Jak zvládat péči o dvě a více dětí?
Maminky dvou a více dětí, máte nepříjemné pocity, že i kdyby jste se rozkrájely, tak to nestačí?
Ja mela tento pocit se trema detma v covidove dobe. Ted uz ne. A i kdyz nemame hlídání, tak se mi dobre dari delat si pravidelne cas i na kazdeho zvlast. Jak mas stare deti?
P. S. Ted ctu znovu dotaz, nejdriv jsem ho asi spatne pochopila. Takovy pocit jsem mela i s jednim. Protoze maji vsechno, tak to maji jako samozrejmost a chteli by jeste vic. Tak to maji asi vsechny deti co nicim nestradaji a u nas to nazyvam jako rozmachanost 😶😅
Ne. Jakože jasně, neobětuju jim všechen čas, ale jsem jejich matka, ne otrok ani manažer zábavy 😉
Někdy ano. Snažím se věnovat každému zvlášť, ale někdy mám pocit, že je to málo. Ale pak si reknu- dělám maximum, co můžu, tak co už.
Mladšímu je rok a půl. U všeho musí být a všechno zničí. Když si chci hrát nebo něco dělat se starším, vždycky to dopadne tak, že zabavuju mladšího, aby starší měl klid 🙄
Obcas me to napadne, ale rychle to vypoustim z hlavy. Delam, co muzu, a to je hlavni.
Občas. Kupodivu poté,co od tří dětí chodím do práce, je ten pocit menší 😀
Ne. Věnuji se všem společně. Máme děti tři.
Tak ono zalezi na tom, co povazujes za “venovat se”. Jestli je to popovidat si, kdyz to potrebuje, pomoct mu s ucenim apod, tak na tom je proste osidit nesmis. Ale jestli myslis hrani si a vymysleni zabavy, tak dnes uz bych byla sobectejsi matka. Kdyz jsem byla na materske, musela jsem pracovat. Sice z domova, ale i tak jsem davala deti na hlidani. Mela jsem z toho hrozne vycitky, takze kdyz byly doma, byla jsem jim neustale za prdeli, vsechno delala s nima nebo jeste lepe za ne. Dnes jim je 7 a 9 a jsou to line, nesamostatne a sobecke bestie 😀 Prehanim to samozrejme, ale fakt bych je dnes vedla k mnohem vetsi samostatnosti ve vsech smerech.
Já furt 😂 A to jim ten čas obětuju, snažim se pro každýho zvlášť i současně, a stejně zbyde spousta věcí, co bych ještě měla, co by bylo dobrý, aby, ..., co by chtělo... Příjde mi, že ty děti jsou bezedný díry neustále něco vyžadující, a kdybych se rozkrájela, nikdy to nestačí. 4 děti.
Ano. Kvůli handicapu staršího se mu věnuju daleko víc než mladší. A hrozně mě to mrzí, protože ona za to nemůže. :(
Občas zaostávám vůči nejstarší (velký věkový propad), tak se ji to snažím kompenzovat nárazovkami typu výlety po Evropě /víkendy/, kino, případně hadry (to mě vyloženě nebaví, takže většinou jen poskytnu kartu a vyber si co chceš😇)... A pak takové ty zásadní věci jako vzdělání atd. (jsou spíš o penězích než o pozornosti jako takové, jsou důležité pro budoucnost).
Měla jsem ten pocit po narození druhého, ale byla to jen reakce na novou situaci. No a teď (mladší 1,5 roku) mám výčitky, že se starším nemohu moc dělat věci "na jeho úrovni" - deskovky, pexeso... Protože s mladším se to v klidu nedá.
Ano, asi první pul rok jsem ten pocit měla, než si to vše nějak sedlo.
Ano a dost. Starší syn má 5,5 roku a zbožňuje lego, má ho v podstatě po celé podlaze v pokojíčku. Krom lega ještě rád hraje deskovky - Války mágů, Karak apod., teď poslední dobou šachy. Bohužel nic z toho s ním nemůžu s mladší dcerou, která má rok a půl, dělat, protože ta mu lego neustále bourá a vysypává roztříděné kostky z krabic, no a z deskovek nám bere figurky, kartičky apod. Hlídání není, takže starší si musí vystačit v podstatě úplně sám. Tatínek dělá do večera. Dneska šli spolu v půl 9 hrát šachy, což je fakt "super", v tenhle čas by měl jít spíš do postele.
