Poporodní deprese. Odezní, nebo je na čase shánět pomoc?
Ahoj holky, mám takový problém. Mám doma tříletou dceru a 14 denní dceru. Od porodu mám pocit, že to nezvládám. Malá často pláče, nevím proč, jestli je to bříško, hlad nebo cokoli. Po jídle většinou ublinkava a nevydrží mi někdy ani dvě hodiny bez jídla. Když se stmívá nebo je noc, mám žaludek jak na vodě a mám hrozný strach z toho, co bude. Jestli bude spinkat nebo plakat nebo co bude. Od porodu jsem na jednom jídle denně, víc do sebe nedostanu. Jen se malá v postýlce zavrtí a já už jsem úplně na nervy.. myslíte, že to ještě odezní nebo je na čase shánět nějakou pomoc? Děkuji
Řikej si o pomoc. Partnerovi, mamince, tchyni, komukoliv. A ať pomůžou s čímkoliv, co zrovna potřebuješ. Mluví z tebe únava, vyčerpání, jídlo jednou denně je po porodu strašné, potřebuješ se vyživit. ať ti někdo navaří kotle vývaru, zamraž si ho po porcích a aspoň jeden denně si dej. Potřebuješ energii, živiny, tělo se musí dát do pořádku. Pokud kojíš, o to je důležitejší, aby tvoje životospráva byla dobrá, aby i mlíčko bylo dobré. Pošli obě děti s někým ven, dopřej si spánek, sprchu nebo hodinku u oblíbeného filmu, seriálu. Potřebuješ si odpočinout. Šestinedělí je náročné, je v pořádku se cítit blbě a obrátit se na své nejbližší, od toho je máme. Držím palce, ať je brzy lépe.
Měla jsem to hodně podobně. Po porodu úplně změněné vnímání, strašný strach že všeho, o dceru. Taky jsem minalne jedla a pila, měla jsem staženy žaludek a jídlo bylo mezi posledním, co mě zajímalo. A taky ta hrůza z toho, že bude brecet a já nebudu vědět, co s ní, že ji něco bude a já nebudu vědět co atd. Vůbec jsem od ni nedokázala odejít, třeba když spala a byla přitom i na monitoru dechu, jen, když s ní byl manžel. Jako u mě se to zlepšilo samo. Pomalu nepozorovaně se to zlepšovalo, až se to vytratilo úplně. Zůstal jen tak klasický strach, obavy, u mě možná trochu přebujelý, ale v normě. Jsem celkově velký plasan, takže to beru podle toho. Já jsem manžela upozornila, že jsem hodně mimo, ale že to vnímám, ale ať mě radši sleduje, jestli už to nebude přes čáru. Urcite pomaha nechat si pomáhat, odpočívat. Ale pri tom zaměstnat hlavu, tedy knihy, TV, u mě se stresové myšlenky nejvíc rozjížděly, když jsem měla nezamestnanou hlavu.
Ahoj, já jsem bez obalu řekla doktorovi že mám strach, že se o něj nedovedu postarat. Doporučil mi léky, jela jsem hned ke své doktorce, pak k doktorce - psychiatričce. A spravilo se to. Neboj.se říct o pomoc, není to ostuda, prostě se to děje a tas to odezní.
Jo a zapomněla jsem napsat, že jsem ty léky brala asi 4 měsíce a u druhýho mimča to už bylo úplně v pohodě.
Ja mela nejvetsi depku v porodnici... Od porodu uz jsem nedavala nic... S prijezdem domu se to sice zlepsilo, ale zazivala jsem podobne veci jako ty. Diky Bohu se mnou mohla byt prvni tyden mamka a druhy tyden mel manzel volno. Bez nich bych to fakt nedala. Nicmene depky, plactivost, precitlivelost, naladovost... To bylo stale. Minimalne ty dva tydny. Pak se to postupne zlepsovalo, ale chodily mi pomahat kamaradky aspon obcas.
Takze za me - zvladnes to. Jen vydrz. Priznej si, ze potrebujes pomoct. Ale hlavne si nech pomoct od lidi, kteri ti pomuzou i psychicky, maji te radi atd. Ne od lidi, kteri ti budou jeste rikat, co uz bys vsechno mela, co nesmis, bla bla... To ti moc nepomuze. No a kdybys videla, ze ani tak to nedavas, pak najdi odborniky.
Tolik ode me, preju hodne stesti 🙂
@malinkaelinka ahoj, děkuji 🙂 nekojim. Maminku nemám, rodina se nějak úplně neangažuje, tchán a tchýně už mají deváté vnouče, takže nejsou prarodiče, kteří by u nás byli imrvere na návštěvě a chtěli pomáhat..
@biciklissie ahoj, já asi úplně nemám tvé pocity. Nemám strach o malou. Jako jo, samozřejmě koukám, jestli dýchá, jestli se nedusi, ale spíše proto, že musím, ne proto, že bych měla strach...
@marky232 ahoj, jak ty léky fungovaly? Otupily tě? Unavily? Bojím se, že mě to nějak omezí...
@princeznamiu děkuji za milá slova 🙂
@barmil děkuji za nabídku, ještě ji zvážím. Přecejen se za to celkem stydím..
Dnes jsme spaly v noci fakt málo. Malá pořád brečela, nevím proč. Položím do postýlky, řve. Chovám, nosím, brečí. Štve mě, že tím pláčem budí starší dceru. Tu miluju nadevše. U mladší se láska nějak nedostavila zatím. Brzo ráno přišla starší za námi, o půl hodiny později se vzbudila mladší a bylo po spaní. Snažím se, fakt se snažím, ale zatím jsem si k ní cestu nenašla. Ve čtvrtek bude mít té týdny a já pořád čekám, kdy se to teda jako zlepší...
Měla jsem to stejně, nakonec jsem se když byl dceři měsíc složila a proplakala víkend. Pak to ještě párkrát přišlo ale slaběji a slaběji, až to zmizelo, bylo to fakt asi poporodní blues, ale pokud o pomoci přemýšlíš, vyhledej ji, zvlášť pokud nemá zazemí
Napiš sz, napsala bych sama, ale bohužel jsi anonym..