Rodina nerespektuje mou výchovu bez fyzických trestů
Dobrý večer maminky,
potřebuju si vyslechnout nezaujaté názory rodičů, kteří vychovávají své děti bez fyzických trestů.
Mám velký problém se svým okolím, které nerespektuje mou východu. Mám dvě děti, syna čerstvě čtyřletého (do školky půjde v září) a dcerku 21 měsíců.
Oba jsou celkem temperamentní, živé a hlasité děti.Oboum se snažím věnovat. Když malá spí, věnuju se jenom synovi. Občas jede syn pryč jen s tátou a já jsem zase jenom s malou. Syn krásně mluví, automaticky zdraví, děkuje, poprosí, přijde a řekně, že mě miluje, umí se omluvit, umí říct, že ho něco mrzí. Zároveň ale umí i pěkně zlobit. Teď má období, že když se rozčílí, bouchá do věcí nebo s věcmi háže nebo plácne segru nebo i nás rodiče. Předchází tomu většinou boj o hračku nebo nějaké nepochopení nebo když už je fakt utahanej (od dvou let přes den nespí). Jsou dny, kdy jsou oba zlatí, jsou dny, kdy jsou "na zabití". Já syna učím, že má právo se zlobit, má právo křičet a ani mi nevadí, když si potřebuje bouchnout (ale do země či do gauče). Vysvětluju, že nesmí bouchnout do televize nebo do lidí. Když ho chytne amok, chytnu mu ruce, aby nemohl bouchnout, říkám, že ho mám ráda, že chápu, že je naštvanej, ať si zařve,, ať si bouchne do sedačky. Snažím se ho odvést do jiné místnosti, tam počkat, až se uklidní (počkat s ním) a pak mu vysvětlit, co bylo špatně a jak by se to dalo udělat jinak. Nebo když se děti hádají o hračky, vstoupím do toho a snažíme se společně to vyřešit (nabídnutím jiné hračky, společným hraním, atp...pouze pokud už fakt nevím a oni pořad oba vřeští, hračku dám pryč a vymýšlíme jiný program). Je to náročný, né vždy se povede, taky zařvu, pohrozím (nikdy ale dáním na prdel), protože co nedělám jsou fyzické tresty. Prostě své děti neplácám po ruce, zadku (doplňte si).
Je to teď hodně náročné, protože i malá má teď dost vztekací období, vřeští, provokuje, zkouší, kam až může zajít. Oba se po sobě opičí, v tom dobrém, ale i v tom zlobivém.
Když dělají, co je špatné, zakročím, odvedu je, důrazně řeknu, co je špatně a ukázu či vysvětlím, jak to udělat jinak, správně. Já plácání neschvaluju, protože prostě já na to povahu nemám. Když byl syn menší, parkát jsem mu na prdel dala, a pak z toho byla ve vteřině tak špatná, brečela jsem. U mě to nemá smysl. Navíc, je to jen ukázka síly, já jsem silnější, tak si na tebe dovolím. Ale když mě štve někdo dospělý, tak ho přeci taky neprofackuju. A děti se učí nápodobou, no ne?
Bohužel však narážím na nepochopení, především mých rodičů, mého bratra s rodinou a občas i partnera (otce dětí).
Nedávno jsme měli velký konflikt. Byly jsme u rodičů doma, byl tam i bratr s rodinou. Má osmiletá dvojčata, kluky, kteří se s mým synem milují. Jsou divocí, honili se po baráku a neposlechli, že si to dospělí nepřejí. Švagrová své děti seřvala a sedli si. Syn si chtěl hrát dál a pokoušel je (já byla v jiné místnosti). Švagrová syna okřikla, ať dvojčata nechá být. Babička (má máma) na něj vyjela "máma nemáma, já ti už fakt dám na prdel", načež syn na babičku napřáhl a zakřičela na něj opět švagrová, že co si to dovoluje. Já to slyšela, tak jsem vešla, vzala jsem syna za ruku a říkám mu, že půjdeme nahoru do obýváku spolu, kde jsem mu chtěla říct, že takhle ne. Načež švagrová zakřičela i na mě, že to už není potřeba, protože oni odjíždejí.