@ivis_b ze ja tohleto poznavam😀 V roce a pul to celkem slo, zavedli jsme, ze vyrazene figurky jsou jeho a to mu stacilo. Ted ma pocit, ze uz intelektualne pokrocil, a chce hrat taky (2 a ctvrt). Zajimavy je, ze konem chodi spravne do L, vi, jak se co jmenuje...akorat neceka na soupere a nahodne soupe myma figurkama😀 Ale uz tam vidim svetlo na konci tunelu, s prostrednim se dalo hrat od 3 let diky tomu, ze to videl u starsiho sourozence. Lego jsme vyclenili krabicky z Ikea, se kteryma si muze chrastit, a ted uz ho vubec nezajima. Kdyz to ted prezijeme, tak to bude (jednou, casem, snad) zase dobry 🙂
Ja popravdě už občas nemám ani sílu se jim věnovat, jedou teď nějak samospadem. Občas si s mladší přečtu knížku, někdy si společne zahrajeme pexeso nebo postavíme lego. Ale snažím se, ať si hrajou sami (mají 2,5 a 5,5)
Chodíme hodně ven, tam si odpocinu i ja (jsme komplet bez hlídání). Ale věnovat jako cíleně se jim věnuji minimálně
Ne,máme děti 2r a 1m od sebe a venuji se oběma stejně,když starší dcerka(6 po let) jde dělat svoje úkoly, mladší syn (4 roky) taky, vysvětlim zadání jednomu,pak i druhému.oba vedeme k samostatnosti, pomáhají nám při úklidu,mě s vařením.kdyz si chtějí jít něco koupit, dobře,dostanou peníze a jdou.kdyz si chtějí objednat na zmrzlinu do kornoutku, dobře,řeknou si o ní sami.vyrabime všichni společně,víkendy travime taky společně,když to jde tak na výletech,v týdnu chodí do školky,já do práce
Mam ten pocit. Deti 6, skoro 5 a 1,5.
V podstate bud zabavuju nejmladsi, aby si starsi mohli hrat neco, co by jim borilo, bralo a tak.. nebo starsi zabavuji zas to nejmladsi, abych ja treba dovarila obed, vytrela a tak. Neco se s nim da, neco ne, zvlast kdyz je to pak delsi vareni, co ho uz nebavi, nebo delsi uklid a pod.
Cekame 4.
Ale podle manzela a par lidi, co jsem s nima mluvila nebo vidim, jak to maji oni, to mozna moc resim, mozna az moc se jim chci venovat, coz vlastne asi neni zdrave. Asi neskodi, kdyz si nejaky den hraji jenom samy, ja to ale zatim tak zpracovane nemam.
Máme čtyři a ten pocit mám neustále, protože to nejmladší rádo marodí. Zrovna mu třetí den tělesná teplota stoupá ke 40°C, takže se valná většina pozornosti soustředí na něj. Dvě nejstarší děti to nejspíš chápou, dítě číslo tři občas podává různé stížnosti a kuje plány, jak se čtyřky zbavit.
A mají ten pocit i chlapi? Tak proč bychom ho měli mít my? Neměli bychom být každodenní vymýšleči zábavy a ještě takové, aby byli všechny děti různého věku nadšené, tzn. prohlížím si s malým knížku a zároveň jsem v bazénu se starším? 🙂 A celodenní stres, jestli se jim jako dostatečně věnuju... Měla jsem to a vím, že takové pocity jsou zbytečné, protože nikdy nezmizí, i kdyby se člověk rozkrájel a padal na pusu.
Ne
Ano, občas jo. První byla neodložitelné dítě, spinkala jen na rukách nebo se mnou, dělala jsme jí masáže celého těla, chodila a ní kurzy, cvičení, byla vymazlené miminko. Druhá je taková klidnější a celkem dlouho se zabaví sama na dečce, s hračkou a někdy je mi to líto, že nemá tolik pozornosti jako měla první. Zas ale první teďka přišla o společné uspávací večery, protože většinou usínají obě souběžně nebo po sobě, takže když jde spát starší, nespí mladší. Dřív jsme spolu leželi, koukali na pohádku a třeba 3/4 hoďky se mazlily, to už teď taky nejde. Ale zas věřím, že si to vynahradí, až se dorostou a budou si spolu hrát. 🙂 Spíš mě trošku štve, že nevím jak třeba vymyslet nějaké kroužky, plavání a podobně se 2 dětma, když je mám obě doma. Jedna kojená a druhá do školky nechodí ještě. 🤷
Ne, mám tři děti a musím říct, že čím je jich víc, tím míň vyžadují času, vyhrajou si a zabaví se spolu líp, než kdybych si měla hrát s nima já.
Ne a nikdy jsem tedy takový pocit neměla. V čem ti konkrétně připadá, že se jim nestíháš věnovat dostatečně?