. 4. 2022, dva dny po termínu a já jdu na kontrolu k mé lékařce. Pořád tak nějak nevypadá, že by se mělo něco dít, a proto jsem pevně rozhodnuta, že si řeknu o Hamiltonův hmat. 

Na kontrole mi doktorka udělá Hamiltona, aniž by se zeptala (budiž ji odpuštěno) a já jdu s lehkým pobolíváním podbříška domů. Je asi něco kolem 11 hod. a v hlavě se mi honí věta "tak snad dnes už by se to mohlo rozjet".

16:29 a poslední foto s těhotenským břichem

Asi v 16:30 přijíždí můj muž z práce a děti ze školek a říkám mu, že konečně dnes už by to mohlo být, jelikož bolesti se stupňují, ale pravidelnost prozatím žádná, tak přichází klasika - vana, uvařím si čaj z maliňáku a nezbývá ni jiného, než jen čekat.

Je večer, už něco kolem 20. hodiny a měřím bolesti. Bohužel pořád žádná pravidelnost. Jednou přijde "něco jako kontrakce" co 10 mnut, někdy co 15 nebo vůbec. Jelikož jsem měla pozitivní stěr na streptokoka a před sebou třetí porod, mám podle instrukcí jet do porodnice při kontrakcích co 10 minut. V TV zrovna dávají Pána prstenů, tak chvíli sleduji a poté se jdu zkusit vyspat, třeba to zaspím...

20:32 a sledování Pána prstenů

Když jsem v červnu 2016 s Terezkou za ruku poprvé prošla brankou k lesní školce, netušila jsem, že totálně změním náš život na spoustu let dopředu. Lesní pedagogika totiž zcela změnila mé vnímání předškolní výchovy a vzdělávání. Dobrovolně jsme se vyčlenili ze státního systému, zvykli si na jiný přístup, jiné hodnoty i jiné metody. A když děti měly nastoupit do školy, zjistili jsme, že cesta zpět už pro nás nevede.

Proto chci na úvod svého psaní o domácí škole říct, že ji rozhodně nepovažuji za skvělé řešení pro každého. Její plusy jsou vyváženy minusy, náročností, potřebou přizpůsobit celý svůj život. Pro nás to takto přirozeně vyplynulo jako nejlepší možné řešení pro naši rodinu. Chci sdílet, jaké možnosti jsou, jak jinak lze vzdělávat a jak prakticky postupovat. Ale (i když vám to tak možná bude někdy třeba připadat), nechci nic vnucovat, hodnotit nebo soudit jné cesty. Jsem si vědoma i nevýhod a rizik. Budu jen psát o naší cestě.

Dvě moje starší děti v lesní školce formou individuálního vzdělávání absolvovaly povinný předškolní ročník a dva roky už jedeme školní domácí vzdělávání v kombinaci s lesní školou. Cítím se tedy dost plná zkušeností na to, abych o domácím vzdělání psala, ale při všech dotazech prosím myslete na to, že za sebou máme jen první a druhou třídu. Jasně že ve vyšších ročnících bude možná potřeba změnit zpsůob práce. Počítáme s tím. Počítáme i s tím, že domácí vzdělávání nebudeme zvládat trvale a dřív nebo později děti do státní školy přejdou.

Tolik na úvod. Když jsem se rozhodla psát o našem domácím vzděláváním, zeptala jsem se vás, co by vás zajímalo nejvíc. A dostala tolik otázek, že musím začít od nich. Tak tedy:

- Kde člověk vezme ten dar předat a předávat svým dětem cokoli? - Na to bych se mohla zeptat kterékoli maminky. Jak jste děti naučily mluvit? Chodit? Jíst příborem? Utírat si zadeček nebo čistit zuby? Poznávat zvířátka, podepsat se, počítat na prstech? Nebo se to snad děti naučily samy, jen s vaší podporou? Tento dotaz od jeho autorky byl míněn s nadsázkou. Ale hezky ilustruje to, co mi na české škole docela dost vadí: že se tváří, jako kdyby se děti učily jen ve škole a díky škole a ve volném čase pak dělaly ty neužitečné, zbytné věci. Jako kdyby se před nástupem do školy děti nic nenaučily! Jako kdyby osvojit si pravidla her, programovat, točit videa nebo sportovat nebylo užitečné. Jako kdyby bylo potřeba děti nějak nutit, aby se učily a pracovaly, když je jim to naprosto vlastní! Často to pak vede k tomu, že děti vnímají jen volný čas jako ten, kdy mohou dělat to, co je zajímá, a školu jako nudu, povinnost. Čest výjimkám, nechci zobecňovat. Ale kamarádi našich dětí často říkají, že škola je nuda a vyučování je nebaví. Ne jeden předmět, ale celé vyučování. Přitom první a druhá třída, tam se děti učí samé užitečné, praktické a zajímavé věci, od psaní, počítání a čtení až po prvouku. Věci, které ve školce nadšeně hltaly a na které se do školy tolik těšily. Je to právě tohle, co mi dává pocit, že jsme se rozhodli správně a že jsme dětem dali ten nejlepší možný start školního vzdělávání: že se učí samy od sebe a samostatně, nemusím jim ani nic moc předávat, jen je doprovázím, nabízím, pomáhám a občas radím. Ani nutit nemusím, když nechtějí, děláme holt něco jiného. Nejsme vázáni osnovami kmenové školy, na splnění plánu máme tři roky. Takže co se nenaučí teď, k tomu dojdou třeba za rok.

- Co na to rodina, okolí? Setkali jste se i s negativními reakcemi?  - No jasně. Ale téměř vždy plynou z neznalosti a nepochopení, z mýtů a zažitých představ. A také z láskyplných obav o budoucnost človíčka, kterého mají rádi. To je přece pochopitelné. Pomohlo vysvětlení, ale víc pomáhá, že vidí výsledky. Tchyně měla třeba v pololetí první třídy obavy, protože Terezka špatně četla. Ale sama musela uznat, jak moc napřed je v psaní a počítání. A u Davídka je to zase naopak, v polovině první třídy chodil dětem do školky číst po obědě pohádky. To nadšení, s jakým mluví o škole, s jakým se školní práci věnují klidně o prádzninách, je ale přesvědčilo. Ne k souhlasu, ale k uklidnění. Jinak potkávám negativní reakce spíš mezi lidmi, kteří nás neznají. Třeba na Modrém koníku 😀 Naše okolí, známí a kamarádi to vnímají spíš pozitivně, vidí, že pro nás je to nejlepší cesta. A hodně kamarádů máme právě z lesní školky, z jejichž dětí se stali spolužáci těch našich.