Mezi tím, co jsem byla s dětmi nahoře, se oni sebrali a bez rozloučení odjeli. Pak na mě vyjela máma, že mi syn přerůstá přes hlavu a že bych mu měla občas dát po prdeli a že už rozmazluju i malou. Já jsem se rozbrečela a řekla, že takhle svoje děti vychovávat nechci, protože nechci, aby z nich byly emocionální trosky jako já. Na to na mě začal řvát i táta. Sebrali jsme se a odjeli.
Pár týdnů jsme se neviděli, tento víkend jsme tam byli zas a další scéna. Malá bouchala do dveří. Okřikla jsem jí, že nesmí. Bouchala znova, vzala jsem jí tedy na ruku, od dveří odnesla a vysvětluju, že nesmí a proč. Do toho máma, ať jí plácnu přes ruku, když mě neposlouchá. Já jí řekla, že svoje děti chci vychovávat bez plácání a ať to prosím respektují. Na to na mě začal řvát táta, že to je neuvěřitelný, co předvádím a jak z dětí vyrostou hajzlové, atp. atp.
Nebo dnes večer syn ve vaně... Na dlaždičky jsem mu namalovala srdíčko jako terč a on se do něj trefoval vodní pistolí. Táta ho chtěl z vany vyndat a syn mu ukazoval, že to je srdíčko nejde smýt. Táta se vyděsil a zkusil ho prstem omýt (šlo to), což ale naštvalo Matyho a začal hystericky brečet, táta mu říkal, že to nevadí a Maty po něm hodil mokrou houbičku. Táta se naštval, řval a odešel. Když jsem přišla já, zjistila jsem, že syn NECHTĚL, aby se to srdíčko smylo, proto tak vyváděl. S tatou se nepochopili...srdíčko jsme domalovali, tátovi se omluvil, nicméně táta se bojí, že ho v deseti letech syn "podřeže nožem"...
Já už jsem vážně zoufalá....Syna učím, že když se mu něco nelíbí, musí to říct. Občas se povede, občas tomu předchází scéna. Bohužel táta s ním neumí tak komunikovat jako já. Já v tom vydím nepochopení, táta v tom vidí problém do budoucna.
U babičky a dědy to děti milujou, maj tam velkou zahradu a veškeré vyžití. Babičku a dědu maj moc rádi. Já je nechci odstřihávat, ale mě už tam prostě není dobře. Rodiče mě absolutně nerespektují, když svým dětem něco vysvětluju a oní mají pocit, že je to nedostatečné, hned dětem, nebo spíš častěji mě, vynadají, i před dětma (děda i sprostě) a já už to nedávám. Jsem tam akorát nervózní. Co dělat netuším.
Výchovu bez fyzických trestů, ale s nastavenými hranicemi, jsem konzultovala i s dvěma psycholožkama a řekly mi, že dělám dobře. Jasně, děti mě v tomto věku kolikrát na první dobrou fakt neposlechnou, zlobí, ale já se je snažím učit a to, co dělají špatně, odnaučit. Není to tak, že když jim nedám na prdel, tak jejich chování schvaluju. Jen to chci prostě dělat jinak. Bohužel v určitých situacích i můj partner má pochyby a bojí se, aby nám děti nepřerostly přes hlavu.
A já jsem v tom sama, rodina to nechápe, nerespektuje, jsou kolem toho hádky a já nevím, jak z toho ven. Poraďte prosím.
Moc děkuji...
Já mám z tvého vyprávění pocit, že deti z tebe mají nedostatek respektu a proto to občas takhle přeroste. Respekt se dá získat i jinak než bitim! Na to pozor. Vzhledem k tomu, jak se k tobě chovají i tvoji rodiče, jak si dovolí na tebe křičet a nadávat, tak mi to dává nějakej ucelenej obrázek jak to asi může vypadat.
Za mě.... Vybudovat si u děti respekt. Nastavit pevné hranice, nesnažit se jít za každou cenu jen po dobrém a pokud se to nepovede, tak teprve přitvrdit-priklad s hračkou - hádají se o hračku, ty se snažíš odvádět pozornost, ještě víc se jim věnujes.... Dite tedy vidí, že za ně úplně vhodné chování přijde odměna (=máma se nám bude venovat) a budou sami vynucovat pozornost právě tím zlobenim. To trochu vidím u případů s dvojcaty-oni si nechtějí hrát, syn provokuje a zlobí, protože ví, že na tebe to funguje a pozornost dostane.
