Dítě, které nebaví škola, ale sport. Jak moc na školu tlačit?
Ahoj,
v posledni dobe mi prijde, ze to tu trochu umira, ale snad se i tak najde nekdo, kdo prispeje svym nazorem 🙂 Tema je zrejme z nazvu diskuze - dcera skolu nesnasi, samozrejme do ni pravidelne chodi, plni ukoly, nekdy se i snazi, ale prirozena jednickarka to neni. Co ji naopak velmi bavi a jde ji je sport, dela 2 sporty na zavodni urovni. Neni zadne line dite, na soustredeni nebo zavody ochotne (teda vicemene) vstava brzy rano o vikendu, pres tyden na trenink bezi ochotne a vzdy vcas, dava tomu hodne.
Je ve ctvrte tride, tchyne a nekteri dalsi pribuzni do me tlaci, at sport omezime, ze nema cas se poradne ucit a ze musi zabrat. Ona prijde domu rekneme v 5, pak by se ucit mohla, ale spis na to dlabe a da si 2 hod volno pred veceri.. Zas ji o nej ale nechci pripravit, to vypnuti taky potrebuje, vzdyt je porad mala. Prijde mi blbost ji omezovat to co ji bavi (a jde) na ukor toho co ji k smrti nebavi. V rodine mame spis jako standard same 1, kdyby se poradne ucila, tak by je taky mela, to je pravda. Ale musela by pak alespon 1 sport opustit.
Jak to vidite? Skola na prvnim miste a pres to nejede vlak nebo byste diteti klidne dali pokoj nechali ho seberealizovat? (pokud je to v te nasi urovni 2, max. pak casem 3, nebavime se o tom, kdy je dite opravdu na propadnuti )
@drep já to nebrala v souvislosti s tvým příjmem, ale s penězi, které bude jednou vydělávat to dítě jako dospělý, protože taky píšeš "Statisticky se víc vyplatí vzdělání než sázka na sport, vzdělání zajišťuje stabilní slušné příjmy". Což mi v rámci dotazů zakladatelky přišlo relevantní 😉
@monny3 tak ano, obecně dětství beru jako hezkou a pozvolnou přípravu na život a protože nejsem ani z bohatý rodiny ani založením zlatokopka, kterou někdo bude živit, tak jsem se v dětství sice všestranně rozvíjela (ano, sport nezávodně, ale taky jsem dokončila lidušku na flétnu, chodila na italštinu a španělštinu atd, přečetla průměrně 3-4 knihy týdně) s cílem připravit se na to, čím se sama budu živit. A pak dotaz, jestli mě to uživí, považuju za dost zásadní.
Popravdě ano, osobně si myslím, že ten pocit, že jsem příští sobotu pozvaná na svatbu svého pacienta, který když jsem ho potkala poprvé, tak nevypadal, že v životě pohne končetinou nebo otevře oči, natož aby došel k oltáři, je víc uspokojující než všechny Jágrovy góly, ale to je můj pocit, ten nikomu nenutím. Ale já nejsem založením vrcholový sportovec, vůbec v sobě nemám takové to “buď lepší, rychlejší, silnější než ostatní”, jsem ten typ, co soupeří jenom sám se sebou a se svým perfekcionismem, takže pro mě je celá ta věc okolo vrcholového sportu trošku nepochopitelná, což zase máme každý jinak.
@glumy naprosto upřímně říkám, že bychom ani já svou doktorskou kariéru ani muž svou sesterskou kariéru kvůli tenisu na hřebík nepověsili. Home office nemáme, pracovní dobu určuje potřeba nemocnice. Takže to opravdu není univerzální řešení pro všechny. Oba moji kolegové říkají, že se rozhodli dobře, jednak jim ta práce dává většip smysl a jednak ani v kanoistice ani v běžkách se takový prachy netočí a že jsou dnes bohatší, než by byli i jako relativně úspěšní sportovci v těchto oborech.