Určitě je potřeba nastavení hranic, při jejich překročení přijde trest - budete se hádat o hračku-přijdete o ní. Budes mlátit ségru- nebude po večeři zmrzlina. Dodržovat svoje sliby, zároveň pozitivne motivovat - když celý den nebudeš mlátit sestru, přečteme si pak tvoji oblíbenou pohádku...
Já svoje děti nebiju, ale respekt mají, neskacou nám po hlavě a opravdu krásné funguji. Oni potrebujou mít i negativní zážitky a zkušenosti...
@codal Tak já nevím, ale když u nás prufil synovec, taky jsem na něj prostě houkla, než bych sháněla švagrovou. Ono je to taky potřeba řešit hned, a ne čekat čtvrt hodiny, až přijde máma, to už pak to dítě těžko ví, že bylo něco špatně.
@anetka1701 tak to dítě neprovokovalo dvojčata, která si a ním nechtěla hrát, ale dvojčata, která si hrát nemohla hrát, protože jejic matka jim to zatrhla....
@oveckaluky dobře, já bych třeba taky houkla, ale pokud bych měla problém s tím, že nechci řešit cizí děti, tak bych prostě houkla vedle na matku, ať si děti spacifikuje.
@treasurka pokud si já chci sednout v klidu na kafe, tak nechodím s dětma k prarodičům, kde jsou další děti a kde to prostě vždycky hrozí, že tam klid nebude, protože víc dětí, větší hukot.. já tu teď měla několik kamarádek s dětma a bylo to o nervy, rozhodně to nebylo o tom, že si v klidu sedneme, děti si budou hrát a my si vypijeme kafíčko. Ne, tak to nebylo, prostě jsme měly oči až na prdeli, protože víc dětí, větší bordel, větší zmatek, větší nebezpečí úrazu. Když jedna odešla na záchod a nebo kojit, bylo jasný, že ohlídáme i to její a pokud by hrozil průšvih, přiměřeně zasáhneme. Ale my jsme s tím počítaly, že to tak bude. Když si chceme v klidu pokecat, jdeme bez dětí. Já netvrdím, že autorka dělá všechno správně a švagrová všechno špatně, u té situace jsem nebyla, ale ať už to bylo jakkoliv, tak řešit to sprostým nadáváním je prostě nechutný.
Četla jsem jen první tři stránky . Za mě , když vidíš , ze tvoje nevychova nepomáhá , je na čase změnit styl výchovy . Americká nevychova je podle mě jen pro klidnější dítka a ne pro tvého draka . A tvoje rodina má pravdu , proutek se má ohýbat dokud je mladý , a ty mas na skutečnou výchovu nejvyšší čas . A - předcházení nepříjemnostem - není výchova . Každý z nás si musí jednou za čas konfliktem projít a ty mas svého syna naučit respektu je starším , rodičům a ostatním . Popremyslej nad tím .
@codal To máme jinak, já když mám děti zpacifikovaný, tak si ho ráda dám. Když jim byl rok, bylo to jiný, teď jsou nejmladší necelé čtyři, a jde to. Pokud jde o moje děti, tak s tím počítám, neberu to ani jako rušení, ale jako součást svojí role jejich mámy. Ale nechci, aby někdo automaticky předpokládal, že budu řešit ještě jeho děti. Pokud jo, tak to je má dobrá vůle, nebo na základě dohody, ale rozhodně se necítím povinna to dělat a plnit něčí očekávání. Prostě za svoje děti má zodpovídat rodič. Pokud tam není, a zastoupí ho švagrová, tak, že mu to není po chuti, řešení není nadávat na švagrovou, ale pořešit si to příště sama. Ale to už se točíme v kruhu.
@codal Tá taky moc ne, proto bych vyklidila pole. Taky ale nikde nevidím, že křičela sprostě, ale nečetla jsem všechny příspěvky. A pro jednoho křičet může pro druhého být důrazný tón. Zbytek rodiny je asi na straně švagrové, takže kdo ví, jak to bylo. Nebyla jsem tam, nevím...
Přečetla jsem jen jednu stránku, ALE ! Děláš to moc dobre, nekoukej na svoje rodiče, nekoukej na nikoho, jen na svoje děti. Nechápu jak si někdo muže myslet ze ma dítě poslouchat na první dobrou, vydrž ve své trpělivosti a děti až překonají tohle teleci období tak věřím ze se nebudes stačit divit jake mas super děti a krásný vztah s nima. Doporučuji stránku DOVYCHOVAT, z ni hodně čerpám. Já byla trestána bitim, není to nic dobrého, plodí to akorát vztek, agresi, nedůvěru. Snažím se na sobě pracovat, myslet, hodně s detma mluvíme. Bohužel taky mi jako první reakce ze vzteku naskakuje ze by měli dostat na zadek, stoji hodně sil ten zakódovany vzorec od rodičů překonat, ale stoji to za to. Dcera už začíná být ve veku, kdy si uvědomuje, a je rada, ze není bita jako její sestřenice, na ktere to teda nechává stopy strasne. Manžel 40 let a nikdy od rodičů nedostal plácnutí a je to nejslusnejsi a nejhodnejsi člověk co znám. Kdyžtak můžeme sz.
Všem moc děkuji za odpovědi. Původně jsem chtěla každé z vás odepsat zvlášť, ale je toho tolik, že odpovím najednou.
Předně můj příspěvek nebyl o tom, že chci házet špínu na rodinu potažmo na dost často zmiňovanou švagrovou. Nešlo mi o to, že okřikla syna. Šlo mi o to, jak se postavili k tomu, že syn nedostal na prdel a místo toho jsem ho odvedla jinam. Šlo o to, že mě před všemi i mými dětmi seřvali (ano seřvali) a že nerespektují mou výchovu. Já určitě nejsem dokonalá matka, která všechno ví a ostatní poučuje. Rozhodně nejsem matka, která omlouvá chyby svých dětí a neřeší je. Rozdíl je v tom, že se snažím pochopit, proč ke zlobení došlo a vyřešit to (hned) a bez dání na prdel. Ano, měla jsem u zlobení být, v tu dobu jsem však byla na wc a když jsem slyšela řev, hned jsem zasáhla (po svém).
Mně se taky kolikrát nelíbí, jak švagrová na své děti řve, ale nedovolím si jí do toho zasahovat.
Pokud jde o konflikt, troufám si říct, že bych poznala, kdyby byl problém už před tím. Na tohle jsem extra citlivá.
To, že jsem psala, že mé děti jsou tempramentní znamená, že je prostě nebaví sedět na zadku. Pořád běhají, lezou, hrají si, jsou prostě akční. Ale na návštěvě se chovat dovedou. Jasn, zazlobí, ale nikomu po hlavě fakt neskáčou. Nikdy jsem zatím nemusela řešit rozbité věci, fyzické konflikty mezi dětmi.
Respekt ze mě, si troufám říct, že mají. Ano, né vždy poslechnou na prvn dobrou, ano někdy je velmi těžké syna zastavit, když je rozdováděný při hře, ale to si myslím, že není nic neobvyklého v tomto věku.
Co se synova plácání týče, není to tak, že já ho nebiju, ale on bije mě, jak tady taky tuším zaznělo. On mě plácne (po noze, zadku), vyjímečně a já mu okamžitě chytnu ruce a takhle ne. S tátou je to tak, že když zlobí a tátovi rupnou nervy, zařve na něj tak, že se stavim do pozoru i já. Syn se lekne a tátu plácne. Táta ho pevně chytne za ruce a je vidět, jak to synovi hrozně vadí, začne plakat a je úplně mimo. Do toho zasáhnu já, syna odvedu a pak to všechno řešíme. S babičkou a dědou a jejich výhružkami je to tak, že teď syn chodí a říká, když děda udělá to a to (nějakou jakože špatnost), tak já ho teda plácnu...a já dokola vysvětluju, že ne, že to je prostě špatně. Že ani děda nemá plácat, že prostě takhle se to neřeší. Nikdo se nemá plácat.
Dnes například byla situace, kdy si v koupelně, kde jsem byla, hrál syn s takovýma těma schůdkama k umyvadlu/wc...měl na nic malé kamarády od Krtečka, schůdky měl převrácené a hrál si, že je to prolejzačka. Malá zaškobrtla a spadla a udělala si modřinu na tváři. Syn okamžitě přiběhl a říkal, jak ho to mrzí, že nechtěl, aby si ségra ublížila, že si s tím jenom hrál a nedošlo mu to...přitom jí nestrčil.