@enoli @drep Nevidím vůbec důvod v rámci této diskuze řešit, jestli je nebo domácí vzdělávání vhodné pro toho nebo onoho. To je přece rozhodnutí každé rodiny a otázka jejích priorit. Co mi v rámci této diskuze přijde zásadní je, že holka, která nechodila do školy a plnění školních osnov nebylo v žádném případě priorita ve srovnání se sportem a rodinným životem, se bez problémů dostala na vysokou školu a vystudovala ji. Tedy že zjevně nění potřeba ve 4. třídě trávit hodiny denně nad domácími úkoly, aby člověk jednou neskončil u pásu. A že při správném uchopení a opravdové motivaci přináší sport spoustu jiných hodnot, které lze ve skutečném životě zúročit.
@monny3 tak ano, obecně dětství beru jako hezkou a pozvolnou přípravu na život a protože nejsem ani z bohatý rodiny ani založením zlatokopka, kterou někdo bude živit, tak jsem se v dětství sice všestranně rozvíjela (ano, sport nezávodně, ale taky jsem dokončila lidušku na flétnu, chodila na italštinu a španělštinu atd, přečetla průměrně 3-4 knihy týdně) s cílem připravit se na to, čím se sama budu živit. A pak dotaz, jestli mě to uživí, považuju za dost zásadní.
Popravdě ano, osobně si myslím, že ten pocit, že jsem příští sobotu pozvaná na svatbu svého pacienta, který když jsem ho potkala poprvé, tak nevypadal, že v životě pohne končetinou nebo otevře oči, natož aby došel k oltáři, je víc uspokojující než všechny Jágrovy góly, ale to je můj pocit, ten nikomu nenutím. Ale já nejsem založením vrcholový sportovec, vůbec v sobě nemám takové to “buď lepší, rychlejší, silnější než ostatní”, jsem ten typ, co soupeří jenom sám se sebou a se svým perfekcionismem, takže pro mě je celá ta věc okolo vrcholového sportu trošku nepochopitelná, což zase máme každý jinak.
@drep A ještě bych nesměšovala závodní sport s profesionálním. To, že někdo dělá závodní sport a je to pro něj priorita, nemusí vůbec znamenat, že žije v iluzi, že ho to jednou bude živit. A už vůbec ne, že ho to bude živit celoživotně. Mémo synovi je 10, k dráze profesionálního sportovce ho to táhne, ale už v těch deseti naprosto jasně chápe, že to není celoživotní náplň a že potřebuje ještě něco. Můj nájemník je profesionální sportovec, hraje 1. ligu, ale ještě má k tomu civilní zaměstnání.
@enoli @drep Jen mě napadá, aby to nevypadalo, že se vyhýbám odpovědi, tak upřesním: Domácí vzdělávání je s plným úvazkem slučitelné v pohodě, když si ho rodič nastaví podle svých potřeb. Domácí vzdělávání totiž znamená to, že dítě není vzděláváno ve školce zapsané z rejsříku MŠMT. Domácí vzdělávání naopak neznamená, že dítě doma vyučuje jeden z jeho rodičů. Jsou i rodiny, které to takto dělají, ale je jich málo, většinou jde o alternativní způsoby vzdělávání, kterých je dnes v nabídce obrovské množství - alternativní a komunitní školy, domškolácké skupiny, garanti vzdělávání, apod. A je určitě vhodné pro každé dítě, když se správně nastaví. Pravda ale je, že opravdu není vhodné pro každého rodiče: zodpovědnost za vzdělávání dítěte je v domškoláctví pouze na zákonných zástupcích dítěte a nelze ji přenést na žádnou instituci.