Večer mu ségra chtěla šťournout do ucha kartáčkem na zuby, on se po ní ohnal a strčil jí do zad. Zeptala jsem se, jak tohle řešíme správně, když se nám něco nelíbí? On mi odpověděl, že jí měl říct, ať toho nechá nebo jí odstrčit ruku. Přesto jí ale strčil do zad. Ok, tak dnes měla být večer pohádka, tak dnes nebude, protože to bylo špatně a já chci, abys to dělal správně. Sice chvíli plakal, ale bylo.
Takže ano, výchova bez fyzických trestů, ale né výchova bez hranic.
Ano, mé děti dokáží být divocí, ale nejsou zlé.
Mně jde primárně o to, aby pochopily, co je špatně a nedělaly to, protože nechtějí, né protože se bojí a za mými zády si to pak udělají po svém.
Moji rodiče, kapitola. Miluju je, děti je milujou, ale je zde ten problém nerespektu mě jako matky. Někdo zmínil, že mojí mámě už musel přetéct pohár trpělivosti, když synovi řekla, že "máma nemáma, já už ti fakt dám na prdel"...tak omyl, moje máma "vyhrožuje" dáním na prdel naprosto běžně. Je to milující starostlivá babička, ale tohle je prostě její metoda...s kterou já nesouhlasím. Děda, taky milující, ale bohužel cholerik jako prase, takže řev a občas i nadávky jsou standard, což já prostě u svých dětí tolerovat nechci....dětem tedy nenadává, ale nebojí se seřvat mě (jsi jako debil, atp).
Já jsem zde chtěla rady od rodičů podobně vychovávajících své děti, pokud něco podobného zažili, tak jak se k tomu postavili, jak to řešili. Protože mě nejde o to hledat viníka, ale o to, jak to dát do pořádku, abych dětem nebrala babi a dědu a tetu a strejdu. Ale pro mě už je tato situace celkem neúnosná.
Partner se mnou ve většině věcí souhlasí, ve výchově jsme více méně jednotní, jen jde o to, že on má někdy větší či menší strach, jestli je to či ono ok a udržitelné do budoucna (jelikož on a i jeho okolí bylo vychováváno a vychovává pomocí klasiky "dání na prdel"). Sám mi řekl, že taky na prdel dávat nechce, i když občas mu to ujelo. Sám řekl, že to nikam nevede a akorát je z toho pak otrávenej sám.
I proto jsem chtěla hlavně názor rodičů stejně či podobně smýšlejících. Nechtěla jsem zde dohady. Každý vychovává jak nejlíp umí a je potřeba se respektovat. Já si nedovolím zasahovat do výchovy ostatním a to samé si přeju od nich.
V podstatě tak jak píšeš. Tedy snažila jsem se mu nepodrývat autoritu a vyřídila jsem si to s ním večer. A celkově jsem mu to docela dlouho vtloukala do hlavy, že prostě takto ne. Plus jsem mu jasně vysvětlila, že jestli svoje jednání nepřehodnotí, tak prostě s holkama odejdu, že prostě toto není styl výchovy, který bude někdo na mých dětech aplikovat. A když bylo úplně zle, tak se přiznám, že jsem zakročila, i když vím, že to nebylo výchovné. Jednou jsem ho vyhodila i z baráku 🙈 Jako ale abych tady z něj nedělala nějakou hrůzu, to není ani náhodou. Naopak je to za mne super táta, jen má jinou výchovu a je to trošku cholerik no.... Ale časem to fakt pochopil a i uznal, že to takto bylo správně. Ale slovně mu to pořád někdy ujede , ale ruku by na ně nevztáhl 😀
Já bych asi při každé narážce na výchovu nebo konfliktu ohledně výchovy vzala děti a odešla.
Z prvních komentářů se mi udělalo fyzicky zle, takže dál číst nebudu a prostě jen napíšu svůj názor, však pokud tu budu někoho opakovat, jistě si z něj vezmeš své 🙂 Fascinuje mě, že někomu může připadat logické učit děti bitím, že nikoho nesmí bít nebo po něm někoho hodit. Jasně, není to bití, jenom lehké plácnutí... Ale přijde jako reakce na to, že se dítě brání? Dítě není kus masa bez vůle a názoru, které musí jen poslouchat, je to člověk se svými potřebami, přáními i frustracemi, který má ale velmi omezené možnosti je ostatním vysvětlit. Není divu, že se to občas nepodaří a pak se vzteká, protože mu rodič nerozumí. Když je za to ještě potrestáno, těžko získá pocit, že teď už ho rodič chápe...
Často čtu, jak hrozní lidé vyrostou z dětí, které nejsou trestány fyzicky, ale jejichž rodiče používají respektující metody. Tak si jen říkám, kde jsou všichni ti skvěle vychovaní, slušní, úžasní dospěláci, kteří prošli tradiční výchovou. Proč je normální lhát, podvádět, krást, chovat se sprostě ke svému okolí, nerespektovat druhé a ubližovat slabým, a bezmocným. Nevím, co z mých dětí jednou vyroste a jaké důsledky bude mít má výchova, ale pokud budou děti aspoň zčásti takové, jako jsou teď, pokud nebudou jako spousta dospělých, nad jejichž chováním mi zůstává rozum stát, tak můžu říct, že budu spokojená.
Já byla jako dítě bitá docela dost. A jednou jedinkrát jsem neměla pocit, že jsem udělala chybu a dostala oprávněně, že bych snad mámě měla jít poděkovat, že ze mě udělala lepšího člověka. Pokaždé jsem plakala ponížením a smutkem z toho, že nikoho nezajímal můj pohled na věc, jak se to stalo, proč jsem udělala to, co jsem udělala. Vždycky jsem věděla, co je správné a co správné není, k tomu jsem žádné tresty nepotřebovala. Ty mě jen naučily lépe skrývat prohřešky, lhát a nepřiznat se. Bylo těžké se od toho v dospělosti oprostit, abych nebyla člověkem, jakého ze mě vychovali, ale člověkem, jakým chci být.
K tvému konfliktu s rodiči mohu jen říct, dej tomu čas. Rodiče prošli tradiční výchovou, nikdo je neučil respektovat druhé a ostatní názor. Je to pro ně těžké až nemožné, nevyčítej jim to. Ty si prozatím jen vymez hranice: nikdo na tebe nesmí křičet a nadávat ti, ani tví rodiče ne, už nejsi malá, jsi dospělý člověk. Zbytek přijde časem. Tvé děti vyrostou z rozjíveného a vzteklého období a budou takové, jaké je vychováváš. Pak tvé okolí uvidí, že jsi měla pravdu. Sice to nejspíš neuzná, jistěže to nebude výchovou, ale geny či jejich vzorem či co já vím, ale zklidní se to, uvidíš.
Do té doby jim hlavně najdi bezpečné prostředí, kde budou moci běhat, skákat, křičet a být dětmi a nemuset kvůli tomu poslouchat, že rostou pro kriminál...
@vikinkav
@rebe vidím to stejně. Moje máma nás nikdy neuhodila, za to táta..... Způsobilo to přesně opak, než bylo zamýšleno. A vidím to stejně jako ty... Proto jsem věděla, že tuto cestu fakt ne, když jsem mohla porovnat oba typy výchovy v jednom. Zase na druhou stranu něco mi to dalo, posílilo mne to v tom, že nebudu ovce a vždy budu bojovat. Našla jsem si v tom špatném něco dobré.... Ale i tak si myslím, že je to naprosto zbytečné, aby dítě něco podobného postupovalo a málokteré má dost síly, aby ho to nepoznamenalo.
Děláš to moc dobře. Lidé vychování fyzickými tresty tohle nepochopí. A taky to nepochopí lidé, kteří mají takové ty "budulínky", které kam posadíš, tam zůstanou a nevěří, že existují přirozeně živé, temperamentní a "neposlušné" děti. A samozřejmě lidé nepoučení, kteří se v tom nevzdělávají. Výchova, kterou praktikuješ vede k vlastní zodpovědnosti za své jednání, empatii a respektu k druhým a dobrému zacházení sám se sebou. Výchova pomocí zastrašování vede ke slepé poslušnosti, neschopnosti rozhodovat se sám za sebe a snadnému podléhání prapodivným autoritám nebo všemožným ideologiím. Myslím, že to víš, ale ještě ti to chci připomenout. Jako na širší rodinu bych se vybodla, ale s partnerem by to chtělo si to vysvětlit a srovnat. Pokud je ochoten číst, pak mu třeba dodej nějakou literaturu, zajděte společně za psycholožkou, která ti radila nebo najdi spřízněné duše, aby viděl, že to stejně jde a funguje i jinde.