@izz76 jasný, ale to je něco, co vůbec nerozporuju. Já jsem naopak obří zastánce dětského sportu, sama jsem sportovala (nezávodně, ale zase jsem vyzkoušela kdeco a mám základy mnoha sportů), moje dcera sportuje (ano, zase nezávodně a vidím to i optikou nevlastní matky dítěte, které taky závodně sportovalo a musel se tomu přizpůsobovat celý život, aby po pubertě pochopila, že tohle ji neuživí a vlastně už to přestala být zábava a dneska se naopak extrémně věnuje škole) ani neříkám, že dvojky bez učení jsou problém, drilovat se na samý jedničky, pokud mi to není přirozený a netoužím po tom, je kravina. Já reaguju na ty další podněty, že když dítě rádo sportuje, tak hurá na domškoláctví a vzdělání netřeba, protože v republice jsou jednotky kuchařů, co berou 100000+ a taky nepotřebujou vzdělání. To je úplně stejně relevantní argument, jako moje jedna zkušenost, že můj švagr je kuchař a třou nouzi s bídou.
Ve chvíli, kdy sport začne nežádoucně interagovat se školou a dítě by reálně opravdu buď muselo obětovat školu nebo sport, tak bude staticky úspěšnější strategie nechat školu a obětovat sport. Protože ze tisícovky puberťáků, co rádi a dobře hrajou fotbal, se tím reálně uživí (celoživotně a dobře) jeden z nich. Z tisícovky absolventů práva, medicíny, ekonomky, pedagogiky atd se tím reálně uživí prakticky všichni, byť tam bude minimum těch extrémů, co má plat jako Rolando. To je jediný, co říkám. Že bych byla hodně opatrná v tom “kašleme na školu, ať žije gymnastika”.
@mabs to je možný. Pokud ovšem všichni rodiče podřídí rodinný život a vzdělání svých dětí sportu, tak jich 999 z té 1000 bude jednou hodně zklamaných… možná zadlužených atd.
@izz76 jasný, ale to je něco, co vůbec nerozporuju. Já jsem naopak obří zastánce dětského sportu, sama jsem sportovala (nezávodně, ale zase jsem vyzkoušela kdeco a mám základy mnoha sportů), moje dcera sportuje (ano, zase nezávodně a vidím to i optikou nevlastní matky dítěte, které taky závodně sportovalo a musel se tomu přizpůsobovat celý život, aby po pubertě pochopila, že tohle ji neuživí a vlastně už to přestala být zábava a dneska se naopak extrémně věnuje škole) ani neříkám, že dvojky bez učení jsou problém, drilovat se na samý jedničky, pokud mi to není přirozený a netoužím po tom, je kravina. Já reaguju na ty další podněty, že když dítě rádo sportuje, tak hurá na domškoláctví a vzdělání netřeba, protože v republice jsou jednotky kuchařů, co berou 100000+ a taky nepotřebujou vzdělání. To je úplně stejně relevantní argument, jako moje jedna zkušenost, že můj švagr je kuchař a třou nouzi s bídou.
Ve chvíli, kdy sport začne nežádoucně interagovat se školou a dítě by reálně opravdu buď muselo obětovat školu nebo sport, tak bude staticky úspěšnější strategie nechat školu a obětovat sport. Protože ze tisícovky puberťáků, co rádi a dobře hrajou fotbal, se tím reálně uživí (celoživotně a dobře) jeden z nich. Z tisícovky absolventů práva, medicíny, ekonomky, pedagogiky atd se tím reálně uživí prakticky všichni, byť tam bude minimum těch extrémů, co má plat jako Rolando. To je jediný, co říkám. Že bych byla hodně opatrná v tom “kašleme na školu, ať žije gymnastika”.
@drep To máš samozřejmě pravdu, ono se to ve většině případech vyselektuje samo, Myslím,že minimum rodičů očekává,že se bude dítě živit sportem. Kdyz nadejde cas,ze se skola neda skloubit se sportem,tak většinou konci sport . Coz,ale nastane až na VŠ, možná na SŠ. Nebo pak mají sport jako koníček, nebo v pubertě zleniví a sportovat uz nechtějí..