Ještě inspirace na čtení třeba pro manžela: http://www.tatapartak.cz/?fbclid=IwAR1nyrGVl9BR79IFksLGNib3fLKlvqrGycBjztzlRmxku2jRiRFnhZ6OTno
......fandím autorce a smekám a beru si z ní příklad!
V podstatě neznám v okolí jediného dospělého člověka, který mlácen v dětství, by v dospělosti neměl problém se sebevědomím. Ano, jsou to slušní , vychování lidé, ale se sklonem s podceňováním se.
Jsou jedni, kteří na sobě pracovali, pracují, aby si potlačováné sebevědomí nastartovali..... další putují ve své skromnosti a netroufají si.....další to řeší řevem nebo přehnanými gesty......
Držím pěsti, ať z dětí vyrostou zdravě sebevědomí jedinci... nicméně pevnou ruku to chce na jiných místech než na zadku 😉
To je těžká otázka...já teda taky nejdu a automaticky nedávám na zadek. Též se snažím vysvětlovat. Dceři jsou ale teprve dva. Myslím, že čtyřleté dítě by už mělo chápat, co je ok a co už vážně ne. Nicméně je podle mě normální, že se prostě občas vztekne a myslím, že děláš dobře, že počkáš až se vyvzteká a pak o tom mluvíte, ptz v tom amoku nemá cenu nic řešit. Dítě je kvůli něčemu nešťastný a neumí to zpracovat, proto se hodí do módu vzteku. Myslím, že když mu v tomhle člověk dá ještě na prdel, za to že se vzteká, dítě se akorát bude bát projevovat emoce. Ale všeho s mírou, určitě bych se nenechala od dětí plácat bez trestu. Ono je těžké najít rovnováhu 🤷🏿♀️
tahle vaše druhá odpověď na spoustu věcí vrhá úplně jiné světlo. S cholerikem zkušenosti nemám, ale říct mi otec, že jsem debil, tak se otočím na patě a odcházím.
Pokud ho nechceš bít i když neskutečně leze všem na nervy tak začni být duslednejsi.
Zakladatelko, ale cholerika nepředěláš, obzvlášť pokud s tím on sám nechce nic dělat. Když je v afektu, tak vůbec nemá smysl s ním o něčem diskutovat nebo se vymezovat. Nejlepší je odejít a nechat ho, ať se vyvzteká. Z mého pohledu je to stejné jako s tím dítětem, většina dospělých svoje emoce taky nemá pokaždé pod kontrolou. Já bych na tvém místě prostě řekla, že sprosté nadávání a řvaní tolerovat nebudu a když to bude dělat, tak bez vás. A když začne, odejít nebo úplně odjet. Osobně jsem přerušila kontakty s babičkou a dědou, když jejich chování ke mně překročilo moji únosnou mez, a pomohlo to, přehodnotili to. Ale vždycky je tu to riziko, že to nepomůže a pak je fakt na místě eliminovat "nebezpečí", neřešit, vyhýbat se konfliktům a když začne, odejít. Ale je to běh na dlouhou trať, pokud se k tobě 40 let nějak chovají, nezmění se to ze dne na den. Ten zvyk je strašně silný. Navíc je problém v tom, že oni mají pocit, že výchova švagrové zabírá, kdežto ta tvoje ne. Časem se ukáže, ale teď to prostě tak působí.
@codal Já to beru podle sebe, trochu se v té švagrové vidím... mám tři děti po roce a půl, a když už si je pořeším a konečně si sednu, tak to, že půjdu někam hledat mámu jinýho dítěte, vysvětlovat co, kdo, komu a jak, je pro mě pacifikování. U nás se mé švagrové např. považují za "odbornice", a všechno vědí nejlíp, což na jednu stranu nechci podsouvat tady autorce, na druhou stranu tam shodné rysy prostě vidím. Takže aby tu pak nebylo téma "švagrová si mi chodí stěžovat na děti a není schopná je usměrnit sama, co mám dělat", protože někdy je u některých lidí prostě všechno špatně, a proto je nejlepší, když si to pořeší sami ;)